Březen 2011

Rodičům

31. března 2011 v 17:50 | Prinzeschen |  Básničky
Chovalas mě v náručí,
když jsem malá ještě byla.
Hladilas mě po vláskách,
abych v noci klidně snila.
Foukalas mi bolístky
něžně a s péčí.
Je to dotek maminky,
co dušičku léčí.
Ruku připravenou k podání,
slova co mě vždycky zachrání.
A mé první slovo v životě
- máma.

Nosils mi malin hrst plnou,
když slunce jarní vítalo nás.
Chodili jsme do lesa,
a na oběd nikdy nepřišli včas.
Hráli jsme hokej
a závodili v plavání.
Kreslili jsme obrázky
barevně, bez váhání.
Divoké tygry, cizokrajné opice,
byli jsme šťastní více než velice.
A můj druhý mezník v životě
- táta.

Díry v silnici a jiné aneb Idylka po našem

30. března 2011 v 17:46 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
*Krátká fejeton, který jsme dostali za úkol ve škole*

Vzbudím se takhle jednou ráno, sluneční paprsky mi drze praží do očí. Vykouknu z okna ven a říkám si: "Dneska by to šlo." Dneska je ten správný den na to udělat si výlet a takříkajíc na chvíli vypadnout. Celá natěšená sedám do auta. Nejprve jsem vám chtěla tvrdit, že budu řídit já, ale myslím, že by mi to nikdo nevěřil. Usedám tedy na sedadlo spolujezdce našeho bílého oře a vydávám se na daleké cesty českou - konkrétně severočeskou - krajinou.
Cesta ubíhá a já pozoruji okolí tak divoce, div že mi bulvy nevypadnou a nepřilepí se na skla mých brýlí. Je o co stát? Inu, pokud máte rádi vysoké betonové a železné stavby, pak jistě. Jedeme kolem fabriky a možná pod vlivem všech těch čpavkových výparů se mi nezdá svět zas tak hrozný. Ve chvíli, kdy však kolo potká na silnici svou milovanou díru a celé auto se zatřese jako by byl konec světa, procitám. Jede se dál. A co vidím? Stále je tu fabrika. Město. Další město - tohle je ale trochu divné. Domy v něm nemají okna. Tam tedy musí být průvan, to vám povím. Někdo asi potřeboval zchladit.
Pole ve vysokém stupni rozkladu, město v nepopsatelném stupni rozkladu, jakási vesnice na konci světa a nakonec zase smradlavá fabrika, mnoho děr v silnicích, louka, rybník, další pole (vše samozřejmě v určitém stupni rozkladu), řidič předjíždějící na plné čáře, bláznivý kamionista, který ho následuje… A v tom všem polorozloženém nebo zcela zblázněném je ztracený náš malý bílý oř schovávající v sobě rozklepané osoby, které zrovna zalitovali, že je kdy napadlo výletit v té severočeské džungli. Už abychom zas byli doma v bezpečí. Protože jak by tohle mohlo dopadnout, na to nechci ani pomyslet.
Jedinou útěchou nám může být, že při zpáteční cestě si opět lokneme blahodárného čpavku (a bůhvíčeho ještě), takže nakonec nám bude stejně veselo…

Čím chceš být? Nám je to jedno. Hlavně vydělávej.

29. března 2011 v 19:14 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Dnes jsme měli ve škole přednášku na téma trh a uplatnění na něm. Co jsme se dozvěděli? V podstatě to, co jsme všichni věděli už předtím. Práce není, jako absolventi bez praxe máme beztak minimální šanci nějakou sehnat, míst pro absolventů je ještě méně než normálních pracovních míst, s naší ekologickou školou máme pravděpodobnost sehnání zaměstnání ještě menší (i když je to krásná myšlenka, ale (všude musí být to ALE) ekonomika je neúprosná a ekologii semele, že si člověk ani nevšimne jak). Naší jedinou šancí, jak v budoucnu přežít je tedy jít na vysokou školu a až tu vystudujeme, pak stejně nemáme moc šancí být úspěšní - buď kvůli ekonomické situaci, která nedá práci nikomu nebo proto, že budeme znovu absolventy bez praxe nebo kvůli našemu oboru. Pozitivní vyhlídky do budoucna, že? Dozvěděli jsme se také to, že jediným důvodem, proč studujeme a vzděláváme se, je sehnat jednou dobré zaměstnání. Taky zajímavé, no ne? A protože to bylo všechno tak "zajímavé" a "šokující", rozhodla jsem se vám o tom sem napsat.

