Leden 2011

Poslední den...

31. ledna 2011 v 19:47 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
...v lednu, tak nad článek si sednu. A když už jsme u toho básnění, dneska jsem objevila další věc, která mě šíleně dokáže naštvat. Píšu básně, jak všichni víte. Některé z nich lidé čtou - jak tady na blogu, tak i na literárním serveru kam přispívám. Zajímavé je, že jen některé - ty krátké. Jakmile napíšu něco delšího, najednou to nikdo nečte, nekomentuje, nikomu se to nelíbí a nedá mi ani jeden pitoumoučkej tip. A mě to fakt štve. Když jsem přece na literárním webu, dá se předpokládat, že rád čtu. Což znamená, že delší věci konečně ukojí mou touhu, kterou jsem v sobě dusila po tom milionu krátkých básní, co jsem předtím musela přečíst. Opak je pravdou. Lidé jsou líní číst - a spisovatelů i čtenářů se to týká taky. Dlouhé básně a články je prostě odrazují. Děsí. Tak se od nich drží dál. Jenže to je pěkně blbé - protože i když někdy to umím napsat krátce, jindy potřebuju celou roli papíru, abych se mohla vyjádřit. A mám pak z toho děsně dlouhýho díla sakra dobrej pocit. Aspoň do tý doby než zjistím, že to ZASE nikdo nečte...
Mimochodem - zítra se razí pro bělobu a černou temperu a taky pro keramiku. Nápady mě nějak moc často cvrnkaj do nosu...a toho by byla škoda nevyužít...
by pr

The Drop of Blood

31. ledna 2011 v 19:35 | Prinzeschen |  Na plátně
Poprvé na skutečném plátně, které jsem dostala. A že to byl pro takového patlálka (doslova) jako jsem já úspěch. Jak víte, žádná malířka nejsem a ani nebudu, maluju pro radost a občas tak házím do reálné podoby šílené pochody své mysli. Toto dílko nemá vůbec žádný hlubší podtext, jen jsem zkombinovala oblíbené barvy a zkusila vykouzlit cosi, co by možná vzdáleně mohlo připomínat abstraktné umění, protože vlastně ani já nevím, co že to přesně je ;)
69

Do you want...?

31. ledna 2011 v 19:28 | Prinzeschen |  Vector
"Chceš být mým upírem?"
99

12. Návštěva v mravenčím světě

29. ledna 2011 v 15:36 | Prinzeschen |  Chaosy
Jednou takhle v lese lehla jsem si do mechu,
ne snad že bych chtěla dělat velkou neplechu.
Mé přání lehké bylo - jen si zavřít oči,
i když varována, že mi do nich žába skočí,
vůbec jsem se nebála
neb s pověstí nosála
s nosní dírkou velikou,
byla jsem si jistá, že to vezme oklikou.
Každý, kdo by nevítaný na mém loži byl.
Na mém loži mechovém, kde jediný stín zbyl.
Jenže jsem se spletla.
A pak se hrozně lekla.
Když jsem zjistila, že se sama pohybuju.
I když nohy vodorovně, jak obláček pluju
a mířím někam hluboko do lesa.
Nejprve jsem prosila nebesa,
ať mě pustí
pekla spáry,
ať mě pustí moje máry.
Pak jsem věřila, že je to jen sen.
Byla jsem unavená, byl to dlouhý den.
Nakonec jsem se strašně smála,
že jsem to vlastně dobře vyhrála.
Asi budu mág, co má velkou sílu,
v tomhle malém objevu našla zlatou žílu.
Že teď budu kouzlit,
až se ze mě bude kouřit.
Jenže pak jsem přišla na jednu věc,
všechno vyšlo najevo, spadla klec.
Nebyla jsem čarodějka ani žádná víla,
ti co mě nesli, byli přírody díla.
Mravenci se rozhodli, že ukážou mi jejich svět.
Tak se mě chopili a nesli mě tam hned.
Než jsem se nadála a chtěla ještě rychle vstát,
čekal mě na zem rychlý bolestivý pád.
Byli jsme na místě - mraveniště číslo pět,
největší ghetto ze všech lesních ghett.
Všude pobíhali mravenci a hlasitě se smáli,
pak jeden z nich řekl, že se ani nenadáli,
že bych někdy na návštěvu přišla.
Víte, já totiž nesnáším mravence,
více než vdavky a novorozence.
A teď tu najednou s nimi byla,
a oni chtěli, abych se pohostila.
Na tom co mi připravili,
na drobečky nadrobili.
Přemohla jsem svůj strach
a jedla koláč, v němž byl trochu prach.
Popíjela s nimi kávu bez cukru a středně teplou
a snažila se nechat zmizet zmrzlinu rozteklou.
Prohlížela jsem si přitom jejich domy,
mraveniště a malé stromky i stromy.
Povídali jsme si taky ještě,
jenže pak se snesly první kapky deště.
Omluvila jsem se, že už musím jít,
mravenci mi mávali a zase čaj šli pít.
Do svých domovů, aby se schovali.
Byla jsem dojatá, jak pěkně se chovali.
A i když domů jsem přišla pozdě a zmoklá jako slepice,
návštěvy v mravenčím světě nelituju trochu ani velice.
by OrcOYoyo

