Prosinec 2009

Lilly Allen - Him

19. prosince 2009 v 18:34 | Prinzeschen |  Překlady

Mohl bys mě prosím vzít pryč z tohohle místa?
Už nemůžu snést dívat se na vaše tváře.
A jestli je nějaký druh boha, myslíš si, že je spokojený?
Když se dívá dolů na nás. Zajímalo by mě, co vidí.
Myslíš si, že by si myslel, že věci, co děláme, jsou ztráta času?
Možná by si myslel, že se nám daří prostě fajn.
Myslíš si, že je švorc nebo finančně zabezpečený?
A když přichází volební období, zajímalo by mě, koho by volil

Od té doby, co si pamatuje, lidé umírali v jeho dobrém jméně
Dávno před zářím
Dávno před únosy letadel
Ztratil závěť, nemohl se rozhodnout
Neví, co je správné a co špatné
Ale je tu jedna věc, kterou si je jistý - že tohle trvá příliš dlouho

Myslíš, že řídí své auto bez pojistky?
Nyní je zajímavý nebo si myslíš, že nás nudí?
Myslíš si, že jeho oblíbený typ člověka je běloch?
Myslíš, že byl někdy potrestán za daňové úniky?
Myslíš, že je dobrý v pamatování jmen lidí?
Myslíš si, že někdy bral smack nebo kokain?
Nedokážu si představit, že by se někdy chtěl zabít.
Jeho oblíbenou skupinou jsou Creedence Clearwater Revival.

Od té doby, co si pamatuje, lidé umírali v jeho dobrém jméně
Dávno před zářím
Dávno před únosy letadel
Ztratil závěť, nemohl se rozhodnout
Neví, co je správné a co špatné
Ale je tu jedna věc, kterou si je jistý - že tohle trvá příliš dlouho

Od té doby, co si pamatuje, lidé umírali v jeho dobrém jméně
Dávno před zářím
Dávno před únosy letadel
Ztratil závěť, nemohl se rozhodnout
Neví, co je správné a co špatné
Ale je tu jedna věc, kterou si je jistý - že tohle trvá příliš dlouho

American Woman!

18. prosince 2009 v 18:33 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Pořád tomů nemůžu uvěřit! V září letím do USA. Na dva měsíce se ze mě stane
emerikn wumn!

NEkámošky

18. prosince 2009 v 18:26 | Prinzeschen |  Vzpomínám
Vzpomínám, jak jsem byla hrozně naštvaná na to, proč jsou takové. J. a M. se hrozně změnily. Měla jsem je fakt ráda a pak tohle...Nepárala jsem se s nimi. Obvykle to dělám - s nikým se nepárám. Od té doby jsme spolu nemluvily. Rozhodně ne jako kamarádky. Myslela jsem si, že jsou ty nejhorší kámošky na světě. Viděla jsem u nich spoustu vlastností, které jsem předtím z různých důvodů (zřejmě z vlastní blbosti) přehlížela.
Dnes bych se jim měla omluvit. Zdaleka nejsou tak hrozné. Byly sice divné, ale rozhodně ne úplně příšerné. Teď jsem potkala nové a mnohem horší "kámošky". Vlastní spíš ne-kámošky. Zaplaťpánbůh, že i s nimi jsem udělala rychlý proces. Zřejmě si to ještě vypiju, ale nebudu se bavit s lidmi, za které bych se musela stydět. Být dál členem jejich "party" - musela bych se stydět i za sebe.

Sušený

17. prosince 2009 v 19:25 | Prinzeschen |  Vzpomínám
Dnes jsem si vzpomněla, jak jsme si na základce nosili přes prázdniny kytky domů, aby neuschly. Taky jste to dělali? Každej vyfasoval jednu oškubanou rostlinu v ošoupaným květináči a nesl si ji do svého pokojíku, kde jí měl trochu ulehčit život. Když pak začala škola, vrátil ji na původní místo. A příští rok se to opakovalo znovu. Na střední se tohle nedělá. Tam nikdo dokonce chudáky kytky ani nezalije...A pak proč je ve třídách málo kyslíku...

Třicettrojka aneb 33

17. prosince 2009 v 18:19 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Nejsem posedlá tímto číslem jako Jim Carrey ve filmu 23. Tohle je počet měsíců, který dnes slavíme s Panem Božským. A myslím si, že ta třicettrojka za to stála. Často u srdce nás hřála. Ještě tisíckrát více měsíců bych nám přála :-*

Pozpátku

17. prosince 2009 v 18:15
Dělám věci pozpátku,
vyhýbám se začátku.
Je mi strašně,
když tvářím se šťastně.
Je mi slastně…
Padám,
často vstávám.
Padám… Kam?
Sotva to tam
znám.
Co je se mnou?
Se ptám.
Jsem klidná.
Je čas.
Zvýšit hlas.
A říct
nadešel čas být
sama sebou.
O místo se bít
s ní i s tebou.
Zbavím se lidí,
co mě ke dnu táhli,
Těch, co byli falešní kamarádi.
Proti mně se spřáhli,
a co má být?
Můžu bez nich žít.

