Červenec 2010

Muška štěstí

31. července 2010 v 9:57 | Prinzeschen |  Básničky
V jiném světě
na výletě
potkala jsem štěstí -
mušku jenom zlatou.
Mouchy mě teď matou.
Chytám je do dlaní,
snad se tím nezraní.
Aby mi svými křídly,
přece jen nabídly
kousek toho štěstí,
co na nich nosí.
I jiní o ně prosí.
Snad se dočkám,
na zlatý prach si počkám
z křídla mušky jenom zlaté.
Odbornice na slovo vzaté.
Na co? No na to štěstí přece…
Na přítomnost tebe v mojí dece.
by pyromaniac

Americká - VIII.(29)

23. července 2010 v 19:14 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý devátý:
A bylo. Den začal normálně a klidně. Zmizelo temperamentní vítání předešlého dne. S Britt jsme se samozřejmě vypravily do školy a tam strávily obvyklých šest hodin. Náš pobyt ve škole byl tak stereotypní, že vůbec nemá cenu tu oněm psát. Zato odpoledne bylo v tomhle případě úplně super. Jeli jsme totiž na výlet. Toho jsem se účastnila já, Britt, Pan Božský a Vlaďka. My tři holky jsme byly vybavené fotoaparáty, Pan Božský byl vybaven autem a řidičským průkazem, protože sloužil jako hlavní převozník naší skupiny. Výlet se skládal ze dvou částí - nejprve jsme jeli na Klíny. Klíny jsou malebná vesnice v horách, kde je nádherný výhled do okolí a krajiny. Trochu jsme si to tam prošli a pořídili pár fotek. První, koho jsme tam potkali, byla zmije, která se nám plazila přes cestu. Vlaďka, která ji viděla první, zděšeně vykřikla a po celou dobu bedlivě sledovala cestu. To já taky - hadů se docela bojím. Procházka Klíny byla krátká a tak jsme se pak vydali podívat na větrné elektrárny, které jsou právě v blízkosti této vsi. Tam to bylo vskutku nádherné. Vrtule jsou obrovské, svým způsobem děsivé a svým způsobem nádherné. Pořídila jsem několik dobrých fotografií s modrou oblohou a krásnou krajinou vzadu. Britt také fotila - mám dojem, že mi říkala, že u nich moc takových elektráren nenajdete. Žije totiž spíše v nížinné oblasti. Když jsme se nabažili vrtulí a měli dostatek dokumentace, zavelel Pan Božský k odjezdu. Jelo se ke druhé zastávce naší cesty - vodnímu dílu jménem Fláje. Na mostě vedoucím přes tuto přehradu jsme se vyblbli, nafotili spoustu pěkných i zábavných fotek, povyprávěli Britt příběhy s přehradou spojené. Fláje totiž nejen že zásobují naše město i jeho blízké okolí pitnou vodou, jsou ale i cílem sebevrahů - tedy několika z nich. Když jsme si Flájí dost užili, jeli jsme domů. A musím říct, že cesta byla příšerná. Byla to jedna z těch cest, při kterých je mi silně špatně. Všude byly zatáčky, serpentiny, navíc klesání…Měla jsem co dělat, abych udržela obsah svého žaludku. Vlaďka s Britt to nesly statečně, ale ty jsou už zvyklé na ledacos. Když jsme dorazili domů, byla jsem opravdu ráda. Vlaďku jsme vysadili u ní doma a my tři pokračovali v našem dnu. Pan Božský odvezl auto domů a vypravil se k nám. Naplánovali jsme totiž společný večer, který měl strávit u nás. Nejprve jsme si všichni povídali, pak rozbalovali spacák, který se měl stát ložem pro Pana Božského, a nakonec si udělali k večeři obložený talíř. Celý večer jsme strávili díváním se na film "Seznamte se, Joe Black", který byl mnohem delší, než si kdokoli z nás myslel. Ovšem volbu vyhrál proto, že Britt ho neviděla; já sice ano, ale už to bylo dlouho…Film skončil až dlouho po desáté a my - úplně unaveni - po celém tom nabitém dnu, odpadli do postele. Musím říct, že Pan Božský, který spal ve spacáku, létal po podlaze sem a tam, a když jsem ráno vstávala, musela jsem dávat velký pozor, abych ho náhodou nenakopla, kdyby se odvalil na špatnou stranu. Taky že si pak celý den stěžoval, že ho bolí záda…Inu - my mu nabízely spaní na gauči…

