Duben 2011

Obrození

23. dubna 2011 v 9:10 | Prinzeschen |  Psaní o psaní
První článek jsem ukončila slovy, že jsem si zhruba v 11 letech dala od psaní 2 roky pauzu. Ve druhém článku jsem se pak krátce vrátila ke svým deníkovým obdobím, která ale za žádná tvůrčí a výjimečná nepovažuji. Ptáte se, co se ale dělo potom? Jak to se mnou vlastně dopadlo? A co se stalo tak závažného, že jsem tam, kde jsem nyní?
Inu, jednoho dne jsem se prostě k psaní vrátila. I když zatím to byl jen takový velmi nenápadný a rozpačitý návrat. Jak jsem již říkala - psala jsem si deník a to kvůli nové "lásce" na obzoru. Spolu s touto láskou se z neznámých důvodů objevila i jakási inspirace v mé hlavě. Možná jsem byla jen ovlivněná spoustou dívčích časopisů, které jsem četla, možná mě tak trošku ovlivnila i škola a sešity plné básniček, které si spolužačky vedly a které jsem jim částečně záviděla. Ani nevím, jak se to stalo, ale pokusila jsem se napsat báseň. Vlastně jsem ty básně napsala rovnou tři. A nebudu vám lhát - stály za nic. Jejich tématika? Velmi snadno uhádnutelná. Velmi jednoduchá a hloupá. Napsala jsem tři melancholicky zamilované básně, o mé neopětované lásce, beznaději a samotě, která mě ale v mém zamilování rozhodně nemůže zlomit. Nejprve jsem si je vepsala do deníku a pak zcela neuváženě začala šířit. Díky bohu, že jsem tenkrát ještě neměla internet a tak se má první "básnická" díla dostala pouze do (pro změnu) mého sešitu plného sesbíraných básní, vtipů a postřehů. Tento první pokus tedy naštěstí zasáhl jen velmi malý kroužek lidí a ti to, aspoň doufám, přežili bez větší újmy na zdraví.
Musím se upřímně přiznat k tomu, že po uležení všech mých myšlenek a opětovném přečtení mých "kousků", jsem kritickým okem uznala, že básně psát neumím, že na to prostě nemám talent a že je vcelku zbytečné to zkoušet znovu, protože beztak nenapíšu nic kloudného a jen hloupě plkám. Období básnictví v mém životě tedy v tu chvíli skončilo. Dlouhá léta jsem žádné básně nenapsala a za již vzniklá díla se více než styděla. (Možná nepatrně stydím dodnes - i když dnes se na to dívám zkušenějším okem a musím uznat, že každý nějak začínal...)
A protože vás o to rozhodně nechci připravit (speciálně proto, že jste to vy, mí drazí a jediní čtenáři) a proto, že jsem nyní už opravdu jinde a vím, že básně se pro mě staly jednou nádhernou současnou, a snad i budoucí kapitolou, neváhám se s vámi o své první "tragédie" podělit.... Jen to na mě nesmíte nikde prásknout :D

Ty
Srdce mi bije,
když se dívám na tebe.
Svůj vlastní život žije,
míří do nebe.

Máš oči modré jako len,
máš úsměv co miluji.
Můj život je teď jako sen,
ale já nelituji.

Jen kdybys o té lásce věděl
a možná i víš.
A vedle mě seděl,
ale ty mě nevidíš.

Proč pláču

21. dubna 2011 v 8:49
Proč pláčeš?
Ptají se, když ve dne potoky slz
na mé tváři vidí.
Proč?
Jen vinou lidí…


Měla jsem oblíbený strom,
stál v parku u lavičky.
Seděli jsme pod ním jak hrdličky.
Měl korunu zelenou a květy bílé,
v nichž hostil ptáčky milé.
Jednoho dne přišli lidé s pilami.
Zničili život proudící žilami.
Zůstal jen pařez smutný.
Pláč v té chvíli byl víc než nutný.
Řekli: Byl to jen strom.
Víš, kolik je ještě stromů?
Nebreč, holka bláznivá
a radši jdi domů.

Měla jsem oblíbenou květinu
a byl to krásný žlutý pán.
V záhonku se tyčil tulipán.
Chodila jsem kolem každé ráno,
o dobrou náladu postaráno.
Celý svět se spolu s tulipánem smál,
byl to záhonu král
a byl tu někdo, kdo ho miloval.
Jednoho dne však lidé záhon pošlapali
a tulipány nejkrásnější otrhali.
Stála jsem tam a usedavě plakala.
Proč je špatnost zase zlákala?
Řekli: Byl to tulipán jen.
Víš, kolik jich je všude kolem?
Tak nebreč, zkazíš si den.