Začnu od konce, abych se pak mohla vrátit až na úplný začátek a navázat na to, co vám opravdu chci říct.
1) Studujeme jen kvůli zaměstnání. S touto tezí vůbec nesouhlasím. Jistě, někteří z nás to tak možná berou a možná to tak dělají a myslí. Jenže - jsou tu výjimky jako třeba já. Studuji proto, že musím a jistě, že v budoucnu bych ráda našla dobrou práci. Ale to není ten hlavní důvod. Já jsem prostě zvídavá. Ráda se dovídám nové věci, učím se o všemožných událostech a pochodech, ráda o nich přemýšlím a rozšiřuji si obzory, využívám jednotlivé znalosti k vytvoření velkého obrazu, který mi umožňuje vidět svět z mnoha úhlů a v mnoha barvách. Nové informace mě naplňují a ano, ráda se učím nové věci. Najdou se sice předměty nebo informace, které mě nebaví, ale dokážu je přefiltrovat a přesto se zajímat o širokou škálu věcí. A to i ve svém volném čase. Dělám to ale proto, že mě to baví. Protože někteří lidí tenhle přístup nemají, vypadá to pak tak, jak to vypadá - jen prázdné nádoby bez přehledu o světě, které se opravdu učí jen proto, aby jednou měli práci a uměli se aspoň podepsat.
2) Váš obor a vaše škole je neperspektivní. Dobře, uznávám. Naše škola je v mnoha věcech zvláštní, troufla bych si říct až divná. Často na ni nadávám, mnohdy se mi nelíbí přístup vedení, učitelů ani samotných studentů. Našly se chvíle, kdy jsem litovala, že jsem na ni šla. Ale přesto se najdou i chvíle, kdy jsem MOC ráda, že jsem šla právě na ni a zas tak moc toho nelituju. Jsem ráda, že jsem čtyři roky nestrávila v nalejvárně, kde vám tlučou do hlavy vše možné, i to, co pro vás stejně bude zbytečné a všechno vlastně za účelem toho jednoho jediného cíle - kariéry. Nic už potom nemá hlubší smysl. Možná ho nemá ani moje škola. Ale jsem opravdu ráda, že jsem mohla studovat o přírodě, o ochraně zvířat a rostlin, o rekultivacích, odpadech a tak podobně. Protože to mě baví. Miluju přírodu, zvířata, všechno to hezké a nezkažené. A nenávidím, jak to člověk zničil nebo se snaží zničit. Jsem proto ráda, že jsem mohla být součástí toho, co se snaží přírodu zase uzdravovat. Neříkám, že mě to vždy bavilo. Stále je to jen škola a školní předměty. Ale vím určitě, že to nebyl ztracený čas. To mi žádný přepočet na trh práce nevezme....

