Srpen 2010

Ze života (nejen) řidiče

31. srpna 2010 v 18:09 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
...aneb co je u mě nového...
  • Neodpustím si nezačít tím, co si můžete přečíst již v titulku. Dnes ráno se ze mě stala řidička. Chápu, že po tom, co jste si zde přečetli, po všech těch peripetiích, co jsem prožívala, se vám to může zdát divné, ale ano, je to tak. Testy jsem zvládla, techniku odříkala a jízdy zvládla jen s drobnými zaváháními, které ale nikoho neohrazily ani na zdraví, ba ani na životě. Dokonce jsem i zaparkovala, což byl u mě největší kámen úrazu A tak se ode dneška pyšním titulem řidič motorového vozidla skupiny B.
  • Dnešek je zároveň i moc smutným dnem. Navždy nás totiž opustil můj drahý domácí mazlíček - křeček Ouško, se kterým jsem sdílela domov zhruba tři roky a který se stal součástí mého každodenního života, zasáhnul do mé fotografické i literární tvorby. Skonal ve svém domečku se zelenou střechou a snad umřel stářím ve spánku, možná však také vlivem dlouhodobé nemoci. Ve 13 hodin odpoledne se pro drahého Ouška konal malý pohřeb, jen v kruhu nejbližších přátel. Místo posledního Ouškova odpočinku je na východním svahu Tesařovy cesty mezi spoustou stromů, květin a krásné přírody. Na místě jeho hrobu byla zasazena větvička javoru.Budu na tohoto tvorečka vždy vzpomínat...
  • Možná se divíte, proč poslední dobou tak vehementně přidávám články na blog. Ale já vám to úplně jednoduše vysvětlím. Už ve čtvrtek ráno odlétám do Ameriky. Počítám, že tam budu vytvářet nové věci (fotky, články, povídky, básničky) a snažit se je zde taky publikovat. Proto jsem se chtěla jaksi "zbavit" toho, co už tady doma vytvořené mám, aby jste to ještě viděli a aby mi to tady nezbylo do budoucna. Jestli se to podaří, to nevím, i když přidávám jako divá, pořád mi toho dost zbývá. No - uvidíme.
  • Poslední novinka, jak jste si již všimli, je to, že mizím za hranice a to dokonce za velmi daleké - až za velkou louži. Dva měsíce budu bydlet u své kamarádky Britt, která žije ve státě Maine, chodit s ní do školy, navštěvovat zajímavá místa a prožívat neobyčejné zážitky. To znamená, že se dočkáte dalšího pokračování Americké, ale tentokrát už opravdu ze samotné Ameriky...
by Prinzeschen

Americká - X.

29. srpna 2010 v 19:21 | Prinzeschen |  Americká
A stejně mi to nedá, abych tuto epizodu neukončila až desátou částí. Možná to bude velmi stručné, ale cítím, že vám ještě něco musím říct…
Americká není román, není to cestopis, není to povídka ani nějaký vymyšlený příběh. Na druhou stranu to ani není lehkou rukou psaný deník, i když obsahuje denní záznamy z jednoho zvláštního zážitku a neoplývá velkou uměleckou hodnotou. Americká je sbírka vyprávění, možná lehce prosycená úvahou a fejetonem (ale zas ne moc, nic se totiž nemá přehánět), kterou jsem napsala ne proto, abych udělala díru do světa, ale proto, abych nezapomněla (což má člověk často ve zvyku). Je tu, aby mě a třeba i lidem v mé blízkosti připomínala, jak jsme strávili dva měsíce našeho života a že to byly měsíce, které stojí za to si zapamatovat. Počítám, že někdy v budoucnosti, až se budu zase hrabat ve svých dávných vzpomínkách, otevřu tyhle stránky, začtu se do nich a najednou to všechno budu mít zase jako na dlani. A to bude sakra příjemné…
Pokud se však tyto (ne)všední zápisky zalíbí i někomu jinému a s chutí se do nich začte, budu jen a jen ráda…

Americká - IX.

