Prosinec 2009

Nový rok za dveřmi

30. prosince 2009 v 11:53 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
A je to tu zase. Starý rok je (skoro) za námi a ten nový klepe na dveře. Je čas bilancovat, to co bylo a možná plánovat i to, co bude. Obvykle tohle nedělám. Z mnoha důvodů. Třeba proto, že nesnáším nové roky. Děsí mě to. Ta novota, do které se zase pouštím. Občas mám pocit, že na to už nemám sílu. Na všechny ty pády, rány přes držku, zrady, falše a tak dál. Na druhou stranu - budoucí rok bude za 12 měsíců zase ten starý, se kterým se budu loučit. Je zvláštní ten čas...Nepovažuji ho za svého přítele. Rád mi dělá naschvály. A asi nejen mně...Přijde mi, že těch 18 let, které v lednu oslavím, uplynulo nějak rychle. Tolik dnů a přesto se mi zdá, jako by to bylo včera, kdy jsem poprvé šla do školy s kornoutem, kdy jsem si sama přečetla první knížku, udělala první fotku... Možná nejsem sama, kdo to takhle cítí. Jedno máme ale všichni společně - nedá se s tím nic dělat...
Tak tedy - jaký byl rok 2009?Zvláštní, to vskutku. Zbavila jsem se své věrné kopie. Ulevilo se mi. Zbavila jsem se i pár dalších, kteří bohužel nebyli takoví, jak jsem si myslela. Řekla bych, že rok 2009 bude v mé hlavě navždy zapsán jako rok, kdy se ztráceli přátelé. Zřejmě to přátelé nebyli. Abych ale nebyla jen negativní, spoustu nových přátel jsem získala. Ať už tady na blogu, kam občas někteří z vás zavítají a mám pocit, že jsme si přece jen blíž, nebo ve skutečném životě. Zažila jsem vzrušující návštěvu Keňanů, která mě hodně obohatila. Navštívila jsem hodně zajímavých míst. Vyfotila spoustu fotek a nakonec se dočkala i malého zázraku - Canonu EOS 500D. Spoustu jsem toho řekla a napsala. Má drahá povídka se rozrostla na 174 stránek. Doufám, že v příštím roce toto číslo ještě rozšířím. Pomalu ale jistě se blížím svému cíli přečíst 1000 knížek - hodně jsem četla. Uklidňovalo mě to v těch nejhorších obdobích. Možná jsem se změnila. Říkají to o mně. Ale vlastně se tomu ani nedivím...Změna je život.
Jaký bude nový rok? To ještě nevím. Možná bude stejmě šokující, možná bude naopak lepší. Každopádně bude hodně náročný. Čeká mě toho hodně. Ať už ve škole, kde se na nás nahrnou ročníkové práce k maturitě, nebo v osobním životě. Na dva měsíce budu doma hostit Američana. Pak vyjedu do světa já. Vůbec poprvé poletím letadlem, poprvé navštívím jiný kontinent než Evropu a hned to bude Amerika. S Panem Božským oslavíme nejprve 3 a poté 3 a půl roku. Budeme muset vydržet dvouměsíční odloučení. Koncem roku se budu připravovat k maturitě. Vypadá to, na opravdu nabitý rok...A aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že tentokrát si předsevzetí dám. Taková, která pro mě něco znamenají. Uvidíme...

