Srpen 2011

Prázdninové bilancování

31. srpna 2011 v 10:33 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Dnešní den je poslední prázdninový - aspoň pro většinu žáků a studentů. Pro nás vysokoškoláky (pořád si na to oslovení nemůžu zvyknout) prázdniny ještě nějaký ten týden potrvají. Ale to nevadí, tak jako tak už uběhlo dost času a je dobrá příležitost trochu bilancovat. Dělám to každý rok a ani letos to nebude výjimka. Tak tedy letošní prázdniny - jaké byly a co přinesly?
  • Byly opravdu dlouhé. Pro mě a všechny čtvrťáky začaly už po maturitě. Takže jsem doma zhruba od konce května až začátku června. Tři měsíce jsou za mnou a pár týdnů ještě přede mnou. Musím říct, že i přes jejich délku, prázdniny utekly až neuvěřitelně rychle. I když jsem se občas nudila a občas dokonce šílela z toho stálého nicnedělání, nakonec jsem se ani nenadála a je tu skoro konec. Jsem si jistá, že ty dva týdny a pět dnů, než se přesunu na kolej, utečou ještě rychleji.
  • První velkolepý zážitek z prázdnin byla definitivně naše dovolená ve Spojených státech, kam jsme s mamkou odletěly 17. června a strávily tam se svými přáteli, rodinou Calnanových, tři týdny. V Americe se mi opět strašně líbilo - nejen, že jsme pořád něco podnikaly s dívčí částí rodiny, ale dopřálo nám i počasí. Takže jsme se koupaly, opalovaly, relaxovaly, jezdily na výlety...Také jsem viděla všechny ze školy a trochu si s nimi popovídala, tudíž vím, že jsou v pořádku a mohu existovat v klidu. Oslavily jsme narozeniny Mary a Shelby, zúčastnily se tří pomaturitních party, mamka šla zapařit do správného amerického klubu, koupila jsem si nový teleobjektiv na foťák a další věci...No prostě povedená dovolená. Pokud tedy nepočítám naše trable s letadly a leteckými společnostmi, ale jelikož jsme nespadly - nestěžuju si. Domů jsme se vrátily 9. července. Pak už se nikam nejelo.
  • Jen za těch dvanáct týdnů jsme pak oslavili Vlaďčiny narozeniny (20), můj svátek, narozeniny Pana Božského(20), babiččiny narozeniny(70), Vlaďčin svátek, strejdovo a tety narozeniny, mamčin svátek, narozeniny mé sestřenice (21), svátek Pana Božského...Bylo toho prostě dost a jestli jsem na něco zapomněla, tak mi to snad odpustíte...;)
  • Co se týče různých dalších výletů a akcí, letošní rok byl na ně nebývale chudý. Možná to vyplynulo z toho, že Pan Božský byl svým tatínkem tak trochu násilně zbaven auta a bez toho se těžko někam cestuje. Navíc právě Pan Božský, můj nejmilejší společník na cestách, byl oba měsíce prázdnin nebývale pracovně vytížen - nejprve brigádou v Lidlu a nakonec brigádou v Unipetrolu. Penízky tedy sice byly a ještě budou, ale času se mu moc nedostávalo.
    Něco jsme ale přece jen stihli.
    *Nejprve jsem vyrazila s kamarádkou Hankou na fesťák v Bílině-Kyselce, který byl zároveň i koncertem pro Kamerunské kozy. Tam jsme strávily fajn den se spoustou dobré rockové hudby a spoustou dobrého gyrosu. Tak jsem si trochu vynahradila svou neúčast na Vysmátém létě v Kadani, kde jsem byla loni.
    *Když se Pan Božský utrhl vyrazili jsme vlakem do chomutovského lesoparku. Vyzkoušela jsem pořádně nový teleobjektiv a nafotila spoustu fotek. Taky jsme si trochu užili jeden druhého.
