Únor 2010

8. Čtyři kříže

28. února 2010 v 19:20 | Prinzeschen |  Čtyři kříže
Novinový článek:
U nedaleké lesní cesty byla dnes ráno nalezena mrtvá dívka. Zřejmě se jedná o narkomanku, která zemřela na předávkování heroinem. Nezanechala po sobě dopis na rozloučenou. Její smrt zůstává otazníkem - stejně jako čtyři kříže, u kterých bylo nalezeno její tělo a zvláštní výraz plný úlevy, který zdobil její tvář spolu s jemným úsměvem…Dozvíme se vůbec někdy, co se stalo?

Ráno mě probudila zima. Usnula jsem na lavičce. Nic tak divného. Od té doby, co jedu na heroinu, je to normální. Usnu tam, kde si lehnu. Třeba i na zemi. A i kdyby ne - beztak nemůžu nic dělat. Nemám, kam jít. Z bytu mě už dávno vyhodili. Žádnou rodinu nemám. Rodiče zemřeli, když jsem ještě byla malá. Vychovávala mě moje stará seschlá teta. Její výchova mě poznamenala na celý život. Naštěstí - jo, vím, že bych to neměla říkat - už umřela. Stalo se to přesně v den mých osmnáctin. Od toho dne se potloukám na ulici. Jediná moje rodina jsou kluci z party. Znala jsem se s nimi už dávno předtím, než teta naposledy vydechla. Chodili do stejné školy jako já. Byli jsme dobrý tým. Měli jsme se rádi, dělali jsme všechno spolu, pomáhali si…Měla jsem je opravdu ráda. Myslím, že i oni mě. Nedali na mě dopustit. Chránili mě před různými spolužáky, kteří mě neměli v lásce. Vždycky jsem byla trochu divná a odstrkovaná. V nich jsem ale našla velkou oporu. Přístav naděje. Pomáhali mi sehnat bydlení, když jsem se ze dne na den ocitla na ulici. Párkrát mi dali i peníze. Bylo to vážně dobrý kámoši. Než všichni začali fetovat. Včetně mě…
Nejdřív jsme to rozjížděli v malém, ale nakonec se z toho stal velký kolotoč, z kterého není cesta zpět. Z trávy se stal perník a z toho jsme nakonec přešli na heroin. Heroin spoustu věcí změní. Nejen věci. Mění hlavně lidi. Kluky taky změnil. I mě. Najednou už jsme si nebyli tak vzácní. Lhali jsme si, kradli si peníze i dávky, nadávali si, rozcházeli se - a pak se k sobě zase vraceli, omlouvali se, objímali, plakali a smáli. Pořád jsme ale byli spolu. Skoro jako rodina. Nikdo nenašel odvahu odejít a jet na vlastní pěst. Na to jsme si byli až moc blízcí.
Až jednoho dne - stalo se to před dvěma lety - odešel Ewan. Zničehonic, bez varování. Bylo to hrozné. Hlavně pro mě. Možná to bylo tím, že jsem jediná holka v naší partě a tak mě to dost sebralo. Plakala jsem celé dny a brala dvojnásobek heroinu. Nepomohlo to. Pořád jsem měla v hlavě Ewanovu tvář. Byl to moc fajn kluk. Rád se smál. V posledních měsících ale vypadal dost špatně. Byl bledý, pořád jen kašlal a občas si stěžoval na bolesti. Vlastně mě nemělo překvapit, že od nás odešel. Dalo se to čekat. Tohle by nikdo nevydržel dlouho…Jenže mě to překvapilo. Připadalo mi, jako bychom už nebyli rodina. Bylo nás o jednoho míň. Už nikdy to nemohlo být stejné…Vážně, dost mě to tenkrát vzalo…Možná proto, že jsem to byla právě já, kdo našel Ewanovo mrtvé tělo a musel se jako první podívat do jeho prázdných očí. Prázdnějších než obvykle - hned jsem věděla, že je mrtvý… Postavili jsme mu křížek u naší oblíbené lesní cesty. Občas jsme tam zašli.
Po Ewanovi to byl Jack. Odešel dva měsíce po něm. Navždy nás opustil. Předávkoval se. Vědomě. Schválně. Napsal dopis na rozloučenou. Prý už to nemůže snést. Nemůže se na sebe podívat do zrcadla a vidět tu trosku. Nemůže už čekat na den, kdy si pro něj přijde smrt. Měl strach. Raději umřel pro něco, co měl rád. Dal si zlatou. Tohle byl šok pro nás pro všechny. Jack neuznával sebevrahy. Věřil, že jednou dokáže přestat. A pak jednoho dne - prostě to vzdal. U lesní cesty přibyl křížek.
Když se to stalo, přemýšlela jsem, co mám dělat. Chtěla jsem přestat. I Tom a Frank. Jenže nikdo z nás to nezvládl. Jediné, na co jsme se vzmohli, bylo omezit dávky. A tak jsme nějakou dobu přežili. Dožili jsme se dnešního dne. Kříže stály opuštěně u lesní cesty a jen marně čekaly na naši návštěvu. Na naše mrtvé kamarády jsme vlastně trochu zapomněli. Proč bychom se jinak takhle ničili dál? Nevím. Neznám odpověď. Vím jen, že to tak je…