Americká - VIII.(28)

22. července 2010 v 10:00 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý osmý:
Klidné období našeho soužití narušila domácí hádka, o které bych se tu nerada zmiňovala nějak rozsáhle. Byla to prostě hádka, jaká se sem tam zažije v každé rodině, a i když to vypadá vážně, vlastně se na ni velmi brzy zapomene. Ten den to ale samozřejmě nebyl jediný zážitek. Do školy jsme šly s Britt o hodinu později - pohádaly jsme se totiž ráno a já nebyla schopná jít do školy a napsat ta hloupá slovíčka a dívat se na nepřívětivé tváře mých spolužáků. Na hodinu jsme proto s Britt zakotvily u Pana Božského doma. Já se dávala dohromady, Britt si četla. Na druhou školní hodinu jsme ale už šly. Já slovíčka napsala relativně dobře a uklidnila se. Zbytek školního dopoledne probíhal v klidu. Domů se mi moc nechtělo - ale to je asi normální, když se v bytě 3+1 rozhostí atmosféra hodná husté smetany. Nakonec se i tohle zvládlo. Přesto jsme odpoledne doma nezůstaly. Vyrazili jsme s Panem Božským a Britt na Loučky. Počasí na to bylo a nálada potřebovala spravit, což jde na Loučkách opravdu jednoduše. Asi proto je to naše oblíbené místo. Koupili jsme si dobroty, usadili se na kopečku, mlsali, dívali se na nebe a povídali si česko-anglicky. Britt nám vyprávěla o Americe, možná jsme nějaká témata opakovali - témata jako sport, škola, filmy, hudba… Na chvíli jsem zapomněla i na to, co se dělo doma a prostě si jen užívala hezkého dne. Jenže pak nastal čas jít domů. Zpočátku se všechno zdálo být v pořádku. Ale zdání občas klame. Hádka samozřejmě znovu vypukla večer. Britt se nezapojovala, vůbec nešlo o ni. A tak v pokoji malovala a možná jen tiše poslouchala, co se děje. Pozdě večer jsem pak přišla za ní, sedla si na postel a opět jsme si povídaly. O rodinách a hádkách, o jejích irských předcích, kteří mají podobně horkou krev, jak to viděla u mé rodiny. Britt se dokonce přiznala, že je na nějaké ty hádky zvyklá. Nehádají se sice často, ale když ano, stojí to za to. To mě uklidnilo. Avšak ne natolik, aby se mi spalo dobře. Ještě dlouho potom jsem byla vzhůru a nemohla spát. Doufala jsem, že druhý den bude lepší…

Vinný

21. července 2010 v 9:46 | Prinzeschen |  Básničky
Bylo jaro, jaro bylo,
slunce všechno rozzářilo.
A ptáček maličký
ze své větvičky
pozoroval ranní svět.
Vesele mu bylo hned.
Jak se tak díval kolem
nezasažen lidským bolem,
užíval si, bylo mu krásně.
To však není obsah básně.
Najednou ptáček dostal hlad,
najed by se strašně rád.
A tak křídly mávnul,
pomalu už slábnul.
Na snídani vypravil se,
na keříku zastavil se.
Pak se něco stalo,
až mu to dech vzalo.

Ptáček zažil pocit viny,
že vzal si život jeřabiny.
Svět byl od té chvíle jiný…
Jako by barvy zmizely
a ledové vichry fičely.
Hlasy v ptáčkovi křičely.
Vina je silnější než krása, láska, štěstí,
je jako když dostanete ránu pěstí.
Jen trápení pro ptáčka věstí.
Se kterým bude muset žít.
Vina už nechce odejít.
Navždy bude pocit mít,
že se chyba stala.
Že jeřabina malá
o život přec stála.
A snad si něco přála…
Ani se nenadála
a smrt se jí už smála…

