Červenec 2011

Nanovo

31. července 2011 v 10:30 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Tak jsem po dlouhé době zase změnila vzhled blogu.
Ne tak moc, ale přece jenom. Zase jsem zatoužila po anonymitě - aspoň částečné. Chci psát články, kde se nemusím bát říct všechno a nechci, aby hned všichni věděli, že je píšu já a že jsem tak mimo. Nevím, zda se mi to povedlo, protože má fotka tam je stále - ale utěšuju se myšlenkou, že ne každý mě na ní hned pozná. :D
Zvolila jsem tuhle ohňovou úpravu kvůli povídce Proroctví tří, kterou teď píšu a kterou tak trochu (víc) žiju. A protože jednou z účastnic je Lady of Fire a mně osobně se tahle úprava líbí, skoro neexistovala jiná volba, než ohnivý design :)
Svých slov jsem se ale taky nevzdala - krásně vyjadřují podstatu tohohle blogu i mého světa. Nechybí tam umění, které zde prezentuji formou fotek i psaného slova; jsou tam mé myšlenky, které si můžete přečíst v rubrice V myšlenkách ale i jinde (i když to ne úplně doporučuju :D); napsala jsem život, protože v mnoha rubrikách najdete útržky z mých dní a navíc všechno to, co je tady, patří do mého života; a nakonec jsem tam přidala sny, protože tady na blogu často sním o tom, jak by to všechno mohlo být a protože umění, myšlenky i život jsou součástí mých snů. Třeba můj sen psát a vydat knihu nebo být fotograf atd.
Nyní jste se tedy seznámili s podstatou nového vzhledu a já doufám, že i když to není nijak světové, tak se vám to i tak aspoň trošku líbí...

Vysoká škola

30. července 2011 v 10:36 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
V úterý jsem byla na zápisu - takže se zdá, že jsem se definitivě rozhodla pro školu. Vyhrála to u mě Masarykova univerzita v Brně. Vlastně byla už od začátku mou jasnou favoritkou, protože se mi tam strašně líbilo, ale neustále jsem si kladla otázky, jak to tam přežiju. Je to strašně daleko, nikoho tam neznám, s lidmi to moc neumím, na koleji budu trpět jako zvíře, opustím přítele a přátele a rodinu atd atd. V jednu chvíli jsem to prostě chtěla vzdát a zůstat tady v Litvínově s tím, že bych dojížděla na VŠCHT do asi 20 minut vzdáleného Mostu a moc věcí by se nezměnilo. Jenže pak přišly určité události a ty můj pohled na věc změnily. Byly to především rodinné záležitosti, které mi ukázaly, že věci se dost změnily a že jeden z důvodů, proč jsem tu chtěla zůstat, už zanikl. Navíc mi ty přibývající intriky a lži vážně lezou krkem. Pak je tu můj přítel, který do mě neustále hučel, ať nezahazuju šanci studovat to, co chci a tam, kde chci, že bych si to potom mohla vyčítat. V tom měl samozřejmě pravdu. No a tak jsem si nakonec řekla, že nedovolím svému strachu z neznámého, aby mě připoutal k domovu a nedovolil mi splnit ani jeden z mých snů, na kterých tolik lpím. Koneckonců Brno není na konci světa, a když to zvládli jiní, zvládnu to taky (možná). Sebrala jsem se a v útery jela na zápis...

