Rodina

30. srpna 2011 v 9:57 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Rodinu si člověk nevybírá - bohužel.
*
Ta je mu přidělena nebo ji za něj vybere někdo jiný. Máma vám vybere tátu, strejda tetu, bratranec si zvolí přítelkyni - a nakonec v tom může být velký guláš. Problém s rodinou je, že ve většině případů přinese přinejmenším rozčarování, při nejhorším už jen zklamání a nenaplněná očekávání.
Každý z nás by od té své něco chtěl - více porozumění, více pozornosti, více pochopení, toleranci, více zájmu, více důvěry, více lásky, více sounáležitosti, péči, spolehlivost, pravdomluvnost, rozhodnost, slušnost, pomoc, být na prvním místě, méně lží, méně přetvářky, méně úskoků a ústrků. Nebo naopak více svobody, touhu neudusit se až přílišným přívalem lásky a zájmu, která hraničí až s uvězněním nás samých
, méně starosti, méně rad... Každý většinou chce právě to, co nemá nebo přinejhorším ani mít nebude.
*
A proč to píšu? Inu, moje rodina mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Nechci zabíhat do detailů, protože mi to přijde až příliš osobní a nebudu tu přesně uvádět, kdo mě v čem zklamal, ale musím říct, že pár (no možná víc než pár) horních bodů, co bych chtěla a změnila, bych mohla s klidným svědomím zaškrtnout. A vím, že nejen já.
Babička měla včera sedmdesátiny, takže ta nejbližší rodina se zúčastnila oslavy - kromě mého táty, samozřejmě. A já na ní naprosto přesně viděla nebo spíš slyšela v jejích vzdeších, že měla úplně jinou představu a že cítí velké zklamání z několika svých příbuzných. Rodina nesplnila její očekávání a zřejmě už nikdy nesplní.
*
Jak by taky mohla? Jak by vůbec nějací lidé mohli splnit očekávání druhých? Na to se v poslední době nehraje.
Je však možné jim to vyčítat? Pravděpodobně ani v nejmenším. Každý jsme jiný a každý toužíme po něčem jiném, každý chceme žít svůj život tak, jak uznáme za vhodné my, ne tak jak si to přejí jiní - i když to třeba myslí v dobrém. Jak se říká - není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, a tak to funguje i v rodině. Takže by se z toho asi neměla dělat až taková věda... To uznávám.
*
Jen - co je moc, to je moc a některé chování už se prostě nedá překousnout. Některé lži jsou až příliš velké na to, aby se daly snést. Některá zklamání vybočují z řad těch každodenních normálních zklamání a vznášejí se vám nad hlavou jako velká bublina, která hrozí prasknutím a nebezpečím nepředvídatelných následků. Některé vzpomínky by bylo lepší vymazat. A vzdálená budoucnost se v kontextu toho, co se nikdy nestane, může zdát až příliš děsivá...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 30. srpna 2011 v 19:50 | Reagovat

Až moc dobře vím o čem mluvíš.

Když mi jednou právě kvůli tomuto problému bylo nejhůř, řekl mi jeden dobrý přítel: "Rodinu si nevybereš, ale přátele ano." A dodal, že to je vlastně pak něco jako druhá rodina. Tak snad nás aspoň druhá rodina přijímá lépe...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama