Červen 2011

Mezi radostí a smutkem je tenká hranice

23. června 2011 v 21:23 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Život je prostě takový. Jako na houpačce. Jednou je vám lépe a jednou zase hůře. Létáte v oblacích, pak spadnete dolů na zem a pád nesmírně bolí. Jste až v nebeských výšinách, jenže pak se zas plácáte na dně. A mezi těmito dvěma stavy je tak úzká hranice, že není vůbec žádný problém ji překročit. Navíc oba dva ty pocity se můžou týkat vlastně úplně té samé věci.
Tohle se teď tak trochu stalo mně. Když jsem zjistila, že mě přijali na Masarykovu univerzitu, byla jsem šťastná. Ta škola se mi vážně líbila a byl to pro mě úspěch. Cítila jsem se skvěle.
Zato teď, když jsem zjistila, že s Karlovkou to dopadlo špatně, protože jsem tak úplně nezvládla přijímačky - byl to pocit přesně opačný. Jako když padáte do propasti a není vám pomoci. Ta ta je ten pocit úspěchu a štěstí. Zůstala jen hořkost a zklamání. Zklamání ze sebe samé a z toho jak to dopadlo...Přitom stačilo tak málo - přijali 30 lidí a já byla 31.; chyběly mi jen 4 body a mohla jsem být tam, kde jsem být chtěla.
Inu - možná to je osud, kdo ví...


Bon voyage

16. června 2011 v 9:06 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Přidala jsem posledních pár článků (aspoň myslím že posledních) a pomalu se s vámi loučím. Zítra totiž odlétám na dovolenou do sladké milované Ameriky. Kdysi v září jsem si myslela, že nebude problém stíhat americký život a blogování - zjistila jsem ale, že to problém je a docela veliký. Chtěla jsem si totiž především užívat reálného, nejen sedět za počítačem. Takže počítám s tím, že se pořádně "uvidíme" až za několik týdnů, kdy se vrátím ze svých cest a trochu zregeneruju.
Mějte se tu krásně a skládejte básně.



Na pláži

15. června 2011 v 10:11 Amerika
Myslím, že jedny z prvních mých fotek z USA. Jedny z těch, které nejsou umělecké a ani jsem je nefotila já, přesto je mám nejradši. Splnil se mi sen a spatřila jsem oceán. Co spatřila - dotkla jsem se ho, smočila v něm nohy, naplno si ho užila. Běhala jsem po pláži, honila racky, fotila a byla focena. Krásný zážitek a krásné vzpomínky...

Maine

15. června 2011 v 10:00 | Prinzeschen |  Za velkou louží
"Za velkou louží" je název další epizody, která se stala součástí mého života. Stavbou bude podobná jako Americká epizoda. Přesto bych ráda začala trošku netradičně a neautorsky - představením nádherného a nejsevernějšího amerického státu Maine.


MAINE
·Maine leží na východním pobřeží Severní Ameriky, zároveň to je nejsevernější stát Spojených států amerických.
·Hlavní město tohoto státu je Augusta s 22 tisíci obyvateli.
·Maine je zhruba 320 mil dlouhý a 190 mil široký stát.
·Na severu hraničí s Kanadou, na východě a jihu s Atlantikem a na jihozápadě se státem New Hampshire.
·Byla zde poprvé spatřena tzv. mývalí kočka, která se později rozšířila do celého světa.
·Úředním jazykem je angličtina, Maine nemá žádný speciální jazyk.
·Největším městem Maine je Portland.
·Rozloha státu je 86 542 km², je to 39. největší stát v USA.
·V Maine žije 1 244 000 obyvatel.
·Oficiální zkratka: ME
·Přezdívka státu: The Pine Tree State -Borovicový stát
·Původ názvu: podle francouzské provincie Maine
·Strom jako symbol státu: borovice vejmutovka
·Zvíře jako symbol státu: los evropský
·Hmyz jako symbol státu: včela
·Drahokam jako symbol státu: turmalín

Amerika 2010

15. června 2011 v 9:47 | Prinzeschen |  Amerika
Je to už dost dávno, kdy jsem navštívila USA v rámci studijní výměny, kterou organizovala moje škola.
O tom, jak to všechno začalo a jak u nás byla kamarádka Britt, si můžete přečíst zde.
O tom, jak to pokračovalo, jak jsem to všechno prožila já a o mých nevšedních zážitcích si budete moct jednoho dne přečíst zde (prozatím je vše ve stádiu příprav).
A o čem bude tahle rubrika? No samozřejmě, že o fotkách - nejen těch mých uměleckých, ale i těch, které se vztahují k mnohým událostem a zaslouží si tu být třeba jen proto, že si je ráda připomenu.
Tak tedy (jako vždycky) - držte si kloubouky a jedeme na to!