Vstala jsem z lavičky. Čekal mě perný den. Jako všechny mé dny. Musela jsem něco sehnat. Neměla jsem peníze. Kluci na tom byli podobně. Chodili jsme každý sám a scházeli se večer. Skládali jsme aspoň na jednu pořádnou dávku. Někdy to vyšlo, někdy se nám nepodařilo sehnat vůbec nic. To jsme se pak často hádali. Neměla jsem jim to nikdy za zlé a oni mně taky ne. Prostě byla taková situace…
Nespletla jsem se. Celý den jsem běhala po městě a sháněla peníze. Když jsem se vypravila za Tomem, můj dobrý pocit sílil…
"Tommy? Jsi tu,"zeptala jsem se a tiše vstoupila do jeho bytu.
Měla jsem klíče. Dal mi je. Nevěděla jsem proč. Vlastně - věděla. Jen jsem to nechtěla vědět. Schoval si je u mě pro jistotu. Kdyby se mu něco stalo. Kdyby umřel…Zahnala jsem ty myšlenky někam do nejtemnějšího zákoutí mé duše. Nepřicházelo to v úvahu. Tommy mě nemohl opustit. Byl to můj nejlepší kamarád. Nejlepší z celé party. Jeho jsem kdysi tajně milovala, s ním jsem měla tolik společného, on mi nejvíc pomáhal. Tommy nesměl odejít.
"Tome? Haló,"zavolala jsem znovu a pomalu postupovala bytem.
Do nosu mě uhodil prudký zápach. Lekla jsem se. Odněkud jsem ho znala. Jen jsem si nemohla vybavit odkud. Šla jsem za tím puchem. Vedl mě do obýváku. Se zavřenýma očima jsem otevřela dveře. A pak, když jsem otevřela oči, jsem se sesypala k zemi. Ležel tam Tommy. Můj milovaný přítel Tommy. Byl mrtvý. Stejně jako Ewan a Jack. Tak proto jsem to znala - ten smrad, ten pocit…Už jednou jsem mrtvolu našla. A teď to byla další…Na nic jsem nečekala a vyběhla ven. Musela jsem na čerstvý vzduch. Zhroutila jsem se na lavičce před domem… Za dva dny měl Tom pohřeb. Byli jsme na něm jen já a Frank. Žádnou jinou rodinu Tom neměl. Měl jenom nás, naši partu… Jak jsme tam tak stáli, měla jsem pocit, že nikdy nemůžeme uctít jeho památku. Vždyť jsme na sobě ani neměli černé oblečení! Byli jsme špinaví, umaštění, zkažení…Jen s vypětím všech sil jsem zadržovala vodopády slz. Bylo mi zle. Frank na tom byl podobně. Naše rodina se úplně rozpadla. Byl to konec. A na řadě byl jeden z nás…Odcházeli jsme se sklopenou hlavou. Nevěděli jsme, kam jít. Nakonec nám za útočiště posloužil starý most za městem…
Frank. Byl další. Zemřel přesně za čtrnáct dnů. Naštěstí jsem to nebyla já, kdo ho našel. Rozhodl se odjet a trochu si provětrat hlavu. Skončil v nějakém doupěti, kde denně fetoval mnohem víc než s námi. Netrvalo to dlouho a opustily ho síly i rozum. Nedal si pozor, kolik bere. A tak zemřel…
Na světě jsem zůstala jen já. Sama. Opuštěná. Všichni kluci byli pryč. Odešli, opustili mě. Rodina se rozpadla tím nejhorším možným způsobem. Proklouzla mi mezi prsty. A najednou nebyl nikdo, za kým bych mohla jít, kdo by mi mohl pomoct nebo poradit. Byla jsem jen já a moje vzpomínky na ta nejlepší léta mého života a na ty nejlepší lidi kolem mě. Trpěla jsem depresí. Nekonečnou a opravdu krutou. Nešlo se z ní dostat. Spoustu času jsem trávila právě tam na naší oblíbené cestě, u hrobů svých nejlepších přátel. Samozřejmě to nebyly jejich hroby - neležela tam jejich těla, byly to jen stlučené kříže. Ale byly tam jejich duše. Tam -
všichni společně -
jsme si povídali a snili. Já snila. Zoufalá a smutná. Rvala jsem si vlasy, hrabala do hlíny, ležela na tom místě ve dne v noci…Pár lidí zastavilo a ptalo se, co se děje…Nebyla jsem schopná odpovědi. Taky jsem tam fetovala. Píchala jsem si další a další dávku a …Nevím, o čem jsem snila. Jen jsem už nechtěla být takhle sama…Když jsem si dala hodně heroinu, byla jsem schopná vidět jejich tváře a slyšet jejich hlasy. Dávalo mi to pocit, že tam pořád ještě jsou se mnou, i když nebyli. Tam a s heroinem jsem si nemusela přiznat, že to byly právě drogy, které nás rozdělily a zničily nám život. Tajně jsem snila, že heroin nás zase spojí…
Píchla jsem si další dávku - dost vysokou na to, aby mi bylo fajn. Byla vlhká letní noc. Měsíc se tyčil na nebi a pozoroval, co se děje na Zemi. Myslíte, že mě viděl? Ležela jsem u hrobů svých nejlepších přátel a pomalu usínala…
"Dobrou Ewane, Tomme, Jacku, Franku…Hezky se vyspěte,"zamumlala jsem a zaklapla oči. Chtělo se mi strašně spát…

