Říjen 2009

Ležím tu sama na tvrdé posteli

31. října 2009 v 17:41 | Prinzeschen |  Básničky
Ležím tu tak sama na tvrdé posteli,
ležím tu sama na tvrdé zemi.
Slzy mi k snídani prostřely,
proč nikdo se nezeptá, jak je mi?
Ležím tu roky, nemohu vstát,
smutně se dívám do tmy a sním.
O tom, že budu zas na klavír hrát,
že váš svět zase bude i mým.
Ruka se nepohne, nohy už nebolí,
oči se nemohou dívat a ústa se smát.
Ležím tu na tvrdé posteli,
vítr už po sté začal na podzim vát.
Listy mi padají na tvář,
a přesto mohu říct, že je nevidím.
Na zemi dopadá sluneční zář,
jen marně doufám, že ji zas uvidím.
Bílá pokožka ledacos prozradí
a co teprve všudypřítomný chlad.
Má tvrdá postel nikdy mě nezradí,
vím, že na ní budu už navždycky spát.
Tvrdá hlína tíží můj skromný příbytek,
kde si dopřávám klidu a míru.
Nostalgie najednou přebytek,
když i živí ztrácí víru.
Když jednou do roka za mnou chodí,
popovídat si se mnou, i když tam ležím na tvrdé posteli.
Úzkostí hřbitovní ztěžka se brodí,
ačkoli bez křídel jsou mými anděly.
Na náhrobek mi napsali:
Vzpomínáme, máme tě rádi.
Ležím tu na tvrdé posteli,
ležím tu sama na tvrdé zemi…

Empty

31. října 2009 v 16:58 | Prinzeschen |  Empty
Nádherná dáma s černými vlasy zastřiženými do přísného mikáda se pomalu potácela ulicí. Dlaň si tiskla na prsa a doufala, že už ta bolest pomine. Ale vysněná úleva stále nepřicházela. Naopak. Jakoby ji zevnitř bodalo tisíce malých jehliček. Na chvíli se zastavila. Rukou si prohrábla vlasy, které se jí začaly lepit k čelu. Pak se rychle opřela o nejbližší strom. Zhluboka dýchala. Nebo se o to aspoň snažila. Dlaní se dotkla svého čela. Celá hořela! Byla vyděšená. Zmatená. Pomalu začala ztrácet pojem o tom, kde je. Rozhlédla se kolem. Nikde ani živá duše. Vydechla a své zkřehlé tělo odlepila od pevné kůry stromu. Byla pevně rozhodnutá dojít až na hlavní třídu - tam jí snad někdo pomůže. Bolely ji nohy. A ta bolest na prsou…Byla k nevydržení. Chvíli si myslela, že zemře na místě. Své vyhlídky viděla černě. Přesto to nevzdala a snažila se jít dál. Pak se tam ocitla - na ulici plné lidí a aut. Zaradovala se. Vlilo jí to do žil novou sílu, odhodlání jít dál. I když chodidla těžko odlepovala od země a měla pocit, že místo bot má na nich betonové kvádry, šla dál. Za svým cílem, který nyní představoval hlouček lidí. Už byla skoro u nich, když vtom - zuřivě ji od sebe odehnali, vyslali na její adresu pár neslušných slov a jen nevěřícně kroutili hlavou. Byla z toho zmatená. Co se to děje, ptala se sama sebe. Odpověď nenašla. Místo toho se dopotácela k postaršímu manželskému páru. Chtěla jim říct, jak jí je a poprosit je o pomoc. Jenže ti dva se přímo zhrozili, když zjistili, že míří k nim. "Neotravujte nás. Starejte se o sebe," řekli a rychle odkráčeli. A tak tam stála sama uprostřed rušné ulice, zmatená lidmi i bolestí sžírající jí hruď a nepřála si nic jiného než kapku pochopení. Nedostala ji. O pár minut později se zhroutila k zemi. Nebyla opilá, jak si všichni mysleli. Ten den prodělala Juliet Kramerová svůj první srdeční záchvat.
*
Uplynulo pár let a Juliet pořád pracovala ve významném vydavatelství novin. Byla zavalena prací a tenhle životní styl jí naprosto vyhovoval. Život v samotě, černi a bez lidí. Klidný život bez vzrušení, stereotypní a bezpečný.