Blogování

14. června 2011 v 19:34 | Prinzeschen |  Psaní o psaní
Možná se divíte, co zrovna tenhle článek dělá v rubrice, kde rozebírám svůj život psavce - ale světě div se, blog s psaním souvisí docela dost. Aspoň v mém případě tomu tak je a myslím, že nejsem jediná. Takže se nezabývejme zbytečnostmi a vrhněme se k samotnému jádru článku.
S blogováním jsem začala zhruba ve 13-14 letech. Přesně si to už nepamatuju, je to pěkná řádka let a pár měsíců se prostě ztratila v proudu času. Inspirací k vytvoření vlastní webové stránky mi byl jeden blog, který měl pěkný design z modrých bublin a na kterém jsem nacházela články, které mě tenkrát bavily. Byly tam obrázky medvídků, myšek, různé vtipy, zábavné články, abecedy a podobně. Stránka se mi moc líbila a ráda jsem ji navštěvovala. Jednoho dne jsem se tedy rozhodla, že si udělám svou vlastní. Nejprve jsem to zkoušela na jiných stránkách, ale nešlo mi to - nebyla jsem žádný počítačový génius, posílání článků i vytvoření samotného designu pro mě byl téměř neřešitelný problém. Od tohoto nápadu jsem tedy ustoupila. Pak jsem našla blog.cz. Všechno se zdálo být tak jednoduché a přitom funkční - no prostě něco pro mě. A tak vzniknul můj první blog - jmenoval se ajule, ale přesnou adresu už si nepamatuju...
Na tomto blogu nebylo vůbec nic autorského. Přes první potíže s designem jsem si nakonec poradila a vytvořila jakýsi oranžový mix, který mi léta sloužil. Skladba článků? Především obrázky, někde zkopírované texty, vtipy, zajímavosti a podobně. Vlastně myslím, že jsem na tento blog nikdy nic nenapsala - kromě pár popisů k obrázkům, které ve mně něco vyvolávaly nebo pár komentářů. Naučila jsem se ovšem dobře pracovat s blogem, vyhledávat na internetu a třídit informace. To se mi do budoucnosti hodilo. Jenže přišel den, kdy mi to přestalo stačit - založila jsem si nový blog: slayeress.blog.cz. Co se stalo se starým blogem? Přestala jsem přidávat. Přesto komentáře přibývaly a lidé mi psali, proč jsem skončila, že se u mých stránek pobavili. Byla jsem ráda, jenže...to už pro mě bylo málo. Nakonec ajule skončila kdesi v blogovém hřbitově, kam jsem ji pohřbila se všemi nepodstatnými články a všemi vzpomínkami na minulá období.
Nastala nová éra. Slayeress byl mému srdci mnohem bližší. Kopírovala jsem sice věci z internetu dál - ale vybírala jsem je mnohem pečlivěji a jednalo se především o informace, které mě zajímaly a které bychráda měla na jednom místě. Naučila jsem se tvořit a používat rozcestníky, designy se neustále zlepšovaly a blog měl, myslím, co nabídnout. Navíc jsem se konečně pustila do autorských článků. Jednalo se především o nějaké kratší úvahy, básničky, které jsem začala psát a krátké povídky určené právě pro blog a jeho čtenáře. K básničkám a povídkám se vrátím později v samostatném článku. Blog fungoval dlouho a přímo mi rozkvétal pod rukama. Jenže - i tady přišlo cosi, jako revoluce v mém životě. Znovu jsem se rozhodla pro změnu - a dost razantní. Jak jsem stárla a více a více tvořila, najednou jsem potřebovala více místa na své výrobky ale i na své názory. Slayeress už mi byl malý. A tak zmizely všechny autorské články a já se přesunula sem, kde jsem prozatím pevně zakotvená už skoro 4 roky. Jak to dopadlo s bývalým blogem? Existuje dál. Nenašla jsem to srdce se ho zbavit, protože není špatný a dal mi mnoho práce. Nechtěla bych ho prostě jen smazat a zapomenout na všechno to, co jsem na něm vytvořila. Autorské články jsou sice pryč, ale ty zkopírované zůstaly - citáty, obrázky, texty... Můžete mě za to soudit a říkat, že jsem jen pouhopouhá kopírka. Možná je to tak. Ale já potřebuju nějaký odpočinkový prostor, nějaké místo jen pro mě. Důsledně uvádím zdroje a snažím se článkům něco přidat. Blog využívám jako takový inbox - a mnohokrát mi už posloužil, když jsem potřebovala oživit paměť s nějakou knížkou nebo najít obrázek. Odkaz na blog najdete i zde - právě pod názvem Inbox.
Poslední kapitolou mého blogového života je woonderworld.blog.cz. Přemýšlela jsem strašně dlouho, jestli ho založit. Normálním lidem přece stačí jedna stránka - na co já tedy potřebuju dvě? Jenže touha po něčem autorském a zároveň odpor k tomu promazávat starý blog, mě přesvědčil, ať jdu do toho. Roku 2008 se zrodila má "říše divů". Doslova a do písmene. Neexistuje nic, co bych tu neměla ráda. Přidávám fotky, povídky, básničky, píšu články, úvahy; můžu dělat, co chci... Vytvořila jsem si docela slušnou infrastrukturu, pracuji s rozcestníky, design už pro mě také není takový problém jako dřív. Díky tomuto blogu jsem si konečně vytvořila svůj svět, našla sama sebe a uvědomila si, kdo jsem a co chci. Ono vypsat se někdy pomáhá...A právě proto je i blog pro mě důležitý v kategorii psaní. Dělím se zde s lidmi o svou práci nebo v článcích o své pocity, dostává se mi podpory i rad, pochopení i ocenění. Toho si samozřejmě strašně vážím...Blog se stal součástí mého života a nikdy mi nepřestal přinášet radost. To je také důvod, proč to dělám. Nestojím o popularitu ani o kdo ví co. Chci jen mít svůj koutek světa, kde můžu být bez obav sama sebou a ostatním do toho nic není. Budoucnost tohoto blogu? Nehodlám se ho zbavit - pravděpodobně nikdy. Je toho ještě tolik co napsat a říše divů má přece spoustu zákoutí...