Cesta vlakem byla vyčerpávající jako vždycky - 6 hodin je prostě moc. Navíc jsem vstávala už v půl třetí v noci, abych stihla první vlak do Brna, který odjíždí z Mostu ve 3:45. Když jsem tedy dorazila do Brna, byla jsem úplně mrtvá a cítila se jako chodící zombie. Trochu už to tam ale znám, takže nebyl problém najít místo, kde jsme se měli všichni vyfotit a poté setkat. Focení bylo krátké a pohodové, i když moje fotka vypadá příšerně (ostatně jako všechny moje fotky na doklady). Mám tam jakýsi zvláštní rozcuch na hlavě a každé oko mi jede jinam, jak to je pokaždé, když se fotím v brýlích. Kdyby ze mě někdo tohle břemeno sebral, vůbec bych se nezlobila. Po focení jsem měla nějakou dobu volno, tak jsem si skočila na jídlo. Pak mě čekala instruktáž na téma informačního systému. Na schodech jsem tam potkala pár slečen a dala se s nimi do řeči. Možná jsem zase plkala blbosti, protože to je to, co obvykle dělám, když nevím, co mám dělat...Složitá myšlenka :D Povídaly jsme si o věcech jako je škola a dojíždění a podobně. Zase jsem si začala připadat jako absolutní idiot - Terku vzali do Brna bez přijímaček a dostala se i na UK, kam napsala přijímačky. O tom si já můžu nechat jenom zdát...UK se mi mílovými kroky vzdálilo, když jsem podělala přijímačky tak, jak nejlépe jsem uměla. Ale žádné stěžování a litování se, tuhle fázi už mám za sebou. Každopádně jsem si fakt připadala hloupě. Což se ještě znásobilo v místnosti, kde nám dávali instruktáž o studiu a ISu. Ne snad, že bych to nepochopila, nic tak hrozného na tom zase není - ale v momentě, kdy se někdo zeptal, jak si má vytvořit rozvrh, když bude studovat dvě fakulty a aby se mu předměty nepřekrývaly - jsem získala pocit, že tam nemám co dělat. Já se třesu z jednoho předmětu a z toho, abych zvládla všechny zkoušky a nevyhodili mě! A oni dokonce studují dvě fakulty - géniové! No a co jiného jsem na té instruktáži vlastně zjistila? Všechno se dělá elektronicky, což mi docela vyhovuje. Trochu mě ale vyděsilo, že předměty se vám mohou krýt a to dokonce i ty povinné. To, jak to vyřešíte je potom váš problém. Nikdo vám nepomůže. To mě trochu stresuje. Na zkoušky máte pouze dva termíny. Když to nezvládnete, můžete si sice výjimečně zažátad o třetí termín, ale jinak je to opět váš problém. Povinné jsou zápočty z tělocviku a zkouška z jazyka. Dozvěděli jsme se i mnoho dalších věcí, ale nechci je tu všechny psát a upřímně si je ani moc nepamatuju. Vím ale, že jsem odcházela mírně vyděšená a zmatená, kterýžto stav trvá stále.

Samotný zápis proběhl rychle. Nakonec jsem si vážně vydupala Antropologii a tak budu studovat to, nad čím všichni ohrnují nos a cpou mi, že nenajdu žádné uplatnění - ale co mě vážně baví. Když jsem viděla všechny ty předměty, mé srdce nepatrně zaplesalo a já se na ně dokonce i těším! I když ze zkoušek mám samozřejmě strach a respekt...Na zápisu probíhalo zapisování do dvou oborů - Antropologie a Matematická biologie, takže jsem ani pořádně nerozeznala, kdo se zapisuje kam a kdo bude vlastně můj spolužák. První dojmy z lidí byly všelijaké. Někteří se tvářili vyloženě nemile nebo značně sebevědomě, takže mě trochu vyděsili. Ale řekla jsem si, že na první dojmy nemůžu dát. Většinou mě zklamaly. Takže to nechávám tak, že na lidi tam nemám zatím žádný názor, protože je vůbec neznám a názor si udělám ve chvíli, kdy se s nimi pořádně seznámím a poznám, co od nich čekat. Možná bude ten názor úplně jiný, než jaký jsem měla v tu chvíli. Ale možná bude taky stejný - to zatím nevím.