Proč jsem ale tohle všechno napsala? Ptají se, čím chci být. Čekají, že řeknu něco, v čem budu vydělávat a budu bohatá. Jenže tohle není přesně to, po čem toužím. I když jsem si podala mnoho přihlášek na VŠ a doufám, že aspoň někam mě přijmou, i když toužím po titulu a mnou vybrané obory jsou úzce spjaté s tím, co miluji, i když jsem si skoro proti vůli všech vydupala, že na Mgr. bych chtěla jít na antropologii, stejně nic z toho není to, co by mě úplně naplňovalo. Naplňovalo tak, jako umění. Ano, poprvé to říkám nahlas a vy jste první, kdo má možnost se to dozvědět. Nejvíc toužím po tom být umělcem. Být umělcem a živit se tak. (Ne se povalovat a chlastat, to ne. Vydělávat si na sebe, ale uměním). Psát knihy a prodávat je, psát básně, fotit okolní svět a pořádat výstavy, tvořit sochy, šít panenky...Cokoli co bude spojené s tímto jedním krásným slovem umění. Cokoli co nesváže mou duši a dovolí jí být volná jako doteď. To chci - být volná a dělat umění. Ne přispívat do statistik trhu práce, který stejně každého jen semele. Bolestně jsem si to uvědomila už v Americe, kde jsem měla šanci být vtáhnuta do světa, kde krása ve všech formách a umění znamená pro lidi tolik. Více než pro lidi tady. Tam jsem poprvé spatřila jasné obrysy své chyby, když jsem kdysi dávno nezvolila uměleckou školu, ale školu pro vzdělání, školu s "vážností" (sice menší, než co mají ty ostatní, ale stejně...). Teď už to všechno vím, jak se říká, prozřela jsem. Jenže je pozdě a já si beztak myslím, že jsem příliš slabá na to vzepřít se době a světu a všem těm požadavkům a kritériím. Jsem moc slabá na to vzlétnout za hranice možností a zmizet někde za obzorem jen s jedním kufrem plným papírů a fotek a jen s jedním mužem, který by mi směl být společností. Vím, že i když chci, nedokážu to...A možná je špatné i to chtění....

Báseň pro toho, jenž byl

27. března 2011 v 18:10 | Prinzeschen |  Básničky
*Asi to nejlepší vyznání, jaké jsem kdy napsala. Nejniternější. Inspirováno touto a touto písní*


Byl jsi krásný,
děsivý
a inspirující.
Byl jsi nebezpečný,
překvapující
a výjimečný.
Byl jsi každý krok,
který jsem udělala.
Byl jsi každým slovem,
které jsem kdy psala.
Byl jsi každou písničkou,
co mi v hlavě zněla.
Byl jsi tónem,
jímž se struna chvěla.
Byl jsi nádherný okamžik,
prchavý
a nezachytitelný.
Byl jsi divoký mustang,
bez zábran
a bez pout.
Byl jsi nejsladší na světě,
sladší než všechna čokoláda.
Byl jsi cesta,
na které padala jsem ráda.
Byl jsi každým pohybem
mého těla.
Byl jsi touhou,
jíž jsem se chvěla.
Byl jsi chladivý,
uzdravující
led.
Byl jsi spalující,
omračující,
ohlušující
vášnivý
oheň.
Byl jsi vzduch.
Byl jsi voda po kapkách
padající na mou kůži.
Byl jsi vůně
snad ukradená růži.
Byl jsi každý můj úsměv,
byl jsi bláznivý smích.
Byl jsi plachtící slza.
Byl jsi prvotní hřích.
Byl jsi mé srdce, moje tělo,
byl jsi pírkem,
co z dlaní lehce odletělo.
Byl jsi přístavem,
ranní kávou,
byl jsi procházkou,
orosenou trávou.
Byl jsi sladkým vínem,
hořkou trémou.
Byl jsi princem
na bílém koni,
byl jsi námořníkem
na divokých vlnách,
byl jsi rytířem
bojujícím o svou čest,
byl jsi nekonečnou nádherou…
Byl jsi temná noc,
byl jsi ranní východ slunce,
byl jsi hvězdou mého života.
Byl jsi peklo,
byl jsi nebe,
byl jsi život,
byl jsi smrt.
Byl jsi tu
a byl jsi jinde.
Byl jsi se mnou,
byl jsi sám.
Spalující muž.
Byl jsi poklad,
byl jsi jediný smaragd,
co jsem kdy měla.
Byl jsi pravidlo,
co porušit jsem směla.
Byl jsi zákaz
a byl jsi svolení.
Byl jsi vrchol
a byl jsi noření.
Byl jsi výška
a byl jsi hloubka.
Byl jsi výhra.
Byl jsi zkouška.
Byl jsi prohry.
Byl jsi střemhlavý pád.
Byl jsi jediné, co si přát.
Byl jsi splněné přání.
Byl jsi odpověď na optání.
Byl jsi to, co lidé chtějí.
Byl jsi to, proč jsem se narodila.
Byl jsi sen, co jsem tajně snila.
I noční můra.
Byl jsi pro ně nic.
Pro mě jsi byl vším.