Did you see me on the moon?

12. června 2011 v 9:09 | Prinzeschen |  Na plátně
Všechny stupně tvorby tohohle příšeráka :)

Střípky z prvního pořádného psaní

8. června 2011 v 20:31 | Prinzeschen |  Psaní o psaní
S básněmi jsem tedy nadobro sekla (aspoň tenkrát). Můj literární život si však už nedopřál pauzu a já se vrhla na nové tvoření - prózu.
Jako inspiraci jsem si vybrala dívčí románky, které jsem v té době četla ve velkém a které většinou řešily život normálních puberťaček, jejich radosti i trápení. Rozhodla jsem se, že napíšu něco podobného a vypadalo to opravdu slibně. V hlavě jsem měla nápad a začala o něm psát. Příběh měl být o dívce, která je v tom inkriminovaném pubertálním věku a prožívá problémy s rodiči, s první láskou - čemuž se samozřejmě nedá vyhnout bez spousty trapasů. Byla jsem nadšená a chvilku mi poctivé každodenní tvoření opravdu vydrželo. Tentokrát už jsem nemusela své myšlenky psát na papír, protože v té době jsem už měla počítač. To byla hlavní věc, v které se mé psaní začalo lišit od toho minulého. Když jsem něco zkazila nebo chtěla změnit, nebyl v tom vůbec žádný problém a já mohla věci zlepšovat, upravovat a zkvalitňovat. Možná by se mi to všechno povedlo - jenže po nějaké době mě psaní zase omrzelo a já to vzdala. Románek o dívčím životě jsem nikdy nedopsala, jednoho dne jsem uznala, že jeho kvalita je nízká a z počítače ho raději smazala. Mnozí by mohli namítnout, proč jsem si svá prvotní díla neschovala - mnoho autorů to tak dělá. Člověk se pak může pobavit nad tím, co dříve vytvořil a pravděpodobně ho to také posune dopředu, protože ví, jakých chyb se vyvarovat. Ale mé první opravdové dílo (bohužel beze jména) by mi pravděpodobně nedalo nic. A tak si myslím, že je lepší, že skončilo v počítačovém koši.
Krátce potom, co jsem skončila s jedním dílem, jsem začala vymýšlet dílko nové. Velký román o upírech. Neměla jsem sice jméno, ale měla jsem postavy, jejich popisy, zápletku i konec. Lovkyně upírů Kate se měla zamilovat do upíra Marka, jehož úkolem bylo jí zabít. Psala jsem do bloku, protože jsem uznala, že na počítači nikdy nic nedopíšu - bolely mě z něj oči a trávit na něm všechen svůj čas mě taky nebavilo. Tento kousek měl bohužel ještě smutnější osud než dílo předcházející. Napsala jsem asi pět stránek a pak přestala. Stránky jsem po čase vytrhala, blok využila jinak a byla ráda, že nikdo se nemohl dozvědět o mé nezdravé posedlosti Markem (ne tím upírem samozřejmě, ale tím jménem a příšernou osobou, která ho nosila). Pro zajímavost mohu dodat, že tento příběh se z mé hlavy nevykouřil nikdy a vždycky se někde v koutku skrýval čekajíc na své vzkříšení. Když jsem pak našla v bloku napsaný seznam hlavních postav, připomněla jsem si svůj dávný nápad a dospěla k názoru, že vůbec nebyl špatný a že možná jen já byla ještě příliš velké děcko na jeho napsání. Dnes mi právě tento starý nápad slouží a na jeho základě právě vzniká román Prokletí noci: Temný přízrak. Zápletka se vyvinula, postavám se změnily jména a já už dávno dospěla, takže si myslím, že tento příběh mohu napsat.