28. srpna 2010 v 9:38 | Prinzeschen |  Americká
Cesta domů v prázdném autě bez Britt byla vážně divná. Po tolika dnech "sesterského soužití" jsem zase osiřela a to byl dost zvláštní pocit. V hlavě jsem si pořád přemítala ten úplně první den, kdy jsme spolu jely z letiště, nesměle se na sebe usmívaly a snažily se o první rozhovory, což nám moc nešlo, jemně se oťukávaly a těšily se na to, co vše přijde. Přišlo mi, jako by to bylo včera. Jako bych znovu prožívala všechny ty pocity, to natěšení a vzrušení, které se dá zažít vlastně jen jednou a to před začátkem toho všeho, a které už dávno pominulo pod tíhou dalších a dalších společných dnů a zážitků. Jenže to vše už dávno bylo za námi a já začala podezírat čas, že běžel nějak moc rychle. Pocítila jsem první záchvěvy stesku po té příjemné mezinárodní změně, po zážitcích a pocitech, co jsem měla. I v prázdném pokoji bez anglických rozhovorů, i při osamělých večerech bez kamarádské společnosti i v prázdné lavici vzadu, kde sedávala Britt jsem nacházela ty samé smutné pocity.
Po pár dnech se mi zdálo, jako by návštěva vůbec nikdy neproběhla a já si to všechno vymyslela, jako by i Britt byla jen přízrak z mých snů a ne člověk z masa a kostí. To se tak někdy stává, že člověk rychle zapomíná - tváře, hlasy, rozhovory, lidi… Sejde z očí, sejde z mysli, říká se a my všichni víme, že je to pravda. Jedinou připomínkou toho, že vše se ve skutečnosti odehrálo, mi byly fotografie přímo nabité vzpomínkami na ty nejlepší zážitky, a zprávy, které jsem od Britt někdy dostávala…
A co mi vlastně "americká" dala? Zlepšila jsem se v angličtině, poznala jsem výjimečného člověka z jiného kontinentu, i když mi přišlo, že spíš z jiné planety, naučila se pár důležitých věcí, vyslechla si to, co jsem potřebovala a zažila jen to příjemné a nové. Co vám řeknu o Britt? Byla to zvláštní a parádní osoba se spoustou zlozvyků, ale i s těmi nejcennějšími vlastnostmi. V její přítomnosti jsem se cítila dobře, nepropadala jsem žádným depresím jako tolikrát, když obývám svůj pokoj víceméně sama, nelámala jsem si hlavu s nepodstatnými věcmi ani kily navíc, protože právě na příkladu Britt jsem viděla, že i když člověk není modelka 90-60-90, může být šťastný. Britt byla klidná, skromná, hodná a slušná. Ráda malovala, milovala umění a ráda tvořila. Nikdy se nerozčilovala, vše brala s chladnou hlavou a s úsměvem. Měla své sny stejně jako já a stejně tak se o ně chtěla prát. Nikdy se nevzdávala ani nebála, měla svůj styl a nestrachovala se podle něho žít. Šířila kolem sebe dobrou náladu, nikdy nebyla smutná ani rozčilená, vždy jen dobře naladěná. Užívala si každý moment a dobře se bavila. Zkrátka a dobře - byla moc fajn.
Stejně jako celá tato epizoda z mého života...

Americká - VIII.(56)

