Duben 2010

Bez citu

29. dubna 2010 v 19:03 | Prinzeschen |  Básničky
Neznám cestu ven.
Z tohohle neznám cestu zpátky.
Zbyly čtyři stěny jen.
Nemohu projít zadními vrátky.
Schoulené v klubku v posteli leží
mé smutné křehké tělo.
Hněď očí slzy zadržuje stěží,
vlasy kryjí svraštělé čelo.
Přemýšlím nad dvěma možnými cestami
a jsem beznadějně ztracená.
Na dno stažená záchrannými vestami.
Proč jen jsem tolik zmatená?
Snad kvůli lásce v srdci mém,
snad kvůli té zlobě.
Snad sním jen o tom nádherném
tenkrát - v té době.
Před pár lety - nebo to jsou už století?
Sklo se na kousky rozletí.
Kvůli mému silnému řevu,
který mi vychází až z plic.
Co řeknu víc? Už nic.
Nemohu mluvit, nemám slova.
Jen slza mi z očí skanula znova.
A proč? To také říct nedovedu.
Je to nad mé síly. Jen řvát svedu.
O tom všem neštěstí v mém pokoji,
o tom všem doufání, že se zahojí,
o tom všem řevu v tom malém bytu.
Kde kdysi dávno schovala jsem citu
kousek.
Kam?
Tam.
Znám
rám
svého obrazu.
Tvář tvého odrazu.
A nic víc mi svět vlastně ani nikdy nechtěl dát.
Bez citu
v tom bytu
mohu jen ve čtyřech stěnách bezútěšně řvát.
by boko

Mike Donnovan

29. dubna 2010 v 18:32 | Prinzeschen |  Vector
Příběhy z podsvětí: Claire
Mike je zvláštní postavou celého příběhu. Tak jako se náhodou objevuje, často také mizí. Jeho vztah ke Claire není vůbec jasný. Možná ani on sám neví, jak na tom je. Každopádně v příběhu funguje jako Claiřin strážný anděl - mnohdy jí pomůže a drží ji nad vodou, i když se to možná nezdá.
by Prinzeschen

Story of my Life

29. dubna 2010 v 18:27 | Prinzeschen |  Vector
Příběhy z podsvětí: Claire
Když se Claire ocitne v drogové léčebně, je nucena vyprávět na skupinových terapiích svůj příběh. Zpočátku se tomu brání, nakonec ale vyprávění úplně propadne. Považuje to za jakýsi úklid svého života. A ten byl opravdu bouřlivý...
by Prinzeschen

Claire Bones

29. dubna 2010 v 18:25 | Prinzeschen |  Vector
Příběhy z podsvětí: Claire
Claire Bones je hlavní hrdinkou mého příběhu. Jedná se o mladou dívku, která je nespokojená sama se sebou a se svým životem. Aniž si uvědomí jak, během pár měsíců propadne závislosti na drogách, ze které už není cesty ven. Aspoň to tak vypadá....
by Prinzeschen

Sex, drugs and rock'n'roll

26. dubna 2010 v 18:31 | Prinzeschen |  Vector
by Prinzeschen
Autor:
Použitý program:
Photoshop
Datum výroby: 22.dubna 2010

Americká - VIII.(6)