Letí ptáček schlíple jako černá vrána,
v srdci navždy tíhu splínu.
Už nikdy žádná lesklá jarní rána.
Jen život skrytý v černém stínu.
Který viníky obejme rád,
až ti bez viny budou se smát…
by Dreams-Made-Flesh

Americká - VIII.(27)

21. července 2010 v 9:33 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý sedmý:
Jako každou středu jsme strávily většinu dne ve škole. A to opravdu nepřeháním, protože ve středu jsme mívali 8 hodin a školní lavice opouštěli až kolem čtvrté hodiny. To všechno kvůli tělocviku, kterého se Britt beztak nikdy nechtěla účastnit se mnou a tak radši chodila do s jinými třídami na angličtinu, a psychologii, kterou jsme měli již zmíněnou osmou hodinu. Po škole jsme se obvykle vracely domů totálně na odpis. Ten den ale bylo hezky a nechtělo se mi odpoledne trávit doma, a proto jsem vytáhla Britt na trochu příjemného sportu. Tedy sportu - šly jsme do parku a hrály líný tenis, který v našem podání byl extrémně líný a nelibý pro oči. Ale to nevadí - aspoň že jsme se pobavily a zasmály. Britt neustále míček odpalovala na jinou stranu, než jsem stála, moc blízko nebo moc daleko. Já zase spoustu míčků minula a ty zmizely v nepříjemných dálkách od místa, kde jsem se zrovna vyskytovala já. Ten den jsem se kromě tenisu taky trochu naběhala. Daly jsme si ale i pauzu a o té si Britt samozřejmě malovala. Bylo to už takovým jejím zvykem nosit s sebou štětec a barvy a zachycovat touto uměleckou cestou to, co viděla. Já jen seděla vedle ní, pozorovala její výtvarné umění a odpočívala. Když se v parku začal šířit stín, byla nám trochu zima a měly jsme hlad, vydaly jsme se domů. Ten den naštěstí ještě jel výtah, takže jsme se svezly nahoru. Víte, já totiž bydlím v jedenáctém patře. A od toho dne se měl náš výtah opravovat, což v praxi znamenalo jediné: dlouhé minuty zdolávání schodů. Naštěstí pro nás byl večer výtah ještě v pohyblivém stavu. To jsme ocenily. Doma jsme zhltly večeři a strávily večer povídáním jako tenkrát po "hopsakoulové" středě. Ráda jsem se něco dozvěděla a byla bych Britt určitě vydržela poslouchat ještě déle, kdyby mě neskolila únava předešlého dne a povinnost naučit se německá slovíčka, kterých bylo požehnaně. Britt se usídlila na internetu, opět si psala s Amerikou a já mezitím studovala příšernou němčinu…Byl to klidný a příjemný den.

Americká - VIII.(26)

20. července 2010 v 9:38 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý šestý:
Úterý jsme samozřejmě strávily ve škole. Měli jsme dvě hodiny angličtiny, takže by se mohlo zdát, že si Britt popovídá. Ale to ne - nevím, jestli to bylo mými spolužáky, ale na našich hodinách bývala Britt nezvykle zamlklá a tichá, nikdy toho neřekla moc, jen to nejnutnější. Kromě toho naše paní učitelka měla dost práce s tím, aby napomínala a uklidňovala, než aby věnovala nějakou tu minutku konverzaci v angličtině. Když se totiž u nás konverzuje, tak zásadně v češtině. Řekněme, že v tomhle ohledu, to pro mě bylo tak trochu zklamání a možná, že stejně tak i pro Britt. Ale nebudu si už stěžovat, prostě to tak bylo a my s Britt prodělaly další nudné a nezábavné dopoledne ve škole. Odpoledne jsme rovněž nedělaly nic zajímavého - prostě se jen tak poflakovaly doma a v Litvínově. Britt tyhle odpočinkové dny plné nicnedělání zřejmě nevadily. Vždycky si našla nějakou zábavu. Třeba malovala a tím rozhodně zabila hodně času. Jindy jsem se jí pokoušela naučit vyrobit postavičku Kofoláka, který se pak hrdě vyjímal na její poličce. Někdy si Britt dělala pořádek ve svých věcech - uklízela na poličkách a ve skříňce to, co se jí zdálo chaotické. Při jednom takovém uklízení mi věnovala štos origami papírů, které jsou zde drahé a špatně k sehnání. Byla jsem jí za to opravdu vděčná, ovšem Britt to přešla jen mávnutím ruky - u nich doma má takových papírků plnou krabici. Jindy jsem já pro Britt vyrobila náušnice z korálků a drátku, které pak pár dnů hrdě nosila. Přestože naše všední dny nebyly nijak akční, užívaly jsme si je svým osobitým způsobem. Nehledě na to, kolik jsme toho namluvily. Se mnou totiž Britt rozhodně tichá nebyla - mnohokrát povídala celé minuty a já měla co dělat, abych ji vůbec zastavila a mohla také něco říct. Nakonec jsem se ke slovu vždycky probojovala, ale udržet si aspoň na chvíli žezlo bylo vždycky obtížné. Večer jsme strávily jako obvykle - já u televize sledovala své oblíbené seriály, Britt pracovala na počítači a nakonec usnula mnohem dřív než já. Když jsem se po desáté tiše kradla do pokoje, slyšela jsem jen její klidné oddychování.