25. srpna 2010 v 8:30 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý šestý:
Vůbec poslední den Britt tady u nás v zeleném i hornatém Česku (a průmyslovém, chemickém severu). Ráno jsme musely vstávat už kolem čtvrté, abychom stihly vše připravit, dopravit se do Prahy na letiště a být tam zhruba dvě hodiny před odletem. Britt si dobalila opravdu ty nejposlednější věci, všechny jsme se oblékly a čekaly na tátu, který nám zase dělal odvoz. Když přijel, dal si kafe a jelo se. Protože výtah stále nejel, musel Brittin kufr snést ze schodů - vypadalo to ještě děsivěji, než když jsem šla já se svou krosnou. Ale podařilo se. Čekala nás cesta do Prahy. Jeli jsme po rychlostní silnici a během hodinky a půl jsme byli na místě. Zaparkovali jsme, připravili pro Britt vozík, kam si naskládala své věci, a jeli se připravit do terminálu číslo 1, odkud Britt odlétala. Protože jsme měli ještě čas, sedli jsme si a chvíli pozorovali dění kolem. Pak jsme se my s Britt rozhodly využít pohoštění McDonaldu na letišti a daly jsme si spolu na dlouhou dobu poslední jídlo. A pak už byl čas - doprovodili jsme k Britt k místu, kde byl jakýsi imigrační úředník či co a k místu, kde měla být odbavena. Úředník byl slizký a opravdu děsně "příjemný", dělal Britt problémy s tím, co veze a musela mu ukázat nějaké dárky, co jsme jí dali. Nakonec měla problém i s kufrem, který byl moc těžký a tak musela něco přebalit z kufru do batohu. Sledovali jsme ji za přepážkou, protože dovnitř nás za ní nepustili a bylo nám jí líto stejně tak, jako jsme cítili vztek. Nakonec vše ale dobře dopadlo - kufr byl úspěšně odbaven a Britt se s batohem, notebookem a kabelkou vydala vstříc bezcelní zóně. Předtím jsme se samozřejmě srdečně rozloučili, popřáli jí šťastný let a poručili jí, aby nám hned napsala, až bude doma. Objevil se další člověk, o kterého bychom měli mít starost… I Britt se s námi rozloučila a pak už odešla. Pozorovali jsme jí, dokud nezmizela v hlubinách bezcelní zóny. Naposledy jsme si zamávali a …tak by se mohlo zdát, že "americká" epizoda nadobro skončila. Britt odletěla domů a já? Nasedla jsem do našeho auta a tentokrát už se domů vezla smutně a sama…

Americká - VIII.(55)

24. srpna 2010 v 8:29 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý pátý:
Poslední den v křivoklátských lesích byl krapet zmatený. Ráno jsme s Britt dobalily naše věci a opustily pokoj, protože klíč jsme musely předat holkám, které jely na celodenní výlet a pak už by se nedostaly do pokoje. Klíč totiž nešel ani nikde nechat. Protože pršelo, tak jsme se s Britt prozatím zabydlely v infocentru, ke kterému patřilo i naše ubytování. Byli tam na nás moc hodní, mohly jsme si tam nechat batohy a klidně vyrazit ven. Jenže komu by se v tom počasí chtělo? A tak jsme zůstaly uvnitř, sbíraly poslední možné materiály o blízkých lokalitách. Pro mě česky, pro Britt v angličtině. Koupily jsme i nějaké pohledy a nějaké maličkosti. Když se v devět hodin otevřel hrad, pomalu jsme na něj vyrazily. Vtom mi volala mamka, že pro nás s tátou přijedou dříve, protože se táta musí vrátit do práce a tak prohlídka hradu není možná. Rozhodly jsme se s Britt, že na něj stejně půjdeme, i kdybychom ho měly vidět jen zvnějšku. Po cestě nás chytnul velký déšť, ale nám to nevadilo. Zaujaly nás totiž hlemýždi, kteří vylezli ze svých nor a byli úplně všude. Vrhly jsme se na jejich focení. K hradu jsme došly opravdu pomalu. Prohlédly jsme si ho, vyfotily posledních pár fotek a sešly dolů.
Znovu se rozpršelo. Schovaly jsme se v informačním centru a čekaly na odvoz. Mamka s tátou přijeli relativně brzy po našem příchodu. Naložili naše zavazadla a jelo se domů. Udělalo se mi krapet šoufl, byla jsem ráda, když jsme konečně dorazily do našeho milovaného Litvínova. Nejenže tam nepršelo, ale - je to prostě náš Litvínov. Daly jsme si s Britt oběd, já chvíli relaxovala, chvíli psala svůj bláznivý deník a chvíli spala, protože na mě padla únava. Britt se dala do balení, nacpala do kufru své poslední věci a - páni, byl to opravdu velký kufr! Zdál se mi ještě větší, než když přijela k nám. Pak, když jsem já usnula, si zapnula počítač a užívala si ho naposledy na dva dny. Odpoledne jsme strávily doma, protože vážně nebyla nejmenší chuť ani síla někam vyrazit. Zato večer jsme ze sebe vydaly maximum energie - byla to poslední příležitost (na delší dobu) si pořádně popovídat a tak jsme prostě mluvily, povídaly, kecaly o všem možném, co nás napadlo. Britt mi vyprávěla skvělé historky z její rodiny a školy. Smály jsme se a nemohly přestat. Ale přece jen musel přijít čas skončit a jít spát. Druhý den se muselo brzo vstávat - stejně tak, jako když jsme pro Britt poprvé jeli sami. Ulehly jsme a naposledy v Čechách si popřály dobrou noc…