Měla jsem oblíbená zvířata.
Ta divoká volně v krajině běhala,
zpívala, lovila a do nebe létala.
Ta domácí milovala svoje pány,
netušila vůbec, jaké přijdou rány.
Divoké krásy zavřely do klece,
vystavili pasti v lese i na řece.
Domácí pustili ven a osudu nechali,
pak domů do tepla divoce spěchali.
Aby nebyl svědek na jejich hrůzný čin,
aby jim nedokázal spoustu jejich vin.
Psík malý po ulici bloudí,
nikdo ho neobejme, každý jen soudí.
A možná smrt je blízko…
Stála jsem tam a slzy nemohla zastavit.
Řekli: Je to jen pes.
Na Zemi je hodně psů, víš?
Nech ho být, stejně nic nezměníš.

Proč pláču?
Teď už to každý ví.

Poslouchej

20. dubna 2011 v 18:30 | Prinzeschen |  Básničky
Ani andělé nemohou pomoci,
vyléčit mě z mé srdeční nemoci.
Prosím, neumírej, ještě není čas.
Mumlá roztřesený hlas,
který podlehl vlastnímu bytí
a občas mou myšlenku chytí.
Aby jí dal hmotnou podobu
nebo si smutky své vezmu až do hrobu.
Jsem teď taková - oněmělá, bez řeči.
Však konec je blízko, to mě snad přesvědčí.
Dovolit hlasu ve formě tklivé melodie,
dát ještě šanci srdci, které v hrudi hnije.
Prosím, neumírej, ještě není čas.
Však láska nade mnou se neslituje…
Vezme to poslední, co zůstalo z nás.

Tiché domy

20. dubna 2011 v 18:08 | Prinzeschen |  Básničky
Temná noc skryje přízrak jdoucí tmou.
Měsíční paprsky jediné sdílí pouť mou.
Cesta do neznáma vedoucí zachrání mě snad.

Cesta z města.
Utíkám.

Výlet do krajů, kde najdu klid. Snad.
Svět, který bude mít svět rád.
Sbohem, šeptám a dnes je to naposled.
Co domům z betonu - jediným přátelům - řeknu pár vět.
Je mi jich líto, musí tu zůstat a v zemi stát.
Nemohou se mnou jít, musí se vzdát.
Pevné základy nedovolí jim vstát.
Natož létat.
Beton nemůže hřát
ani vzkvétat.
Je mi vás líto moc, mí staří přátelé.
Zvlášť když vaši obyvatelé
mají srdce tvrdší, než jsou vaše stěny
a prázdné duše, co se těžko změní.
Však vy víte, domové němí….

Škoda, že nemůžete utéct se mnou.

Óda na pampelišky

20. dubna 2011 v 17:44 | Prinzeschen |  Básničky
Malíř z jara nadšený
namaloval obraz.
V něm zachytil vznešený
plamínku odraz.
Zachytil louku plnou žlutých slečen,
jak tančí a člověk mezi nimi
připadá si svlečen.
Žlutavé princezny s něžnými šaty,
barví ruce i brouzdajícím paty.
Děvčata věnce vesele vijí,
včelky nektar dychtivě pijí.
Kvítky tančí a zdá se, že pějí píseň.
Jak malá sluníčka vyženou tíseň
a jejich zář překryje oblohu blednoucí.
Člověk si lehne po objetí prahnoucí
do louky rozkvetlé spoustou pampelišek.
Chci tam spát věčně a nechci nic slyšet.

Bohužel víš

19. dubna 2011 v 18:25 | Prinzeschen |  Básničky
Křik za zavřenými dveřmi.
Naštěstí neslyšíš.
Slzy za zataženou žaluzií.
Naštěstí nevidíš.
Samotu v bytě jeden krát jeden.
Naštěstí opustíš.
O všech těch dějstvích mých.
Bohužel přesto víš.

Když ulici vzdálenou přecházíš.

Podání

19. dubna 2011 v 17:37 | Prinzeschen |  Básničky
Láska v tvém podání vypadá dost jinak,
než jsem si kdy myslela a snad i přála.
Sny se rozpadnou,
ledová údolí postel mou nezahřála.

