Květen 2011

Co dělám špatně?

29. května 2011 v 17:29 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jak jsem slíbila, pořádně jsem se analyzovala a snažila se vyhledat příčiny toho, proč tak špatně píšu a málokdy něco dopíšu, proč má díla nemají úspěch u čtenářů...
  1. Jsem na sebe moc měkká. Nedokážu se k něčemu pořádně dokopat, i když to vážně chci...Je přece tolik jiných věcí, ke kterým se můžu uklidit...
  2. Jsem na sebe moc tvrdá - mám moc velké nároky a to mi škodí. Sice je dobré chtít víc, ale na druhou stranu - občas mě to odradí, protože si říkám, že všechno co udělám, je stejně špatně a nedosáhne to takových kvalit jako díla jiných. Tak proč v tom pokračovat a trápit se dál? (S tím bych rozhodně měla přestat)
  3. Mám až moc zájmů, které chci stíhat najednou a být v nich dobrá. Takže svoji energii vlastně rozprostírám mezi ně a to mě oslabuje. Kdybych se soustředila (aspoň nějakou dobu) jen na jeden jediný cíl a věnovala mu veškerou svou energii - bylo by to pravděpodobně lepší. (Pokud bych se tedy definitivně nezbláznila, což je u mě naprosto reálná hrozba.)
  4. Problémem může také být sebevědomí - toho mi totiž po všech těch zážitcích moc nezbylo. Takže je velmi jednoduché mě přivést k pocitu,že moje psaní je na nic a já jako autorka stojím ještě za větší nic. A k tomu, aby mě někdo přivedl k tomuto pocitu, dokonce nepotřebuju ani někoho. Dokonale si vystačím sama. Dílo mi potom připadá děsně pitomé a hloupé, příšerně napsané a podobně. Myslím, že bych nebyla schopná si své výmysly jakkoliv a před kýmkoliv obhájit. Kdyby řekl křivé slovo, nehádala bych se, ale slepě souhlasila. Jenže tohle není dobrý přístup - autor si přece musí věřit, sobě i tomu co napsal, a musí to umět prodat. Inu, na tom ještě musím zapracovat... Získat nějakou základnu fanoušků, která mě ráda přesvědčí, že nejsem zas taková nula a že moje "nulství" je v podstatě jen pocit v mé hlavě.
  5. Jak jsem se zmínila - kritiku nesnáším nejlépe. Nejde o ten konstruktivní postup, kdy vám někdo vytkne nějaké drobnosti (špatné uskupení vět, špatnou interpunkci nebo možná nudnou část) a poradí vám, jak věc zlepšit. Jde o to jasné a destrukční povrchní posouzení věci, na které jste pracovali tak dlouho, slovy - "hrozné", "nudné", "nenápadité, "píšeš hrozně", "tohle by napsal každej idiot - TY jsi idiot", "měla to být parodie?". Tohle nesnesu. To mě totálně uzemní a nehnu se z místa mnoho dalších let. To je také nemilé...
  6. Možná jsem prostě jen průměrná - průměrná osobnost i spisovatelka. Neoplývám žádným vrozeným talentem, možná i mé nápady jsou dávno vyčpělé, neznám správné lidi a zřejmě jsem se ani nenarodila do správné doby. Možná jsem dokonce na umělce až moc obyčejná a neatraktivní (tím nemyslím míry 90-60-90 - i kdybych něco napsala, stejně se nikde ukazovat nebudu - myslím atraktivní jako zajímavá svým životním příběhem, osudem, bohémstvím...čímkoli). Taková nejsem. Takové věci mě nelákají. Další problém. Kdo stojí o průměrnou osobu? I když možná znám mnoho průměrných spisovatelů (třeba autorky některých těch zamilovaných braků), kteří si našli své čtenáře. Možná ne všichni čtenáři stojí o obrovské osudem poznamenané ikony. Možná některým čtenářům stačí průměrní spisovatelé s průměrnými jazykovými prostředky, zápletkami i knihami. Jenže co je to sakra pro mě PRŮMĚRNÝ SPISOVATEL? Nikdo. Všichni spisovatelé něco vydali. Já ne.
  7. Anebo je to možná úplně jednoduché a já se psychologicky analyzuju naprosto zbytečně. Třeba opravdu jen NEUMÍM psát a žiju si svůj nesplnitelný sen jako ti blázni, kteří se hlásí do Superstar a nakonec skončí v Hvězdné pěchotě...Sice to, co dělají, dělají rádi - ale jsou v tom naprosto příšerní...