Poslední - a ze všech nejdůležitější - byl milostný příběh Zakázané ovoce, který jsme začaly psát společně s mou nejlepší přítelkyní. Nápad byl její. Vytvořila prvních pár stránek a požádala mě, ať zkusím na ní navázat. Její vize byla taková, že se budeme v psaní střídat a každá napíše určitý úsek. Tím by děj měl získat na atraktivnosti a originalitě. Nápad to byl opravdu skvělý. Propracovaly jsme detailně postavy, pojmenovaly je, vytvořily pavouky jejich vztahů...Na zvláštní papíry jsme psaly zápletky, které budou následovat v budoucnosti a děj byl opravdu zapeklitý - podobně jako u všech jihoamerických telenovel. Nad psaním této knihy jsem strávila mnoho hodin. Vše jsme samozřejmě psaly ručně a sešit si vždy předávaly. Popsala jsem spoustu stránek, vypsala mnoho propisek a užívala si to. Promítala jsem do toho i své osobní pocity, ale to je dávná historie (samozřejmě a díkybohu). Pak ale zase přišel den, kdy na psaní už nebyl čas. A možná že jednou zmizela i chuť. Román tak stále častěji ležel na skříni celé dny, prášilo se na něj a nikdo z nej neměl žádný užitek. S lítostí musím konstatovat, že ani tento počin se nikdy nedočkal svého dokončení. Naštěstí alespoň tenhle jeden ale přežil a to ve své naprosto původní formě. Stalo se tak pravděpodobně díky Vlaďce, která naštěstí všechno uchovala. Před nedávnem mi dokonce ten skoro popsaný sešit přinesla ukázat a usnesly jsme se, že dílo přepíšeme do počítače, dokončíme a uvidíme, co s ním bude dál. Pravděpodobně se toho bude muset hodně upravit - teď už mám pro psaní přece jen větší cit - a pravděpodobně se s dílem beztak nestane nic: ale jen pro ten pocit, se to pravděpodobně vyplatí...
Tato tři díla byla opravdu velmi důležitá v mém "uměleckém" životě. Možná byla bezvýznamná a možná mi nedala vůbec nic - ale znovu zažehla tu obrovskou chuť psát a ukázala, že to umím, když chci. Když se nevzdávám. Vzhledem k dnešku byla nesmírně důležitá...

Příšerka

5. června 2011 v 9:20 | Prinzeschen |  Na plátně
Nuda ve škole - na ekonomice. Nakonec z toho vzniklo toto...

OK

4. června 2011 v 18:59 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
OK. Jsem v pohodě - tvůrčí krize překonána!
Poté, co jsem se tak pěkně analyzovala a zjistila, co dělám za chyby, překonala všechny ty depkoidní stavy a obdržela něco málo podpory od vás i jiných v jakékoliv formě - prostě jsem se na to vrhla. Od Prokletí noci jsem si dala na chvíli pauzu a vrhla se na nové dílko, pro které ještě nemám název, zato vím přesně, o čem bude. Pracuju na něm každý den, napíšu vždycky tak dvě stránky, dílko se pomalounku, ale pěkně rozrůstá a nezpůsobuje mi žádné vrásky! Jsem konečně spokojená a šťastná, dokonce to na mě působí tak kladně, že se mi v hlavě zrodily další nápady na povídko-romány (jak já tomu říkám).
Jediné, co si teď můžu přát je, aby se mi podařilo všechna dílka dokončit a aspoň jedno z nich úspěšně vydat!