Ten den však bylo v budově velké pozdvižení. Nikoho se neptala, co se děje. Byla si jistá, že o pár chvil později to beztak zjistí…
Do vydavatelství přišel nový pracovník. Jakýsi muž - významný novinář, který kdysi pracoval v New Yorku - jménem Luke Callahan. Všimla si ho, už když vcházel do dveří. Nemusela se ani ptát, jestli je tu nový - okamžitě to poznala. Do prostředí jejich šedých stěn a tisíců malých písmen jaksi nezapadal. Byl okouzlující, sebevědomý a cílevědomý, nepoznamenaný žádnou tragédií, ale jen kouzlem a třpytem života, který vedl. Juliet na něj vrhla pohrdavý pohled a pomyslela si, že takové lidi dokonale zná. Byli zahledění do sebe, sobečtí, krutí, bezcitní…Takoví, kteří ji tenkrát nechali skoro umřít na ulici. Ne - od té doby neměla ráda lidi a nechtěla jim už dát šanci. Nejradši by je vyškrtla ze svého života. Přemýšlela a z Luka stále nespouštěla oči zúžené vztekem.
I Luke si všimnul zvláštní elegantně oblečené ženy s havraními vlasy a smutným pohledem. Chtěl ji potěšit úsměvem, ale ihned jak si všimla jeho pozornosti, uhnula očima a vzdálila se. Vrtalo mu to hlavou…
"Kdo je tamta slečna, jaké je její jméno,"zeptal se zvědavě svých nových kolegů, kteří ho nadšeně vítali.
"Tamta? Podivínská Juliet Kramerová. Pokud můžete, vyhýbejte se jí. Říká se o ní, že nemá ráda lidi,"říkali jeden po druhém a snažili se vzájemně trumfnout řečí, která tu ženu nejvíce poškodí.
Luke to všechno vyslechl, ale nepřikládal tomu nejmenší důležitost. Mátl svým vzhledem, který přímo vybízel k tomu myslet si o něm, že je hloupý a povrchní zbohatlík, který lehkovážně proplouvá životem. Skutečnost ale byla jiná. Byl chytrý, citlivý, dobrý společník. Chtěl ve svém životě najít štěstí, ale to se mu zatím vyhýbalo. Vlastně ani nevěděl, co dělá tady - v malém nevýznamném vydavatelství, které mu život jistě nezmění. Přesto, když dostal nabídku přestoupit právě sem, nezaváhal ani na chvíli. Překvapilo ho prostředí pavlačových drbů a soutěží v oblíbenosti. Rozhodl se těm lidem nevěřit a tu tajemnou Juliet si prověřit sám.
*
Dostal k tomu šanci již brzy. Náhodou ji potkal na chodbě. Usmál se na ni, ale ona mu úsměv opět neopětovala. Začínal z toho být zmatený. Nechtěl si hrát na velkého šéfa, ale ovládla ho jeho zvědavost. Zavolal si Juliet do své kanceláře. Už když vstoupila do jeho kanceláře s hrdě vztyčenou hlavou, s pevným postavením jak ji to učili a s nepřístupným výrazem, který všem dával znát, co si o nich myslí, věděl, že má tu čest s velmi zvláštním člověkem. Snažil se tvářit přívětivě, mluvit s ní přátelsky a zavést jejich hovor na osobní rovinu. Juliet se ale jen tak nedala. Celou dobu mlčela, zdálo se, že je myšlenkami jinde a jeho vůbec nevnímá. Považovala ho za toho samého tupce, jakých ve svém životě potkala spousty. Přesto, když jí řekl, že se s ní musí rozloučit, se cítila velmi divně. Rozesmutnilo ji, že musí opustit toho muže. Nevyznala se sama v sobě. Byla překvapená tím zvláštním pocitem, který se jí najednou dral do žil. Takovým, který už dlouho nezažila. Tím, o který kdysi před lety přišla. Zavřela za sebou dveře, uhladila si novou černou sukni a bezděky se usmála. Stačil však jen jeden pohled po kanceláři a úsměv ji přešel. I nádherný pocit byl pryč. Všichni její kolegové si ji prohlíželi, něco si šeptali, když šla kolem nich, hlasitě se smáli a dělali všelijaké úšklebky. Dávali jí až příliš najevo, kam patří a že ze své kanceláře neměla ani vystrčit hlavu. Natož si dovolit jen tak jít do kanceláře toho božského Luka a zůstat tam takovou dobu. Možná ji záviděli, možná ji jen neměli rádi. Přesto je Juliet nechápala. Tiše si vzdychla a rychlými kroky se snažila zmizet ve své kanceláři. Byla už na půl cesty, když do ní jeden z kolegů schválně strčil. Polil ji horkým čajem, potřísnil jí všechny dokumenty, které nesla v ruce, a ještě ke všemu ji shodil na zem. Ta rána rozezněla celou kancelář. A nejen ona - prostor se otřásal škodolibým smíchem vycházejícím z úst všech přítomných. Juliet se cítila jako tenkrát. Malá a osamělá, neschopná pohybu a vydaná napospas lidem. Neměla to v úmyslu, ale rozplakala se. A pak najednou ucítila nával bolesti na prsou. Myslela si, že už to nevydrží… Ta bolest se neobjevila tak dlouho a teď ji najednou překvapila tak ostře, že skoro omdlela…Měla pocit, že jí tím hlasitým smíchem praskne hlava…Chtěla jen zakřičet dost a utéct…
V tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Luke Callahan - uznávaný novinář a nový šéf. Všichni zmlkli a dívali se na něj. Snad doufali, že se přidá k nim a vysměje se drobné ženě na zemi. Luke však udělal pravý opak. Spěchal dámě na pomoc.