3. Láska na první pohled

29. května 2011 v 9:55 | Prinzeschen |  Láska
Byla to náhoda,
jakých život je plný.

Kráčela po pláži,
na břeh narážely vlny.
Divoké jako krev v jejích spáncích.
Snila nejen o pobřežních váncích
hladících její kůži.

Vtom ji spatřil -
rozkvetlou něžnou růži.
Náhle i v něm rozhořel se svět.
Chtěl pohladit ten tichý smutný květ.

Jejich oči se střetly na chvíli.
Jako by k sobě dávno patřili.
V tu chvíli krátkou věřili…

Lásce na první pohled.

Stačil pohled jediný,
stačily jen vteřiny.
A už byla na světě…

2. Setkání

28. května 2011 v 19:00 | Prinzeschen |  Láska
Ulicí kráčejí lidé neznámí
a horké paprsky lechtají zem.
I oni kráčí - ještě si neznámí
a zatím sní jen svůj sen
o lásce…

Tuší ta malá tajemství
skrytá v tajemném obalu.
A mají už dost přátelství,
které sic pomáhá od žalu
ale láska…?
Té se nevyrovná nic.

Náhle jiskra přeskočí
z jednoho na druhý břeh
oba se spontánně otočí
a těžce popadají dech.
K pozdravu.

Radost prvního setkání.
On ještě nesmělý.
Ona se nebrání.
Náhle je těžké odejít.

Tiché Ahoj odnáší vítr.

Krizové žvásty

28. května 2011 v 18:40 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Zjistila jsem o sobě zajímavou informaci - jsem neustále v nějaké krizi.
Buď v osobnostní krizi nebo (jako právě teď) v krizi tvůrčí. Krizi, která se týká mého starého dobrého psaní. Ne snad že bych neměla o čem psát nebo dokonce nepsala. To všechno dělám. Jenže jen velmi pomalu a prozatím bez viditelnějších úspěchů. Už jednou jsem sice tyhle své vyšší ambice vzdala, ale znáte to - ze zklamání nad odmítnutím jsem se rychle oklepala a teď se ve mně zase všechno bouří.
Psaní je v podstatě jedna z mála věcí, které bych opravdu chtěla dělat a které by mě opravdu těšily. Kdyby se mi dařilo. A mně se aspoň podle mého názoru moc nedaří...Nebo aspoň ne ve srovnání s ostatními. Jiní vydávají knihy, které lidi kupují a čtou. Jiní píšou deset románů najednou, píšou celé ságy a všechny je dokončí. Já jim to nijak nezávidím - ba naopak. Dospěli k tomu vlastní prací a pílí, jistě nad tím strávili spoustu svého času a co se týče vydání, tak prostě potkali správné lidi, měli trochu štěstí a hlavně si to po vší té práci zasloužili. Takže jim to přeju.
Jen jsem pak strašně (STRAŠNĚ) naštvaná sama na sebe, že já tohle nedokážu taky. Psát a vydávat. Prosadit se, žít svůj sen. Dokončovat věci (a tím nemyslím AŽ PO 3 LETECH!!!) To by totiž bylo značně lepší...
Musím se na chvíli zastavit a vážně nad sebou zauvažovat - kde je problém, jestli nějaký problém vlastně existuje a jak ho co nejrychleji a efektivně vyřešit. Jinak budu navždy (aspoň pro sebe) nula, která tajně brečí nad vlastní neschopností ve světě schopných....
(Když to jde ostatním, tak to přece musí jít i mně, ne??? Nebo si myslíte, že jsem vážně tak špatná "spisovatelka", že vlastně ani spisovatelka být nemůžu?)
(Možná už jsem ve sví pošetilé sebeanalýze prováděné po večerech přišla na pár důvodů, proč mi to zatím nevychází - doslova)
(Achjo, ty projevy tvůrčí krize jsou nesmírně OTRAVNÉ.)
(Omlouvám se)