Předsevzetí do roku 2010:
  • psát, psát a psát - básničky, povídky, cokoliv...Musím přece využít všechny ty nápady v mé hlavě. Navíc bych chtěla pokusit štěstí (nebo osud) a svou dopsanou povídku o Claire odeslat do nakladatelství. Kdo ví - možná budu mít i tentokrát štěstí.
  • fotit, fotit a fotit - v podstatě to nejdůležitější předsevzetí. Nový foťák přece vybízí k tomu popustit uzdu své fantazii a zaznamenávat svět trochu jinak, než ho vidí ostatní. Navíc těch nápadů u mě v šuplíku - páni! Nejdřív se s tím ďábelským přístrojem musím naučit a pak - to spolu roztočíme!
  • naučit se malovat - to chci vážně zvládnout. Malováním, kreslením - říkejte si tomu, jak chcete se dá vyjádřit spousta věcí. Nápady už mám. Jen přesunout je z hlavy na papír se mi jeví obtížné. Navíc se to bude hodit při návrzích bižuterie (další předsevzetí), abych si mohla předkreslit návrhy.
  • vrhnout se na výrobu bižuterie - korálky i vybavení už mám. Jen čas ne. Ale pustím se do toho, uvidíte :)
Příští rok bych si možná mohla dát předsevzetí nedávat si předsevzetí. Ale to by bylo moc jednoduché...
Šťastný nový rok!!!

Pojď se mnou být

29. prosince 2009 v 9:07 | Prinzeschen |  Básničky
Tak zvedni ten telefon,
prosím, vždyť víš, že to jsem jen já.
Občas je to jiné, než se zdá.
Otevři dveře, vždyť víš, stojím tam.
A v hlavě mám
plán.
Jsem sama.
Jsi sám.
Pojď sem,
prosím já tu jsem.
Pro tebe…

Tak zvedni ten telefon,
vždyť víš, neudělá to tvůj stín.
Snad řekne ti můj rým,
kráčej spolu se stínem mým.
Já tomu rozumím,
ale vím…
Jen tak věci nezměním.
Otevři dveře, za kterými stojím,
první krok udělat - toho se bojím.
Pojď sem,
vždyť já už dávno pro tebe tu jsem…

Abeceda, to je věda

29. prosince 2009 v 9:05 | Prinzeschen |  Básničky
Podle abecedy zkouším pojmenovat člověka,
v písmenech je moudrost odvěká.

A snad trochu agresivní andílek
B je blouznivý
C zas citlivý
Č - červený jak jablíčko
D Popravdě? Debílek.
Ď je ďáblík , miluje své peklíčko
E je elegantní
F rovná se filuta
G je gambler, občas rád hraje
H - hajzlík, co jen peníze saje
CH je chlap, jak má být
I intelektuálně umí žít
J - jasnovidec, který vše ví
K je kamarád, nic nepoví
L - lenoch celou duší
M bývá milý, když výhody tuší
N je nápadný
Ň - ňouma, trochu záhadný
O se pořád omlouvá
P - toho prevíta usměrňuje mamča
Q je snílek jako don Quijote de la Mancha
R je ryzí povahy
Ř - řezník bez odvahy
S je snílek i bez motýlích křidýlek
Š šetřílek, co šetří, když penízky větří
T tak trochu trumpeta
Ť je tichý popleta
U se mění na upíra, co krev saje
V je vystrašený, kdesi hudba hraje
X je xenofobní podivín
Y je Yvonna bez svých mokasín
Z je zvrácenost sama
Ž je žena, dívka a dáma

Čarodějka

27. prosince 2009 v 18:12 | Prinzeschen |  Básničky
Zrcadlo nelže,
jsem tak temná, jak se zdám.
Zrcadlo nelže,
jsem tak zlá, jak vypadám.
Mám na sobě svůj černý šat
mé oči ďábelsky hledí.
Nejsem vražedkyně ani kat.
Jen ráda jsem zahalená šedí.
Tajemnou a mystickou mlhou z hor.
Vkrádá se do duše jako mor.
Mé tmavé srdce zjizvené uklidní
další jizvou, která bolí.
Mořskou solí
léčí to, co ve mně pláče a sténá.
Už nikdy nebudu stejná.
Hlupačka jako kdysi.
Mou duši hlodaly zrádné krysy.
Bez páteře.
Je to jenom o důvěře.
O nevěře.
Zpronevěře.
O zradě a smůle.
O nedostatku vůle.
Tisícovce emocí.
O falešném přátelství.
O prozrazeném tajemství.
O mé přítelkyni luně.
Která se mnou v noci stůně.
Stejně chladná jako já,
v srdci skrývá stejný led a kámen.
Pod nohama hoří zrádný plamen.
Co na tom.
Až potom.
Klidně mě suďte.
Zase spravedliví buďte.
Neodpouštím ani nezapomínám.
Jen čaruji a kouzly vás proklínám.
Vaše proradné schránky tělesné.
Vaše připomínky úděsné.
Vaše těla,
která chtěla
úplně mě zničit.
Slova,
která měla
znova
na mě pasti líčit.
Uduste se svou vlastní fraškou,
tou hrou, svou novou hračkou.
Je po všem, já jsem volná.
K novým hříchům svolná.
Nekonečně silná a nekonečně černá.
Jsem čarodějka noci, zlým mocnostem věrná.

