Listopad 2009

Pofidérní

30. listopadu 2009 v 18:29 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Myslela jsem si, že mě nikdy nemůže rozhodit lidská hloupost, ale jak se zdá, ta je všemohoucí. Jo, přiznávám, jsem tak trochu mimo. Nevěděla jsem o sobě, že se mě tak dotkne, když o mně někdo říká špatné věci. Ale stalo se a přiznávám, jsem dotčená. Vlastně jsem nikdy nepochybovala o tom, že pravda a láska zvítězí, jak hlásá naše standarta. Teď musím smutně konstatovat - nyní pochybuji. Nezvítězila ani láska, natož pravda. Můj svět je třeba plný lží. Ne že bych si za to mohla sama, ale můžou za to ti kolem mě. Ano, ti z kterých jsem tolik rozhozená. Ti, kteří se mě dotkli. Ti, kteří způsobují, že naše standarta lže a pravda nevítězí. A víte, co je nejhorší? Že za tu svini jsem nakonec já. Jen proto, že neskáču tak, jak druzí pískají, hned mi vpálí, že jsem se změnila k horšímu a zasloužím si nakopat. Super. To člověka příjemně povzbudí. Zvlášť když s takovouhle cháskou stráví polovinu tejdne a musí poslouchat jejich kecy a kecy a kecy, pořád dokola. Jsem z toho tak mimo, že nemůžu ani psát. Což je docela tragédie :P Už chci vánoční prázdniny. Poslední dobou je totiž všechno ňáký pofidérní. Až moc pofidérní na mou křehkou hlavu...

Spadla jsem z oblohy

28. listopadu 2009 v 9:53 | Prinzeschen |  Básničky
Spadla jsem z oblohy
rovnou na nohy.
Spadla jsem z nebe,
stojím vedle tebe
na vlakovém nádraží.
Kufr mám na zápraží
našeho nového bytu,
kde mi budeš dávat lekce citu.
Spadla jsem z oblohy
do zvláštní polohy.
Spadla jsem z nebe
rovnou vedle tebe.
Před dubovými dveřmi stojíme.
Života pak se bojíme.
Že bude viset na provázku,
v bytě, kde mi budeš dávat lásku.

Na fialovém sametu

28. listopadu 2009 v 9:49 | Prinzeschen |  Básničky
Na fialovém sametu,
tam tvoje vlasy ležely.
Nezapomenu na větu -
víš, moje city umřely.
Na fialovém sametu
je obtisk tvé dlaně.
Nezapomenu na větu -
nečekej štěstí, nečekej na ně.
Na fialovém sametu
sama v koutku se krčící.
Nezapomenu na větu -
já nikdy nebyl věřící.
Na fialovém sametu
leží můj bledý obličej a spí.
Snaží se vzpomenout na větu -
i ten největší nešťastník sní.
Na fialovém sametu
lesknou se moje slzy.
Rychle odpovím na větu -
smíření přijde již brzy.
Na fialovém sametu
hledám odpovědi na otázky.
Snažím se myslet na větu -
nedělej si vrásky.
Na fialovém sametu
všechno se rodí i umírá.
Nezapomenu na větu,
kterou má duše tiše skomírá.
Na fialovém sametu
je ukryto tolik vzpomínek.
Snažím se vzpomenout na větu -
v tvých očích žhne věčný plamínek.
Na fialovém sametu
rozhořel se oheň z mých snů.
Stále nenarážím na větu -
bude to v pořádku už za pár dnů.
Na fialovém sametu
našla jsem nový začátek.
Nebudu čekat na větu -
vzchop se pro nový počátek.
Na vínově rudém sametu
dnes sama klidně spím.
A neodpovídám na větu -
kam zmizel fialový samet, co je s ním?

Hrabivost

27. listopadu 2009 v 18:49 | Prinzeschen |  Hříchy
Všechno jenom pro sebe,
peklo, zemi i nebe.
Zlato, stříbro, kamení,
budeme žít blažení.
Lesk a třpyt životu dá smysl,
šperky ověsí si mysl.
A po nocích bude snít,
o tom, jak je božské mít
drahé šaty ze sametu,
drahé lístky do baletu.
Plné truhly mincí, které ve tmě září,
užasle se nad pokladem tváří.
Chce vlastnit, chce bohatstvím se blýskat.
Ve zlatě se koupat, nad stříbrem si pískat.
Tančit ve zlatých střevících až do konce života,
dříve než ji pohltí hrabivosti nicota.
Diamanty místo hvězd na nebi vidí,
své cesty po světě jen podle nich řídí.
Čím víc člověk má,
tím lepší se jí zdá.
A když jí peníz dá,
nikdy není zlá.
Peníze šťastnou ji dělají,
kurzy burzy ze židle zvedají.
Však peníz štěstí nezaručí,
hrabivost se nepoučí.

