Březen 2010

Úzkost

31. března 2010 v 18:37 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Teprve, když se má v životě člověka něco změnit, uvědomí si, kde vlastně žije. Mně má přijet návštěva z USA - moc sympatická slečna jménem Britt. A já najednou vidím, jak je svět kolem mě...ani nevím. Snad je jen trochu jiný, snad je dost jiný, snad je dokonce zlý...Mám strach. Bojím se zklamání z obou stran, ale i nesmyslných předsudků, na které jsem si už zvykla, bojím se chování lidí, které tady nebývá nejlepší a může všechno zkazit. Bojím se nepřijetí a zklamaných nadějí, které Britt do této návštěvy vkládá. Stravuje mě úzkost, že jí tu neposkytnu to, co čekala a hledala, protože to prostě nebude v mých silách...
Měla bych tyhle obavy zahodit, nestrachovat se a optimisticky se dívat do budoucna! Vždyť právě pesimismus všemu škodí a tahle návštěva má být skvělá zkušenost. Jenže to není tak snadné. Ne tady, kde žiju a ne ve škole, kam chodím. Všechno je tak komplikované, lidé tak povrchní a přízemní, tak škodolibí a nepřejícní...
Bude to ještě těžké, ale pokusím se to zvládnout co nejlíp a dát Čechům dobré jméno (i když si to možná ani nezaslouží...)
by IICI-IEII

Výplody

28. března 2010 v 17:16 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
  • Když si po sobě čtu to, co jsem kdysi napsala (a kupodivu to i myslela vážně), ježí se mi vlasy. Občas píšu vážně úplný hovadiny. Nemusela bych to dělat. Možná by se světu ulevilo.Na druhou stranu - pokud to někoho pobavilo, bylo dobře, že jsem to vypustila do světa.
  • Už jen 5 dnů a můj život se tak trošku změní! Přijede mi návštěva z USA- nemůžu se dočkat, i když mám taky trochu strach. Podle mě to ale tak jako tak bude skvělá zkušenost. Doufám, že taky trochu procvičím ten svůj líný jazýček (trochu se obávám o svou výslovnost, ale budu s tím bojovat).
  • Při náhodné obchůzce s mou nejlepší přítelkyní jsem objevila úžasné místečko. Myslím, že se tam brzy zase podívám. Možná nejen s foťákem. Příroda mě uklidňuje. Začínám mít ráda tu upocenou bolavou turistiku.
  • Svět se zbláznil - začínám mít ráda i sport. Začala jsem znovu běhat (no, zatím jsem byla jen jednou), každý den trýzním své nohy na stepperu, nemůžu se dočkat, až se projedu na kole (hned, jak mi sundají sádru). Čím jsem starší, tím jsem šílenější.
  • Mám tolik nápadů, že je skoro nemožné, je tu vypsat. Tolik nápadů, ale tak málo času. Achjo...
  • Už bych se chtěla naučit hrát na ten klavír. Jo, a taky dělat ve PhotoShopu (pořádně). Dnes to vidím na stahování nějakých brushů.
  • Konečně jsem začala číst Shakespeara. Ten muž měl něco do sebe.
  • Jsem šťastná. Víkend se vydařil. Škola mi to štěstí sice bude chtít zničit, ale já se nedám.
by Eredel

Stars Move 2

28. března 2010 v 10:16 | Prinzeschen |  Vytvořeno
by Prinzeschen
Autor:
Použitý program: Photoshop
Datum výroby:26.prosince 2007

Avatar - Svět

27. března 2010 v 9:38 | Prinzeschen |  Vytvořeno
Svět a různí lidé na něm :)
1

Hledání ve tmě

24. března 2010 v 18:34 | Prinzeschen |  Básničky
Ve tmě světlo hledám.
Hledám tebe.
Kdy se zase shledám
s tebou - ví jen nebe.
V noci tě hledám bez mraků
hledám tě ve dne.
Než znovu na mě sedne
bolest mých starých přízraků.
Která se zjevila náhle
a dalekosáhle
má očekávání předčila.
Když tvrdě zaútočila.
Na můj srdeční sval.
Který dosud přežíval.
V klidu a míru.
Zničil tu víru
ve staré a mrtvé.