Dvoubarevně

27. prosince 2009 v 9:56 | Prinzeschen |  Básničky
Svět není černobílej,
to se jenom lidi často mýlej.
A barvy si pletou,
když sem tam duše smetou
jako karty ze stolu.

Svět není dvoubarevnej,
nechci vidět jen černě nebo bíle.
Jsou přece i jasně rudé chvíle.
Nebo fialkové, modré, žluté.
Povrchní soudy světa - jak kruté.

Svět nemá jenom barvy dvě,
není jen tma nebo světlo.
Nebe nebo peklo.
Den nebo noc.
Slabost či moc.

Svět nabízí různé pohledy.
Nejsme jen dobří nebo zlí.
Jen naše mysl už dávno tlí.
Pod tlakem davů
a jejich hloupých stavů.

Svět není jen černej a bílej.
Lidé nejsou jen nevěrní a věrní.
Nejsou jen bílý nebo černí.
Ani já nejsem pouze dívka bledá.
Než takhle soudit - jsem prostě šedá.

Vysněný svět

27. prosince 2009 v 9:54 | Prinzeschen |  Básničky
Jednou večer, až za víčka usedne mi spánek,
ucítím na tváři pohlazení, to jen lehký vánek
snaží se mě odnést do jiného světa.
Nechám se unášet tím přízrakem neznámým,
snad nové reality poznám, s láskou se seznámím.
Zvládne to jedno přání, jen obyčejná věta?
Zdá se, že zvládla,
jen jsem rukou mávla
a náhle se vznáším.
Ani nevím kam.
Je to snad jen klam?
Jen představa, ve které kráčím?
Mé nohy se odlepily od postele,
V místnosti je ticho jak v kostele.
A celé mě tělo do vzduchu stoupá.
Jakási neviditelná síla okno otevřela,
abych jím jako volný pták proletěla.
Jako dítě, co se bezstarostně houpá.
Houpu se dál,
houpu se sama,
houpe se král,
houpe se dáma.
Jsem šťastná a svobodná.
Nespoutanost je lahodná.
Jak zdvihnu hlavu a na nebe se zahledím,
vidíc měsíc jak tančí a hvězdy tančící s ním.
Snad doufám, že dotknu se jejich stříbrný kadeří…
Nechci už o tom jen snít,
chci s měsícem na mléčné dráze být.
A tančit - kdo nechce, ať mi to nevěří.
Tančím s měsícem,
tančím s ním.
Tančím s hvězdami,
sním či bdím?
Snad smím tu být
a nádheru do sebe vpít.
Noc končí a přichází ráno,
však o mě je postaráno.
Do postele se nevrátím.
Stále letím s neviditelnou sílou,
snad s nádhernou ametystovou vílou.
Své dobrodružství nekrátím.
Obdivuji krásu z výšky,
obdivuji hradů vížky.
Střechy domů,
koruny stromů.
Stovky drobných hlav,
ryb plný splav.
A pak z normálního světa odletíme,
hranici kouzel přeletíme.
Ocitneme se tam, kde nádhera jen kvete.
V říši snů, v říši divů, kouzel a magie.
Ten sladký pocit vnímání opije.
Je vám krásně, když jen chcete…
Chci, toužím,
po lesklé trávě se ploužím.
A píseň zpívám,
báseň skládám.
Obrazy vnímám,
víru neodkládám.
Mé bosé nohy brodí se v jemné trávě,
na kterou tisíce perel dopadlo právě.
To rosa si jen tak líně leží.
Klidně hladí okvětní lístky,
klidně zavlaží podzemní hlízky.
Zatím svět kolem běží.
Neběžím s ním,
protože smím
stát.
A lhát.
O svém ohromení.
Tvrdím - žádné není.
Krásné květy jsou rozházené po stráních,