Souhrn všeho druhu

26. května 2011 v 9:47 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Blog jsem teď dost zanedbávala. To proto, že život měl jaksi své vlastní tempo a to mě trochu semlelo. Během uplynulého měsíce se však odehrálo mnoho významných a možná i méně významných událostí, o které bych se s vámi ráda podělila a vrátila se v nich tak trochu do minulosti...Tak si všichni zapneme pásy a letíme na to...
  • Nejprve přišla na řadu praktická maturita. Chtěla jsem si za každou cenu vytáhnout laboratoř, nakonec jsem však skončila v terénu s otázkou č. 18 - hydrologie. Dvě a půl hodiny jsem seděla na pěkném opuštěném místě v lese, kde nebyl ani signál ani nic jiného, a jen občas prohodila slovo s projíždějícím cyklistou. Měla jsem krapet obavy, protože tahle otázka nebyla jednou z těch, na které bych se extra připravovala - ale nakonec jsem to zvládla. Párkrát jsem se sice spletla, ale nebylo to zas tak strašné. Takže praktickou maturitu jsem udělala se známkou 1-2 a po zhodnocení této známky s mojí známkou ze závěrečné práce (1) z toho vznikla 1. Jediné, co se mi na tom dni ale vůbec nelíbilo, bylo vyhlašování výsledků. Stáli jsme tam všichni vedle sebe jako na odstřel a poslouchali projev našeho pana ředitele, který byl zase jednou vyloženě "milý" a vůbec neudělal žádný společenský trapas...
  • O poslední zvonění jsem bohužel přišla. V ten den jsem totiž jela na přijímací zkoušky do Brna. Docela mě to mrzelo, ale nejhorší to stejně bylo den předtím v den toho skutečně posledního zvonění. Uvědomila jsem si, že už nikdy se nebude opakovat to klábosení o přestávky, sedánky a pohodové angličtiny. Také moje milovaná Vladí už nikdy nebude moje sousedka v lavici, jak tomu bylo po době nějakých 8 let. Něco moc velkého v životě skončilo. O tom bych se ale chtěla vyjádřit podrobněji ve vzpomínkových článcích o základce a následně o střední. Myslím, že si to zaslouží.
  • Už jsem nakousla další stěžejní věc, co se odehrála. Jela jsem na své první přijímací zkoušky na vysokou. A to hned do Brna. A hned dvakrát - jeden týden na test studijních předpokladů a jeden týden na test z biologie. Cesta do Brna byla dlouhá, vlaky měly zpoždění, lidé pod ně zuřivě skákali a dny ubíhaly tak pomalu. Přečetla jsem ale aspoň jednu knihu a tu druhou nakousla. Podívala jsem se zase do města, ve kterém jsem nikdy nebyla. A seznámila jsem se se školou, kam jsem se hlásila - Masarykova univerzita. Nejprve bych ráda řekla, že první den v Brně jsem byla dost zmatená a vyděšená z nezvyklého ruchu. Zároveň však musím říct, že nakonec to přešlo a já si Brno oblíbila. Líbilo se mi tam, město mi přišlo přátelské a lidé také. Navíc v centru máte všechno po ruce a myslím, že je to ideální místo pro studenta. A škola? Byla jsem z ní nadšená!!! Krásné moderní žluté budovy umístěné ve velkém komplexu, parky mezi nimi, vlastní botanická zahrada...Nemohu si pomoct, ale udělalo to na mě dojem! Testy? Opět jsem si přišla jako absolutní pitomec, ale nakonec jsem tam něco vytvořila. A zřejmě se mi to podařilo, nakonec jsem totiž byla PŘIJATÁ!!! Na oba dva obory, kam jsem se hlásila - Obecná biologie i Antropologie. Bezva, no ne???