22. dubna 2010 v 18:08 | Prinzeschen |  Americká
Den šestý:
Po úspěšném prvním dnu školy jsem se už vůbec nebála. Ve středu jsme tedy vstoupily do třídy s úsměvem. Britt už věděla, co ji bude čekat, že nebude ničemu rozumět a nic z ničeho mít a tak se vybavila velkou zásobou knih, které celou dobu četla. Na prvních dvou hodinách praktik z biologie se sice snažila zapojit, ale nebylo to snadné. Oko pitvat nechtěla, takže si jen nakreslila jeho obrázek a vypsala si pár českých slovíček. Na hodinu tělocviku jsem ji radši odvedla na angličtinu. Za prvé - cvičit nechtěla a za druhé - beztak by ji to nebavilo (co si budeme nalhávat, nebaví to ani nás Čechy a studenty školy). Díkybohu nám odpadla osmá hodina (něco jako odpolední vyučování - bohužel s hodinovou přestávkou před tím), takže jsme se doma ocitly opravdu brzo. To bylo skvělé a přímo to vybízelo spolu s krásným počasím k nějaké akci. No jo, jenže Litvínov není zrovna akční město a tak jsme zvolily příjemné relaxování v parku. Do tašky jsme zabalily deku, počkaly na Pana Božského a všichni tři společně se pak vydali do blízkého parku u Pilařského rybníka. Kromě deky jsme s sebou měli i hopsa-koule, které jsem čirou náhodou našla v úložném prostoru gauče v kuchyni; plážovou hru, která nahradila létající talíř (ten jsem nemohla najít) a tenis (ten nechtěl hrát Pan Božský) a Britt samozřejmě nezapomněla na svou klasickou výbavu v podobě štětců, barev a skicáku.
V parku bylo opravdu příjemně. Zatímco Pan Božský lenošil a já blbla s hopsa-koulí jako malá, Britt malovala. Začala sice malovat strom, nakonec však dala přednost nedalekému černému psu, který se vyhříval na sluníčku a štěkal na ostatní psy absolutně se nezajímaje o svou paničku, která na něj pokřikovala. Obrázek to byl opravdu povedený. Jako ten další. Britt totiž namalovala mě. Bylo to moc hezké a pro mě tak trochu dojemné. Pochopila jsem, že jsem si získala kus jejího přátelství a toto vědění příjemně hřálo na srdci. I to, jak mě Britt vidí, se mi moc líbilo. Nakreslila mě s úsměvem od ucha k uchu, obrázek se nesl přesně v duchu toho pohodového odpoledne. A já si toho moc vážila…Když Britt dokreslila, šla si se mnou trochu zaházet s naší plážovou hrou a kapánek jsme poklábosily. Asi bychom zůstaly i déle, ale Pan Božský si stěžoval, že je mu zima, tak jsme zvedli kotvy. Ale den ještě nekončil - to v žádném případě. Rozhodli jsme se, že Britt se znovu setká s naším kokršpanělem Donaldem. Vytáhli jsme tu potvoru na procházku, stavili se v krámu pro něco dobrého a chvíli poseděli na zídce u potoka. Slunce nám pražilo do zad, voda pomalu spěchala za našimi zády, Donald zpíval svou smutnou psí píseň a vše bylo krásné…
Kolem šesté hodiny jsme se rozloučili. Pan Božský šel domů a my s Britt skončily v našem pokoji. Dlouhé chvíle jsme si krátily dlouhými dialogy, já už rozuměla o něco líp a docela dobře vyjadřovala své myšlenky. Než jsem se nadála, byl konec dne. Jednoho opravdu milého dne. Usínalo se mi dobře - s tajným přáním na další takové dny…

Americká - VIII.(5)