barevnost je před šedí světa zachrání.
Jsou modré jako den, černé jako noc…
Červené jak krev, rudé jako láska,
jemně bílé jak alabastrová kráska.
Okouzlené zírám, snad použily svou moc.
Jsem jimi polapená,
jako drogou opojená.
Nechci být zatracená.
Jsem jen okouzlená.
Čárami a kouzly,
co do duše se sklouzly.
Stromy do výšky se tyčí,
staré příběhy do okolí křičí.
Svými listy mluví a zpívají.
Jsou plní života, příroda dala jim mízu do jejich žil.
Múza vložila do nich moudra, po kterých kdekdo zatoužil.
Větve se ve větru smýkají.
Jsem smýkána s nimi,
duchy starodávných dnů.
S duchy starodávných snů.
A nocí.
S mocí.
Využívanou stromovými mimy.
Život ovládá tu vysněnou krajinu,
ukrývá ve svých útrobách celou zvířecí rodinu.
Motýlky a laně.
I bytosti tajemné z minulosti,
našli zde úkryt v přítomnosti.
Draci a saně.
Nemám strach.
Nikdo z nich není vrah.
Zlo i dobro na vážkách vah.
Je vyváženo.
Křehce naváženo.
Chytře rozváženo.
Mraky na nebi si létají,
ptáci se s nimi proplétají.
Radost a smích ovládl prostor i čas.
Kormorán natáhl svá křídla,
ze země vystupují horká vřídla.
Slyším tajemný přírody hlas.
Jsem šťastná,
že jsem přítomná tady a teď
I když budoucnost jasná,
postaví mezi nás zeď.
Mezi mě a můj vysněný zázračný svět.
Uvrhne mě zase v stereotyp a šeď.
Kráčím po úzké cestičce z oblázků,
naposled všímám si nádherných obrázků.
Jejich malířem je snad sám zázrak.
Ametystová víla jde vedle mě,
zase mě vede do země.
Která po kouzlech nemá ani náznak.
Do panelákových šedí,
každý sám sebe si hledí.
Jsme smutní, melancholičtí a bledí.
Společně a přitom sám každý z nás sedí.
Snad každý sní o svém světě kouzel a magie.
Kde i led na chvíli ožije.
Loučím se se svou průvodkyní,
s fialkovou vévodkyní.
Vracím se do své postele s nebesy.
A poklidně usínám,
už ani nevnímám.
Tu vůni, kterou jsem cítila tam - kdesi.

Domove

26. prosince 2009 v 9:14 | Prinzeschen |  Básničky
Domove z nepálených cihel,
domove skoro až u nebe.
Měla jsem ráda objetí tvých křídel,
zelenou trávu s parkem u tebe.
A pár stromů nepříliš vysokých,
záhonek trnitých růží.
Které mě vítaly při návratu z cest dalekých,
zdravily se s mou kůží.
Ráda mám tisíce schodů,
po kterých občas šplhat musím.
I když v jednom z tisíce vchodů
často se všedností dusím.
Avšak šeď pomine ihned jak,
zjistím, že mám perspektivu skoro jako pták.

Podívám se do kraje,
srdce skoro roztaje.
Když vidím svou rodnou zemi.
Na podzim lístky snášejí se k zemi.
V zimě sníh obarví kopce bíle,
na jaře květy jsou milé.
V létě slunce na obzoru hlídá své dítě.
Pavouci tkají své sítě.
A ptáčci lítají si vesele,
domove, všichni jsme přátelé.
Na tvém území, na tvé zeleni,
žijeme a nikdo nelení.
A to je důvod, proč tě tak miluji,
a báseň o domovu jen tobě věnuji.