Vysoká je pro mě tedy zatím takovým velkým otazníkem a zároveň velkým strašákem, který mi přidělává vrásky. Tipuju, že je to prostě proto, jaká je má podstata - jsem skrytý a zarytý pesimista, který ve všem vidí a od všeho čeká jen to nejhorší. Jsem možná taky trochu ustrašená a nových věcí se nepatrně děsím. Takže to bude pravděpodobně ten důvod, proč tisíce lidí se na vysokou těší a já ne. Ale třeba se to v průběhu několika dnů, týdnů či měsíců změní a vy tu nakonec budete číst články o tom, jak skvělé je kopat kosti s mými přáteli...

Reklama

28. července 2011 v 19:39 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Reklama je všude kolem nás. V televizi, v rádiu, na internetu, řve na nás u písniček, vidíme ji na blogu, visí na domech nebo je zabodnutá u silnice v podobě obřích billboardů, nosíme ji na sobě, pokud si oblečeme výrobek nějaké firmy a tím ji vlastně propagujeme. Reklama je to, co nás informuje, co nám nabízí a co nás samozřejmě otravuje.
Většina lidí si v článcích zřejmě na reklamu stěžuje - a já se ani nedivím. Opravdu nenávidím, když si na Youtube chci zapnout písničku a najednou se ozve hlasité "INTERNET ZADARMO! Slyšíš? ALZA.CZ!!!" Nejen, že se vždycky leknu, protože nečekám hlas mimozemšťana, ale tóny hudby - ale navíc mi po stém poslechu už vážně leze na nervy. Nenávidím taky, když je můj oblíbený film rozdělený do milionu částí kvůli milionům reklam a končí o 2 hodiny později, než by měl. Dohání mě k šílenství každý poslech rádia - pokud očekáváte převahu hudby, pusťte si raději CD. Rádio vám zaručí přdevším velký příval nejrůznějších keců a reklam. Nic pro mě. A reklama tady na blogu? Raději nekomentuju. Pokaždé, když si zapnu svůj blog a pod článkem tam vidím stupidní obdélník ještě stupidnější reklamy, mám chuť prohlížeč vypnout, zahrabat se pod zem a tiše lkát.
Na druhou stranu se chci ale reklamy zastat. Jistě, je to forma, jak prezentovat své výrobky a pak je prodávat. Je to pomůcka, která dělá společnosti jméno a pomáhá jim vydělávat peníze. Je to pravděpodobně jedna z nejpotřebnějších částí celého obchodu a byznysu. O tom ale mluvit nechci, protože ani jedna z těchto věcí se mě osobně netýká - nejsem ani firma ani podnikatel.
O čem chci mluvit jsou kvalitní reklamy. Ty, které mají nějaké poselství nebo vás prostě pobaví a je vám líp. Je jich sice minimum a v hromadě těch hloupých se sem tam ztratí, ale přesto existují. Za posledních pár let jsem několik takových dobrých reklam viděla a musím říct, že ty mě ale vůbec neotravují a některé z nich mě i inspirovaly. Možná se mnou budete souhlasit, když zde vyjmenuju reklamy Kofoly (zlaté prasátko mě vždycky rozsekalo, stěhování se do společného bytu bylo opravdu povedené a na konec Kofoláčci - to byla přímo dokonalost, která dala nápad mnoha lidem a ukázala jim, že čím víc lásky rozdají, tím víc jim zůstane), reklamy Vodafone (chameleoni, planeta Země a její společníci či poslední rozjímání kecek) a reklama na Toyotu (líbí se mi, jak odstraňují předsudky a mluví o nových možnostech). Všechny tyto reklamy mám nebo jsem měla vážně ráda.
A co je tedy východiskem tohoto článku, co říct závěrem? Myslím, že reklamy jsou potřebné a mám také pocit, že se jich už nikdy nezbavíme. Důležité při jejich tvoření ale je nezapadat do bahna trapnosti a stereotypu, namísto toho pracovat s kreativitou a vymýšlet originální nápady tak, jako se to povedlo například společnosti Kofola nebo Vodafone. Originalita a jakési poselství je podle mě budoucnost reklam - a pokud by se toho jejich výrobci drželi, pravděpodobně by nás lidi ani tolik neotravovali...