21. dubna 2010 v 19:13 | Prinzeschen |  Americká
Den pátý:
Oproti jiným dnům začalo úterý docela brzo - musely jsme vstávat už v sedm hodin a chystat se do školy. Ano, úterý bylo prvním dnem, kdy jsem Britt měla vzít do našeho ústavu. Upřímně? Měla jsem strach. Ze všeho - ze spolužáků, z učitelů, z toho, že se bude nudit, že nebude mít kde sedět, protože naše třída je narvaná až po strop. Nebylo mi lehko, když jsem ji ráno musela vzbudit a říct jí, že za chvíli se jde. Britt to na rozdíl ode mě brala sportovně. Dokonce říkala, že se těší. No tedy aspoň něco, uklidňovala jsem se a utěšovala, že tak hrozné to být zase nemůže (ale stoprocentně jsem tomu nevěřila, to si buďte jistí).
Ve třičtvrtě na osm jsme se vydaly pomalou chůzí do školy. I tak jsme dorazily již za 5 nebo 10 minut. Musela jsem ještě vyřídit věci ohledně skříňky pro Britt, vyzvednout jí klíček, ukázat jí její místečko na následující dva měsíce a pak už ji vrhnout do té jámy lvové… Ve třídě naštěstí nebylo moc lidí (tedy pár jich tu bylo, ale to byli zrovna ti, ze kterých jsem já nemusela mít strach a Britt už vůbec ne). Seznámila jsem svou americkou návštěvu s prvními spolužačkami. Nedovedu říct, jestli si padly do oka, jestli to hned na první pohled "zajiskřilo" nebo ne. Důležité bylo, že vše se vyvíjelo dobře. Dokonce i místo na sezení zbylo a Britt mohla nerušeně vstoupit mezi nás…Když se dovnitř nahrnuli i další spolužáci, tak klidná už jsem nebyla (zvláště proto, že to byli ti, z kterých bych mohla a možná i měla mít strach). Naštěstí se neudálo nic zvláštního. A tak první hodina mohla začít…
Rozepisovat vám každou hodinu, kterou jsme měli, to vážně nebudu. Za prvé je to dlouhé, za druhé je to nudné, za třetí to není vůbec důležité a za čtvrté je toho hodně. Řeknu jen, že tento den proběhl tak, jak jsem si myslela. Britt se snažila poslouchat, ale z českých hodin nic neměla. Pokus o překládání z mé strany tu sice byl, ale tak úplně se to zvládnout nedalo. Seznámila se s pár mými spolužáky, kteří mě opravdu překvapili tím, že nakonec ani nebyli tak špatní a vlastně se chovali docela mile. Na hodině angličtiny se dokonce snažili mluvit anglicky a hru, kterou jsme hráli kvůli seznámení a zapamatování si našich jmen, jsme si užili všichni. Britt přečetla čtvrtinu knihy, kterou si přivezla. Protože nám poslední hodina odpadla, naše odpoledne bylo o hodinu delší.
Po škole jsme s Vlaďkou vyrazily do města. Krásné počasí a teplíčko k tomu přímo vybízelo. Pomalu jsme se procházely, až jsme se nakonec usadily před kostelem v Litvínově. Britt vytáhla své malířské potřeby a pustila se do jeho malování. Působilo to na mě opravdu kladně - akčně, klidně, umělecky…Užívaly jsme si sluníčka, trochu se slunily a trochu klábosily česko-anglicky. Když Britt dokreslila nádherný obrázek kostela, vydaly jsme se na zmrzlinu. Jak jsem zjistila, tu má Britt vážně ráda (hlavně čokoládovou. Jak později řekla, je takový "čokoládový" člověk). Zmrzlina nám přišla vhod, trochu jsme se ochladily a posilnily. Mohly jsme pokračovat v cestě. Naše kroky směřovaly k zámeckému parku a Valdštejnskému zámku. Vysvětlovala jsem Britt, že v parku se každoročně konají velké prvomájové slavnosti nazvané Valdštejnské právě po Valdštejnovi, který žil na sousedním zámku. Prohlídku jsme ukončily celkem rychle, a protože žádné jiné plány už jsme neměly, vydaly jsme se k cíli naší výpravy. Britt si v našem informačním centru nakoupila pár hezkých pohledů. K tomu jsme dostaly i spoustu prospektů o Litvínovu, které se jí jistě budou hodit. Spokojené s průběhem odpoledne jsme šly domů. Britt hned začala studovat sesbírané materiály a napsala jeden pohled.
Večer byl klidný, já se učila, dívala na televizi a celkem brzo odpadla. Britt se podobně jako já věnovala svým záležitostem a myslím, že usnula stejně tak brzo jako já. Usínala jsem klidně, protože první den školy, kterého jsem se tak bála, byl za námi a vypadalo, že nic nebude hrozné, ale všechno jen lepší a lepší.

Známá

21. dubna 2010 v 18:12 | Prinzeschen |  Básničky
Neznámá známá
tahleta dáma.
Kterou vídám,
když snídám
na balkoně samoty.
Je plná ochoty.
Čím to asi bude?
Že potkávám ji všude?
Kam se hnu.
Láskou žhnu
a nadějí.
Že později.
Potkám ji zase.
V jejím hlase
najdu spásu.
Díky špásu,
který si z lidí dělá.
Jsem stále bdělá.
Co kdyby -
zná chyby
všech lidí.
Vše vidí.
Její jméno nevím,
když ráno sedím
jen se tak mihne rychle.
Než zmizím do své krychle.
Neznámá známá
chodí vždy z rána.
Její role je tajná…
Přítomnost bájná…
by cathydelanssay

Americká - VIII.(4)