Obraz blázna

25. února 2010 v 19:33 | Prinzeschen |  Básničky
Jen ty a já, já a ty.
Někdy, někde, někam jdeme.
Snad na sebe nezapomeneme.
Až půjdem ráno každý sám.
Jen já a ty, ty a já.
Jsme obraz, který nemá rám.
Myslíš, že tě jen tak dám?
Nepřipustím žádný zvrat.
Nenechám tě zamávat.
Jen ty, já, my.
Pár tahů štětcem do prázdna.
Jestli mě máš za blázna,
tak to vlastně chápu.
V tvém pohledu tápu.
V pohledu, co nezebe.
Víš - jsem blázen do tebe.

Malování poezie

25. února 2010 v 19:30 | Prinzeschen |  Básničky
Prostě jen maluju si různé světy
bez štětce a bez palety.
Prostě jen tak píšu slova,
někdy stará, jindy nová.
Tvořím cosi barevného,
dám do toho něco svého.
Na černočerném pozadí
dám myšlenkám pořadí.
Až z toho vznikne zvláštní obraz,
jako v zrcadle svůj odraz
vidím.
Řídím
zvláštní pochody.
K chodníkům nekreslím přechody.
K maminkám nepíšu děti.
Na ulice poházím smetí.
Všechno dělám naruby.
Jenom všechno ničím.
Jsem ozbrojená po zuby,
když myšlenky křičím.
V místnosti plné hluchých.
Chci všechno dělat nově.
Ne reálně, ne snově.
Dělám věci jinak, bez rozmyslu.
Maluju poezii - v širším slova smyslu.