A Little Piece of Heaven

28. ledna 2011 v 17:07 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Jednou jsem psala o tom, že na tomto webu už nikdy nepoužiju jako záhlaví svou vlastní fotku, abych si zachovala aspoň trochu té anonymity. Jak vidíte, změnila jsem názor. (I když ne tak úplně - za těmi brýlemi nejsem skoro vidět :D)
Inspirovala mě k tomu nová kytara, kterou jsem dostala a se kterou jsem musela hned něco vymyslet, co se týče fotek. A taky Lulush, která jen tak někde mezi řečí prohodila, že bych mohla nové kytarové fotky použít na výrobu designu.
Nakonec mě k tomu inspirovala i píseň "Heaven" od skupiny The Theory of Deadman, kde se zpívá o malém kousku nebi na Zemi. A tenhle blog pro mě takovým malým soukromým nebem opravdu je :)
by Prinzeschen

Psááááát

24. ledna 2011 v 18:47 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
A víte co? Já jdu psát...Po dlouhé době...Včera jsem dostala inspiraci!
by Prinzeschen

Sebevražda

24. ledna 2011 v 18:45 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Můj pohled na sebevraždu je v podstatě takový rozdvojený. Ve svém nitru ji odsuzuji, na druhou stranu ale některé případy dokážu pochopit nebo snad i omluvit. U člověka, který je vážně nemocný, umírá a ještě u toho trpí bolestmi, je sebevražda vysoce omluvitelná. U člověka, který trpí nějakou zákeřnou psychickou nemocí a včas se mu nedostane léčení nebo ho odmítne, je sebevražda bohužel smutným vyvrcholením.
Ovšem jeden z posledních trendů - sahat si na život jen tak z nudy nebo snad pro zajímavost - mi přijde značně stupidní, a v tomto případě tento akt absolutně odsuzuji bez nějakého vysvětlování nebo obhajování tohoto mého názoru.
Každý člověk, který je zdravý a žije jakýs takýs život, by si ho měl sakra vážit a ani v nejdivočejších stavech si nezkusit na něj sáhnout! Měl by myslet na všechny ty mámy a dědy a děti, které chtěly žít, ale nebylo jim to dopřáno nějakou krutou nemocí, která jim příděl života dosti zkrátila anebo jim konec jejich běhu značně zbolestnila. Takoví lidé, kteří by snad nad sebevraždou uvažovali, by se měli vcítit do role těchto nemocných a umírajících, kteří by si jejich "nechtěný" kousek života s radosti přivlastnili, aby si ještě jednou mohli zazpívat se svou maminkou nebo se proběhnout se svým vnoučetem.
Já vím, že doba je těžká a složitá, všude se vyvíjí nějaký tlak a každý z nás je v neustálém stresu, vyprodukovaném touto nenažranou pokryteckou společností, která nás nenechá skoro ani nadechnout, a nejradši by nám vyrvala i ten poslední vzduch, co se nám ještě udržel v plicích. To minimum, s kterým můžeme žít. Vím, že mnohokrát máme všichni pocit, že se to na nás všechno valí a že je toho už moc. Chápu ty pocity, jestli by nám nebylo líp bez všech těch starostí a otravných činností a zhovadilých lidí, co je denně potkáváme na ulici. Znám to a vím, že myšlenky na konec života se do mysli umí připlazit jako neviditelný nehlučný plaz, který je vysoce jedovatý a umí uštknout v tu nejvhodnější chvíli. Tohle všechno vím. Ale také vím, že tohle všechno špatné, i kdyby se to sečetlo dohromady, nikdy nevyváží to dobré, co nám může život dát. Vím, že to jsou jen malichernosti - a to, že jste propadli nebo vás opustil přítel nebo vás někdo pomlouval, není důvod k tomu umírat. Je to důvod k tomu vstát, vylézt ze své díry, kterou jsme si vyhrabali někde sami v sobě a jít vstříc dalším zážitkům a dnům, které nás čekají. Je to důvod bojovat ještě víc a chtít toho dokázat mnohem více. Je to důvod, proč psát básně a kreslit a fotit a zpívat a hrát na kytaru.
Nevím, jestli mi teď rozumíte, ale zlé myšlenky (ani ty na smrt) vás nikdy nesmí porazit!
Koneckonců, co kdyby zítřek byl ten nejlepší den ve vašem životě a vy jste se dneska zabili?
by Prinzeschen



