Prosinec 2009

O líbivosti

23. prosince 2009 v 17:20 Černé na bílém
František Xaver Šalda:
"Jen kurvy se musí líbit, básně ne!"





Ztráty a nálezy

23. prosince 2009 v 17:14 | Prinzeschen |  Básničky
Nač ztrácet čas minulostí,
když budoucnost před námi leží.
Nač trávit život vsedě,
když svět kolem běží.
Rychlostí světla dopředu se řítí,
jako zrnko prachu tě chytí
a sebou smete.
Jako kus těsta hněte
do vysněné postavy -
jen jedné z davu.
Neztrácej hlavu.

Nač ztrácet čas minulostí,
když přítomnost každý den žijem.
Nač trávit život vleže,
když každý se o štěstí bijem.
Tak jak umíme,
často ani nevíme,
co chceme a jak na to.
Nerozeznáme zlato
od falešného smíchu -
pronásleduje nás v tichu.
Stojí to za to?

Toužím...

23. prosince 2009 v 9:39 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
...umět malovat. Čím víc nad tím přemýšlím, tím více mě to fascinuje. V obrazech je strašné kouzlo, můžete si vytvořit svůj vlastní svět, pojmenovat ho jen svými slovy, dát mu nové rozměry, nové barvy...Bylo by nádhera, kdybych si mohla ilustrovat vlastní básničky a povídky. A je už jedno, jestli by to bylo klasické malování nebo tvoření ve Photoshopu. Myslím, že už vím, co si dám jako novoroční předsevzetí :).

Myšlenky

23. prosince 2009 v 9:33 | Prinzeschen |  Básničky
Kapou jedna za druhou,
končí na koberci v malém jezírku.
Jen na chvilku…
Než zase zmizí v tichu.
Mluvím tu o přepychu.
Tikajících hodin,
hnacím motoru mého života.
Jsem pořád živá,
i když ze mě chtějí vytvořit robota.
A naprogramovat mi cosi,
co jen radost druhým nosí.
Ne.
Ony kapou jedna po druhé.
I když za chvíli po nich nic nezbude.
Jen prázdné místo,
kde slyším
harfy hrát
a vidím
nymfy lhát.
Jsou pořád se mnou v tichu,
mluvím o posledním hříchu.
Co mi nedá spát.
V posteli ležím sama,
houpu se na vahách.
Hledám kouzla
v mých vlastních popravách.
Kapou - kap, kap, kap,
slyším jejich kroky - klap.
Snáší se k zemi,
tak lehko je mi,
s těžkým závažím na dlani.
Nikdo mě nezraní.
Spoutaly mě do svých pout,
nechaly mne po nich plout.
Jsou se mnou, i když v koutě stojím.
Občas se jejich síly bojím.
Ale nikdy je nezradím, jsou jen mé.
Nejsou dobré ani zlé.
Kapou na koberce jedna, druhá, třetí…
Ach, jak ten čas letí.
Když ho trávím s nimi -
múzami z hor a moří.
Hasí to, co v duši hoří.
Nepřináší mír a klid.
Nepřetrhnou mi mou nit.
A přesto rozbouří klidné vody stojaté,
jsou buřičky na názory bohaté.
Vyvolají revoluci a pak ji rychle zhasí.
Své meče na popravě tasí.
Platím za ně příliš draze.
Za pár chvil kdy je mi blaze,
je to vysoká cena.
Neznám ani jejich jména.
Jen vím, že postupně na koberec kapou,
ve vzdušných proudech občas tápou.
Ale pak najdou svůj cíl a usnou.
Mluvím tu o nich dlouze,
podlehla jsem své touze -
vyslyšet jejich volání.
Sotva mě ale zachrání.
I když jsou tu se mnou zas.
Z dálky slyším jejich hlas.
A vnímám jejich smyšlenky -
už zase na koberec kapou.
Mé vlastní zvláštní myšlenky.