Jak básníci přicházejí o iluze

24. července 2011 v 18:50 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jsem znechucená. Světem, lidmi...vším.
Lidé se nedělí na dobré a špatné, na milé a zlé. Někdo se pořád snaží dělit podle národnosti, barvy kůže, náboženství, orientace... Záleží na tom, jestli jste ze západní Evropy nebo z východní, jestli jste muslim nebo konzervativní křesťan, záleží na tom jestli jste černoch nebo Asiat. Podle toho jste předurčen pro to být dobrý nebo zlý, být něco víc nebo něco míň. Lidi, sakra, probuďte se. Jsou to opravdu věci, na kterých záleží? Je to vážně důvod pro to zabít 97 lidí jen proto, že mají jiný názor? Ne, tohle je špatně. Od let 1939-1945 jsme se toho moc nenaučili, nepolepšili jsme se a nevzali si ponaučení, co se může stát. Nejsme vůbec chytřejší a liberálnější - naopak se stáváme čím dál tím hloupějšími a extremističtějšími. Lidský pokrok? K smíchu, když naše názory pocházejí ještě z doby temna, a kdyby nám v tom nebránily zákony, pálili bychom "jiné" na ulici každý den. Jen se děsím dne, kdy se objeví někdo, jako byl kdysi Adolf a rozhodne se, že Zemi trochu uklidí... Koneckonců takových pitomců je všude plno.
A pak - ta přetvářka. Nenávidím ji. Je to snad nejhorší věc na světě. Jeden den taková, druhý den maková. Nikdy nepochopím, jak se někdo může otočit o 360° bez mrknutí oka. Nedávno to byla ta největší kráva na světě, kterou nemohla cítit. Teď je to kamarádka, s kterou chodí venčit pejsky a sedět po hospodách. Vidíte taky ten obrat? Nepochopitelné. Měnit názory z měsíce na měsíc. Hrát si na něco, co není pravda nebo nikdy nebyla. A to jen kvůli tomu, že čeká dítě. Možná budu znít necitelně - no a CO jako? To ji nezmění, nenapraví to všechno, co už udělala předtím. Její chování a povahu to nezmění. Přesto je to najednou důvod už ji více nepomlouvat, ale milovat ji. Je mi to tak proti srsti...Jak všichni žijí v přetvářce, jak jim nevadí, že je obklopuje. Jak si lžou a ty lži jsou všude kolem vás, ztrácíte se v nich a tonete. Zkuste si pak ale jednou říct pravdu - ukamenují vás. Udělala jsem to jednou - řekla prostě jen pravdu. A bylo z toho zle - jim i mně. Všem nám bylo zle z té pravdy - chvíli jsem měla peklo. A nejvíc to stejně bolelo mě - protože jsem věděla, že jsem neudělala nic zlého a přesto jsem za to byla potrestaná. Ale za lži? Za ty se netrestá, ty se přijímají a přechází, jako by se to nikdy nestalo. Jako by ani neexistovaly. Pamatuju si, že už na základce mě nutily k tomu se přetvařovat. Neměla jsem J. ráda - prostě neměla. Nemluvila jsem s ní, protože mi to nedělalo dobře a rozzuřilo mě to vždycky, když jen něco vypustila z huby. Pak za mnou přišla učitelka - řekla, že J. šikanuju tím, že ji ignoruju. Řekla jsem, že se s ní bavit nechci a nebudu, protože mi nesedí. Učitelka řekla, že to chápe - ale že s ní musím mluvit a aspoň předstírat, že je to fajn. Řekla mi, ať se vůči ní přetvařuju a dělám, že je všechno v pořádku. Ale vážně to bylo v pořádku? Vidíte, tohle nás učí na školách - přetvařovat se a lhát. Nedávat najevo svoje postoje a názory. Prostě zapadnout do stáda a nedělat problémy. Nenávidím to. Nenávidím.
A je to taky důvod, proč tolik nemám ráda lidi - dělají to všichni. Lžou, přetvařují se, pomlouvají...Člověk v tomhle světě může věřit jen sám sobě. Nikomu jinému. Možná několika lidem. Já jich pár mám - tři, možná čtyři. Směšné číslo. Směšné v porovnání se všemi těmi sviněmi, které jsou jako velký oceán a vy se v nich topíte každý den víc a víc, stahují vás pod hladinu. Je to ten Spodní výr, jak psal T.S.Garp. Lidé jsou hnusnej Spodní výr a mě ale kurva děsí....
*Věci se mění, co bylo - už není.*