Napořád

16. prosince 2009 v 19:46 | Prinzeschen |  Básničky
Sedím nad prázdným listem papíru
a přemýšlím, co by nejlépe řeklo -
našla jsem zázrak největší z celého vesmíru.
Bez tebe i nebe bylo by peklo.
V pár větách nelze vyjádřit, co se ve mně děje.
Mlčím a hledám slova,
abych správně vyjádřila, že je
pro co vstávat každé ráno zas a znova.
Jsi to ty - můj přístav naděje.
Jsi teplé objetí, co v zimě zahřeje.
Jsi něžné pojetí mého života.
Jsi výsledkem snažení dona Quiota.
Jsi zázrakem a mou láskou - možná pouhou.
Jsi tou největší vášní a touhou.
Jsi - nejdůležitější věc, která se kdy stala.
Nová naděje do plachet, když jsem to už vzdala.
Ty znáš všechna kouzla,
potichu je šeptáš před spaním
a já vím,
magie už k nám do srdcí vklouzla.
Miluji tvé hnědé vlasy,
co do čela ti padají jako prudký vodopád.
Prsty mé objevují jejich krásy,
běhají sem a tam, až přijde prudký spád.
A jemnost tvých kadeří mi dovolí odejít,
jen na chvíli pryč.
Pohladit víčka, za kterými jsou oči, které umí snít.
Mám k nim klíč.
K těm zeleným drahokamům ve tvé tváři,
smaragdy noci, které jasně září.
A vždy ukážou mi cestu ke hvězdám,
vozíš mě tam často, směr už znám.
Vějířky tmavých řas jejich kouzlo ochrání,
snad mohu doufat ještě v setkání
s tou čistou nebeskou krásou.
Pohled tvůj laskavý je spásou.
Kůže jemná krásně voní,
stýská se mi často po ní.
Po sametové přikrývce, co hřeje jako zázrak.
Jako štěstí.
To mi věstí.
Jen úsměvu náznak.
Úsměv těch rtů, co jsou jako plátky růže,
jemně se dotýkají mé kůže.
Jsou jako vánek, co omylem sem zabloudil,
aby hloupé ženské srdce obloudil.
Ale kdo by se bránil takovému blouznění?
Netoužím po ničem jiném -
chci jen mých a tvých rtů souznění.
Jen pár vteřin stačí…
Cvrlikání ptačí
lépe než harfa zní.
Struny mých pocitů rozezní.
Při nekonečných polibcích v parcích a zahradách,
při výpravách
do jiných světů, které jsou jen naše.
Slyším tvůj hlas, vyzývá mě plaše.
Na tvé kůži si ustlat,
ve tvých vlasech budu spát.
A snít.
O spršce pih, které jsou poslední tečkou
na umělcově dílu.
O nejvřelejších objetích, která umějí dál sílu.
Jít dál a nezůstávat stát.
A snad
potajmu si přát:
zůstaň se mnou napořád…

Miliony řádků

16. prosince 2009 v 18:52 | Prinzeschen |  Básničky
Jen v pár větách - snad,
chci popsat anděla.
Už párkrát s ním
po ulicích jsem letěla.
Minuta po minutě svištěla.
Viděl i někdo jiný mého anděla?
Bez křídel a svatozáře,
bez křehké porcelánové tváře.
S očima romantického lháře.
Žháře.
Co svým plamenem podpálí duši.
Bezbřehá zeleň jeho očí mu sluší.
Ten anděl jsi ty.
A já jsem jen vločka sněhová -
nikdy nevíš, jak se zachová.
Když se dotkne tvé kůže,
okamžitě roztaje.
Když padne na plátek růže,
s láskou si jen pohraje.
Když anděl ji chytí do dlaní,
je to konec světa.
Když hluboce se mu klaní.
Nevyjádří to věta.
Snad utekla ze svého polosvěta.
Za ním.
Klidným spaním.
S andělem a spásou jeho psaní.
Bytí
do sítí ji chytí.
Do sítě z jeho kučer hravých,
z prstů jeho popínavých,
z pohledů vyčítavých
a rychle bijícího srdce.
Buch, buch, buch…
Vzruch.
V andělském těle.
Ojediněle.
Od dob, co tě znám, bývá mi skvěle.
Konec?
Ne -
jen začátek, vždyť jsme pár.
Vyhrajeme hru, kterou jsme začali hrát.
Vločka sněhová má tě ráda,
anděl ďábelský má mě rád.
A co bude dál?
Přestaň se ptát.
Vždyť odpověď znáš…
V milionu řádků ji napsanou máš…