A stále jsi…

Proti. Nebo pro?

27. března 2011 v 10:35 | Prinzeschen |  Dilema číslo 1
Trest smrti je velmi diskutabilní téma. Samozřejmě, že na jednu stranu pořádně potrestá vraha nebo jiného zločince, na druhou stranu je v něm ale něco středověkého a pro mě samotnou odporného. S návrhem na znovupřijetí trestu smrti bych se tedy rozhodně nikdy neztotožnila.
Možná je to způsobené už mým přístupem k životu nebo mou, jak já říkám, "pacifistickou" povahou. Nevidím nic, co by mě mělo těšit na něčí smrti. Možná se na mě vrhnete, jak tohle můžu vůbec říct, když v případě tohoto trestu se přece nejedná o normální milé lidi, kteří chovají pejsky a krmí v parku labutě, nýbrž že hovoříme o masových vrazích, pedofilech a tak podobně. Jistě, v téhle rovině jsem nad tím také uvažovala. A napadlo mě, že v několika případech, bych trest smrti s přehledem a klidem udělila. Věřte, že ani já nemám ráda vraždící monstra a netěší mě, že po pár letech se mohou jen tak procházet po ulici, když si zažádají o podmínku a ono se jim čirou náhodou zadaří. Jenže - ano, je tu jenže. Existují případy, ve kterých by se trest smrti dal velmi dobře zneužít proti někomu, kdo se nelíbí našemu milému státu nebo naším drahým pohlavárům. V některých případech by se dokonce mohlo stát, že náš drahý stát by popravil i nevinného člověka, který k vězení přišel jako slepý k houslím. A to si já na triko tedy rozhodně vzít nechci. V USA sice funguje systém trestu smrti tak, že odsouzený si prostě odsedí nějakou dobu (dejme tomu 40-50 let), ve kterých se může odvolat s novými důkazy a prokázat, že je nevinný. Pokud se mu to nepodaří, popraví ho. Jenže těch 50 let ho stejně někdo musí živit a ten někdo je stát. A tak se ptám, jestli to vlastně není jedno, jestli ho budeme živit 50 let, než ho popraví nebo 50 let než umře sám (což se v mnoha případech stane dřív, protože spoluvězni nemají vrahy určitých skupin moc rádi).
Navíc berte ohled na ty, co to musejí dělat. Žádný z těch, co zde provolávají velké řeči o trestu smrti, by ho sami provést nedokázali. Nenašli by na to odvahu, protože i když se jedná o vraha, stále je to člověk. A jeho zabití, i když pod rouškou zákona, je stále zabití, které vás může navždy poznamenat. Alibistická společnost si samozřejmě umí poradit - najme si katy, lidi, které nikdy neuvidí, nepozná a kteří udělají všechnu špinavou práci, aby se nám mohlo volněji dýchat. To mi nepřijde správné. Litovala bych těch lidí, kteří by museli tuto práci provádět a rozhodně bych si nepřála usínat s jejich myšlenkami.
Bolest pozůstalých tento úkon stejně nezahladí, nebudou se cítit lépe a neuleví se jim, když ten nenáviděný darebák zemře. Milovaného člověka už jim stejně nikdo nevrátí, ani ten mrtvý vrah. Možná se v tomhle pletu, protože jsem sama nic takového nezažila a některým by opravdu pomohlo vidět vraha svých milovaných tiše a pokojně umírat po píchnuté injekci. Ale když to beru za sebe - mně by to rozhodně nepomohlo. Nastalou situaci a samotu by to už stejně nevyřešilo.
Trestat vraždu vraždou, řídit se podle principu "oko za oko" mi přijde jako vytloukání klínu klínem. Proto s trestem smrti nesouhlasím. Byla bych radši, kdyby se pořádně zpřísnili tresty a nedávaly se tak snadno možnosti odvolat se. Bylo by mnohem účelnější předělat naše věznice, aby si tam zločinci nechodili jako na prázdniny, nekoukali na telku a neměli se pomalu lépe jak předtím venku.
Toť můj názor....