15. dubna 2010 v 19:12 | Prinzeschen |  Americká
Den čtvrtý:
Pondělí znamenalo jediné - Velikonoce. Což mělo být docela zajímavé - v Americe se tento svátek slaví dost odlišně než tady v Čechách. Ale pokusila jsem se to Britt vysvětlit a myslím, že se vůbec nebála a byla to pro ni docela zábava. Poprvé po dlouhých letech jsem si Velikonoce tak nějak užila i já. Barvená vajíčka stála na stole vedle čokoládových výslužek, koledníci se pomalu trousili (no aby ne - vždyť tu byli jen 2 a to celkem jde. Možná proto mám Velikonoce poslední dobou tak ráda) a nikoho nevzbudili, výprask nebyl tak strašlivý a dopoledne celkem rychle uteklo. Jediné, co nám moc nepřálo, bylo počasí. Ach to počasí - tenkrát jsem ani nevěděla, jak moc se s ním ještě budeme potýkat…K obědu bylo typické české menu - bramborový salát a řízek. Po letech odříkání si této bramborové pochoutky jsem se stala jeho milovnicí. Ne tak Britt. Salát u ní jaksi neuspěl. Ale to nevadí - podle mého názoru se tomuto pokrmu musí prostě přijít postupně na chuť. A na to máme ještě dost času. Na talíři Britt se tedy vyjímaly brambory, které s chutí snědla.
Odpoledne jsme prožili v klidu. Po chvilce relaxování jsme se vydali na nevinnou krátkou procházku - alespoň zpočátku byla nevinná. Pak se zvrhla v objevnou výpravu. Našli jsme totiž novou cestičku naší oblíbenou Šumnou a rozhodli se ji vyzkoušet. Což možná nebylo zrovna moudré - už jen kvůli našemu speciálnímu obutí, které rozhodně nebylo vhodné pro zablácené cesty. Nakonec jsme ale vyvázli my, i naše boty. Nebe sice po celou dobu hrozilo deštěm, bylo zataženo a mraky se nám vyloženě vysmívali, ale nakonec se nic nestalo. Jen nás trochu ofoukl vítr. A to se dá přežít. Jak jsme tak kráčeli lesní stezkou, která vedla bůhvíkam, povídali jsme si o lesích a zvířatech v Maine a o životě tam. Les vypadal trošku děsivě, i to jsem nezapomněla zmínit. Když jsme se z něj však vymotali, ocitli jsme se na místě nám zcela neznámém a rozhodli se raději jít zpátky (to děláme dost často) a otestovat to tam raději jindy, až si budeme jisti, že nás v následujících pěti minutách nezasáhne blesk. Z krátké procházky, kterou jsem plánovala jen proto, abychom se nenudili, se nakonec vyklubaly dvě hodiny na čerstvém vzduchu. Vyčerpáni tím nenadálým přívalem pohybu jsme se všichni tři vydali k nám domů. Tam jsme znechuceně sledovali, jak vychází slunce a krásně se otepluje - zrovna když my jsme zmizeli v útrobách domu. Tomu se říká zákon schválnosti. Přece jen se ale na návratu do našeho bytu našla jedna pozitivní věc -
čekaly chlebíčkové hody, které jsem si celkem užila - i když jsem se výrazně podílela na jejich přípravě a byla neustále buzerována svým milujícím přítelem. S plnými talíři (ehm - kromě Britt, která si zase dala jen jeden malý chlebíček) jsme se usadili k filmu. V konkursu to ze všech možných adeptů nakonec vyhrál starý dobrý Vřískot. Odpoledne bylo tak trochu hororové. Naštěstí jen kvůli tomu filmu. Večer jsem měla co dělat, abych neusnula u televize. A víte, co vám řeknu? Že mi to strašně vyhovuje - takhle se vyčerpat nějakou činností a usnout jako nemluvně.