Ve tmě tě hledám stále,
abys mi první pomoc dal.
Abys to ještě nevzdával.
Klidně vyslovil "dále".
Prostřel stůl ve svém náručí.
Které mi jemně poručí.
Kde mám svůj přístav naděje.
Srdce mi láskou zahřeje.
Tou, kterou dřív jsem neznala.
Tou, která lék mi podala.
A nechala léčit staré šrámy.
Zasypala vyhloubené jámy
v mém těle.
Skvěle
se mi to říká.
Už se to týká
jen minulosti.

Ve tmě něco hledám.
Něco z dávných dob.
Je to hrob.
Mě samé a nedám
už nikdy šanci
tomu štvanci,
aby mě čímsi spoutal.
Od tebe odpoutal.
Je dobře, že z života mého šel.
Jsem ráda, že kdysi navždy odešel.
Aby se už nikdy nevrátil.
Tenkrát mi duši zachvátil.
A trávil mě jedem,
svým mocným ledem.
O rozum připravil mě málem.
Řev můj nesl se sálem.
Po nocích jsem bláznila,
po zemi se plazila.
Bylo to jak posedlost.
(Ale té už bylo dost…)

Ve tmě nehledám staré roky.
V nich své já jsem pohřbila.
Aby mě mé nové kroky
vedly. Sny jsem stvořila.
Nové.
Snové.
Které za to stojí…
Rány jistě zhojí…
Nemusím mluvit dál.
Život pohnul se dopředu.
A já už teď dovedu
neotáčet se, jít dál.
Beze strachu.
Bez slz v prachu.
Ve tmě tě hledat nemusím.
Jsi teď pořád po mém boku.
A já už se nedusím.
Jen zmínkou o tom nešťastném roku.
by =aphostol

Nový kabát

22. března 2010 v 19:27 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Moje fotka už je navždy pasé - v záhlaví ji nenajdete. Důvod? Strach ze ztráty anonymity. Mám ráda svůj blog a ráda na něj píšu články. Byla bych ráda, kdyby je někdo četl. Někdo cizí. ALE - nebyla bych ráda, kdyby je četl někdo, koho znám. (resp. někdo o kom píšu a kdo mě zná). Nepotěšilo by mě, kdyby někdo hned na první pohled věděl, že zrovna tohle jsem já...Na tomhle místě by mě neměl znát nikdo - jinak by to nebyla moje říše divů.

Dámy v růžovém

21. března 2010 v 18:42 | Prinzeschen |  Dámy v růžovém
Den: pár dnů v mém životě