Být či nebýt

20. ledna 2011 v 19:43 | Prinzeschen |  Básničky
Jsem.

Jsem?

Jsem vůbec ještě?
Hlavu svírající kleště.
Téhle zpropadené doby.
Násilí, lhaní a zloby.
Mám ještě vůbec šanci?
Přežít mezi branci
šíleného systému,
chlastu a fetišů a drog.

Jsem?

A chci vůbec být?

Stoupencem tohohle pekla.
Nejraději bych se zřekla.
Všech těch krutostí
a všech zbytečných smrtí.
Hloupostí.
Zbraní, co kosti drtí.
A zabíjejí rodiny.

Jsem?

Jsem.

Ale vlastně nejsem.
by Prinzeschen

Večerní východ slunce

20. ledna 2011 v 19:19 | Prinzeschen |  Básničky
Přichází ráno, ospalé oči otvírám
a rukou se peřinami prodírám,
něco hledám. A to tebe.
Jsi pryč. I peřina mě zebe.
Pod nohama peklo se otvírá,
země celá se třese.
Mé tělo už to neunese.
Ústa zděšením zavírá.
Musím vstát,
hra musí se hrát.
Hra na život,
kde slunce mě nehřeje.
Kde stín všednosti
duši mou zakleje.
Kde paprsky objeví se stěží,
venku je slunečno
a mně v duši sněží.
Kolem všude je jen stín,
nikde uklidňující klín,
kam bych se mohla stulit.
A ze světa zmaru se ulít…
Aspoň pro jednou.
Jako by někdo svět šedou vybarvil,
stromy, slunce i květiny nabarvil
na tu nudnou šeď.
Mezi námi zeď.
V podobě času.
Než tón tvého hlasu
zas mě uchlácholí.
Každý krok mě bolí.
Když večer spěchám domů.
Do vězení z umakartu…
Pak tam pod peřinou chladnou,
zas čekám, až první pírka z nebe spadnou.
A klíč zarachotí v zámku našich dveří.
I když venku už obloha se šeří,
lidi pomalu chystají se k spánku.
Mě ovál lehký závan vánku
s vůní tvojí…
Vychází slunce.
A rány mé se hojí.
by Prinzeschen

I'm not 18

20. ledna 2011 v 18:53 | Prinzeschen |  Vector
by Prinzeschen
Autor:
Použitý program:
Photoshop
Datum výroby: 13.ledna 2011