Americká - VIII.(54)

24. srpna 2010 v 8:26 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý čtvrtý:
Úterý začalo celkem dobře - ráno jsme se vzbudily, udělaly si snídani a prožily klidný začátek dne. Jediné, co nám na náladě rozhodně nepřidávalo, bylo zvláštní počasí, které venku panovalo. Nejprve strašlivě pršelo a to vůbec nevypadalo dobře, nakonec ale vysvitlo sluníčko a zdálo se, že přece jen bude hezký den. Po snídani jsme vyrazily na sraz s druhou půlkou našeho zájezdu na nádraží. To nebylo příliš daleko, byly jsme tam hned. V tu chvíli moje nálada opět splaskla a já věděla, že to bude den, jaký bych nemusela zažít. Vlak přijel za chvíli a tentokrát dokonce i jel. Jely jsme do města Zbečova na prohlídku Hamousova statku a na následnou túru. To, jak to nakonec dopadlo, bylo vskutku mizerné. Nejenže jsme se dvě hodiny nudily a čekaly, až budeme moct jít do toho statku, navíc ostatní pojaly tento volný čas jako výzvu pro alkohol a cigarety. Když jsme chtěly jít do restaurace na jídlo, zjistily jsme, že je to pajzl nad pajzl, rychle vypily džus a zmizely. Zbytek volného času jsme strávily zoufalým procházením se sem a tam. Asi po hodině a půl byla konečně prohlídka možná. Statek byl docela zajímavý, získala jsem tam nějaká razítka, koupila pohledy, Britt koupila pěkný hliněný hrnek pro svou babičku a nafotily jsme celkem pěkné fotky. To bylo tak vše. Když jsme opustily statek, šly jsme navštívit blízké informační centrum, kde byla výstava fotografií. Ale i tam to uteklo rychle a tak jsme si nakonec sedly na lavičku a zase čekaly. Po další hodině a půl konečně přišel náš průvodce a instruktor, který nám měl povídat informace o přírodě na Křivoklátě a v jeho blízkosti. Cesta byla hrozná, dlouhá, bahnitá a mokrá. Nejprve jsme všechny klouzaly na bahně, zašpinily si kalhoty a nudily se k smrti, nakonec jsme se nořily vysokou trávou a potily se k smrti. Nemluvě o tom, že jsme po cestě pár holek "ztratily" a ta milejší část výpravy chtěla pokračovat bez nich. Pohřešované se naštěstí brzo objevily a my mohly pokračovat dál - i s nimi. Celou dobu jsem musela poslouchat kecy a šílené zvonění rolničkou jedné nejmenované nemilé osoby, až jsem nakonec zoufale prchala na ten konec, kde zrovna ona nebyla. Britt se mi ztratila, i když jsem se ji snažila mít pořád "pod dohledem". Na konci výpravy jsme se přece jen našly. Byl konec dnešní praxe a my mohly dělat, co jsme chtěly. A zatímco někdo zamířil hned na pokoj, někdo do hospody, někdo na jídlo, my jsme šly na vyhlídku, z které šel dobře vidět samotný hrad Křivoklát. Mohly jsme tak učinit proto, že Vlaďka tento kraj dobře znala, neboť tam už sama byla. Této malé soukromé výpravy jsem se zúčastnila já, Britt, Vlaďka, Adélka a Petra (z vedlejší třídy). Na vyhlídce jsme fotily, ale hlavně povídaly. Odcházely jsme spokojené a dostatečně vyvětrané. Na našem pokoji jsme se pak znovu najedly, Britt se dala do cvičení jógy, já jsem pracovala na deníku, Vlaďka na své práci a Adélka také. Zase nám to ale nevydrželo moc dlouho. Za chvíli už jsme klábosily a šíleně se smály. Večer zase přišel příšerný liják. Učily jsme Britt počítat česky a českou abecedu - což nebylo vůbec jednoduché, hlavně kvůli výslovnosti. Byla to ale dobrá zábava a všechny jsme se hodně zasmály. Britt se mi pak svěřila, že nejmenovaná blbě se smějící osoba jí s tou svojí věčně zvonící rolničkou už taky lezla na nervy - a to hlavně proto, že šla skoro celou cestu za ní. Politovala jsem ji. No a pak jsme se daly do balení - opět aspoň základních věcí. Další den jsme totiž měly toto místo opustit. Šly jsme spát dlouho po desáté. Tentokrát se mi spalo docela dobře - i když spací peripetie s polštářem a peřinou jsem měla stále.