9. Noční filozofie

12. dubna 2010 v 18:56 | Prinzeschen |  Noční filozofie
Zima mě štípala do tváří. Nebylo to příjemné. Na sobě jsem sice měl několik vrstev oděvů skládajících se ze starých děravých svetrů, které někdo vyhodil, slabého podzimního kabátu a huňatého zimního kabátu, přesto jsem se třásl zimou. Byla to už pátá noc, kdy jsem spal na ulici. Nedařilo se mi sehnat místo na přespání, neměla jsem kam jít. Žádné přátelé jsem už dávno neměl - vlastně od té doby, co mě vyhodili z práce, manželka ode mě odešla, já začal pít, hrát ruletu a karty, krmit automaty, až to nakonec došlo tak daleko, že jsem neměl peníze ani na chleba a sýr, musel si půjčit peníze, nemohl to splácet a tak nakonec přišel úplně o všechno. Na tvář exekutora, který s nelítostným výrazem značkuje můj byt, nikdy nezapomenu, i když je to už pár let. Měl výrazné lícní kosti a tvrdé rysy. Jeho oči byly tak ledové, i když se díval na trosku, jakou jsem v tu dobu byl. Nemohl jsem mu nic vyčítat a stále nemohu - je to jeho práce. Možná mu mě bylo někde v skrytu duše líto, ale nemohl to dát najevo. Byl stoprocentně profesionální. A to je zřejmě důvod, proč má stále práci a stále má kde spát a co jíst. Na rozdíl ode mě. Už několik let se potloukám na ulici - od té nešťastné události, kterou jsem popsal. Nepočítám, jak je to už dlouho. Stejně to nemá cenu. Nijak mě to nezachrání, neuleví se mi. Spíš naopak. Začnu propadat zoufalství. To nesmím, nemohu si to dovolit. Kdybych mu totiž propadl celou svou duší, nepřežil bych tady na ulici ani jeden den a jednu noc. Zemřel bych hned a na místě. Neměl bych sílu na to shánět pořád něco k jídlu, místo k přespání; neměl bych žaludek na to žebrat a prosit lidi, aby mi něco dali. Většina z nich to nedělá, ale najdou se výjimky a ty vždycky darují aspoň pár korun.
Obvykle nevydělám moc, ale aspoň na jídlo a kafe v bufetu to stačí. Když nemám ani tolik, musím se spoléhat na domy pro bezdomovce nebo na azylové domy, kam mě občas vezmou. Nechají mě tam přespat a mnohdy mi šoupnou i něco teplého do žaludku. Obzvlášť v zimě se tohle dost hodí. Noci bývají kruté a chladné a já už nejednou zažil, že někdo umrznul. Někdo, koho jsem znal a mluvíval s ním. Byli to mladí kluci, stejně jako bezzubí starci. Vždycky to bylo stejně smutné. A bezdomovecká komunita to vždy snášela dost zle. Měli jsme strach, že příště to bude jeden z nás. Mohl to být kdokoli - i ty, on nebo já…Když někdo umřel, většinou se o tom moc nemluvilo. Mlčeli jsme. To byl náš způsob, jak s tím bojovat. I když se smrtí se bojovat nedá. Můžete to zkusit, ale stejně prohrajete. Ať už jste ten, na koho zrovna ukázala prstem nebo jen vzdálený pozorovatel, který jejím výběrem nekonečně trpí. Nemáte proti ní žádnou šanci. To každý z nás dobře věděl. A proto jsme o ní nikdy nemluvili - jako bychom si ji nechtěli poštvat proti sobě…
Otočil jsem se na druhý bok. Ruce se mi třásly - tahle noc byla opravdu příšerná. Měl jsem pocit, že nejhorší v posledním týdnu. Ležel jsem sám na nádraží na kartonových krabicích, které se mi podařilo vytahat z popelnice na papír a zabalený do oblečení, které patřilo někomu šťastnějšímu, kdo ho už nepotřeboval. Všichni mi známí byli pryč. Měli štěstí a sehnali si nocleh. Mě štěstí začalo opouštět. Nic jsem nemohl najít, všude měli plno, nikde nechtěli starého vousatého smrdutého muže, který už neměl sil nazbyt. Jak jsem se tak otočil a zahleděl se na nebe plné chladivých hvězd z jiných světů, napadlo mě, že jsem musela udělat něco špatně. Musel jsem si znepřátelit smrt, tu všemocnou vílu a ona mi teď ukazuje, co vzmůže. Otřásl jsem se při té představě a po zádech mi přejel mráz - ne ten skutečný, pouze ten duševní. V žádném případě jsem ještě nechtěl zemřít. Můj život sice nestál za nic, ale… Ale i ten nejhorší život je lepší než smrt. I ten nejvíc promarněný život je důstojnější než umírání. To jsem moc dobře věděl. Nikdy jsem to nechtěl vzdát. Ale co vy? Myslíte si snad, že by bylo lepší, kdybych zemřel?