Přízrak minulosti

22. prosince 2009 v 19:04 | Prinzeschen |  Básničky
Někdy se zjeví v okně jako temný přízrak,
pak začínám se bát.
Může to znamenat
cokoli si jen budu přát.
Ale nenechám to tak…
Až příliš mě děsí to imaginární kouzlo,
které by tak lehce do duše vklouzlo.
A začalo malovat obrazy,
které už dávno někdo spálil.
Znovu oživilo slova,
která mi kdysi kdosi vpálil.
Jen tak, aby mě zranil…
Tiše by povytáhlo oponu jedné hry,
kde jsem hrála hlavní roli já.
Teď tak vzdálené se to zdá.
A vlastně je dobře, že čas to vzal.
Každý z nás šel svou cestou dál -
a sám.
V samotě je svoboda,
i když v páru jsem našla štěstí.
Avšak v minulosti - víc než jeden,
tento stav jen slzy věstí.
Slečna minulost občas mě děsí,
když na okno zaklepe.
Na rameno poklepe.
Do hlavy se vnoří,
cestičky zpět tvoří.
Za modrýma očima
a uhlově černými vlasy,
za plícemi dehtovými,
staré špatné časy.
Bez prince a bílého oře,
chudá na city, znala jen hoře.
A balvany posazené hluboko do srdeční tkáně,
plakala jsem často, plakala jsem za ně.
Za falešné saně.
Nevzpomínám na ně.
Odeženu minulost - STOP!
Nesmí překročit můj práh.
Ten přízrak, co rád by na mě sáh.
Aby znovu vyvolal mrtvé staré duše
a mohl mě mučit pohledy
jim přímo do očí.
Srdce se málem rozskočí.
Zabiju ho, nešetřím ohledy.
Nevpustím minulost do svého světa.
Konec. Tečka. Poslední věta.

Musím

22. prosince 2009 v 10:12 | Prinzeschen |  Básničky
Musím psát,
abych osvobodila svou duši.
Musím hrát,
že to tak má být a mě to sluší.
Musím spát,
abych zítra ráno
musela zas vstát.
Je to tak dáno.

Musím žít,
aniž bych věděla jak.
Musím jít,
neumím létat jako pták.
Musím být
tou, kterou nechci být snad,
abych měla pocit,
že každý mě má rád.

Musím poslouchat,
ale co když chci řvát?
Nesmím se porouchat,
musím jen stát.
Musím muset,
je to tak správně.
A co nemuset
se bát bázně?

Nemusím, říkám rázně.
Možná jsem blázen,
který jde proti proudu řek,
proti všem.
To můžu - a klidně každý den.
Smím,
aspoň dělat, že sním.
Můžu být osudem mým.

Zvláštní...

21. prosince 2009 v 9:44 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Lidé jsou velmi zvláštní druh. Rádi se hádají, postrkují, perou, přou, dohadují, pomlouvají, hašteří, nadávají si, podceňují jiné, soudí dvojím metrem, lžou, tají; jsou nepřejícní, závistiví, zlí, necitliví, falešní jako pětník, vypočítaví; přetvařují se, vymýšlejí si, myslí jen sami na sebe a tak dál. Je toho spoustu a člověk se ptá, proč to všechno? I když každý jsme nějaký, všichni jsme přece stejní - ze stejných kostí, ze stejných svalů a stejných buněk. Každý z nás prožívá pořád dokola ty samé pocity, ať už je to zlost, radost, smutek, bezmoc, naděje, štěstí, zuřivost, láska, nenávist...Každý máme někoho rádi a někdo má rád nás. Každého z nás by někdo postrádal, chyběli bychom mu a bez nás by byl jeho svět prázdný. Každý z nás by chtěl najít své štěstí. Škoda, že ti ostatní, ač sami touží po tom samém, mu hází klacky pod nohy. Inu, člověk je opravdu velmi zvláštní druh a myšlení mu bohužel někdy více škodí, protože právě v něm se rodí ty nejhorší intriky...

Lily Allen - Chinese

21. prosince 2009 v 9:19 | Prinzeschen |  Překlady

Vidím tě z nebe
a zajímá mě, jak dlouho ti bude trvat dostat se domů

Čekám už hodinu nebo tak na kolotoči
Kouřím cigaretu k zahnání volné chvíle
Protože doprava je peklo

Nechci nic víc
než vidět tvou tvář, když otevřeš dveře
Uděláš mi fazole na toastu a dobrý šálek čaje
A budeme mít čínu a dívat se na televizi
Zítra vezmeme psa na procházku
a odpoledne si možná budeme povídat!
Budu vyčerpaná, tak si pravděpodobně půjdu lehnout
A budeme mít čínu a dívat se na televizi.