Potkávám je skoro každý den. A každá je úplně jiná. Jedna je malá, kulaťoučká jako dobře živené prasátko a v tváři se červená přesně jako to již jmenované prase, má neforemné tvary, drzý jazyk, nesnesitelnou povahu a velmi zvláštní svět plní lží, intrik a podvodů. Druhá je malá, hubená, má vkus a svůj vlastní styl, kudrnaté vlasy jí sluší víc než ty vyžehlené, ale ona je tak nenosí, potrpí si na stříbro, ráda a hodně mluví, neumí moc řídit a v podstatě moc chytrá není. Třetí je hubená jako špejle, má velké uši, křivé zuby, které se snaží schovávat, když se směje, nemá moc hezké oči, ale přesto ji spousta lidí za hezkou považuje, je doopravdy hloupá, majetnická a ráda nosí vysoké podpatky. Čtvrtá je blondýnka, a pokud někdo někdy vymýšlel vtipy o blondýnách, ona mu stála modelem - hloupě se chichotá, myslí si, že Amerika leží v Evropě, faleš je její největší kamarádka a výborně si rozumí s dalšími dámami v růžovém. Pátou jsem potkala jen náhodou, vůbec ji neznám, ale vypadala moc mile, když se hlasitě smála a v modrých očích jí to jiskřilo vším možným, evidentně byla moc šťastná a myslím, že v tom měl prsty její přítel, byla sebejistá a spontánní, optimistická a živelná. Šestou vídám posledních pár dnů ve škole - mnozí by ji možná nazvali nepohlednou, ale já řeknu jen, že je svá a nenápadná, tichá, ztrácí se v tom, co říká, není moc sebejistá a člověka by nijak nezaujala, je to spíš taková šedá myš. Sedmá má dlouhé černé vlasy, malý nosík, ráda nosí čelenky, a i když zpočátku byly naše vztahy chladné, nakonec jsem si přece jen našla cestičku a pochopila ji. Osmá se často červená, mluví nesmysly, dělá nesmysly, občas se mi zdá celá nesmyslná, ale ve skutečnosti není zlá, to jen bývá zmatená vším tím světem kolem sebe, píše nečitelně a otázky v jejích písemných pracích jsou opravdu tvrdé oříšky. Devátá je moc milá, má příjemný smích, dokáže člověka podržet a nerada žáky potápí, má zvláštní zlozvyk hrabat se ve svých krátkých blond vlasech a zapomíná. Desátou už jsem dlouho neviděla a vlastně ani nevím, jestli mě to mrzí, protože přítel mého nepřítele nemůže být můj přítel, navíc mě její sebevědomí dost děsí a její názory na svět kolem také. Jedenáctou, dvanáctou a třináctou ještě neznám, ale kdo ví, kde na ně můžu narazit… Každá jsou jiná, některá milá, některá už míň, většina z nich by spolu nikdy nepromluvila, protože podle nepsaných pravidel patří do jiných kategorií nebo se prostě nesnáší už z principu, velká většina z nich se možná ani nikdy nepotkala a ani nepotká, některé mají rozdílný věk, rozdílné smýšlení, rozdílné vzdělání, rozdílné vztahy, žijí v různých městech a v různých domovech, potkávají různé lidi a dělají odlišné věci - ale jedno je spojuje, jeden bod mají společný, jinak bych se tu o nich nezmiňovala. Všechny jsou to dámy v růžovém, všechny mají ve svém šatníku aspoň jeden svetr, mikinu nebo triko této barvy. Každá z nich zabloudila do obchodu a aspoň jednou její ruka vystřelila po oblečku v této barvě. K některým se hodí, k jiným ne, některé v ní vypadají vyzývavě, jiné směšně, některé se za ni schovávají a jiné ji nosí prostě jen tak bez hlubšího záměru. Každá jsou jiná, a přesto musí mít jakýsi zvláštní bod společný, protože si vybraly právě tohle a staly se dámami v růžové.
A co mě na nich tak fascinuje? Možná právě ta jinakost. Možná ani ne ty růžové svršky jako spíš to, jak každá z nich zasáhla do mého života. Některá míň, některá víc, některá mě donutila se smát, kvůli jiné jsem se zlobila, nikdy jsem kvůli žádné neplakala, po pár z nich bych ráda něco hodila - ale v mém mozku už navždy zůstane malá růžová skvrnka, která mi je bude připomínat. Kdoví - třeba až potkám dost dam v růžové a skvrn v mé hlavě bude víc než dost, spojí se dohromady a vytvoří jednu velkou růžovou skvrnu, která zcela pokryje a pohltí můj mozek. Brr. Nesnáším růžové vidění, nerada mám na nose růžové brýle. Nevěstí totiž nic jiného než jen zbytečnou naději, beznadějné doufání a neuskutečnitelné věci, zkreslují a zlepšují i to, co je špatné. Řekněme, že to jsou věci, které k životu nepotřebuji. Možná proto v mém šatníku není ani jedna růžová věc, ani jedno pojítko s růžovými dámami. Ale od relativně neškodných dam v růžovém až k velmi nebezpečným růžovým brýlím na nose, to už je pořádný kus cesty, ne? Měla bych se trochu hlídat - odbočovat od tématu se totiž pomalu stává mým nepěkným zvykem. Ale kdo ví - třeba právě tohle bude předmětem mé další životní epizody…

První epizoda - Lékařská: III.