  • A pak přišla maturita - tedy aspoň její ústní část. Vrah času a nálad, myslím, že už jsem vám o tom tady článek psala - pilně jsem se učila a taky se pilně nervovala. Nakonec jsem si stihla projít všechny otázky a aspoň mírně se uklidnila (HAHA - noc před maturitou vypadala všelijak, vše se mi to mlelo v hlavě a nemohla jsem ani usnout). Všechno mé snažení vyvrcholilo včera - šla jsem na to a zvládla to! Z ekologie jsem si vytáhla otázku "Půda a její vliv na organismy + Druhová ochrana rostlin". Měla jsem z toho dobrý pocit a nakonec to i dobře dopadlo. Horší už byla chemie - z té jsem měla opravdu strach a především jsem věděla přesně, jaké otázky si nechci vytáhnout. Dopadlo to přesně podle Murphyho zákonů - vytáhla jsem si "Karboxylové kyseliny" a "Chemické výpočty u roztoků, roztoky". Málem mě to složilo, ale nakonec jsem sebrala všechny síly a třesoucím se hlasem tam zmateně odvyprávěla to, co jsem si myslela, že bych měla. Chuť jsem si ovšem vylepšila na češtině - mým tématem byla úžasná kniha "Sophiina volba", kterou jsem pro změnu chtěla celým svým srdcem! Mluvila jsem celých 20 minut a byla naprosto v pohodě. I angličtina a téma "Endangered species (ohrožené druhy)" bylo jedno z těch dobrých a já neměla problém. A tak, než jsem se nadála byl konec. Bylo to všechno za mnou a já si mohla konečně oddechnout. Na vyhlášení jsem šla s drobným stresem kvůli té chemii - ale nakonec z toho byly samé jedničky a konečně můžu zase začít žít!!!
  • Na řadu přicházejí ty méně důležité věci - dostala jsem za odměnu fondue, po kterém jsem docela toužila a s mamkou jsme ho hned využily.
  • Začala jsem psát novou povídku - tentokrát pro ni ještě nemám název, ale můj pocit z ní je perfektní. Narozdíl od Přízraku noci, se kterým jsem teď trošku na vážkách, jsem se do toho pustila pro mě neobvyklým stručným a rychlým způsobem...Mám sice jen první kraťoučkou kapitolu, ale v hlavě spoustu nápadů, takže uvidíme, jak to nakonec zase dopadne...
  • Konečně taky budu mít čas psát básničky! Jupí - sbírka Láska se nepatrně zasekla a to už mám v hlavě novou sbírku a i nějakou experimentální tvorbu.
  • Také jsem se znovu vrhla na bižuterii - zrovna vyrábím sadu náramků k mistrovství světa. A to mě přivádí k dalšímu bodu.
  • Já vlastně ani nevím, jestli vy víte, jak obrovská fanynka hokeje jsem! Našeho národního hokeje i toho našeho malého litvínovského žluto-černého. Takže minulý měsíc pro mě byly žně, protože bylo mistrovství světa. Samozřejmě jsem se dívala na každý zápas, na který jsem mohla a fandila. Od toho tu mám českou šálu, vlajku i fandící prst. I když letos nám zlato nedopadlo, bronz byl stejně úplně úžasný úspěch a strašně mě to potěšilo! Pořádně jsme to také oslavili, protože letos se město Most nechalo přemluvit k umístění obrazovky na náměstí a tak jsme mohli náš vítězný zápasy sledovat a 7x si naplno zařvat gól! Po všech těch předchozích neúspěšných letech to opět začíná vypadat dobře a já jsem vážně šťastná! Myslím, že o hokeji se vám ještě zmíním víc v nějakém rozsáhlejším článku :)
  • Poslední informace je opravdu čerstvá - teprve z dnešního rána. Umístila jsem se na 2. a na 3. místě ve fotografické soutěži na téma Zimy a zimní krajiny. Moje fotka vločky skončila na druhém místě v kategorii "Zima v detailu" a můj zmrzlý vodopád se umístil na třetím místě v kategorii "Brrr...to je zima."
A to by pro dnešek mělo být asi vše. O tom, o čem jsem se jen zmínila a slíbila, že napíšu určitě víc, se dočtete v nejbližších dnech či týdnech. Určitě vám také napíšu něco víc o naší plánované letní cestě do USA, která už se pilně připravuje a která bude jistě úžasná!