Americká - VIII.(53)

23. srpna 2010 v 10:47 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý třetí:
Pondělní vstávání se nakonec relativně přežilo. Tentokrát jsme však neměly sraz před školou, nýbrž až v Mostě na vlakovém nádraží. Na tuto praxi totiž jely jen holky a tak se na nás s nějakým autobusem vykašlaly, jely jsme vlakem. (Ne že by mi to vadilo, já ráda cestuju vlakem. SAMA.) Do Mostu jsme ale naštěstí měly odvoz, který nám tentokrát zajistil strejda, který nás tam hodil. Když jsme dorazily na nádraží, pár holek už tam bylo. Posedaly jsme si vedle nich a chvíli se bavily o hokeji, protože některé z nich jsou taky fanoušci do hokeje. Když ovšem dorazily má "méně oblíbená skupina", raději jsem ztichla a konverzovala s Britt. Pak už se jelo…Cesta vlakem byla fajn - tedy do místa, kde jsme měly přestupovat. Nastoupily jsme totiž do nového vlaku a on se nechtěl rozjet. A protože jsme stály zrovna v jeho blbé části, kde nebyla okna, bylo tam pěkně vydýcháno a příšerně horko. Měla jsem pocit, že padnu. Holky na mě vyzvídaly informace o Americe. Tak jsem je - ani nevím pokolikáté už - seznamovala s datem mého odletu, s tím, jak dlouho že tam budu a co budu dělat. Všechny svorně litovaly mého osamělého letu, ale já statečně tvrdila, že to zvládnu. Nakonec se pracovníci nádraží domluvili, že tenhle vlak se asi nepohne a poslali nám nový. Než jsme se do něj naskládaly, chvíli to trvalo, byly velké zmatky…ale podařilo se! A jely jsme do cíle. Co se dělo ve vlaku, o tom bych nerada mluvila, jen řeknu, že některé osoby zase projevily svou inteligenci a to dost blízko mě, což mi na náladě rozhodně nepřidalo. Naopak - otrávilo mě to a věděla jsem, že tenhle pobyt se mi tedy rozhodně líbit nebude. A obzvlášť když jsme se dozvěděly o uspořádání ubytování. Zvlášť jedna třída, zvlášť druhá třída - to se rovnalo mé nejhorší noční můře. Když jsme dorazily do vesnice pod Křivoklátem, kde jsme měly bydlet, ihned jsme šly do informačního centra, kde jsme dostaly další zdlouhavou přednášku o Křivoklátě a Křivoklátsku. Pak se rozdělovaly práce, které měly holky zpracovat. Já se tomu vyhnula, protože můj pobyt byl značně zkrácen kvůli odjezdu Britt a mé (milé) povinnosti doprovodit ji a rozloučit se. Po rozdělení prací se konečně jednalo i o ubytování a - v tu chvíli jsem začala věřit na vyšší sílu. Stalo se totiž, že potřebovaly čtyři holky na doplnění stavu ubytování ve druhé třídě. My měly to štěstí, že to padlo na nás! A to mou náladu značně zlepšilo, i když jinak to stálo za nic. A tak jsme se ubytovaly, měly jsme pokoj až úplně nahoře. Koupelna byla hned naproti a vlastně se mi to začínalo konečně docela líbit. Když jsme si trochu vybalily a zabydlely se, hned se šlo ven na menší túru. Šplhaly jsme cestami v křivoklátské přírodě a chystaly se dojít až na rozhlednu, která byla v jiné vesnici. Cesta byla dlouhá, namáhavá a navíc se zdálo, že každou chvíli začne pršet. Na rozhlednu jsme se přesto dostaly a shlížely na celý ten kraj, ponořený do předbouřkového stavu. Když jsme se všechny pokochaly výhledem, téměř se utíkalo domů. Chtěla jsem jít s Britt, ale bohužel ta šla pomaleji, než jsem byla schopna snést. Přesto jsme to do naší chatky stihly dřív, než se spustila bouřka, která nás svými blesky a hromy pronásledovala celou cestu. Večer skončil tak, že jsme každá na něčem pracovala. Britt cvičila svou oblíbenou jógu, já psala deník do školy, Vlaďka pracovala na své práci a Adélka také psala deník. Nepředstavujte si nás ale jako poctivé pracanty - každou chvíli jsme se od své práce odtrhly a začaly si povídat. O hudbě, o zvyklostech v jídle a tak vůbec o lidech. Britt si povídala s námi, i když holky se styděly mluvit anglicky a tak jsem většinu překládala. Než jsme se nadály, byl večer a učitelka už nás naháněla do postelí. Nemusela nás přemlouvat, všechny jsme toho měly dost. Den byl dlouhý a navíc venku vážně nebylo moc hezky. Celý večer jen pršelo. Chvíli jsme tedy ještě hrály karty - a u toho jsme se zase pobavily a pak už šly do hajan. Opět jsem nemohla spát - a to hlavně díky příšernému polštáři, který jsem měla přeložený na čtyřikrát tak, že z něj zbyla jen malá kostička a ta se přesto pod tíhou mé hlavy propadla skoro až do postele, a příšerné dece, která byla krátká, úzká a péřová. Mým spacím peripetiím se holky opět hlučně zasmály. Nakonec jsem to ale přežila, a i když jsem usnula pozdě, přece jen jsem usnula. Mé ostatní spolubydlící tou dobou už spokojeně pochrupovaly.