Americká - VIII.(25)

19. července 2010 v 10:51 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý pátý:
Pondělí opravdu znamenalo jediné - školu. Bylo to hrozné a nudné dopoledne. Věřím, že Britt už toho měla dost. Nerozuměla, já jí nemohla překládat, navíc ani neseděla u mě, ale byla "zaparkovaná" v zadní lavici, kde bylo volno. Ostatní si s ní ani nezkusili povídat, buď byli tak úzkoprsí, nebo prostě jen vystrašení z množství angličtiny, které by museli používat. Bylo mi Britt trochu líto, ale ona vypadala, že jí to nevadí. Nosila si práci i do školy - pracovala na notebooku, kde vytvářela již zmíněnou prezentaci nebo přepisovala své poznámky o České republice a její historii. Také četla spoustu knih. Možná jí dopoledne ve škole dokonce utíkalo rychleji než nám ostatním studentům. Každopádně se určitě moc těšila na odpoledne jako já. Na tohle odpoledne jsme neměly žádný větší plán. Vlastně - jeden tu byl. Po dlouhé době jsme šly s Vlaďkou do knihovny a vytáhly jsme Britt s sebou. Chtěly jsme jí ukázat, jak to u nás v knihovně vypadá. Britt ráda šla. A jaké pak bylo její překvapení (i naše), když jsme v naší malé přestěhované a vytopené knihovně našly docela slušnou poličku cizojazyčných knih. Britt neváhala a vrhla se do půjčování. Nebyla ale nijak náročná, vybrala si jen jednu nebo dvě knihy. To my s Vlaďkou jsme obvykle aktivnější… Po návštěvě knihovny jsme se vydaly za Panem Božským. Ten nás již očekával. Společně jsme pak šli na procházku po Litvínově, abychom zabili zbytek odpoledne. Večer jsem se krapet učila, ale to víte - zas tak moc mě na to neužije. Takže jsme se pak s Britt prostřídaly u počítače. Na její notebook totiž nešel připojit můj internet. Nedalo se nic dělat - nejdříve jsem si věci na internetu vyřídila jí, potom dostala svůj čas i Britt. Většinou si psala se svou rodinou a přáteli z Ameriky, vyzvedávala si poštu a hrála nějaké hry. Já se mezitím věnovala jiným věcem - třeba knížkám, které jsem potřebovala přečíst. Večer jsme obvykle zakončily krátkou konverzací (krátkou - večer už mi mozek nefungoval tak moc, jak bych potřebovala na dlouhé anglické povídání) a šly spát. Spalo se mi dobře - v době, kdy tu byla Britt, se ze mě stávala optimistka každým coulem.