Chtíč

27. listopadu 2009 v 18:48 | Prinzeschen |  Hříchy
V jejím pohledu nezračí se lstivost,
její řasy svůdně mrkají.
Její ústa vyjadřují chtivost,
v břiše motýlci křídly třepetají.
Nenápadný dotyk rozpaluje žár,
do kterého každý chtěl by být chycen.
Počká si, až z jedné bude pár,
pak nenápadně zhasí svícen.
Kůže jemná tělo hladí,
chtíč se skrz ni prodírá.
Dokud jsou jen oba mladí,
dokud chce to, co ona dá.
V rozházené posteli,
nehledejte anděly.
Chtíč ovládl tělo,
které by teď chtělo
jen dotyky a lásku,
muže nebo krásku.
Nezastavitelný vodopád deroucí se ven,
nezastavitelná vášeň - vypadá jak sen.
O kterém sní po nocích nejen vilné slečny,
život pro ně znamená flám nekonečný.
Slepé ke zlomeným duším,
touha ovládá je, tuším.
Chtíč - další z možných hříchů,
je po všem, utichá, usínají v objetí a tichu…

Růžové brýle

27. listopadu 2009 v 18:30 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Kdysi jsem celý svět viděla růžově. A především lidé mi přišli skvělí. Dneska už jsem sundala svoje růžové brýle a vidím realitu. Svět je pěkně nespravedlivý. A někteřé lidé si rozhodně nezaslouží nálepku přátelé. Škoda, že takové věci člověku docházejí až příliš pozdě...
*
Právě poslouchám písničku od Guns 'N' Roses, která se jmenuje Welcome to The Jungle a divím se, že jsem ji předtím nikdy neslyšela. Je to fakt dobrá skladba. Poslední dobou mě to hodně táhne k rocku (ne že by dřív netáhlo, ale teď je to zase intenzivnější). Za chvíli si asi pustím Smoke on the Water. Tu mám taky ráda.
*
Dělám si starosti s tou rozepsanou povídkou, která ne a ne dospět ke konci. Máknu na tom. Fakt jo. Už mám totiž nápady na nové věci.
*
Vážně uvažuju nad tetováním. Ale pořád nevím, jestli do toho jít nebo ne
*
Píšu tak trochu zmateně, že? Jaksi bez rozmyslu a o blbostech. Inu, život je změna. Dneska to potřebuju odlehčit...

Charaktery

26. listopadu 2009 v 17:38 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jo charakter, ten se pozná opravdu už v dětských letech. Ať už na tom, že ve školce někdo bere jiným hračky nebo se rád pere s ostatními kloučky a tahá děvčata za copánky. Což o to - ve školce je to možná neškodné zlobení, zábava, která nikomu neublíží. Horší je, když si někdo svůj "charakter" (vlastně spíš NEcharakter) odnese i do dalšího věku. Jako například pár lidí, které znám. To potom sedíte, zíráte a nestačíte se divit. V těle halabána s dlouhýma nohama a potetovanými pažemi se pořád ukrývá ta nepřejícná dětská dušička, která kdysi holkám zvedala sukně a házela jim s penálem. Smutné na tom je , že halabán vyměnil penál za míč, který nepoužívá na hraní, nýbrž jako zbraň na rozbití něčí hlavy. Charakterně - samozřejmě - se ani neomluví, k tomu se přece nesníží. S bandou hloupých slepic za sebou jde situaci rázně řešit třídním převratem - povzbuzen, že jedná správně. Nejedná. To ovšem neví a zřejmě mu to nikdo neřekne. Sama sebe se ptám, co z něj jednou asi vyroste. A jestli k tomu lidi budou stejně slepí jako teď (podle mého názoru nejsou slepí, ale hloupí. Říkat jim to ale nebudu - zítra by mě rozmázli jako něco na botě)? Jestli mu opravdu budou žrát tu masku hodného hocha. (Pokud sami nemají masku velmi hodných a poctivých lidí, kteří by přece nikdy neřekli nic špatného).
Nevím jak vy, ale já mám ráda jasno, s kým to vlastně jednám. S tímhle klukem bych nejednala. Jednoduše proto, že nemá rozum. A neumí se chovat. Což jsou dvě věci, které u lidí požaduji. Odpusťte mi to, ale s necharakterními idioty se nehádám. Jednoduše proto, že život je moc krátký na věčné vysvětlování a obhajování sebe sama před pokroucenými ideály potetovaných halabánů a shluklých slepic.
(Tolik o mém dnu ve škole)

Lily Allen - Everything's just wonderful

25. listopadu 2009 v 9:50 | Prinzeschen |  Překlady

Myslíte si že, všechno, všichni, se stává duševním?
Zdá se mi, že se to vymklo kontrole a je to osudové.
Ne, nemysli,
že tenhle čas je tvůj, tenhle čas je můj.
Je temperamentní
Zdá se mi, že jsme na všech čtyřech,
plazíme se po našich kolenech,
Prosím, někdo nám pomozte

O všemohoucí, Pane Bože,
Cítím se fajn? Ne, jen lehce
Chci dostat byt, já vím, nemůžu si ho dovolit
Jsou to byrokraté, kdo mi nedají hypotéku
Dobře, je to velmi vtipné, protože jsem dostala vaše pos*ané peníze
A nikdy je už nedostanu kvůli mé špatné pověsti
Dobře, doufám, nesmím nadávat
Myslím, že to tak prostě chodí