Americká - VIII.(52)

23. srpna 2010 v 10:25 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý druhý:
Poslední den v týdnu jsme s Britt strávily opět balením - tentokrát se balilo na opět jen třídenní výlet na Křivoklát, takže naše zavazadla naštěstí nenarostla do obludných rozměrů, i když tentokrát bylo všechno jídlo na nás, nikdo nám tam nevařil. Britt si do svého batůžku zabalila potřebné věci, kromě toho pak pár svých věcí balila i do velkého kufru. Chtěla mít totiž připravený aspoň základ - zbytek si pak plánovala dobalit v den, kdy se vrátíme z Křivoklátu, tedy den předtím než odjíždí domů. Balení jí zabralo docela dlouhý čas, podobně jako mě. Když nás to ale přestalo bavit, vyrazily jsme jen my dvě spolu ven. Šly jsme na Tesařovu cestu, což je příjemná trasa blízko mého domu, která vede lesem až na Meziboří. Tak daleko jsme sice nedošly, ale to nám vůbec nevadilo. V lese jsme si to užily. Fotily jsme přírodu, květiny, broučky, ale taky sebe. Vyfotily jsme naši poslední společnou fotku v Litvínově. Pak zalezlo sluníčko a začalo se ochlazovat. A tak jsme i my zamířily domů. Zbytek odpoledne proběhl klidně. Zato večer - to zas byla akce! Ten den se přece hrálo finále mistrovství světa v hokeji! Kde hrál náš tým! Nemohla jsem chybět - a tentokrát ani Britt ne. Společně jsme si zalezly do obýváku, já se usadila v křesle, Britt na pohovce a už jsme čekaly na ten dlouho očekávaný zápas. Na jiném televizním programu sice dávali závěrečný díl hledání talentu do muzikálu, no ale řekněte sami - kdo by mu dal přednost před hokejovým národním svátkem? Jasně, že my ne. A tak jsme se dívaly na hokej, vykřikovaly pokaždé, když padl gól a že jich pár šťastných bylo. Na konci, když to s námi nevypadalo vůbec dobře, jsme zadržovaly dech a tiše se modlily v polo-infarktovém stavu. A když to nakonec dobře dopadlo a my vyhráli stavem 3:2 zlatou medaili, hlasitě jsme si oddechly a blaženě se usmívaly. Otevřely jsme balkon a sledovaly to, co se začalo dít venku. Britt stála přímo u zábradlí a sledovala nejen světýlka blízkých chemických závodů, ale i auta, která začínala jezdit a troubit jako šílená na známku našeho vítězství. Pak už jsme musely jít spát. Páni - bylo opravdu pozdě a nás čekalo brzké vstávání!