Lži a sliby

18. července 2010 v 19:32 | Prinzeschen |  Básničky
Lhals mi, tak to chodí.
Že se sliby plané zrodí.
A pak někde uvnitř straší,
uvízlé v paměti naší.
Lhals mi a zas sliboval,
snad proto jen, žes miloval.
Nebo jsi byl bezcitný lhář
a měls to v plánu?
Až nastavím naivní tvář
zasadit mi ránu?
Lhals mi, to se zle zapomíná.
Ta prázdnota mi připomíná,
že ti nikdy nesmím věřit,
až se půjdu k ránu svěřit.
Se svým doufáním a přáním,
naplníš mě zas jen zdáním.
A já už nechci být jen hračkou tvojí,
co si na tom špatně stojí.
Už nechci s tebou ty hry hrát,
už ani tu, v níž máš mě rád…
by don-paolo

Americká - VIII.(24)

18. července 2010 v 17:17 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý čtvrtý:
Neděle začala poklidně, jistě chápete, že jsme se potřebovaly pořádně vyspat. Dopoledne jsme konečně jednou strávily doma relaxováním a prací na počítači, stejně jako povídáním. Odpoledne jsme vyrazily na návštěvu k Vlaďce, která nás pozvala na kafe do jejího domu. Strávily jsme tam asi hodinku, vypily čaj, snědly dobrý dort, povídaly si - spíše česky než anglicky, ale to už tak je, když jste v místnosti lidí, kde anglicky umí jen dva a půl člověka. (Tu půlku by mohla vytvořit Vlaďka, která už třetím rokem angličtinu studuje a taky moje mamka, která ji kdysi dávnou studovala na gymnáziu. To je ale tak všechno…) Po návštěvě jsme všichni společně vyrazily na náměstí. Tam se totiž konalo rozloučení s hokejovou kariérou dvou hokejistů, kteří začínali v Litvínově a proslavili se po světě. Určitě je znáte taky - Robert Reichel a Jiří Šlégr. Britt je samozřejmě neznala - no není to tak samozřejmé, protože oba tito zmiňovaní hráli v zámoří, jenže Britt se vůbec nezajímala o hokej. Dokonce tvrdila, že nikdy neviděla žádný hokejový zápas. Když jsme dorazili na náměstí, rozdělili jsme se - Vlaďčini rodiče nás opustili a my zůstaly jen s mámou. Náměstí bylo absolutně narvané, všude stáli lidé, nebudu přehánět, když řeknu, že tam byl snad celý Litvínov a ještě někdo navíc. Kromě hokejistů na náměstí byly i různé pěvecké hvězdy. Netrvalo dlouho a my se prorvaly až dopředu. Bylo to docela nebezpečné, protože hrozilo akutní nebezpečí ušlapání a zmrzačení, někteří zvláštní lidé se pořád cpali dopředu a vráželi do nás, znemožňovali nám výhled, stejně jako pohyb. Ale vážně - v místě, kde jsme stály, se nedalo ani hnout. A když jsem to přece jen zkusila, pomlátila a pošlapala jsem všechny kolem. Což se jim moc nelíbilo. Pohyb tedy musel být úsporný. Mezitím už se na pódiu odehrával program. Zpěváci se střídali, my tančili a zpívali. Zapojila se i Britt - ne sice se zpíváním, ale s tancem ano. Zdálo se, že se jí akce líbí. Po osmé hodině Vlaďka musela odejít. Přišla o tu nejlepší část rozloučení. Nejprve litvínovští fanoušci dostali šanci objevit se na pódiu, dát vědět o chystaném srazu, ale také rozházet nějaké dárkové předměty. Tipněte si, co že nám to za chvíli létalo nad hlavami - no ano, byly to puky. A bylo to opravdu děsivé - každou chvíli vám totiž tvrdá černá placka prolétla těsně nad hlavou a házejícím fanouškům to bylo jaksi jedno. Nakonec je museli ukáznit moderátoři a fanoušci i s puky se odebrali na bezpečnou zem, kde puky rozdávali. Někde vzadu se konala autogramiáda hokejistů. My se ani nepokoušely se tam dostat. Byly jsme rády, že stojíme tam, kde stojíme. Když se setmělo a blížilo se rozloučení, atmosféra ještě zhoustla. A to dokonce tak, že velmi chytrý mladík polil mě a blízko stojícího kluka pivem, které už neudržel v ruce a ono mu spadlo na zem. Mých zdevastovaných kecek mi líto nebylo, ovšem sousedových značkových džínů a bílých značkových bot ano. Jak to vypadalo, nic si z toho nedělal. Užívaly jsme si poslední minuty zpěvu, pak na pódium přišli hokejisté a pověsili brusle na hřebík. Bylo to smutný moment okořeněný písní "We are the Champions". Fanouškům, nám i hokejistům vstoupily do očí slzy. Obzvláště ve chvíli, kdy hrála tato oslavná píseň pro vítěze, a na obloze se objevil nádherný ohňostroj. Pak to celé skončilo…Lidé se začali trousit domů, my spolu s nimi. Náměstí vypadalo nebezpečně - všude se válely kelímky, tácky, krabice, odpadkové koše přetékaly odpadky…Na lavičkách seděly ztracené existence a děsily kolemjdoucí. Spěchaly jsme domů. Ochladilo se a my měly jen lehké oblečení. Možná proto se nám šlo nahoru tak dobře. Během pár minut už jsme stály před naším domem. Všechny jsme byly nadšené, ale také unavené. Po příchodu domů jsme si daly rychlou malou večeři a skočily do vany. Pak se šlo spát - příští den byla už zase škola…