    * Ani letos jsem nechyběla na Osecké pouti, kam jsem jela s mamkou. Ne že by tam bylo něco jiného než loni - ale aspoň jsem si dala něco dobrého k jídlu a prohlédla si, co kdo dělá.
    *Včera jsme pak vyrazili poprvé po dlouhé době do teplické Olympie. Původní záminka sice byla oprava auta, ale uznejte sami - když už jsme tam byli, tak jsme se podívat museli. Navíc jsem nutně potřebovala dárek pro Vlaďku k tomu již zmíněnému svátku. Nakonec jsme se nejdelší dobu zasekli v knihkupectví, kde jsem byla ve svém živlu. Jednoho dne bych chtěla jedno takové knihupectví vlastnit. Tam měli tolik nádherných knih! Nejen románů, ale i těch týkajících se vyrábění z korálků a jiných hmot, popřípadě knih o fotografování. Některé z nich by se mi rozhodně hodily, abych zlepšila své dovednosti a zase se posunula trochu dál. Škoda jen, že jsou tak drahé. Druhý obchod, kde jsme se zasekli, byl Datart a elektro. Měli tam úžasné brašny na foťáky a já zrovna jednu potřebuju, abych do ní mohla nacpat i ten nový teleobjektiv. Bohužel i ta je teď mimo moje finance...Achjo...
    *Na nákupech jsem letos ani nebyla - to, co se mi líbilo, jsem si koupila v USA a pak už nějak nebyla chuť.
    *Ani koupání se letos nějak nevydařilo. Smůla, no...
  • Po devíti měsících pauzy jsem o těchto prázdninách jednou řídila. Přežila jsem.
  • Hodně jsem fotila. Na začátku léta květiny, později jsme hodně vyráželi do lesa, kde jsem se soustředila na houby. Také jsem vymyslela nový projekt Člověk vs. Příroda. Vyrazila jsem fotit i portréty několika dobrovolnic. Nejprve jsme s Vladí zapracovaly na sérii Sedm hříchů, pak jsem fotila Hanku jen tady v Litvínově a nakonec vyrazila na takový menší výlet za svou ségrou do Mostu, kde jsme vytvořily sérii fotek, co se mi vážně líbí.
  • Chodili jsme do lesa na houby - letos jsem vyrazila vůbec poprvé. Kromě fotek jsem toho však moc neulovila. Jen jednu babku.
  • Jela jsem do Brna na zápis. Věnovala jsem tomu samostatný článek, pokud si dobře pamatuju. Byla jsem unavená a krapet vyděšená. Zaregistrovala jsem si předměty a zařídila kolej. Ať žije vysoká!
  • Psala jsem - nevím, jestli jako divá, ale každopádně dost. Dopsala jsem Proroctví tří a začala ho editovat. Také jsem si vyslechla kritiku na Claire a jsem připravená s ní něco udělat. Začala jsem psát novou povídku, prozatím tajnou, a v hlavě vymyslela a připravila nejmíň tisíc dalších. Básničkám se dařilo tak průměrně - něco jsem napsala, ale nejsou to desítky ani stovky. Je jich jen pár.
  • Četla jsem. Hodně a hodně jsem četla. Hlavně ve chvílích absolutního zoufalství. A ještě číst budu.
  • Také jsem vyráběla, i když s materiálem to bylo na nic. Něco se ale zrodilo. Víceméně jsem pochopila návody na 3D zvířata. Jsem ženiální. Chtěla jsem prodávat své šperky - no a moc to nevyšlo.
  • Shlédla jsem většinu upířích seriálů, které jsem měla v notebooku. Takže momentálně jsem v tomhle ohledu dost na suchu. Už by měli natočit nové díly.
  • Pár dnů jsem hlídala Doníka, kokršpanělího prince Pana Božského.
  • Na blogu jsem párkrát změnila design, až jsem skončila u tohoto. Ten se mi líbí. V srpnu jsem zveřejnila nejvíce článků v tomto roce - rovných 100 (pokud večer ještě něco nenapíšu).
A to je naprosto vše, na co si momentálně vzpomenu. Pravděpodobně ale mnohem víc, než by vás kdy zajímalo...
Pardon.