Láska v tvém podání vypadá zbrkle a nebezpečně.
Zjistila jsem svůj omyl
- kdysi jsem myslela, že city trvají věčně.

Láska v tvém podání mění se v drama
a ta tragédie nikdy neskončí.
Zůstanu na jevišti za oponou sama,
do doby než se dech od těla odloučí.

Láska v mém podání tobě už nestačí.
Oči tvé dávno pro ztrátu nepláčí.
Láska v mém podání vždy bude málo,
ani jedno srdce kvůli ní neroztálo.

Život v mém podání je odsouzený k
samotě
prázdnotě
snění
nepochopení.

Inspirace

18. dubna 2011 v 12:04 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Už dlouhou dobu mi vrtá hlavou, že bych chtěla napsat článek na téma inspirace. Jenže k tomu nějak nebyl čas a ani příležitost - blíží se maturita a to, co člověk do teď nedělal, se na něj najednou začíná hrnout v pořádné dávce. A tak jsem místo přemýšlení nad články psala maturitní otázky, učila se, připravovala se na obhajoby, četla knížky k maturitě (i když to mi až tak nevadí) a tak. Naštěstí dneska je část z toho za mnou a tak mám čas se znovu vrhnout na psaní a podělit se s vámi o své nejhlubší myšlenky...

Tak tedy inspirace - pro mě strašně důležitá věc. Pomáhá mi v tvoření, psaní i v normálním životě. Bez ní už si nedokážu představit jediný den. Kdyby tu nebyla inspirace, bylo by všude kolem prázdno. Obyčejné nic, které obklopuje skoro všechny lidi na světě. Bývaly chvíle, kdy mi právě inspirace došla a v tu chvíli se stal svět tak nechutně obyčejným a šedivým, tak nudným a prázdným. Když se pak ta prohnaná slečna vrátila, vše se zase změnilo k lepšímu a život najednou znovu dával smysl. Bylo něco proč žít, bylo tu něco, co mě naplňovalo a co dávalo smysl každému mému dni.

Kde ji hledám? V podstatě nikde - ona si vždycky nějak najde mě.

Jsou to třeba i obyčejné chvíle, kdy by člověk nečekal, že na něj udeří. Jdu po schodech dolů, kráčím po ulici nebo v našem bytě procházím obývákem. Stačí jeden jediný pohled, stačí jedna jediná zvláštní částice nebo třeba i částice naprosto obyčejná, a ten pocit je tady. Inspirují mě úplně obyčejné věci a úplně běžné činnosti a normální lidé. Inspiruje mě každodenní život a moje schůzky s ním. Inspirují mě úplně obyčejné příběhy k myšlenkám naprosto neobyčejným...

Dále je tu hudba - velmi důležitá součást mého života a přímo nekonečná studna inspirace. Kdybych měla jmenovat - a je to velmi těžké - vybrala bych několik interpretů a písní. Inspiruje mě například skupina Mandrage. Jejich texty jsou jedinečné, připadají mi jako takoví moderní básníci. Nikdy se neubráním broukat si s nimi a téměř vždy v jejich myšlenkách naleznu něco, co charakterizuje i mě. Dále bych jmenovala jedinečné písně, které zazněly nebo byly spojeny s filmem Candy. Jmenuji píseň Song to the Siren nebo Now or Never. Tyto písně se dotkly mé duše a během té krátké doby, co je znám, jsem propadla jejich kouzlu natolik, až to není zdravé. Díky nim jsem vytvořila jedna ze svých dobrých děl a pomáhají mi nahlédnout do dosud utajených komnat sebe samé. Inspiruje mě i vážná hudba v podobě Clauda Debussyho, který mi připadá jako naprostý génius. Jeho hudba mě uklidňuje a příjemně hladí moji mysl. Pak tu jsou samozřejmě různé metalové, rockové a jiné písně, které mi taky slouží ku prospěchu. Jmenovat je všechny by ale bylo napříliš dlouho, proto se spokojím se třemi interprety, kteří mě v poslední době zasahují nejvíce.