Nedělní dělání

20. března 2011 v 17:54 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Dnešní den byl pro mě v různých směrech docela úspěšný! Původně jsem sice měla naprosto jiné plány, ale protože Panu Božskému praskla voda (rozumějte - urvala se mu baterie v kuchyni), nakonec nemohl přijít a já si musela plán zajistit sama. A tak jsem udělala dvě maturitní otázky (JUPÍ!), takže jich mám čím dál tím méně! Vrhla jsem se na přípravy druhého dílu Příběhů z podsvětí a už mám v hlavě takový malý velký plán, jak to všechno bude. No není to úžasné? Kromě toho jsem dopsala druhou kapitolku Prokletí noci a úspěšně jsem se dostala na 15 stránek. Třetí kapitolu jsem psát začala, jenže se mi vybila baterka a tak jsem z notebooku musela vypadnout. Aby toho nebylo málo, konečně jsem se dostala k realizaci mých malých kreslených vectorek (s počítačem mi to totiž zas tak nejde - abyste rozuměli dokážu používat brushe, ale něco sama nakreslit a v požadovaném tvaru už je velmi složité). Ručně jde všechno líp a tak se v mém šuplíku už válí jedna povedená schématická kresba s názvem Heal the World. Chvíli jsem také fotila a to především toho živého tvora, který mě snad nikdy nezačne nudit (ne, není to Pan Božský, je to Sněhulka - křeččí dáma). Nakonec jsem skončila na počítači, stáhla fotky a zjistila, že jich mám zase milion, které musím upravit a přidat na blog. Dneska jsem prostě byla dost činorodá. Po menší (větší) krizi osobnosti, která mě potkala v minulých dnech, to je skvělý obrat! Ani nevím, jak jsem se z toho nevítaného stavu dostala. To asi, že mě naštvalo pár lidí (jeden) a jáse rozhodla vytřít mu zrak, makat na sobě a dosáhnout přesně toho, čeho chci a přesně tak, jak chci. Jo, myslím, že to bude tím. Vždycky, když mě někdo naštval, začala jsem s tím svým chaotickým životem něco dělat...
(Všimli jste si, jak mě poslední dobou strašně baví psát články na blog? Jo, já taky )