Výstava

31. srpna 2011 v 9:24 | Prinzeschen |  Amerika
Tedy spíš taková malá výstavička, kterou mě a Britt umožnila udělat právě naše americká škola TCS. Jednalo se v podstatě o projekt, který měl ostatním žákům a studentům představit naši výměnu - takže moje momenty v USA a momenty Britt v Čechách. Fotky jsme docela pracně vybíraly - řekla bych, že hlavně kvůli tomu šílenému množství, které jsme obě měly vyfocené, pak je nechaly vyvolat, nalepily je na černý základ a vyvěsily v hlavní místnosti, jakési hale školy. Bylo to docela maličké, ale přesto to bylo víc, než pro mě kdy kdo udělal v rámci mého koníčku - moje škola mi nikdy podobnou možnost nenabídla. Takže jsem byla více než spokojená :)
Všechny mé "vystavené fotky" jste už měli možnost vidět nebo ještě uvidíte právě tady v americkém albu :)
Ty vlevo jsou mé + ta uprostřed dole. Zbytek pochází od Britt :)


Rodina

30. srpna 2011 v 9:57 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Rodinu si člověk nevybírá - bohužel.
*
Ta je mu přidělena nebo ji za něj vybere někdo jiný. Máma vám vybere tátu, strejda tetu, bratranec si zvolí přítelkyni - a nakonec v tom může být velký guláš. Problém s rodinou je, že ve většině případů přinese přinejmenším rozčarování, při nejhorším už jen zklamání a nenaplněná očekávání.
Každý z nás by od té své něco chtěl - více porozumění, více pozornosti, více pochopení, toleranci, více zájmu, více důvěry, více lásky, více sounáležitosti, péči, spolehlivost, pravdomluvnost, rozhodnost, slušnost, pomoc, být na prvním místě, méně lží, méně přetvářky, méně úskoků a ústrků. Nebo naopak více svobody, touhu neudusit se až přílišným přívalem lásky a zájmu, která hraničí až s uvězněním nás samých
, méně starosti, méně rad... Každý většinou chce právě to, co nemá nebo přinejhorším ani mít nebude.
*
A proč to píšu? Inu, moje rodina mi poslední dobou dává pěkně zabrat. Nechci zabíhat do detailů, protože mi to přijde až příliš osobní a nebudu tu přesně uvádět, kdo mě v čem zklamal, ale musím říct, že pár (no možná víc než pár) horních bodů, co bych chtěla a změnila, bych mohla s klidným svědomím zaškrtnout. A vím, že nejen já.
Babička měla včera sedmdesátiny, takže ta nejbližší rodina se zúčastnila oslavy - kromě mého táty, samozřejmě. A já na ní naprosto přesně viděla nebo spíš slyšela v jejích vzdeších, že měla úplně jinou představu a že cítí velké zklamání z několika svých příbuzných. Rodina nesplnila její očekávání a zřejmě už nikdy nesplní.
*
Jak by taky mohla? Jak by vůbec nějací lidé mohli splnit očekávání druhých? Na to se v poslední době nehraje.
Je však možné jim to vyčítat? Pravděpodobně ani v nejmenším. Každý jsme jiný a každý toužíme po něčem jiném, každý chceme žít svůj život tak, jak uznáme za vhodné my, ne tak jak si to přejí jiní - i když to třeba myslí v dobrém. Jak se říká - není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, a tak to funguje i v rodině. Takže by se z toho asi neměla dělat až taková věda... To uznávám.
*
Jen - co je moc, to je moc a některé chování už se prostě nedá překousnout. Některé lži jsou až příliš velké na to, aby se daly snést. Některá zklamání vybočují z řad těch každodenních normálních zklamání a vznášejí se vám nad hlavou jako velká bublina, která hrozí prasknutím a nebezpečím nepředvídatelných následků. Některé vzpomínky by bylo lepší vymazat. A vzdálená budoucnost se v kontextu toho, co se nikdy nestane, může zdát až příliš děsivá...