Utřeš mi z oka slzu
A řekneš, že všechno co to vyžaduje, je telefonát
Pláču z myšlenky, že budu sama a pak
mě zajímá, jak dlouho mi to zabere, než budu zase doma

Nechci nic víc
než vidět tvou tvář, když otevřeš dveře
Uděláš mi fazole na toastu a dobrý šálek čaje
A budeme mít čínu a dívat se na televizi
Zítra vezmeme psa na procházku
a odpoledne si možná budeme povídat!
Budu vyčerpaná, tak si pravděpodobně půjdu lehnout
A budeme mít čínu a dívat se na televizi.

Vím, že to nevypadá fér,
ale pošlu ti pohled, až tam budu

Nechci nic víc
než vidět tvou tvář, když otevřeš dveře
Uděláš mi fazole na toastu a dobrý šálek čaje
A budeme mít čínu a dívat se na televizi
Zítra vezmeme psa na procházku
a odpoledne si možná budeme povídat!
Budu vyčerpaná, tak si pravděpodobně půjdu lehnout
A budeme mít čínu a dívat se na televizi.

Papírová loďka

20. prosince 2009 v 18:19 | Prinzeschen |  Básničky
Jsem papírová lodička,
co jen na hladině louže se kývá.
Svou tesknou píseň zpívá.
O námořnících,
kteří se nechali sirénami zlákat.
O majácích,
bez nichž by bylo lehké tápat.

Pluji si po vlnkách,
jsem křehká.
Jsem jako pírko lehká.
Jen lehký záchvěv větru
mé plachty napne a udá mi směr.
Mířím do hlubin temných jak tér.
A pomalu padám ke dnu.
Jen kapka vody může mě potopit.
Prosím: nechci se utopit.

Oblečená do šatů
z korálů a mořské pěny.
Pluji si po kalužích, brousím si stěny.
Sním o oceánských dálkách,
jen z papíru a uvězněná na sídlišti.
Má duše je bohémská, koukni se jak sviští.
Za nepoznaným kouzlem,
co ukrylo se v mém stěžni.
I když jsme svobodní, všichni jsme vězni.

Jsem papírová lodička,
kterou někdo vyrobil, aby plula.
Její plachtu stvořil, aby se napnula.
Však když do sebe vodu nabírám,
pomalu jdu ke dnu a k zemi.
Zachránce náhle tu není.
Aby zachránil svou lodičku,
aby hodil záchranný kruh.
Život je bludný, záhadný dluh.

Už nejsem papírový koráb,
co na vlnách - byť kaluže - rád plul.
Někdo mě z vody vyzvednul.
Je konec,
mé stěny z papíru navždy zmuchlal, zničil, rozbil
a odhodil mě pryč, život můj významu pozbyl.
Jsem pryč, kaluž je prázdná.
Zůstaly jen mé neviditelné slzy.
Už brzy…

Je to doma!

20. prosince 2009 v 17:19 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Nevím, jak se to stalo, ale poslední dobou jsem vážně dítě štěstěny. Nejdřív ta Amerika, která padla na mě a teď...No škoda mluvit! Jsem strašně šťastná, spokojená, nadšená...A důvod je jediný. Nádherný Canon EOS 500D, který posune mé focení za hranice všednosti, si trůní v mojí skříni a čeká, až s ním po 12.lednu začnu fotit. Konečně se to stalo! Vůbec jsem to nečekala. Jely jsme s maminou na obyčejné předvánoční nákupy. A ona na mě najednou vyrukuje s esem v rukávu. Dneska jdeme koupit ten tvůj foťák. Ty nejhezčí věci se stávají ve chvílích, kdy to vůbec nečekáte. Ale už je to tak. Je můj! Je doma! Od té doby, co jsem ho jen chvilku držela v ruce, se připitoměle usmívám. Myslím, že jsme si souzeni.