Události

19. března 2011 v 10:26 | Prinzeschen |  (Ne)jen doma
Poslední měsíce lidského bytí jsou naplněny velkou spoustou důležitých událostí, které se dotýkaly nebo dotýkají snad každého a nikoho nemohou nechat chladným. Přijde mi, že se to všechno nahromadilo tak najednou a mám pocit, že se o tom na blogu musím zmínit...
  • První věc, která se mě dotkla, byl hrozící válečný konflikt mezi oběma Koreami někdy v listopadu nebo v prosinci. Zaprvé jsem člověk, který je totálním pacifistou a války neuznávám. Za druhé mám ráda pocit bezpečí a klidu, války mi nahánějí strach. Za třetí v tom bylo i něco osobního. Při svém pobytu v USA jsem poznala moc milého kluka právě z Koreji, který se stal mým dobrým kamarádem. Jeho rodina žije v Soulu, tedy nejvíce ohroženém městě. Bylo mi líto jeho i jeho blízkých, nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo. Opravdu se mi ulevilo, když se konflikt aspoň na krátkou dobu uklidnil a od té doby nebylo o žádné válce ani slyšet. Přesto by to ale mělo být varování - Severní Korea má jaderné zbraně, vedou ji šílenci a může být opravdu nebezpečná nejen svým sousedům.
  • Případ Anička. Když započal, byla jsem pryč. Přesto jsem však vnímala každý jeho aspekt, každou novou zprávu a tak nějak doufala, že bude mít šťastný konec. Nemá. Nechci to tu nějak víc rozebírat, myslím, že na to ani nemám právo. Chci jen říct, že mě při každém takovém případu mrazí v zádech a nedokážu pochopit krutost některých lidí, kteří žijí mezi námi.
  • Zemětřesení a následká tsunami v Japonsku - další otřesná událost, která potkala náš svět. Protože studuji podobně zaměřenou školu, vím, že zemětřesení je naprosto přirozená věc, která vzniká třením dvou litosferických desek. Velké zemětřesení může vyvolat i tsunami. Oba dva faktory pak společně ničí a zabíjí. Je to sice přirozené a je to čistě jen v rukou přírody, která na nás, jak se zdá, dělá Bububu, přesto je to ale strašné. Tolik mrtvých, tolik zraněných a nemocných. Zničený majetek, rozbité rodiny, země se skoro složila...A do toho jejich jaderné elektrárny. Zabezpečné, jak nejlépe to jde, ale ne stavěné na 7,5 metrovou tsunami. Hrozící jaderný spad a "druhý Černobyl", jak píšou některé noviny. Nepředstavitelné a hrůzné. Moc tragédií najednou, zdá se mi...
  • A poslední - Libye a její šílený vůdce Kadáffí hrozící nejen povstalcům, ale i celé Evropě. Válka, která nemá daleko k vypuknutí. Evropa a Amerika už sbírá své vojenské síly a chystá se k napadení. Egypt a Tunis se zvládl zbavit nedemokratických a vyděračských systémů. Libyjští občané chtějí také. Jenže jejich protivník se ukázal mnohem šílenější a silnější, než se kdy zdál. Zabíjí nevinné a revoluci chce potlačit. Což se mu zatím daří. Možná to celé skončí válkou. A to je zase to, co mě děsí. Ne, že bych věřila, že srovná Evropu se zemí a zbyde tu jen zmar a prach, ale jak jsem psala již na začátku - jsem pacifista a nemám války ráda....
    Bohužel v tomto případě mám asi smůlu - včera totiž došlo k útoku Francouzů a Velké Británie na Libyi. Jo, já to chápu, něco se s tím udělat musí. Ale beztak mám trochu obavy.
  • Tento článek aktualizuji s další smutnou událostí, která se stala. Umřel Knut. Před čtyřmi lety narozený malý bílý lední medvídek, kterého si zamilovala celé Německo a který byl tak nádherně roztomilý. Byly mu čtyři roky, když se nečekaně zhroutil ve svém výběhu a spadnul do vodní nádrže. Zjistili, že už se mu nedá pomoc. Myslím si, že umřel na zlomené srdce. Jeho táta - člověk, který ho vypiplal v době, kdy ho jeho medvědí máma odmítla - totiž také zemřel. Je to sice už 3 roky, ale kdo ví, jak dlouho se tenhle chlupáč trápil...