Jména

29. srpna 2011 v 10:56 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Včera jsem trochu pátrala na internetu po jménech, která bych mohla použít v povídce, protože už mě žádná nenapadají - a už vůbec ne nějaká využitelná ve fantasy, na kterou se chystám. Kromě různých starých a elfích jmen jsem ale našla i stránku s normálními českými jmény a nedalo mi to, abych se nepodívala na to své.
*
Jméno ALENA znamená světlo, pochodeň a je to jméno původem řecké. Nosí jej celkem 110.564 obyvatel České republiky. Svátek připadá na 13. srpen.
Toto jméno má také verzi ALÉNA, kterou nosí 6 lidí.
*
Já a jména - to je vůbec příběh sám o sobě. Svoje jméno zrovna moc ráda nemám. Tedy aspoň v jeho původním znění. To, že mi ho rodiče dali, byla od nich docela pomsta. Je to takové starodávné jméno, v dnešní moderní době už nikomu moc neříká. Ale tátovi se líbilo, protože měl rád písničku od Karla Zicha "Alenka v říši divů". No a protože příjmení mám po mamce, tak jméno holt nakonec bylo podle táty.
Zdrobněliny mi nevadí, ty se mi líbí - jenže v 19 (skoro 20) můžu asi těžko očekávat, že široká veřejnost mi bude říkat Alenko, Álo nebo Alčo. Tak to chodí pouze v mém blízkém okolí, u rodiny a přátel. Kdykoli na mě však někdo vybafne nezměněnou verzi "Aleno", získávám okamžitě pocit, že mě daná osoba vyložené nesnáší a je to podobné, jako by mě oslovoval nějakým ne moc milým, ba možná hanlivým výrazem. Je to možná trochu přehnané, ale vážně mi to tak připadá. Vždycky jsem toužila po změně jména - byla jsem si jistá, že v 18 se přejmenuju na Blanku, protože to je jméno, které mi opravdu něco říká a škoda, že jsem to tenkrát nemohla dát své milované rodince nějak najevo. Nakonec jsem to samozřejmě neudělala, i když nepopírám, že mě stará dobrá Alena stále štve...
Během školních let jsem ale zjistila, že nejsem sama, kdo má takový problém. Jedna má spolužačka Lucie taktéž nenáviděla tuto verzi svého jména a dokonce tvrdila, že když jí tak někdo řekne, je to, jako by jí říkal krávo. I Lucka jí dělala problém. Nejraději byla, když se jí říkalo Lůco. Můj přítel ze svého jména není taky kdovíjak unešený a stěžuje si na něj. Z toho je evidentní, že opravdu velká většina není se svým jménem spokojená. Ale co už s tím, že? Zas taková tragédie to není.
Když jsem byla v Americe, tam mi to vyhovovalo. Jednoduše jsem si své jméno přeložila do anglické verze a vznikla z toho Alice (elis), což je verze, která se mi rozhodně zamlouvá. Nikdo pak nemusel přemýšlet nad mým jménem, které jsem jim sice nakonec prozradila, ale s jehož výslovností nesmírně bojovali, takže jsem skončila jako Elena, Alína, Elína a podobně. Jako anglická Alice jsem byla docela spokojená...
*
Dalším mým problémem jsou jména postav v povídkách. V tomhle ohledu nemám zrovna nejlepší fantazii, takže si často nějak pomáhám. Hledám v anglickém slovníku, pátrám na internetu, inspiruju se ve svém okolí... Nakonec to vždycky nějak funguje a mé postavy neodchází jako bezejmenný dav, ale nesou pyšně to, co jsem jim nadělila.
Jak se ale ukázalo, stejně to dělám svým způsobem špatně či jak to říct - nepopulárně.
Abyste věděli - potrpím si na anglická jména, což se zdá logické, když své postavy většinou zasazuju do děje v jiném státě než v našich malých Čechách. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být problém. Jistě, je tu to nepřirozené skloňování příjmení i samotných jmen, ale s tím se čtenář setká ve všech knihách přeložených do češtiny z jiného jazyka a většinou se s tím nějakým způsobem smíří. To, že mě nikam překládat nemusí, protože jsem Češka, je věc jiná - ale takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu prostě tak, jak mi to v určitém momentě přijde nejlepší a jak se mi to líbí.
Jednoho dne jsem si však vyslechla výtku, že jako česká autorka bych rozhodně měla používat česká jména a děj taktéž zasadit do Čech. Přemýšlela jsem nad tím, protože mi to přišlo smysluplné a pravděpodobně i velmi trefné. Jenže jsem přišla na to (a psala jsem o tom, i předtím v článku o nové povídce), že mě prostě česká jména nějak neuspokojují. Nic mi neříkají. Chci mít Claire a Mika, a na tyhle dvě postavy jsem si už taky zvykla. Chci je nechat se toulat po bezejmenném britském městečku a stýkat se s dalšími britskými vyvrhely. Nechci psát o Kláře a Michalovi, kteří si ve Štětí nebo kde, jdou sehnat dávku. Nejsem na to zvyklá a zatím to tak ani nechci. Možná se vám to zdá divné nebo špatné, ale každý máme nějaký svůj styl a nějaké své maličkosti, co dělají naše psaní naším psaním, a kterých se nehodlíme vzdát. Pro mě to je taková hloupost jako jména postav.
Nakonec ale musím říct, že vím, že jednoho dne se k tomu dostanu, protože mám vymyšlené dílo přímo z prostředí mého města a tam bezpochyby česká jména být musí, protože jinak by to nedávalo příliš smysl.