Jó, je mi fajn
Všechno je úžasný
Mám svůj život

Nechcete ještě něco jiného?
Něco nového, než co jsme dostali.
A necítíte, že je to pořád to samé?
Nějaká únavná hra a není to falešné.
Přeju si, abych mohla změnit cesty na světě
Udělat z něj pěkné místo
Do toho dne, doufám, že zůstaneme.
Dělající, to co děláme
Souložící, ti kdo souloží

Proč nemůžu v noci spát?
Nemůžu říct, to bude v pohodě?
Chci být schopná sníst špagety bolognese
a necítit se kvůli tomu špatně spoustu dnů a dnů a dnů
V časopisech mluví o hubnutí,
Když si koupím tyhle džíny, můžu vypadat jako Kate Moss
Ne, tohle není život, co jsem si vybrala
Ale já doufám, že to je cesta, kterou se budou věci vyvíjet

Jó, je mi fajn
Všechno je úžasný
Mám svůj život

O všemohoucí, Pane Bože,
Cítím se fajn? Ne, jen lehce
Chci dostat byt, já vím, nemůžu si ho dovolit
Jsou to byrokraté, kdo mi nedají hypotéku
Dobře, je to velmi vtipné, protože jsem dostala vaše pos*ané peníze
A nikdy je už nedostanu kvůli mé špatné pověsti
Dobře, doufám, nesmím nadávat
Myslím, že to tak prostě chodí

Lily Allen - Everyone's at it

24. listopadu 2009 v 9:52 | Prinzeschen |  Překlady

Nevím toho moc, ale vím to jistě.
Tohle je slunce prosvítající přes oponu.
Můžeme prosím nyní odejít?
Ráda bych teď šla do postele.
To není jenom slunce, kvůli kterému mě teď bolí hlava.
Nepokouším se říct, že voním po růžích.
Ale kdy budeme unavení z čichání sraček?
Nelíbí se mi zůstat vzhůru, zůstat vzhůru po západu slunce
To by znamenalo být zábavný a to se prostě necítím dobře.

Proč my všichni nemůžeme být čestní?
Připouštět si, že každý je v tom
Od dospělých politiků po mladé puberťáky
Předepisují si antidepresiva
Jak můžeme už teď začít řešit tenhle problém?
Když nedáte ruce vzhůru a neuznáte, že jste na nich.
Děti jsou nyní v nebezpečí, oni všichni okoukají naše zvyky
Z toho, co můžu vidět, každý je v tom
Každý je v tom
Každý je v tom
Každý je v tom

Účastním se toho, ale neobhajuju se
Získávat stanovisko, jo, ty jsi dobrý na seřezání
Tak máš předpis a ten to dělá legální
Já hledám omluvu, je taky tak ohromně slabá
Jdeš k doktorovi a potřebuješ prášky na spaní
Jestli ho umíš přesvědčit, doufám, že to není podvod
Tvoje dcera je depresivní, tak ji rovnou dáme na Prozac
Ale něco málo víš, že už nějakou dobu užívá crack.

Proč my všichni nemůžeme být čestní?
Připouštět si, že každý je v tom
Od dospělých politiků po mladé puberťáky
Předepisují si antidepresiva
Jak můžeme už teď začít řešit tenhle problém?
Když nedáte ruce vzhůru a neuznáte, že jste na nich.
Děti jsou nyní v nebezpečí, oni všichni okoukají naše zvyky
Z toho, co můžu vidět, každý je v tom
Každý je v tom
Každý je v tom
Každý je v tom

Muset

22. listopadu 2009 v 13:52 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Nikdy jsem nebyla příznivcem toho otřepaného slova "muset". Podle mě člověk nic nemusí - kromě toho umřít. A protože to není zrovna příjemná činnost, říkám si, že prostě nemusím nic. Teď asi budu muset (a je to tu zase - to ohavné slovo. Všimli jste si vůbec jak často je používané? Musíš si zlepšit známky. Musíš vynést koš. Musíš se chovat slušně...Musíš, musíš musíš...A co když já sakra nechci muset?) změnit svůj přístup. Musím se dát trochu dohromady, protože jinak se asi brzo doženu na psychiatrii. Ne, vážně - mám toho po krk, vyčítám si, že nemůžu najednou nic napsat, prostě mi to nejde; do školy se mi nechce a to speciálně kvůli natvrdlým pomlouvačným krávám (promiňte krávy - ta zvířata), které na vás nenechají nit suchou a kvůli stupidní učitelce tělocviku, která mi řekla, že jsem tlustá a já se od té doby pomalu bojím ukazovat na ulici; ještě že mám aspoň Pana Božského, i když i s ním je to kolikrát těžké. Musím se dát dohromady. Já vím, že nemusím. Ale bylo by to fajn. A ke všemu si musím udělat věci do školy - nebo mi to tady za chvíli všechno exploduje. Třeba ročníková práce z odpadů. Nevím, co mě to napadlo brát si autovraky. Teď už to nezměním. Tak s tím aspoň musím pohnout. A teď už bych asi měla zmlknout, co?...