Americká - VIII.(51)

22. srpna 2010 v 18:48 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý první:
Sobota byla úplně normální den. Ráno jsme s Britt vstaly, nasnídaly se a prožily klasické dopoledne. Po obědě jsme ani nikam nešly, ale zůstaly hezky doma. Po jedné hodině nás navštívil Pan Božský. V plánu bylo tohle - odpoledne se dívat na hokej a pak jít na rozlučkovou večeři s Britt. Byla to vlastně jedna z posledních příležitostí, protože v neděli šla mamka do práce a další dny nepřicházely v úvahu proto, že jsme byly na praxi na Křivoklátě. A tak jsme se domluvily, že naši poslední společnou večeři na rozloučení si užijeme již v sobotu. Původně s námi měla jít i Vlaďka, ale ta se znovu omluvila a na naši další akci opět nedorazila. Nakonec to tedy zůstalo jen na nás čtyřech - to ale zbytečně předbíhám. Předtím totiž následovaly zhruba dvě napjaté hodiny sledování hokeje. Hráli jsme semifinále, takže nám bylo celkem jedno, jak to dopadne. Jak jsem pořád opakovala - i kdybychom prohráli, ještě můžeme získat bronz. A to by vůbec nebylo špatné. Zápas se pro nás opět nevyvíjel slibně. Prohrávali jsme vždy o jeden gól. Několik vteřin před koncem byl stav 2:1 pro Švédy. Švédský trenér už se usmíval a myslel si, že to má v kapse. I my jsme to pomalu vzdávali, i když - do konce přece jen zbývaly ještě nějaké sekundy. Nakonec to náš trenér vyřešil tak, že odvolal brankáře a my hráli v šesti. Zdálo se, že ani to nic nezmění, jenže pak - stal se zázrak a sedm vteřin před koncem jsme dali druhý vyrovnávací gól! Křičela jsem a tak šíleně se radovala, že ze svého pokojového úkrytu vylezla i Britt a sledovala to samé třeštění jako při čtvrtfinále. Mé srdce mělo zase náběh na infarkt. Obzvlášť tehdy, když prodloužení opět dopadlo nerozhodně, tedy bez gólu. Hráči se chystali na nájezdy. Byla jsem na pokraji smrti. Pan Božský a mamka se snažili být klidní, Britt si sedla na gauč a jen tiše pozorovala. A pak to přišlo - další vítězné nájezdy, další neuvěřitelná výhra našeho týmu! Naše radost byla ještě mnohem větší než minule. Teď už bylo jasné, že máme medaili - a jestli stříbro nebo zlato, to už bylo ponecháno jen na osudu. Když jsem se vyřádila, šly jsme se s Britt připravovat na večeři. Hezky jsme se oblékly, já vytáhla své nové boty na podpatku (což se vám může zdát jako totální hovadina a také nedůležitá věc, o které jsem vůbec nemusela mluvit, protože vás vůbec nezajímá, jaké boty jsem měla, ale - já to obvykle nedělám. Což znamená, že tohle byla opravdu velmi zvláštní a výjimečná příležitost.). Pak jsme se vydaly hledat restauraci, kam se půjdeme najíst. Bylo to těžké - do pizzerie jsme nechtěli a restaurace, kam jsme původně měli namířeno, byla zase zavřená. Nakonec jsme tedy skončili na bowlingu, kde je i restaurace a dobře tam vaří. Každý z nás si něco objednal a pak jsme si povídali o zápasu, ale i o Brittině pobytu zde. Do toho jsme se snažili zachytit útržky rozhovorů a televizního přenosu zápasu mezi Ruskem a Německem. Zdálo se to být dosti vyrovnané - a to bylo více než šokující. Němci na tomto mistrovství opravdu udělali díru do světa! Po večeři jsme šli domů. Pan Božský se s námi na půli cesty rozloučil a zmizel k sobě, my tři ještě pokračovaly. Koupily jsme si nanuk a spěchaly domů na konec zápasu. Pochutnávala jsem si na zmrzlině a sledovala poslední dvě třetiny nečekaně se vyvíjejícího zápasu. Britt se dívala se mnou, ale po chvíli ji to přestalo bavit a tak zmizela k počítači. Zápas nakonec skončil tak, jak se předpokládalo - vyhrálo Rusko, ale nebylo to vůbec snadné. Po hokeji jsme si s Britt udělaly příjemný normální večer, nakonec jsem k počítači zasedla i já a věnovala se svým věcem. Zbývalo už jen pár dnů a můj život se měl vrátit do normálních kolejí…