A co říct závěrem? Raději se vás zeptám. Jak to máte se svým jménem vy? Jste spokojení nebo ne? Změnili byste si ho někdy? A pokud ano, jaké jiné jméno byste si vybrali? Popřípadě, pokud píšete, jak volíte jména pro postavy? Vybíráte jen ta z českých poměrů? Vadí vám anglická jména v povídkách?

Americký fotbal

29. srpna 2011 v 10:04 | Prinzeschen |  Amerika
Jednoho večera jsme vyrazily na sportovní utkání v tradičním americkém sportu - americkém fotbalu, které se konalo na střední škole přes ulici. Jako památku jsem si odnesla toto razítko na ruce, které jsme dostaly při zakoupení vstupenky.
A jak se mi to líbilo? Popravdě moc ne. Americký fotbal je jeden z těch druhů sportů, u kterého nemáte nejmenší ponětí, o co tam vlastně jde a jestli existují vůbec nějaká pravidla. I baseball jsem nakonec jakš takš pochopila, ale tohle? Banda kluků běhala sem a tam, v podstatě nic se nestalo, ozvalo se písknutí a tak znovu začali, zase běhali sem a tam, zase se nic nestalo a opět to zakončilo písknutí, po kterém se to všechno neustále opakovalo. Jediné, co se mi líbilo, byl maskot, který chodil sem a tam a bavil se s diváky.

Odpočinek

29. srpna 2011 v 9:53 | Prinzeschen |  Amerika
Žádné umělecké fotky ani kdovíjaký zajímavý skvost. Ale přesto je chci publikovat, protože naprosto přesně vyjadřují náladu posledního dne na Cliff Islandu. Dokonalý klid a relaxaci. Nade mnou modré nebe, na obzoru pár mráčků, do uší mi hrály oblíbené písničky, ale ne moc hlasitě, abych ještě mohla slyšet šplouchání vln, které právě dorazily k ostrovu. Idylka a nádhera. Ležela jsem na pěkném měkkém polštářku na lavičce a jen tak fotila...


Variace na jeřába

28. srpna 2011 v 18:47 | Prinzeschen |  Básničky
Jasmínová vůně tvých doteků nikdy nevyprchá
Ebenové vlasy, po nichž paprsek před nocí prchá
Řeřicha ti padá zpoza řas, chytám ji do dlaní
Áron čtu ti ze rtů, na hry se slovy byli jsme nadaní
Bledule závistí bledne, když motýl si k tobě před spaním lehne

Jeřáb

28. srpna 2011 v 10:51 | Prinzeschen |  Básničky
*Původně jsem chtěla vytvořit víc takových kratších básní o přírodě a magii atd., ale nějak mi to nejde - tak to nebudu lámat přes koleno a zatím zveřejním jen tuhle. Třeba se jich časem přidá víc.*


Jeřáb
vznášející se
nad temným jezírkem
Jeřáb
připomínající
měsíc na temném sametu
nebe
Jeřáb
vyšitý stříbrnou nití
magie
Jeřáb
se pousmál
nad nepolapitelnou krásou
světa…