Smrt ve sloní trávě

19. března 2011 v 9:56 | Prinzeschen |  Knihy
Aneb kniha, kterou jsem zrovna dočetla a velmi mě oslovila. Narozdíl od předešlé knihy autora Jaroslava Mareše, která se zabývala legendárními a nadpřirozenými stvořeními, byl tento počin zaměřen na tajemství černé Afriky, na zvířata, která tam žijí, zvyky, které se tam stále udržují a lidi, kteří to tam chodí ničit. Kniha se zabývala přírodou, jejími zákonitostmi, zvyklostmi, postupy a přirozenostmi, stejně jako jejím ničením a ochranou. Skládala se z mnoha kapitol, každá z nich pojednávala o něčem jiném, a i když to bylo opravdu zajímavé, rozhodně bych to tady nechtěla celé převyprávět. Pokud o to bude vážený čtenář stát, knihu si vyhledá a přečte sám.
O čem chci mluvit je část, která mě zaujala nejvíc, a to byla poslední kapitola s názvem "Smrt ve sloní trávě". Ta hovořila o tom, co je zjevné a také velmi špatné. Autor v ní vyjadřuje názor na to, že africká divočina se rozpadá, je ničena a jednoho dne možná přijde její nenávratný konec. Hovoří o loveckých výpravách, které připomínají spíše nákup v supermarketu. Hovoří o krutém a zbytečném vybíjení slonů i jiných zvířat a o jejich pocitech. Nezastírá krutou pravdu o tom, že člověk se snaží poučovat samu přírodu, stvořitelku všeho, která vždycky byla a vždy bude tou nejsilnější. Hovoří o tom, že jediným druhem, který se nezadržitelně přemnožil a který páchá největší zlo, nejsou sloni ani hroši, ale my, lidé. My jsme se rozlezli po celém světě jako odporný nakažlivý hmyz, který všechno jen začal ničit a upravovat sobecky pouze pro své potřeby. Neohlížíme se na ostatní živočichy ani rostliny, nebereme vpotaz jejich potřeby a jejich prostředí, které kvůli našim chtíčům ničíme. Autor uvažuje o tom, že jednoho dne přijde den, kdy příroda, která přirozeně udržuje rovnováhu, zničí i nás. A že to možná nebude za moc dlouho. Další důležitou myšlenkou této kapitoly je také to, jak se ztrácí morálka lidí, jak se změnila psychika něčeho, co se zve moderní člověk
. Pan ing. Mareš kritizuje dnešní touhu po penězích a ztrátu vnímání skutečných principů života. Přemýšlí nad tím, jak to s námi jednou dopadne a že jednoho dne budeme citově chladné bestie obklopení bezcennými cáry papírů, které dnes dokážou vyvážit hodnotu všeho. I života.
Souhlasím se všemi těmito názory i vizemi, vnímám to stejnýma očima jako on. A to jsem ani nemusela být v Africe a vidět ta zprvu krásná a poté mrtvá, vyhaslá zvířata na vlastní oči. Stačí mi jen představit si poklidný život v divočině, v přirozené a člověkem neovlivněné přírodě - a pak do toho zasadit tu myšlenku úkladných vražd, za které nikdo nebude potrestán, myšlenku ohromného strachu a bolesti, vidinu smrti a zbytečného zohavení. Proto jsem se rozhodla převyprávět vlastními slovy několik zásadních myšlenek tohoto autora, který má mou úctu a postupně si získává i můj obdiv, a seznámit vás tak nejen s jeho, ale i mým vnímáním věcí, které se dneska dějí.
Ve skrytu duše si přeju, abych nemusela jen sedět na židli a psát články, ale abych mohla bojovat aktivně. Abych přesvědčila lidi, že příroda se nemá ničit, že to je jen boj proti sobě samým. Chtěla bych přesvědčit lidi, aby si uvědomili, že to my jsme ti narušitelé, my ničíme přirozené koloběhy a přirozené pořádky. Chtěla bych jim ukázat, že se to dá dělat určitě i jinak - nenásilně, ale moudře a s ohledem na všechno živé a krásné. Jenže vím, že to nejde. Lidé už nejsou takoví a nepřemýšlejí tak. Nad vším mávají rukama, je jim to jedno. Starají se jen o sebe a o malichernosti, o nedůležité věci. Nestojí o poznání ani o pochopení, nepřemýšlejí nad možnými dopady svého konání. Nenechají se přesvědčit o něčem, co zásadně popírá dnešní trend obchodu a výdělku peněz. I když určité možnosti pomoci jistě existují, jsou jen velmi omezené...A tak nám vlastně nezbývá nic jiného, než sledovat rozpad všeho, co je krásné na úkor toho, co lidé považují za správné...

Vsuvka

18. března 2011 v 20:06 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Dnešek mi po dlouhé době otevřel oči. Je třeba neztrácet čas, zvednout se ze židle, nespoléhat se vůbec na nikoho a jít si sám tvrdě za svým!

Démoni

18. března 2011 v 19:44 | Prinzeschen |  Básničky
Šílení.
Kvílení.
Démoni a stíny všech nocí.
Prokletí.
Po staletí.
Pronásledovaná jejich mocí.
Věčně věční.
Nebezpeční.
Jsou mi v patách, v zádech je mám.
Svlečená.
Vlečená.
Vnitřní zločiny marně schovávám.
Měsíční svit.
Zůstává skryt.
Nesmrtelný smaragdový vrah.
Běsnění.
Nezmění.
Osud můj - rozfoukaný v prach.
Šílení.
Kvílení.
Krach.