Povídkování tenkrát

24. července 2011 v 10:31 | Prinzeschen |  Psaní o psaní
Další éra mého psaní začala zhruba po dvou letech, v době, kdy mi bylo 15-16. Poznala jsem v té době nové přátele a mezi nimi taky jednu slečnu, která byla krapet temná a která mě naučila se dobře orinetovat v internetových kruzích. Kromě toho, že jsem konečně rozuměla internetu a věděla, kde co najít, mi i ona sama něco poslala. V té slavné době rozmáhajícího se ema to byly především povídky psané jakousi osobou, která vlastnila blog a vyprávějící o nešťastné lásce, která skončila smrtí. Jakákoliv forma umírání byla povolena - sebevražda, nehoda, nemoc, hromadná smrt... Myslím, že většina z vás si ty dojímavé kousky pamatuje - kolovaly po internetu docela dlouho, možná byste je tam našli i dnes. Za sebe musím říct, že tenkrát jsem jimi byla nadšená. Byla jsem zrovna v tom období, kdy jsem se obdivovala temnu a různým pseudoemo věcem. Takže povídky s takovou atmosférou mě dostaly. Líbilo se mi, jak byly napsané, zápletky a obdivovala jsem se těm, co je vytvořili.
Po krátké době tedy musel přijít můj vlastní pokus něco takového stvořit.. Stalo se. Napsala jsem svou první "povídku" - měla dvě stránky a upřímně byla úplně o ničem. Jmenovala se Andělský přízrak a držela se těch přesných pravidel, která jsem vypozorovala v dílech, co jsem četla kdysi. Nešťastná láska a smrt. V podobném duchu vznikaly i další mé povídky. Hromadilo se mi jich čím dál tím víc a já na sebe byla pyšná. Zveřejňovala jsem je na blogu. Někdy jsem se dočkala reakce, jindy ne. Ale byla jsem spokojená. Děl neustále přibývalo, některá byla dokonce ještě kratší, ale napsala jsem i pár delších. Pak mi začala docházet inspirace. A když jsem si stará díla přečetla, najednou jsemz nich neměla tak dobrý pocit. Pseudoemo vlna nás totiž opustila a na blozích se začaly objevovat normální povídky od talentovaných lidí. Povídky, které měly zápletku a propracované postavy, povídky, které byly originální a zajímavé.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem dělala všechno špatně. A zastyděla se. Navíc jsem jaksi přerušila kontakty s tou dávnou kamarádkou (známou) a prozřela. Došlo mi, že všechno, co jsem na ní kdysi obdivovala, bylo špatné k obdivování a že ona je do toho tak zabředlá, že nikdy nemůže růst někam výš. Jenže já nechtěla zůstávat na stejném místě. Chtěla jsem se někam pohnout.
Většina povídek skončila v počítačovém koši. Když jsem je vyhazovala, cítila jsem se zvláštně - viděla jsem v tom tu práci a všechny mé pocity, se kterými jsem ta díla psala. Viděla jsem tam ty propsané večery. Pokud jsem se ale chtěla pohnout - tyhle staré věci musely pryč.
Pár jsem si jich přesto nechala - tři nebo čtyři, abych byla přesná. Nenechala jsem je ale v jejich původní podobě - nejsem blázen. Uchopila jsem myšlenku, se kterou jsem kdysi pracovala a snažila se ji zpracovat lépe, podle svých tehdejších schopností. Zabralo mi to docela dost času, ale vyplatilo se to. Aspoň z některých nápadů jsem vysála všechno, co jsem mohla. Například ze Stelliny melodie, kterou můžete vidět tady na blogu a z pár dalších, které tu jsou také k vidění (Empty, Strážný anděl, Umění k smrti). Většina z nich zůstala sice stejně krátká - ale aspoň kvalita se malilinko zvedla a to mi stačí. (Prozatím.)
Po neúspěšných pokusech psát, jsem si následně dala od povídek pauzu - no, bylo to dobrých pár let. Později jsem se k nim sice vrátila - ale o tom už bych raději přece jen psala v dalším článku.


