Červen 2010

Nedostatky

30. června 2010 v 19:18 | Prinzeschen |  Básničky
Roh u dveří. - Nechci příměří.
Ošoupaný koberec hnědý. - Příběh celý šedý.
Vzduch nasáklý depresí. - Lásku mou vezme si.
Zničená idylka. - Ustřihls křidýlka.
V zrcadle ohavný odraz. - Andělský ďábelský podraz.
Rozcuchané vlasy. - Nenajdu už spásy.
Rudé tváře. - Vinou žháře.
Slzy po proudech tekoucí. - Naděje lehce hynoucí.
Šílený pohled. - Chci usnout a hned.
Touha zemřít ve spánku. - Napsat sbohem na stránku.
Bolest a slabost. - Kde sebrat radost? - A nekrást…
by AngelOfDestruction09

Jak žiju aneb Krátce o tom, co je u mě nového

28. června 2010 v 19:19 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Však víte, jak nerada vás otravuji historkami ze svého života. Tak tedy jen krátce...

1) Jsem zavalena fotkami. Já už vlastně ani nevím, kde se všechny berou a rozhodně si nepamatuju, že bych jich fotila tolik. Ale to u mě není nic neobvyklého - zapomínám velice ráda na své fotografické škody na krajině, osobách a zvířatech. Přebytek fotografií jste již mohli zaregistrovat na blogu - je jich tu, jak hub po dešti.
2) Dopsala jsem svou velmi dlouhou povídku Příběhy z podsvětí- Claire. Tím pádem jsem se zařadila mezi ty šťastlivce, kteří někdy dokončili to, co začali. Po třech letech a 245 stránkách už bylo načase. Jestli se i vy někdy dočtete konec? Netuším. Někde v hloubi své hloupě postižené duše uvažuji o možnosti vydat ten můj panflet. Uznejte sami, že by to nemělo cenu, kdybych ho zveřejnila na internetu. Pak bych mohla být stejně naštvaná jako Stephenie Meyer a druhý díl už nenapsat. (Jestli by to byla nějaká škoda, to je otázka. Ovšem pro jiný článek. Rozhodně ne pro ten, který píšu já.)
3) V brzké době se můžete těšit na mou maličkost na pozemních komunikacích. Před pár týdny jsem totiž vtrhla do autoškoly a dnes i na silnice. Neberte to jako výhružku nebo snad varování, pouze jako oznámení. Řízení mě baví - a dokonce mi to ani nechcíplo (na oficiální hodině autoškoly. Při mém nelegálním trénování na jednom parkovišti v jedné nejmenované obci s jedním nejmenovaným vozidlem jsem tak úspěšná nebyla - spálená spojka, odřené pneumatiky, hvizd při mém startování či snad rychlá jízda přímo proti stromu jsou jen pouhé "maličkosti", o kterých teď můžu až do smrti vyprávět.)
4) Už za pár dnů mi začínají čtyřměsíční prázdniny. Co to?, ptáte se. Jen do toho. Po letních prázdninách (=2 měsíce) odjíždím do Ameriky (=2 měsíce). Čili si krásně odpočinu. (Pokud se mnou nespadne letadlo.) Ale o tom se určitě dozvíte...
9

Porcelánová panenka

26. června 2010 v 19:33 | Prinzeschen |  Básničky
Krev. Krvácení z duše.
Ba ne - není to krev, jsou to slzy.
Rozbité střípky mysli
někde v křehkých dlaních.
Nevyřčená otázka.
Bude to lepší?
Třeba už ráno?
Kdyby ne, mám rychleschnoucí lepidlo.
I na porcelán.
by duende

Noční

18. června 2010 v 10:53 | Prinzeschen |  Na plátně
Další kresbička k některé z mých básní...
21

Čtěte mě!

17. června 2010 v 13:19 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Víte, co by mě vážně potěšilo? Kdyby se lidé zase začali zajímat o knížky, o poezii a prózu. Kdyby zase začali číst a nelekali se mých dlouhých článků, básniček a povídek, ale naopak je hltali a komentovali, takže bychom pak o nich mohli zaujatě diskutovat a já bych věděla, že mám nějaké čtenáře, což by mě moc povzbudilo v tom psát dál a zlepšovat se, opravovat a neopakovat chyby a tak dál.Chtěla bych, aby se našel někdo, kdo by hltal osudy mých hrdinů tak jako já a rád by se mnou rozebíral to, co s nimi mám zrovna v plánu udělat, někdo, kdo by se nemohl dočkat dalších dílů...