21. března 2010 v 17:59 | Prinzeschen |  Lékařská
"Ahoj."
"No ahoj! Tak jsme se tu potkaly, co se ti stalo?"
Přesně takhle se zdravily dvě celkem mladé dívky na chirurgii. Jedna měla berle, stažené koleno a vší silou se snažila dopajdat na nějaké přijatelné místo. Ještě že ji podpíral její přítel, jinak nevím, jak by to dopadlo. I když ji samozřejmě nechci podceňovat. To já jen, že člověk nikdy neví. Stát se může cokoliv. Hlavně když máte berle. Ne že já bych je někdy měla a potřebovala (mám smůlu spíš na ruce), ale párkrát jsem si to zkusila - pajdat s dřevěnými nebo plastovými klacky v ruce. Nic co by člověk musel za každou cenu mít. Kromě berlí a přítele měla tato slečna krátké blond vlasy, červené náušnice a růžový svetr. Byla dost štíhlá, takže vypadala na sportovce. Druhá slečna naštěstí berle neměla - jen (v uvozovkách) kulhala. Dopravit se na nejbližší místo se ale i tak zdálo důležité. Kolena (obě) se jí při chůzi dost podlamovala. Tahle měla pro změnu dlouhé vlasy svázané v culíku, žádné náušnice, byla zabalená v zimní bundě kvalitní značky a nesla si s sebou batožinu.
"Tak co jsi dělala,"zahlaholila vesele ta v růžovém svetru a prstem ukázala na koleno své kamarádky.
"Jezdila jsem na běžkách a upadla. No a takhle se to vyvinulo…V noci jsem ani moc nemohla spát. Celé mi to oteklo a dost to bolí. Vlastně jsem myslela, že to rozchodím, až půjdu do práce. Ani jsem tam nedošla…"
"Aha…hm…,"přikyvovala soucitně slečna s berlemi.
"A co ty,"zajímala se pro změnu dívka s dlouhými vlasy.
"Hráli jsme florbal. Takhle to dopadlo," řekla a ukázala na svou nohu a postávající berle. Zjevně ji to nedělalo starosti. Na tváři měla stále veselý šibalský úsměv.
"Tedy to je smůla…"
"To je…Já to říkám pořád - sportem k trvalé invaliditě,"zasmála se růžovo-svetrá a otočila se ke svému příteli.
Sledovala jsem jejich rozhovor - no protože se nedal přeslechnout, to je jasné - a přemýšlela nad tím, že já si taky myslela, že prst rozhýbu a všechno bude v pořádku. Myslela jsem si to do té doby, než zčervenal a nabyl dvounásobné velikosti. On si to asi myslí každý takový šikula, že se brzy uzdraví. Ovšem omyl - neuzdraví. Uzdraví ho až šikovné ruce pánů doktorů a slečen sestřiček, které mu jeho pochroumané končetiny usměrní do sádrového obalu.
A co mě vlastně na jejich rozhovoru zaujalo? Proč ho zařazuji do svých denních a životních epizod? Možná to byla ta památná věta "sportem k trvalé invaliditě", kterou si opakuji každou středu na hodinách tělocviku a kterou jsem si oblíbila již ve svém dětství, obzvláště pak na základní škole s jejími drastickými hodinami TV, a které nikdo nevěří, což poznám tak, že se na mě dívají jako na blázna pokaždé, když ji pronesu. Když se na to ale podíváte opravdu bedlivě - ono se říká, že na každém šprochu pravdy trochu, a v tomhle případě to platí dvojnásob - on to zas takový nesmysl nebude. Proč by jinak čekárny na chirurgiích byly tak přeplněné a vyprávěly se tam takové příběhy, jaké jsem slyšela já?

První epizoda - Lékařská: II.