Smaragdová múza

25. února 2010 v 19:11 | Prinzeschen |  Básničky
Múza, co má podobu anděla.
Před lety do oken mi vletěla.
Na otázku, zda zůstane, pokrčila rameny.
Považovala jsem to za špatné znamení.
Možná z mé nedůvěry pramení.
Snad jen proto, že jsme byli znavení.
Já a má múza. Kým? Životem samým.
Vším tím bděním a dlouhým spaním.
Společně však najednou přišli jsme na to.
Že teoreticky i prakticky vzato.
Jsme pro sebe stvořeni.
A v lících mých hoření
pocítit mi dalo,
že múza v hrsti není málo.
Ba co víc - je nejvíc na světě.
Nenajdu už takovou na celé planetě.
Tak jsem si ji nechala - tedy vlastně jeho.
A měla jsem velkou chuť dát mu něco mého.
Tak začala jsem skládat básně, verše psát,
když myslela jsem na něj a nemohla spát.
Ódu na jeho zelené oči,
na pevné ruce co ve vzduchu točí
mou postavu, až rozvlní se vlasy.
Popsala jsem stránky kouzlem jeho krásy.
A písmena do budoucnosti dosvědčí,
slova jen odevzdaně přisvědčí.
Že byl mou múzou do konce mých dnů.
Že byl náplní těch nejpěknějších snů.
Ve kterých se jenom smál,
že i led by pookřál.
Nad tím zvláštním zázrakem.
Je záchranným padákem.
Pro mé sny a přání, pro mě samou.
Když občas řádky jen mě klamou.
Pak děkuji nejvíce, že tenkrát před lety.
Nestáhla jsem v depresi své rolety.
A múza našla cestu, tam kam měla.
I kdyby jiná byla tu, jen jeho bych chtěla.
Svého prince se smaragdovou mocí.
Jenž tenkrát bloudil tmavou nocí.
Než zamířil do mých oken v podobě anděla
a vytvořil zas srdce ze spáleného popela.

Dívka s vichřicí

22. února 2010 v 18:11 | Prinzeschen |  Na plátně
Malováno tuší...Mám pocit, že tomu pořád něco chybí, je to moc obyčejné. Ale na fotce to vypadá jednoduše a celkem dobře.

Figurky

21. února 2010 v 9:35 | Prinzeschen |  Na plátně
Spontánní nápad na výrobu čtyř figurek ze hry Člověče, nezlob se...Vlastně na tom nic není, ale líbí se mi ty barvy a vůbec...

Tanečnice z mraků

20. února 2010 v 16:24 | Prinzeschen |  Na plátně
Již můj třetí pokus o malbu...Ty pokusy mi přijdou stále stejně špatné a nesrovnatelné s ostatními, kteří se taky o něco podobného pokouší, ale přesto v nich nacházím i něco, co se mi líbí...

Čokoládový dort aneb Pohroma v naší kuchyni

18. února 2010 v 19:01 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Stalo se to jednoho dne - je to už celkem dávno. Rozhodla jsem se (ano, přesně já, ta, která do kuchyně vleze jen v případě plného talíře na stole nebo nezvladatelné mlsné), že upeču svému drahému narozeninový dort. Jelikož má matka usoudila (zcela oprávněně, ale stejně mě to urazilo), že na to nestačím, rozhodla se mi pomoci. Na konec se ukázalo, že jsme na to nestačily ani spolu...
Po smíchání všech surovin (což byla ta nejjednodušší část, které mě do značné míry uklidnila) vzniklo těsto. Těsto neidentifikovatelné hnědé barvy, sladké čokoládové chutě a velmi prapodivné konzistence (to mě zrovna neuklidnilo. Ochutnávku jsem s díkem odmítla), které jsme o něco později (když bylo KONEČNĚ bez hrudek) nalily (nebo se o to pokusily) do připravené srdcové formy trůnící na připraveném pečícím papíře rozloženém na relativně stabilním plechu (Za A) byla jsem poučena, že přesně takhle se to dělá; za B) slovo relativně jsem použila schválně. Ten plech nebyl rovný ani náhodou). V prvních chvílích se zdálo být vše fajn. Stály jsme u našeho veledíla a hrdě se usmívaly. Jenže - pak se to stalo. Každá věc má nějaký háček. Když říkám každá - myslím to doslova. I to hloupé pečení s sebou nese nějaká rizika. Vypadalo to zhruba takhle - srdcová forma zcela nedosedla na ten "opravdu" rovný plech. To způsobilo, že těsto neidentifikovatelné konzistence se začala hrnout ven. Vůbec nedbalo na naše prosby ani zoufalé pohledy. Prostě si dělalo, co se mu zlíbilo. V tu chvíli moje matka zareagovala. Odstranila srdcovou formu. Těsto se rozteklo po celém plechu. Vím, že s tím počítala. Pak - s nehranou zručností - těsto z pečícího papíru přelila do připravené mísy. Zdálo se, že situace je zachráněná. Jenže...
Matka: Přines pečící papír.
Já: Kde je?
Matka se rozhodne, že bude lepší si pro pečící papír dojít, než čekat na mě. Učiní to ve velmi rychlém čase. Musím uznat, že měla pravdu - nebylo by rozumné čekat na mé hlemýždí tempo. Matka rychle stříhá pečící papír, rozkládá ho na plech, přikládá na něj zlobivou srdcovou formu a nalévá do něj těsto. Na očích jí vidím, že se modlí, aby se tentokrát ta hloupá hnědá hmota udržela na svém místě. Přání se jí nevyplní...
Matka: Přines puklici.
Já jen přikyvuji, padám na kolena a hledám tu zatracenou poklici. Mám ji! Podávám ji matce. Matka přikládá poklici na formu. Zbledne.
Matka: Je to malá poklice! Podej větší poklici! Rychle!!!
Zní to vážně naléhavě. Začínám zmatkovat. Zalovím hlouběji do útrob naší linky a nahmatám něco, co připomíná velkou poklici. Podávám ji matce,
Matka přikládá poklici na dort. Nic se neděje. Těsto teče dál. Vzdáváme to a vkládáme takto zmrzačený dort do trouby. Po chvíli těsto téct přestává. Zdá se, že máme vyhráno.
Sedíme společně na gauči a zhluboka dýcháme. Očekáváme výsledek.
Po půl hodině vytahujeme něco, co opravdu připomíná dort. Má to sice dobré tři centimetry na výšku a zvláštní okraje (to, jak se vyteklé těsto rozpeklo), ale je to náš vypiplaný poklad. Stíráme si poslední kapky potu. Mise narozeninový dort splněna a dokonce to nedopadlo tak hrozně, jak by se z mého líčení mohlo zdát.