Pak by mě taky potěšilo, kdybych mohla žít věčně a přečíst všechny knihy na světě, ale to je už trochu jiná (nesplnitelná) věc :)

Kéž by se mi splnila aspoň ta první...

by Tonyna

Americká - VIII.(16)

16. června 2010 v 18:24 | Prinzeschen |  Americká
Den šestnáctý:
Pokud byste snad čekali, že po těch dnech plných výletů zůstaneme sedět doma, spletli jste se. Musím se ale přiznat, že to tak úplně nebylo na naší svobodné vůli. Tedy - na vůli Britt a ostatních účastníků průzkumu ano - na mé rozhodně ne. Do sobotních plánů nám totiž tak trochu zasáhla i škola. Neděste se - zas tak hrozné to nebylo. Moje vzdělávání se totiž spočívalo v tom vyrazit na procházku na místo zvané Panenský potok a tam pátrat po nějakých stopách vegetace. Důvod? Prostý. Má práce k maturitě, ve které jsem si aktivně vybrala zkoumání kytiček v okolí již zmíněného vodního toku. No, a protože v polovině dubna byla ta nejvhodnější doba začít zkoumat, nevyhnuly jsme se tomu. Ovšem to nám nevadilo. Obloha věstila krásný slunečný den a beztak nebylo co dělat. Navíc jsme mou obhlídku spojily s tou Vlaďčinou - Vlaďka totiž pro změnu zkoumá vlastnosti vody Bílého potoka (a nebudeme si nic nalhávat, ten taky není zrovna nejblíže). Procházka se nám tedy co do rozměrů kapánek protáhla. Ale zdálo se, že to nikomu nevadilo. Britt se nadšeně zúčastnila s námi ozbrojená jako obvykle svým foťákem. Po prozkoumání Vlaďčina potoka jsme se tedy vrhly na moje kytičky. Před cestou vedoucí kolem něj jsme se srazily s mou mamkou (z důvodu, že cesta není zrovna bezpečná, místo se nachází na místě pobytu nejen zajímavých rostlin, ale i velmi zvláštních individuí) a vyrazily na cestu. Ta se v podstatě neskládala skoro z žádných průzkumů, jen z obhlídky. Ale i to nám stačilo - cesta totiž byla dlouhá skoro 5 km, ukázalo se, že je větší teplo, než jsme čekaly a navíc jsme se setkaly s pár zajímavými situacemi. 1) Chlapci sedící na ropovodu na nás volali, jestli jdeme na houby. Zřejmě jsme na to vypadali. Dovolte, abych to upřesnila. Oni nemysleli hříbky a bedly a václavky. Měli na mysli lysohlávky, na které je bohatá blízká louka. Jejich dotaz jsme nechali bez odpovědi. 2) Stromy obsypané květy byly také obsypané včelami. Vypadalo to, že bzučí sám strom. Řeknu vám, nebyl to dobrý pocit procházet právě pod tímto hustě obydleným stromem. 3) Lidi jsou neuvěřitelná prasata - s prominutím. V lese jsme narazily na všechno možné včetně třech skoro kompletních autovraků. No řekněte sami - je tohle normální?
Když už jsme konečně byly na konci cesty, byly jsme u jakéhosi rybníčku. Myslela jsem si, že přesně vím, kde jsme. Ovšem jak se později ukázalo, nevěděla jsem to. Takže jsme ušly pěkný kus cesty proto, abychom pak zjistily, že jsme ztracené ve svém vlastním městě. S jistou dávkou neochoty jsem to přiznala Britt. Ta se nám ale vůbec nesmála - dokonce byla ještě víc zmatená než my, když mi tvrdila, že si je jistá, že bydlíme v domech tamtím směrem a ukázala na domy na úplně opačné straně, než odkud jsme přišly. Musela jsem ji tedy ujistit, že tam rozhodně nebydlíme a naopak - cesta domů je opravdu dlouhá. Přijala to statečně, ale i na ní bylo vidět, že toho už má dost…
Nakonec nás zachránil jeden hodný mužík, který nás navedl na správnou cestu. I když po té dlouhé cestě jsem ho opravdu proklínala, protože jsme si prošly zase dalších 5 km, byla jsem ráda, že aspoň jdeme správným směrem. Domů jsme dorazily úplně zničené a unavené. Neměly jsme už ani sílu jít na hokejový zápas, kam jsme chtěly s mamkou Britt vzít. Raději jsme své jazyky utopily ve výborné čokoládové zmrzlině a už se ani nehnuly. I když to pobavení nad vlastním orientačním smyslem (ryze ženským) jistě stálo za ty bolavé nohy…