Uvolnil místo někomu jinému, nechal nějakého dalšího zklamaného a zničeného člověka jít na své místo? Bylo by vám líp, kdybych nedýchal váš kyslík a nejedl vaše jídlo? Tak co? Jak mi odpovíte? Pocítil jsem hněv. Možná to bylo tím, že jsem již pátou noc spal na ulici a sžírala mě zima, možná za to mohly mé myšlenky. Byl jsem naštvaný na všechny ty lidi, kteří bez mrknutí oka procházeli kolem mě a nic mi nedali. Mnohem víc jsem ale nenáviděl ty, kteří o tom mluvili. Správně - o tom - i když mluvili o mně, o živé bytosti. Já už pro ně živý nebyl. Zemřel jsem ve chvíli, kdy jsem ztratil hmotné statky. Takhle to v tomhle světě totiž je - jakmile neudržíte tempo s ostatními a převálcuje vás vlak, v tu chvíli už nemáte právo na naději, druhou šanci, ani na život…
Mockrát jsem je slyšel, jak se o mně hlasitě baví. Nedali si ani takovou práci, aby zmizeli z mého dosahu. Zřejmě si říkali, že je neslyším. Že jsem hluchý, slepý a nepohyblivý. Proto si troufli. Ze statného muže, kterým jsem býval, už opravdu nezbylo nic. Jen můj duch zůstal stejný - tvrdý a bojovný. Mnohokrát jsem měl chuť pěkně od plic jim říct, co si o nich myslím. O jejich pokrytectví a lhostejnosti. Musel jsem se držet, abych se za nimi nerozběhl a jednu jim nevrazil. Tolikrát jsem se přemlouval, abych zůstal jen potupně klečet na kolenou, s tváří dolů a rukama nataženýma, abych zapomněl na to, co jsem slyšel a dál doufal, že dnes přece jen něco vydělám…Byly to zvláštní chvíle. Protože hned za pár minut jsem musel sám sobě přiznat, že se nemám čemu divit. Lidé vlastně ani nejsou tak zlí, jen mnohokrát sami nemají na vybranou. Možná žijí z platu od platu jako já kdysi a jejich blahobyt je jen pozlátko pro ostatní, aby je nevyhodili z vlaku, ve kterém společnou jedou, tak jako mě. Možná se jim prostě jen nechtějí dát peníze člověku, který si za svůj špatný stav může sám. A já si nechtěl nic nalhávat - mohl jsem si za to sám. Aspoň z části určitě. Možná nevěřili, že jejich peníze využiju dobře a mysleli si, že je půjdu propít do nejbližší hospody. A já jsem to kdysi vážně dělával. Neviděl jsem smysl života, nenašel jsem nic dobrého na dni, na noci ani na příštím ránu, nevěděl jsem, na čem záleží a nechtělo se mi se snažit. Jediné, co bylo dobré, bylo zapomenout. A tak jsem všechno propil. Jenže pak jsem si uvědomil, že takhle to není správné. Chtěl jsem to změnit. Zdálo se, že je pozdě. Lidé už nám nevěřili, už nám nic nedali. Maximálně tak cizinci, kterým nějaké to euro v peněžence chybět nebude. Snaha, aby nám něco dali, to byla vlastně poslední náplň našeho života. Byl to jediný odstín, který nám zbyl z té široké palety. Bylo mi z toho na nic. Zvykle jsem si být malířem a používat různé odstíny. Pak jsem upadal jen do černé a bílé, až mi nakonec zůstal jen prazvláštní a nic neříkající odstín šedé. Nenáviděl jsem to a chtěl s tím něco dělat. Chtěl jsem znovu být malířem. Jenže den za dnem plynul, čas nebral ohledy a svět kolem nás také ne. Nechtělo se mu zastavit ani na sekundu. Zatímco všechno kolem zrychlovalo a zesilovalo, já stárnul a slábnul. Pomalu jsem ztrácel i to poslední, co mi zbylo a to byla má naděje, kterou jsem v sobě uchoval. Snad pod všemi těmi bundami, snad v myšlenkách na lepší budoucnost, snad kvůli sázce na štěstí (poslední sázce, kterou jsem byl ochoten udělat), možná právě kvůli mým filozofickým večerům prolezlých zimou…Přemýšlet nad tím, proč to tak je, bylo příliš vyčerpávající a při mém stylu života skoro nemožné. Proto jsem to nechal být a jen tak plynout… Znovu jsem se přetočil, od úst mi stoupala pára a víčka mi klesala. Svůj ztracený život jsem už zrekapituloval, takže jsem mohl v klidu usnout. Dělal jsem to tak každý večer - připomínal si nedůležité i důležité a přemýšlel nad smyslem toho všeho chaosu. Bylo to pro jistotu - kdybych se další ráno neprobudil. Což se klidně stát mohlo - však víte, se smrtkou jsem na tom zle. A v budoucích dnech to asi lepší nebude…