Jediné místo na světě

24. května 2011 v 8:27 | Prinzeschen |  Básničky
Jediné světlo ve městě
svítí ve tvém oknu.
Bloudím si líně za deště.
Najdu tě tam v tom oknu?

Jediný přístav na zemi
voní mořem ve tvém pokoji.
Najdu tě mezi hrázemi.
Najdu tě tam v tom pokoji.

Jediná láska nesmírná
kvete v prázdnotě světa.
Vlasy tvé mi padají do klína.
A mně už nezáleží na zbytku světa.

Mořská bárka

24. května 2011 v 8:13 | Prinzeschen |  Básničky
Jsem jen loďka na moři
a stožáry mé rozboří
poryvy větru a blouznění vln
rozpářou plachty mé plné skvrn.

Jsem jen loďka na moři,
jejíž trup se rozhoří,
věčným ohněm od paprsků slunečních
za ptačího zpěvu písní smutečních.

Jsem jen pouhá dřevěná bárka
bez srdce a bez dlaní.
Na moři mě čeká smrt, je válka
a nenávist tvá už nezraní…

O věcech minulých, budoucích a hlavně přítomných

23. května 2011 v 16:49 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Minulost už je za námi a nedá se s ní nic dělat. Nedá se ovlivnit ani změnit, člověk nemůže nic udělat jinak nebo to nedělat vůbec. Nemůže už prožít znovu ani jeden z těch okamžiků, nemůže strávit čas s milovanými, už nevezme zpět svá slova, činy, slzy, chyby...Minulost je uzavřená kapitola ukončená velkou černou tečkou a podtržená tlustou černou čarou.
Budoucnost? Ta je nejistá. Je to jedno velké X v rovnici našeho života, které nevypočítáte, i kdybyste dosadili všechna čísla. Nikdo neví, co se stane za 5 minut, zítra, za týden nebo za rok. Můžeme mít plány a sny, můžeme něco chtít a myslet si, že to tak bude. Jenže na konci může být všechno jinak. Jinak než jsme chtěli, plánovali, mysleli. V roce 2012 má být konec světa, příští týden se můžeme dozvědět, že jsme se nedostali na vysokou, za 14 dní může někdo umřít a za měsíc můžeme odejít my sami. Dnes jsme tady, zítra už můžeme být jinde, jiní a s jinými. Budoucnost je pojem, o kterém toho moc nevíme a nedozvíme se do té doby, než si ji prožijeme. Budoucnost je děsivá - aspoň já to tak vnímám - a není moc toho, na co bychom se v ní mohli těšit. Tedy pokud to berete mým pohledem. Samozřejmě že pro někoho jsou ty dny budoucí právě ty nejkrásnější, které přijdou... Jenže pro mě je v nich až moc nejistoty - jak jsem řekla: nevím, kde budu, s kým budu a jaká vlastně ještě budu.
A tak jediné, co nám zbývá je žít přítomností. Neotáčet se do minulosti za starými špínami, které nás jistě poznamenaly a možná nám stále leží v hlavě, ale už s nimi stejně nic neuděláme. Nenahlížet do budoucnosti a nehledat v ní zázraky, které nám stejně nemůže dát, ale ani se jí neděsit - protožev šechno bude tak, jak být má. Jediné, co nám zbývá, je dýchat, milovat a žít ten okamžik, který právě žijeme.

*Dnešek je ten zítřek, kterého ses včera bál.*

Ó, maturito, maturito

17. května 2011 v 18:33 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Maturita - poslední dobopu nejčastěji skloňované slovo, ať se vrtnu kamkoliv.
Ve škole jsme spoustu týdnů nemluvili o ničem jiném, s kámoškami i přítelem se také řeší jen maturita, v novinách neustále čtu o tom, kolik procent školáků už vyhořelo a kolik lidí raději spáchalo sebevraždu, protože už měli maturity dost. Já sama už jsem maturitou také obklopená - každodenní učení mi leze na mozek a přesto se obávám, že tohle (m)učení je stejně k ničemu. A teď už i tady na blogu!!! Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem toho odporného parazita objevila i tady. Ale když už mi dáváte tu šanci a já tento týden nemám na vybranou, rozhodla jsem se, že vám tedy něco napíšu.
Maturita je právě teď můj největší problém - je to žrout času, nálady i pocitů. Od té doby, co začala tak hrozivě bušit na dveře, nemám na nic čas a co je horší ani náladu. Odrazilo se to i zde v mém království, které pomalu ale jistě chátrá a na nějakou dobu bylo naprosto opuštěno. Bohužel - nezbývá mi ani chvilka něco sem přidat, něco nového vyfotit či snad napsat. Popravdě na to nemám žádnou chuť. A není to jen problém blogu. Nemám chuť na nic. Jediné, co mi trochu dokázalo zvednout náladu, byl hokej, ale ten už bohužel skončil. Takže je tu zase to prázdné období vnitřní přeplněnosti vědomostmi, kdy se jen učím a vše ostatní nenávidím. Nepíšu svou krásnou povídku, nerýmuju ve svých nových drastických i opěvujících básních, nevycházím s lidmi a každou chvíli se hádám buď s někým nebo sama se sebou. Prostě hrůza. Můj denní režim, který jsem kdysi mívala, vzal definitivně za své a zbyly z něj jen jakési trosky kdesi v hlubinách mé paměti. Život se proměnil v chaos řízený územními systémy ekologické stability a halogenderiváty.
Už se vážně těším, až toto období skončí.
Kdy to bude? Již brzy, milé děti. Přístí týden ve středu maturuji. Na popraviště nastupuji v 8:15 ráno.
V jakých disciplínách budu bojovat? Ekologie. Chemie. Český jazyk. Anglický jazyk.
Moje šance na úspěch? Ekologie - pokořila jsem 29 otázek z 50. Chemie - jsem u 22. otázky z 35. Český jazyk - pečlivě jsem četla, na papíře zpracováno 9 děl. Anglický jazyk - naučeno vše a přesvědčivě.

Takže to vypadá tak nějak všelijak, k dobru mám ještě týden a pak hurá na to.
Státní písemná část mě čeká 30.-31.května.
A pak? Chci se vrátit zpět do života, vstřebat svůj zaběhlý režim, z hlubin vytáhnout všechny ideje a plány, a hlavně - už NIKDY nechci slyšet slovo MATURITA.