Mažu a posílám

27. srpna 2011 v 10:16 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Rubrika s mými psanými výrobky se dočkala lehkých změn.
Poslední dobou se na blogu přímo roztrhl pytel s články, jak správně psát a co dělat, když chcete být úspěšní. Samozřejmě, že je čtu. Ne, že bych jim tak úplně věřila, ale... Řekněme, že jsem zvědavá, jak vlastně vypadají ti šťastní, kterým se podařilo knihy vydat, a co dělají jinak než já, popřípadě co bych se od nich mohla naučit. Čtu také různé články na téma "vydávám knihu" a všechny ty komentáře pod tím.
*
A tak jsem pochopila, že vlastně všechno dělám špatně. V podstatě nejdůležitější a nejjasnější bod, který se opakoval snad všude a kdyby autoři článku mohli, podtrhli by ho dvacetkrát sytě červenou tužkou, byl - pokud chcete někdy něco publikovat, vydat či s tím provádět cokoli, co se nějak týká tvůrčího psaní, nevystavujte to na internetu!
Na jednu stranu pochopitelné, na druhou dost těžko uchopitelné. Blog nabízí sice malou - ale aspoň nějakou - možnost zpětné reakce od čtenářů a jejich názorů na dílo. Zpětná vazba je při psaní důležitá. A pokud žijete v prostředí tvořeném lidmi, kteří ve váš malý sen nevěří a které četba ale vůbec nezajímá (jako já), pak je to vaše jediná šance.
Jak se ale zdá, právě publikování na internetu, je hrubá chyba.
*
Napsala jsem už dvě větší "knihy" - "romány" a v šuplíku mám ještě dva rozepsané. A samozřejmě mám chuť s nimi něco podniknout. Já nevím, někomu to nacpat. Někomu, kdo moc nevidí a moc nechápe, takže by se mu to mohlo líbit a neřekl by mi, že to neodpovídá realitě, popř. jestli už podobnou věc nečetl.
Abych tedy nakonec nebyla naší vyvolené spisovatelské komunitě pro smích a oni si ze mě neutahovali (což někteří dělají docela rádi - nazývají nás "malé holky a pseudospisovatelé"), že jsem jen další debílek, co chce psát knihy a přitom všechno už ukázal na blogu, rozhodla jsem se pro radikální krok (ne tak moc).
*
Smazala jsem ukázky svých "knih" a nechala zde pouze články s názvem díla a jeho krátkou anotací (příklad), takže potencionální čtenář může vidět, na čem pracuju a může si přečíst, co ho čeká, přitom mu neprozradím víc, než je nutné - pokud se mu anotace zalíbí, může mě kontaktovat na mail, načež mu celé dílo pošlu. Tak bych (snad) neměla přijít o zpětnou vazbu a zároveň mi nikdo nemůže vmést do tváře, jak jsem pitomá, protože nemá smysl vydávat něco, co už je na internetu, když to vlastně na internetu nebude...
*
MUHAHA...

Chuťovka na český den

25. srpna 2011 v 19:44 | Prinzeschen |  Amerika
Tak kde začít...TCS měla v roce 2010 přesně čtyři studenty z jiných států. Byla jsem to já z České republiky, Mary z Jihoafrické republiky, Do-Gyun z Jižní Korey a Hannes z Německa. Každý z nás měl možnost mít svůj národní den a nějakým způsobem prezentovat právě svou zemi na ranním setkání. Jako první se prezentovala Mary, která je velmi talentovaná ve zpěvu a tak zpívala svou národní hymnu. Byl to krásný zážitek, po zádech mi přejížděl mráz. Mary má krásný hlas a navíc to zapálení, s jakým zpívala, bylo úžasné!!!
Druhá jsem měla být já. Zpívat sice umím - ale rozhodně ne tak dobře jako Mary. Bylo mi tedy jasné, že takovou ostudu si udělat nemůžu. Přemýšlela jsem, co jiného bych mohla předvést. Nakonec jsem se rozhodla, že něco uvařím, respektive upeču. Netušila jsem přesně, co by to mohlo být, ale nakonec padla volba na celkem jednoduché, ale chuťově vynikající tvarohové šátečky s marmeládou. Tento výběr měl hned několik důvodů - za prvé sladkosti v USA nejsou nic moc, takže jsem svým přátelům chtěla dopřát něco vážně dobrého; za druhé sladké má rád každý a za třetí u nás se to dělá často. Byl tu taky ten důvod, že já nejsem moc šikovná kuchařka a vaření mi nic moc neříká, takže jsem potřebovala něco jednoduchého. Ukázalo se, že zas tak lehké to nebylo - chyběly mi ingredience, jako například tvaroh, který v Americe buď nevedou, nebo mi prostě moje rodina vážně nerozuměla, co že chci použít, takže jsem nakonec místo s tvarohem skončila se žervé. Ale zvládla jsem to, s těstem si poradila, šátečky naplnila, upekla, obalila v cukru a nazdobila českými vlajkami. Ráno jsem je pak na obrovském tácu donesla do školy a podávala je při ranním setkání neboli Morning Meeting. Spolužáci a kamarádi byli nadšení, všechno spořádali, až se jim cukr od uší prášil. Nejvíc mě potěšil můj korejský kamarád Do-Gyun, který neustále opakoval, jak jsou výborné a ptal se, jestli si může vzít ještě.
Ze šátečků tedy nezbylo nic - jen tyhle fotografie, o které se s vámi můžu podělit a které jsou prvním (jediným a zřejmě posledním) důkazem o tom, že ve mně přece jen něco dřímá, co se vaření týče...