Americká - VIII.(23)

17. července 2010 v 9:56 | Prinzeschen |  Americká
Den dvacátý třetí:
I přesto, že jsme se den předtím oddávaly oslavám, vstávalo se mi ráno docela dobře. Britt se také vyškrábala z postele docela rychle. Myslím, že nebudu lhát, když za nás obě řeknu, že bychom si bývaly rády přispaly, ale co se dalo dělat - těšily jsme se na nové pražské zážitky a těm se muselo něco obětovat. Po snídani jsme se připravily, oblékly a vyrazily. Počasí nám přálo - už takhle ráno to vypadalo, že bude pěkně celý den. Jak se ukázalo, největší problém s ranním vstáváním měl Pan Božský. To ale není žádné překvapení, on tyhle problémy mívá často a je pak celý den mrzutý a otrávený (čímž otráví i mě a vůbec - mrzutost se šíří skoro stejně rychle jako pomluvy). Tentokrát to nebylo tak hrozné, ale tak znáte to. V autobuse jsme si moc nepokecali - celou dobu spal. Nebo to aspoň předstíral. Britt seděla vedle mamky - ty se o nějaký hovor pokusily. Anglicko-svahilsky si možná i dobře popovídaly. A pak - než jsme se nadáli - jsme byli v Praze. A první naší zastávkou byla botanická zahrada Trója. Já vím, musíte si říkat, co na těch kytkách proboha máme, ale v botanických zahradách je vážně krásně. Trója mě rozhodně nezklamala. Nejprve jsem vyfotila informace o vínech a pak si začala postupně prohlížet rozdělené části zahrady. Abych pravdu řekla, nevím, co dělala Britt. Nevím ani co dělal Pan Božský. Byla jsem totiž asi hodinu úplně osamělá a ztracená ve světě květin, květů, stromů, cest, cestiček, detailů, krajinek, objektivu a pokrčeného nosu (abych vám ujasnila ten poslední pojem - mám velký nos, a když fotím, vždycky ho musím takovým zvláštním způsobem skrčit, protože jinak by mi asi udělal do displeje díru). Ostatní se mi ztratili a já je vypátrala až později. Britt se mi chlubila svými foto-úlovky a Pan Božský byl celý znechucený z toho, kde jsem tak dlouho byla. Květiny si pracovně pojmenoval "tráva 1", "tráva 2" a "tráva 3". Mou dobrou náladu nezkazil a všichni společně jsme se vydali dál. A tak jsme prošli Japonskou zahradou, krásným kusem plným tulipánů, hyacintů a narcisů, podívali se na zlaté rybky a vyfotili další hromadu fotek. Když jsme se všichni shodli, že jsme již viděli, co jsme mohli, vydali jsme se do další části botanické zahrady a tou byl skleník Fatamorgana. Na tuto část jsem se obzvláště těšila - ve skleníku totiž měli volně poletovat tropičtí motýli a já věděla, že to budou ty nejlepší fotky z celého výletu do Prahy. A opravdu - motýli byli přenádherní, Britt a já jsme nadšeně kvílely a fotily, zběsile ukazovaly kolem sebe a neváhaly se probojovat třeba celým davem lidí. Dokonce i Pan Božský krapet ožil a nechal se fotit a fotil mě a ukazoval na poletující motýly. Ve skleníku to bylo opravdu krásné a užily jsme si to, ale jednou byl čas odejít i odtud. A tak jsme jely autobusem na metro a metrem na Václavské náměstí. S námi jel i párek Arabů, což Pan Božský nezapomněl okomentovat tím, že určitě vyletíme do vzduchu (samozřejmě jsme do vzduchu nevyletěli a my bez předsudků jsme se ani nenechali vystrašit těmi, co předsudky mají). Tak jsme tedy živí a zdraví dojeli na Václavák a tam se uchýlili na lehké občerstvení. Poté jsme si pořádně prohlédli Václavské náměstí a koně, což jsme na našem výletě se školou nestihli. Vyfotili jsme se a pokračovali dál. Náš cíl bylo Staroměstské náměstí. Po cestě jsme se ale stihli stavit v obchodě, kde si Britt koupila nové a hezké boty. Taky jsem si je chtěla koupit, ovšem znáte muže - a já toho svého zrovna měla s sebou, takže z toho nic nebylo (nelíbilo se mu, že mají podpatky a byla bych podle něj moc vysoká - možná i vyšší než on. Mně by to nevadilo - jemu ano). Po (pro mě neúspěšném) nakupování jsme skončily u orloje. Počkali jsme do celé hodiny a shlédli celé jeho představení. Britt nadšeně natáčela. Dali jsme si chvilku přestávku a vyrazili dál. Byla jsem totiž posedlá muzeem čokolády, které jsem zde viděla, když jsme navštívili Prahu se školou a prostě jsem ho musela najít. Pořád jsem o tom mluvila a byla zoufalá, že prostě opravdu nemám nejmenší tušení, kde by mohlo být. Nakonec to rozsekla Britt, která si cestu zřejmě pamatovala, jen nebyla ochotná mi to říct dřív, protože jí dělalo radost slyšet, jak pořád opakuju, kde je muzeum čokolády (došlo to tak daleko, že jsem mohla říkat dokonce i českou verzi a stejně rozuměla. Ach jo, jsem asi vážně čokoholik). Když Britt muzeum našla, nadšeně jsme do něj vlétly a rozvířily vlny jejich nicnedělání. Koupila jsem si tam úžasné tričko "Miluju čokoládu" a malé sirky. Britt dostala od mamky také jedny. Pak jsme se vrhly na prohlídku, která nám zabrala asi hodinu. Prohlédly jsme si různé tabule o historii čokolády, o jejím vyrábění, o typech a druzích, viděly jsme nádoby i vyrobené čokoládové figurky. Nakonec jsme byly svědky výroby čokoládových pralinek a mohly jednu i ochutnat. Byla výborná. Tím naše prohlídka skončila. Ovšem mé nadšení z ní nikoliv. Ještě celou cestu na metro jsem o ní mluvila. Víte, ono se to ani nezdálo, ale když se člověk dobře baví, čas rychle plyne. Přešla mě mrzutost z nekoupených bot a užívala jsem si ten zbytek, který jsme v Praze ještě strávili, než jsme šli na metro a jeli směrem, kde nás čekal náš autobus. Po docela dlouhém čekání (mamka je dochvilná - až přespříliš. Být někde o půl hodiny dříve, než tam máte být, je u ní naprosto normální) konečně přijel náš autobus a my jeli domů. Cesta nebyla dlouhá, nebylo mi vůbec špatně, ale to bylo tím, že jsem byla tak moc unavená. Přikrytá svou mikinou jsem si na chvíli příjemně zdřímla. A pak jsme už byli v Litvínově. Propustily jsme Pana Božského a popřály mu hodně odpočinku - jeho totiž čekala volná celá neděle - a my samy se vrhly domů. Tam jsem si nadšeně vyzkoušela své nové triko, prozkoumala magnetky, které jsme si koupily, a natáhla asi milion fotek, které jsem nafotila. Britt následovala mého příkladu. Strávily jsme klidný večer - upřímně - nic jiného bychom asi nezvládly.