Vzpomínáme

23. července 2011 v 20:30 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Umřela Amy Winehouse. Co na tom že - koledovala si o to, chlastala a fetovala. Bylo jí 27 let. To je trochu děsivé. A taky - měla úžasnej hlas. Talent. Mohla toho dokázat hodně. Kdyby se trochu dala dokupy. Jenže to velké mozky, velké duše, velcí lidé - říkejte si tomu, jak chcete - asi neumí... Jsou navždy utopeni v temnotě...

Heath Ledger zemřel ve 28 letech. Zrovna dokončil naprosto neopakovatelnou roli Jokera. Říkají o něm, že byl nádhernou duší. Nemohl spát a stahoval se sám do sebe. Zemřel kvůli špatné kombinaci prášků na spaní a antidepresiv.

Kurt Cobain zemřel ve 27 letech - užíval heroin a zastřelil se. Prý. Jeho texty odkrývají jeho duši a to co najdete, když pochopíte, ukazuje všechno utrpení světa v pár slovech. Úžasný textař, úžasný hudebník...Vytvořil něco extra

Lane Staney zemřel ve 34 letech na předávkování heroinem. Byl frontmanem slavné skupiny Alice in Chains a jeho podání skladby Nutshell mi bude znít v uších už navždy....


Začátky

22. července 2011 v 10:00 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Začátek - napadá mě až příliš mnoho věcí, které bych o něm mohla napsat. Vybrat si jen jednu a vytvořit z ní smysluplný článek by bylo až příliš náročné. Proto se pokusím udělat takový malý souhrn toho, co pro mě začátek vlastně znamená.
  • Začátky jsou pro mě vždycky obtížné. V životě se s nimi setkáváme neustále a někdo je zvládá výborně.
    Já ne.
    Dokonce i jedna moje sbírka úvah začíná tak, že jsem se na začátek prostě vykašlala - protože začátky mi jednoduše nejdou.
  • Narození je začátek - našeho vlastního příběhu. Mám pocit, že tohle jediné, se mi povedlo. Koneckonců jsem tady.
  • Začátky povídek - asi nejobtížnější část. Mnohokrát jsem to poznala a má drahá Claire také - její úvodní stránky jsem přepisovala snad desetkrát, než jsem byla spokojená a než zapadal do příběhu tak, jak jsem potřebovala. Příběh se totiž většinou po začátku začne ubírat svou vlastní cestou a někdy je obtížné ty dvě věci vůbec spojit dohromady. Trochu to připomíná život, jenže to rýpaví čtenáři moc nepochopí. Musíte začínat tak, jak si přejí oni...Nejlépe dělat vše tak, jak chtějí a dělají oni sami. (Ale to už je věc do jiného článku.)
  • O začátcích lidských vztahů bych raději měla mlčet - nejsem na to moc talent. Neumím navazovat nová přátelství a když tak jen velmi pomalu a obtížně. Jsem vlastně tak trochu uzavřený člověk, kterého lidé tolikrát zklamali svou přetvářkou a hraním si na něco jiného, že to s nimi tak trochu vzdal a čeká jen, co přijde zase.
    Trochu mě tohle děsí v souvislosti s novou školou - vlastně taky novým začátkem. Dost velkým a novým začátkem. Všechno se změní. A já doufám, že se jen zbytečně děsím opětovného začínání a na nové škole najdu své místo i přátelé. A že začne něco pěkného. Že začátek nového života bude úspěšný. (Aspoň podobně jako to narození.)