Americká - VIII.(50)

22. srpna 2010 v 18:40 | Prinzeschen |  Americká
Den padesátý:
Ráno to byla vážně tragédie - tentokrát už jsme totiž musely vstávat brzo a nebyla to zase jen má smyšlenka. V duchu jsem se za minulý týden proklínala - tři týdny po sobě jsme vstávaly, jako by byly laborky (i když minimálně v jednom případě nebyly). Nasnídaly jsme se, udělaly ranní rituály a pak se odvlekly do té příšerné barevné budovy. Laboratorní chemie nás docela zabavila, ale nejlepší moment přišel na konec. Britt měla už příští týden odletět, a protože jsme ho skoro celý trávily na dalším školním výletě tentokrát na Křivoklát, vedení už by se s Britt nemělo kdy rozloučit. Mamka a ředitel se tedy domluvili, že to oficiální rozloučení se provede již tento pátek. Já a Britt jsme to samozřejmě věděly. Jenže naše třídní učitelka, která nás má právě na zmíněné laborky, ne. Jaké pak bylo její překvapení, když na dveře zaklepal člověk a řekl, že mám jít do ředitelny. Třídní se na mě celá vyděšená podívala a zeptala se " Ty víš, proč tam jdeš?" Radostně jsem přikývla, sbalily jsme s Britt své věci a odešly ze třídy. Za chvilku jsme byly na ředitelství, kde už seděl ředitel, mamka a zástupce pro praktické vyučování. Na stole byly připravené dobroty, obě s Britt jsme si objednaly čaj. A pak už se jedlo, pilo, povídalo a v mém případě hodně překládalo. To víte - ta angličtina. Ředitel se vyptával Britt, jak se tu měla, jak se jí tu líbilo a také na její domov, ptal se hodně ohledně javorového sirupu, který nám Britt přivezla. Na konci našeho rozloučení předal ředitel Britt dárky - tričko, hrníček a odznáček naší školy. Jednu várku dárků jí předal i pro ředitelku její školy. A pak už jsme se vážně rozloučili - a my s Britt se vrátily na hodinu. Tam jsem se hned musela dát do práce a naštěstí jsem se vyhnula zvídavým otázkám svých spolužáků. Zbytek školního dopoledne proběhl víceméně v pohodě. Odpoledne jsme se pak vypravili na potok i s Panem Božským a Vlaďkou. Tentokrát se to obešlo bez pádů a nebezpečenství, jen jsem sbírala květiny a hodně jsme fotili. Bylo totiž co - kolem potoku je moc pěkná příroda a spousta květin a spousta malých obyvatel, kteří se rádi nechají vyfotit. I když při cestě tam a taky zpátky jsme málem lezli po čtyřech, stálo to za to a byla to fajn procházka, kterou jsme strávili odpoledne. Když jsme pak s Britt dorazily domů, strávily jsme zbytek dne takovým tím obyčejným povalováním a užíváním si klidu. Na sobotu jsme sice neměly nějaké převratné plány, zato dění páteční nás vyčerpalo až až…