20. března 2010 v 19:19 | Prinzeschen |  Lékařská
Malý roztomilý klouček na mě neustále ukazoval prstíkem. Buď jsem se mu líbila (nedivila bych se, byla jsem v čekárně nejmladší, takže mě zřejmě považoval za vhodný objekt na spřátelení) nebo jen pochopil mou situaci (čili naštípnutý ukazováček na pravé ruce). Sázím spíše na tu druhou možnost. Děti jsou neobvykle chytré a vnímavé (když chtějí. Bílý tlustý prst je zřejmě dostatečným důvodem chtít.)
Maminka, která s ním v čekárně byla, ho hladila po hlavičce a vysvětlovala mu, že ano, že holčička má opravdu něco s prstíkem. Tedy aspoň do chvíle, dokud ho to bavilo. Když se začal soustředit na něco jiného, maminka ihned přepnula na stejný režim jako on. Byla to roztomilá podívaná. Zpříjemňovala mi ty hodiny prosezené v čekárně. Nenávidím čekání. V tom jsme se s chlapečkem určitě shodli. Na tom totiž bylo na první pohled poznat, že se evidentně nudí.
Nejprve si to štrádoval po místnosti plné křesel a křesílek a židliček a bohužel taky lidí. V jeho parádním světle hnědém svetru a malých přesně padnoucích džínech vypadal jako model na přehlídkovém molu. Můj dojem umocňovala ještě stříbrná kabelka v jeho ruce. Ta mě opravdu dostala. Měla oválný tvar, jedno ucho velké přesně tak na jedno dětské rameno a byla ozdobená jakýmsi obrázkem. Chlapeček ji bez zaváhání hodil přes rameno nezajímaje se o ostatní. Tím u mě získal body.
Poté, když už ho producírování přestalo bavit, postavil se před svou maminku a začal k ní promlouvat. Maminka ho napjatě poslouchala, přikyvovala, dokonce se párkrát sama zeptala na zážitky ze školky a s kým si vlastně hrál. Stačila jedna otázka a malé stvoření se znovu rozpovídalo. Maminka se spokojeně usmívala a objímala své dítko pohledem. Prstem ho několikrát jemně cvrnkla do nosu, sem tam ho pohladila po hlavě a občas ho okřikla, aby si na zem nelehal, že se umaže. Chápala jsem ji - ten den opět sněžilo a lidem z bot padalo leccos.
Chlapeček byl naštěstí poslušný a tak mamince vyhověl, vstal ze země a začal se škrábat na sedačku. Jeho boj s "obrovským" koženým monstrem byl vážně dojemný až zábavný. Když se mu konečně podařilo usadit se, začal se znovu přehrabovat ve své kabelce a drmolit mamince své zážitky. S jeho baculatou tvářičkou a plavými vlásky vypadal jako andílek. A se svou blond maminkou taktéž oblečenou do svetříku, ale pruhovaného tvořili výborný tým. Líbilo se mi to. Prýštilo z nich obyčejné štěstí…
Jediné, co se mi nezdálo, bylo vlastně to, co dělají tady na chirurgii. Oba vypadali v pořádku.
Po návštěvě ordinace každý se svou kabelkou, v péřové bundě a pletené čepici opustili naši čekárnu. Zřejmě jim opravdu nic nebylo. A já byla vlastně ráda.

Koráb

20. března 2010 v 9:19 | Prinzeschen |  Básničky
Koráb někde na moři
na vlnách se houpá.
A je to věc hloupá,
když k pláži láskou zahoří.

Koráb je určený k plavání.
jen pro něj je svoboda.
Není to jen náhoda.
A samota strach nahání.

Avšak koráb na pláži?
Copak je to možné tak?
Koráb musí jako pták
létat a být na stráži.

Mořský strážce stoná
svou nemožnou láskou.
Chce jen za svou kráskou,
ať svatba už se koná!

Rackové mu radili,
ať se vrátí ihned zpět
na široký vodní svět.
Smíchem svým ho vábili.

Jenže koráb za svým stál,
doplul blízko k pevnině,
pak v jediné vteřině.
na kamení ztroskotal.

Je po všem, koráb zmizel.
Nemožné chtěl
a bohužel,
nezvládl osudu svízel.

Tak to někdy chodí,
že chceme to
co málo
se k nám hodí.

Přesně jako koráb na moři,
který špatně odhadl
vzdálenost a dopadl
na dno, kde už nehoří.
Nesmyslným chtěním…
by Akpelan