  • Konečně můj nejniterenější dojem ze začátků a možná taky pravá věc, proč je zase tak moc nemusím. Hloupá věc na začátcích je, že je s nimi neomylně spojený i konec. Všechny věci, které začnou, také skončí. Život skončí smrtí, přátelství se rozpadne, vztah také, kontakty se poztrácí, rodinu chodíte navštěvovat možná tak na hřbitov... Všechno to, s čím jste kdysi pracně začínali a postupem času budovali, se pak prostě rozpadne pod rukama.
Na závěr článku, který je nakonec asi méně smysluplný, než jsem čekala, bych ráda podotkla, že názory na začátky se mohou měnit. Někdo možná novou šanci a nové začínání přijme rád. Bere to jako způsob, jak změnit svůj život nebo možná věří na osud a má dojem, že to tak má být - něco skončí a něco nového zase začne. Třeba lepšího, kdo ví. Někdo se třeba i těší na novou školu, nové lidi, nové poznání, nové možnosti...
I já sama musím uznat, že s některými věcmi ráda začínám - třeba právě s psaním nových věcí, povídek a románů, nebo s novým uměním. Ráda se vrhám do nových věcí v tomhle směru - ale nerada přemýšlím o novém životě jako celku. Aspoň prozatím...
Možná jen proto, že se bojím. Možná jen proto, že jsem hrozný pesimista a ve všem vidím to nejhorší (zatím se našlo jen málo těch, kteří by mě přesvědčili o opaku) a nikdy ne to dobré, co to může přinést. A možná jen proto, že jsem vážně hrozná povaha....


Na svatbě

18. července 2011 v 10:33 | Prinzeschen |  Amerika
První sobotu po tom, co jsem dorazila do USA, jsme šly na svatbu jedné z Brittiných příbuzných. Byla to vůbec první svatba, na které jsem byla a hned americká. Ale docela jsem si to užila - obřad v kostele nebyl nijak přehrávaný, ale rychlý a sladký. Následující oslava byla také v pohodě - trochu jsem fotila, pak se jedlo a tancovalo atd. Pro zajímavost pár fotek, které jsem pořídila.

Cesta

17. července 2011 v 19:55 | Prinzeschen |  Básničky
Cesta
nikam nevede.
Tíha
- padám vzhůru.
Dotek,
co nic nesvede.
Jen otázek
mám fůru…

Proč?
Já…
Kam?
Jít…
Co?
Dělat…
Má cenu?
Snít….

V záplavě inspirace

17. července 2011 v 10:05 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Jsem zaplavená fotkami :D Ani nevím, jestli je tu všechny stihnu kdy publikovat. Sakra! :D A to jsem chtěla hlavně psát povídky a napsat taky nějaké nové články, protože "psací" a "uvažovací" rubriky nám nějak upadají. A navíc mě to zase tak strašně baví - psát :D
Jenže poslední dobou tááák strašně ráda a tááák strašně hodně fotím. Teď jsem třeba byla fotit nějaké lidi - po dlouhé době a s novými vědomostmi a cíli...:) A to nemluvím o všech těch fotkách z USA, který mi tu ještě hnijou :D
Achjo, já se z toho nikdy nevyhrabu...
Zabte mě :D
Jsem inspirovaná až moc...