2. Dopis smrti

16. června 2010 v 17:57 | Prinzeschen |  Dopisy
Dopisy obvykle začínají oslovením. Alespoň ty moje ano. Ale u tebe? Nevím, jak začít. Nevím, jak tě oslovit. Nemohu napsat má drahá, protože pro mě neznamenáš vlastně nic. Nemohu použít má milá, protože jsi mi odporná a nemám tě ráda. Nemohu napsat má přítelkyně, protože přátelé si tohle nedělají. Nenapíšu ani tvé jméno, přestože ho znám, protože bych byla radši, kdyby tomu tak nebylo. Ale zároveň nemohu ani napsat má nepřítelkyně, neoslovím tě zrůdo ani tyrane. Na to tě znám až moc dlouho a dobře. Za tu dobu, co mě chodíš navštěvovat, co uleháš do mojí postele a tiše si se mnou povídáš, za dobu, co mi šeptáš do ucha stále horší a horší věci, až mě mnohokrát doženeš k pláči, jsem si na tebe zvykla. A i když tě mnohokrát od sebe odeženu, abych už konečně mohla spát, vím, že se zase vrátíš a zase mi budeš dělat společnost. Jsem si jistá, že jsem tě nikdy neurazila, když jsem tě vyhnala, a pokud snad ano, vždycky si to přenesla přes srdce a vrátila se. Povídat si, šeptat, našeptávat, ukazovat, objevovat, představovat, týrat, trýznit, mučit, plakat nebo se snad radovat…Děláš to tak ráda…
A já vlastně ani nevím, proč sis k tomuhle svému potěšení vybrala mě. Jak jsi našla zrovna mé okno, jak jsi věděla, že moje oči nejsou zavřené a neoddávají se spánku, ale zírají do stropu a hledají myšlenky rozházené po pokoji a vznášející se ve vzduchu? Proč ses připojila k těm myšlenkám a nechala se přitáhnout do mého vědomí až příliš nebezpečnou silou? Proč můj mozek nemůže vypnout, proč má duše nemůže v klidu odletět do říše snů, aniž by si s tebou povídala? Proč každý den poctíš svou návštěvou právě můj pokoj? Tak odpověz, řekni proč…Proč se večer pod peřinou měním v křehkou porcelánovou panenku a ty mě zevnitř pálíš prudkým žárem? Proč mi najednou srdce buší o tolik rychleji, proč se vyděšeně rozhlížím po pokoji a hledám tě, i když jsem si jistá, že tam vlastně nejsi, proč mám žaludek úzkostí stažený do velikosti pingpongového míčku? Proč vím, že před tebou nemůžu utéct, i kdybych běžela až na samotný kraj světa? Proč jen jsi tak krutá a nespravedlivá, proč tvé jméno chutná na mém jazyku tak trpce a slaně? No tak, odvaž se a řekni, proč to, co děláš, tak bolí?
Neřekneš, já vím. Nemůžeš za to. Jsi prostě taková… Nezáleželo to na tvojí vůli. Koneckonců každý z nás má na tomto světě nějaký úděl. A není tvá vina, že zrovna na tebe vyšla Smrt…
by jsg