Strachy a děsy

25. prosince 2009 v 18:50 | Prinzeschen |  Básničky
Mám strach,
že jednoho dne nenajdu cestu domů.
Mám strach,
že zapomenu na alej platanových stromů.
Mám strach
že jednoho dne nedojdu domů.

Bojím se,
že se ztratím v záplavě všech lidí.
Bojím se,
že nenajde se nikdo, kdo řekne, že mě vidí.
Bojím se,
že mě zadupe zástup všech lidí.

Děsím se,
že mě proud řeky smete a utopí.
Děsím se,
že budu jediná, kdo sama sebe pochopí.
Děsím se,
že mě řeka smete a potopí.

Jsem vystrašená,
z toho, co na mě někde za rohem čeká.
Jsem vystrašená,
můj vlastní strach strašně mě leká.
Jsem vystrašená -
co když na mě za rohem někdo čeká?

Mám strach,
že jednou až půjdu domů
po cestě z platanových stromů,
se ztratím v záplavě všech lidí
a nikdo neřekne - že mě vidí,
protože proud mě smete a utopí
a budu sama, kdo to pochopí.
Můj vlastní strach mě bude lekat,
co když na mě nebudeš za rohem čekat?

Avantgardní píseň

25. prosince 2009 v 18:46 | Prinzeschen |  Básničky
Jsem avantgardní básnířka,
zahalená do černého stínu.
Jsem nonšalantní kreslířka,
hledám inspiraci v bílém vínu.
Ptám se, proč vlastně
píšu básně?
Proč zrovna já?
Proč našla jsem odvahu,
básnicky vyjádřit povahu
svých pocitů a dojmů.
Skládám je ze slov a pojmů.
Ve svých řádcích a linkách.
Ve svých nymfách a žínkách.
Ptám se, proč vlastně
z obrazů je mi šťastně?
Pocit po papíru čmárat
je jako by vás vítr nadnášel.
Do neznámých dálek unášel.
Kam asi s vámi šel?
Do bílých závějí,
do šťastných galejí.
Prsty se zachvějí.
A pak barvy pomalu zaplní
to místo bílé.
Duši i srdce naplní
odstíny mi milé.
Nadšení do žil se rozprostře,
nadšení z prvního díla.
I v tom posledním ukrývá se síla.
Mě samé.
Mé dlaně.
Mě - saně…

Vánoce kdysi dávno...

24. prosince 2009 v 10:02 | Prinzeschen |  Vzpomínám
Je to už tak pět, možná i šet let zpátky. Ale přesto si tenhle okamžik pamatuju dost jasně. Řekla bych, že od té doby jsem začala mít skutečně ráda Vánoce. Myslím Vánoce jako takové, ne jen kupu dárků pod stromečkem. Bylo mi jedenáct, takže ve škole to nebylo tak napjaté jako dnes. Odpoledne jsem mívala hodně času. I moje mamka ho měla. A tak jsme si ten klid a mír, který Vánoce přináší, užívaly spolu. Na okně svítila naše kometa z Quelle, jinak byla v pokoji tma. Z rádia se linuly staré cajdáky, které už by dnes nikdo neposlouchal. Topení krásně hřálo. A my jsme jen tak seděly, prohlížely si nové katalogy se stránkami nacpanými odshora až dolů vánočními ozdobami a prostě jen tak nasávaly vánoční atmosféru. Tenhle obrázek zůstane v mé hlavě asi navždy. I když se hodně věcí mění - my už nemáme čas jen tak si sednout, neposloucháme staré cajdáky a vůbec celé Vánoce pomalu ztrácí své kouzlo -, stejně nikdy nezapomenu na kouzla minulých dnů...
Tímto bych chtěla všem popřát krásné svátky, bohatou nadílku pod stromečkem a splnění všech přání.