Vypravěč

16. prosince 2009 v 17:50 | Prinzeschen |  Básničky
Vyprávím příběhy.
Jsou lehké jako cigaretový dým
nebo táhnou k zemi jako únava.
Je pozdě večer. Spím.
Vyprávím tak, jak umím.
Často mluvím,
často sním.
Vyprávím příběhy.
Bílé jako sníh, které leží stranou.
Černé, které duši neuhranou.
Modré jsou podobné křídlům motýlím.
Z červených pro změnu zešílím.
Vyprávím chvíli příběhy.
O minulých láskách.
Jen o nepěkných maskách.
Snažím se spát.
Padám.
Do příběhů, které znám.
O jemných hnědých vlasech.
O zlatě žlutých klasech,
které slunce pochovalo ve svém náručí.
Vyprávím o vnitřním stavu, co větru poručí.
Klid, ticho - zní všude kolem,
když procházím se sama polem.
A jen tak sním,
o tom,
že zase něco vyprávím…

Život

15. prosince 2009 v 18:12 | Prinzeschen |  Básničky
Jednoho dne přišel den,
narodil se ten,
kým jsi nebo jsi jím byl.
Do tmy si se narodil.
Z plných plic křičel,
chtěl mít místo na světě.
Na modré planetě.
Plné lidí.
Narodil ses bledý jako sníh,
plakals nad svým osudem.
Pak znenadání ozval se smích,
vyvolaný přeludem
v bílém líbezném dlouhém plášti.
Pocítils snad k němu špetku zášti?
Křičel si dál s tváří hořce zkřivenou,
přál sis už vstát
jako on.
Přál sis běhat maraton.
Nebo jen po kolenou lézt.
Nešlo to, v kočárku ses musel vézt.
Trvalo pár let, než na nohy ses postavil.
Pocit štěstí poprvé se dostavil.
Tvé hnědé vlasy připomínaly pečené kaštany
a v očích ti šibalsky jiskřilo.
Měly barvu smaragdu, když jsi cupital mezi platany.
Slunce ti úsměv zalilo.
Vzduchem rozléhal se znovu smích,
už posté padal sníh.
Bílý jako květ lilie,
jak bílé víno dětskou duši opije.
I po letech tvůj úsměv na tváři se vyjímá,
dobře ho znám.
Reliéf tvé tváře výjimečně mě zajímá,
jen se dotýkám.
Jemných řas, co v konečcích skrývají tajemství,
osmnácti mladých let,
doba, kterou už společně obýváme svět.
*
I mně bývalo pět.
A v mlází jsem běhala,
po sídlišti lítala.
Než jsem se naučila, jak funguje svět.
Neshrneš ho do pár suchých vět.
Nestačí jen říct,
slova ho nedokážou vyjádřit.
Slova jsou jen prázdná,
chci být k němu rázná.
K životu, co tlukot srdce mi dal,
kyslík mi do žil posílal.
Mou tvář z hmoty uplácal.
S hlasem mým si povídal.
Vlasy hnědí namaloval.
Oči jako čokoládu daroval.
Pihy na mě načmáral.
A snad štěstí mi přál.
Kéž by při mně pořád stál.
Dál…
Snažím se jen říct,
že život je víc.
Než jsme mohli chtít.
Snažím se ho žít,
ale je to síla.
Jako bych snad pila…
Točí se se mnou celá planeta,
celý vesmír v nekonečných obrátkách víří.
Snad se s mou přítomností smíří.
Podstata života je ve vůních a pojmech
v dotycích, pohlazení a dojmech.
Je nezachytitelná a nepopsaná,
je na začátku, nedopsaná.
Jsem to já a jsi to ty,
básně, knihy a noty.
Jsme to my, máme v sobě mládí a žár.
Máme ten dar.
Žít dál.
*
Tvá milá tvář najednou je plná vrásek,
na hlavě už objevil se další šedý vlásek.
Pozoruješ smutnýma očima vlasy krásek,
své vlastní chmýří dáš do natáček.
A odcházíš spát.
Únava tě skolila - snad ne napořád.
Musíš tu s námi být,
musíš pro vzpomínky žít.
A s bezzubým úsměvem vyprávět
o všech těch mladických mýlkách.
O krásných i smutných chvilkách.
Moudrost vepsaná v tvém úsměvu,
tak jen se směj dál.
Patříš k nám.
Vnímám tvých prstů třes,
já vím, je to jen stres.
Co přejde hned,
na bolest hlavy přinesu led.
A nemoc porazíme spolu.
Budu u tvé postele stát,
ať se děje cokoli,
i když budeš umírat…
I když bude konec,
ne - nezazvoní zvonec.
Budeš tu dál
v nás.
Půjdeš na poslední bál.
S ledovou dámou v černých šatech,
zatančíte si v tajemných blatech.
A pak budeš navždy jen spát.
V hrobě bezedném klát.
Snad
v klidu přemítat.
Nad světem, co čeká někde v budoucnosti.
Snad je tam tma, snad světlo.
Možná zima, možná teplo.
Všechno nebo nic.
To nevědomí je k zlosti,
však mrtví nemohou mít víc.