Je to k nevíře, ale filmy jsou pro mě také jistým zdrojem inspirace a nabízejí mi velký prostor pro přemýšlení. Jmenovala bych jich určitě více, ale zaměřím se na dva - Zkrocená hora a Candy. Oba dva filmy jsou spojeny brilantními výkony herce Heatha Ledgera. Je mrtvý a nikdy jsem ho neznala, přesto na mě jeho příběh silně zapůsobil v lidské rovině a on je pro mě bytost, ze které čerpám spoustu věcí. Jeho umění bylo geniální, jeho osobnost zapeklitá a jeho konec více než trpký. Vraťme se ale zpět k filmům. Candy - sonda do duše feťáků podaná naprosto ojedinělým způsobem, tak surová a bestiální, přitom tak citlivá a něžná, láska tak sobecká a přitom vděčná...Inspirující, nádherné a děsivé. Takhle jsem ten příběh popsala. Víte sami, že jsem před nějakým tím pátkem psala vlastní příběh o drogových problémech a dokončila ho. Film Candy mu dává nový rozměr a tato tématika mě asi jen tak neopustí. Film Zkrocená hora? Můj nejoblíbenější film všech dob. Má srdcová záležitost. Popis člověka v nenadálé životní situaci, jeho vnitřní boj sám se sebou a nakonec ta pověstná věta: "Největší silou přírody je láska." Stačí jednou vidět a už navždy vás bude mrazit v zádech při sebemenší vzpomínce na to...

Nejen že píšu, hodně také čtu. Čtu všechno - romány, hry a básně. Našla jsem spoustu autorů, kteří mě tak nádherně inspirují a ukazují mi cestu, kterou jít. Ne, není to kopírování, to bych si nikdy ani netroufla. Je to jen takový zvláštní pocit, že tohle je něco, so se musí udělat, co se musí udít v mojí hlavě a pak to vyklouznout na papír. Inspirující knihy? Musíme si promluvit o Kevinovi, Svět normálních kluků. Inspirující hry? Od Shakespeara a Karla Čapka. Geniální spisovatel. Básnické sbírky? Wolker, Václav Hrabě a jeho Blues pro bláznivou holku, Allen Ginsberg a jeho Kvílení, Charles Baudelaire a jeho Květy zla, Mácha a jeho Máj. Géniové svých dob, mladí a nevybouření, rebelové a zatracenci. Neopakovatelné, výborné verše...Propadla jsem jim...

Poslední inspirací mi je samotný život. Život z mnoha úhlů a nejrůznějších perspektiv. Můj vlastní život - občas tak zvláštně zamotaný a bezcitný, občas tak nádherně dokonalý a mile překvapující. Život mých blízkých. Život zvířat. Příroda. Smrt. Ráno a večer, den a noc. Nenávidění lidé a jejich osudy. Cizí a přitom blízcí. Růže na stole a plyšáci na posteli. Móda - bláznivé šaty a barevné punčocháče. Kontinenty a celý vesmír. Ošklivé věci, které jiným přijdou nechutné a odporné nebo odpuzujícího.

Všechno je pro mě inspirace. Prostě všechno....



Pomíjivost

13. dubna 2011 v 15:32 | Prinzeschen |  Básničky
Jeden den držela jsem květinu.
Druhý den zvadla.

Jeden den obdivovala jsem jablko.
Druhý den shnilo.

Jeden den poslouchala jsem zpěv ptáků.
Druhý den bylo ticho.

Jeden den držela jsem tě ve svém náručí.
Druhý den ležel jsi pod vrstvou hlíny v hrobě.

A pak skončil svět,
odešla jsem k tobě…

Svět z papíru

12. dubna 2011 v 19:30 | Prinzeschen |  Básničky
Jít prašnou cestou až na konec světa

Jen hledat inspiraci
Která sedí celou dobu na parapetu

A pak na okraji propasti stát
a pořád se jen ptát
po smyslu bytí, žití
Proč vlastně dýchám?
Podívat se dolů a chtít skočit
do té propasti, která zachránila už tolik těl
Hlavně duší
Které nezvládly tlak světa kolem nás
Přemítat o kroku vpřed,
tiše padat na tu hromadu
a očima objímat vzduch
Nebo se otočit a zachránit svět
Na chvíli
Nebo napořád?
Kdo ví?
Zase se nadechnout
Šampus z lahve pít
Vyfukovat sladký dým
Střílet si zlatou
Nebo o tom všem aspoň snít
Na osamělých kolejích
déšť padá na poutníka
ležícího se stéblem trávy mezi zuby
a pátrajícího ve hvězdách
Velký vůz by nás mohl odvést
do nových vesmírů
Náš svět z papíru
Brzo se sesype jako domeček z karet
a nebude nikdo, kdo by ho zamet….