1. Dopis drahému

16. června 2010 v 17:54 | Prinzeschen |  Dopisy
Můj drahý,
píši Ti dopis ve chvílích osamění, kdy pouze svět čtyř stěn mi říká paní. A kapička smutku, nostalgie a skepse se dotkla mojí duše, ve chvíli, kdy se řetězy snaží spoutat moje srdce a divný černý přízrak se snaží být mým pánem. Píši Ti tento list plný bezvýznamných řádků, které beztak nikdy nebudeš číst, protože bych ani nedovolila, aby se byť jen zlehka dotkly Tvých smaragdových očí a vrhly stín na všechno to krásné v Tobě. V nás.
Když se na Tebe dívám, mnohokrát si pomyslím, že by sis zasloužil někoho lepšího, než jsem já. A v Tvých očích vídám občas to dychtění po novém a krásném. Ale nevyslovíš to a dál setrváváš s mým nedokonalým tělem, které v sobě nosí rozháranou duši. Tu, která je plná stínů a skrývá bolesti, dobře utajené a schované až v tom nejzazším rohu. Pokud ovšem někdy nevyplavou na povrch a neplavou po hladině viditelné pro oči všech a všem znepříjemňující bytí. Možná si mnohdy řekneš, že si neviděl tak temnou duši - a musela bych Ti dát za pravdu. Smutky, rány, bolesti - vše zůstalo zachováno v původních podobách, nesmazané, nezmírněné a napadá to každou buňku mého těla. Podléhám. Jako zraněná laň zmateně bloudící po lese, bloudím já po světě utopená ve svých vzpomínkách. Ale co je ještě horší - naivně věřící v budoucnost, ve splnění svých snů, uskutečnění hloupých plánů. Odpověz, řekni - splní se vlastně někdy aspoň jeden z nich? Radši mlčíš, protože i Ty víš, že ta šance mi nebyla dána a dosáhnout jí můžu jen tvrdým bojem. Jenže - jsem slabá. Ohýbám se v nejmenším poryvu větru jako suchá větvička a zároveň vládnu těm nejsilnějším řekám světa - jenže k čemu to je, když jsou to jen řeky beznaděje, bezmoci a úzkosti? Nevím, jak dlouho ještě vydržím stát. A ke všemu ta nejistota…Zpropadený otazník na konci všech vět…A pak ta nejbolestnější otázka - jak to dopadne s námi? Dostaneme tu šanci my a bez boje? Vše jednou končí a něco nového začíná… Jen já nechci říkat sbohem…Nenávidím loučení…

Ty ale držíš v rukou všechny karty - i mého srdcového krále…Můžeš ho odhodit, vyměnit za lepší kartu… Vlastně bych se nezlobila, i když mé srdce by se rozpadlo na milion kousků. Chápala bych, že chceš vyměnit stínovou paní a srdcového krále za někoho, komu bylo shůry dáno, za klauna nebo vílu, kdo ví… Vím jen, že úsměv by uměl rozdávat na potkání, řádky bílých perel by osvítily i noc, dovednosti by zachraňovaly jeho sny a vše by byla skutečnost - ne jen iluze, jakou kouzlím každý den já…Třeba i Ty bys byl šťastnější…
Když už chci skončit své psaní, hledám tu nejvýstižnější větu, která by vše řekla i bez všech těch předchozích nesmyslů. Nemůžu se znovu ubránit karetní hře - možná proto, že i sám život je hra. Nesmírně krutá. A tak i Ty můžeš krutě tu ubohou malou kartu s člověkem s korunou a malým červeným srdíčkem odhodit - anebo mě můžeš zachránit a už nikdy za větou nenapsat otazník…
by eleMENTALKA

Zklamaná

13. června 2010 v 18:08 | Prinzeschen |  Na plátně
Ze série kresbiček k básním Povahy.
24

Úložné prostory

12. června 2010 v 8:45 | Prinzeschen |  Básničky
Mám skrýš.
Takový malý šuplíček v hlavě.
Kde schovám tebe hravě.
Abych nikdy nezapomněla.
Víš, to se občas stává.
Že červ paměť provrtává
a vyhazuje, co se mu zachce.
U mě to nepůjde hladce.
Protože mám svou zásuvku vzpomínek.
Mám skříň plnou plastových ramínek.
A na nich nevisí šaty ani vesty.
Jsou tam mé životní cesty.
A ukazatele správné.
Osoby pradávné.
A pak mám velký stůl psací.
Má šuplíčky otvírací.
Ale jeden z nich otevřít nejde.
Protože mi na něm nejvíc sejde.
Má na sobě zámek zamykací a nikdo nemá klíč.
To proto, aby co je v něm, nikdy nebylo pryč.
Je to má skrýš.
Ale to asi víš.
Je to jen šuplík v mé hlavě.
Kde lásku jsem schovala hravě.
A nikdy nezapomenu, to slibuju…
Protože tebe já, lásko, moc miluju.
by Newveau