Výblitky šťastného cvoka

18. února 2010 v 18:42 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Už zase musím psát, o tom, jak je mi dobře. Proč? Já ani nevím - snad proto, že jsem tu často psala o tom, jak je všechno špatné. Teď je to naštěstí pryč a já jsem ryze spokojená. Jen tak bez nějakého zvláštního důvodu. Jenom to tak cítím. Nic mě netíží, žije se mi lehce. Možná už mám to těžké vybrané a teď pro změnu přijde to hezké. Nebo jsem všechny svoje splíny vložila do básní, takže mi vlastně žádné nezbyly. To je dost možné. Když si pročítám svoje starší básničky - pane jo...Ta beznaděj v nich je a jde pěkně cítit. Dokonce si vybavuji okamžiky, kvůli kterým jsem všechny ty rýmy psala. A že to nebyly hezké chvíle...Jenže teď jsou všechny pryč. Všechno zlé se nějak smylo a zmizelo. Zůstalo jen to málo, co souvisí s mojí tvorbou - jako třeba že maluju úplně příšerně, nemám vůbec čas na psaní a přitom mám strašně moc nápadů, najdou se kritici mých fotek a já si říkám, že bych se měla jen a jen zlepšovat...Ale to je v podstatě dobrý splín. Takový, který mě pohání dopředu. Ten se může jen vyplatit. Na tom, že jsem šťastná, se možná podepsaly ještě dvě věci. Smíření se se svým vlastním já. Klidně mi říkejte, že jsem cvok - no a co? Možná i jsem, ale záleží snad na tom? Žije se mi dobře, mám svůj život a svět ráda. Mám lidi, co mě mají rádi přesně takovou. Tak co?:) A ta druhá věc? Přišla jsem na to, že nemůžu čekat na to, že mě někdo udělá šťastnou. Bylo by to fajn, ale je to příliš nepravděpodobný. Lepší je spoléhat se jen sám na sebe. A udělat se šťastným. Najít věci, které štěstí umí udělat bez účasti někoho jiného. Učím se být svá a nezávislá, učím se být v mnoha věcech lepší...A už jenom ten pokus o učení musí nutně vyvolávat štěstí :).

Nemocná láskou

17. února 2010 v 10:25 | Prinzeschen |  Básničky
Jsi jako nemoc,
která se usadila pod kůží
a nevyléčí ji žádný lék.
Neexistuje.
Možná jiní mají vztek.
Ale já tě zbožňuji.
Nechci opustit tuhle svou chorobu.
To ani nejde.
Ztratit nejcennější osobu.
Jen tak.
Z nudy.
Píšu různé bludy.
O tom, že svět bez tebe.
Neaspiruje na nebe.
Ale dokud mám po kom toužit.
Donutím čas se jen ploužit.
Abych umírala dobu dlouhou.
Na tebe.
Umřu nevyléčitelnou touhou…