"Kdo to udělal,"zahřměl kanceláří jeho hlas.
Nikdo se nepřiznal. Jen zezadu se ozývalo roztřeseným hlasem, že ta husa spadla sama. Juliet se do očí nahrnuly další slzy. To už ji ale objaly Lukovy silné paže a pomohly jí na nohy.
"Jste v pořádku,"zeptal se a podepíral ji.
"Já…jsem. Díky,"odpověděla mu a pokusila se o úsměv.
"Pojďte, odvedu vás do kanceláře,"řekl a posbíral papíry, které se ještě válely na zemi.
"Díky zvládnu to sama,"řekla však Juliet, vytrhla mu papíry z ruky a rychle odešla.
Luke ji pozoroval, jak odchází a pomyslel si, že musí být z jiného světa. Znal ji jen chvíli, a přesto ho uhranula pohledem svých očí, svou tváří, svým životem. Chtěl se o ní dozvědět co nejvíce. O čarodějce, která mu učarovala. Jenže se zdálo, že ona ho do svého světa nepustí…A přitom on už v téhle chvíli pochopil, že jeho srdce plane jen pro ni…
Juliet po cestě do kanceláře tisíckrát napadlo, co to dělá. Chtěla se otočit, usmát se na něj nebo cokoli jiného. Chtěla mu dát šanci. Dát ji i sobě. Ale neudělala ani jedno z toho. S pláčem a beznadějí se zavřela v kanceláři. Myslela si, že je po všem…
Jenže vše bylo teprve na začátku. Luke nebyl z těch, co se vzdávají. Bylo mu Juliet líto a zároveň ho k ní něco nevysvětlitelného táhlo. Zařídil to tak, aby spolu pracovali každý den, aby se vídali, museli spolu mluvit. Doufal, že odhalí to strašné Julietino tajemství. Že ji přesvědčí o své stále rostoucí lásce. Juliet to nechápala - nechápala jeho, dokonce ani sebe sama. Zpočátku se snažila odehnat ho od sebe, znepříjemňovat mu ty chvíle, kdy byly spolu a ukázat mu, že nemá šanci prolomit ledy obepínající její srdce. Nakonec však musela přiznat, že ji práce s ním baví. A nejen ona - ale i ty rozhovory, které spolu vedli, obědy, na které chodili. Nebyl takový, jaký se na první pohled zdál, a když to poznala, přišla na to, že prázdnota, kterou v sobě po léta chovala, se v jeho přítomnosti najednou vytrácí. Jako by ji znovu učil věřit lidem, věřit jemu…Najednou se v sobě nemohla vyznat. Cítila, jak se místo v jejím srdci stále víc a víc zaplňuje. Neuměla rozeznat, co to je - bála se, že je to láska. Bála se, že k tomuhle muži začne cítit její temné srdce něco víc a on nebude schopen to opětovat. Ale nedokázala tomu už dále vzdorovat. Zjistila, že není tak silná, jak si myslela. Náhle pocítila to, že nemůže odehnat tuhle v ní rostoucí slabost. Byla čím dál víc nejistá - a hlavně po jeho boku. Nejvíc když byl jen pár centimetrů od ní a ona už skoro slyšela tlukot jeho srdce. Když zatoužila, aby tohle srdce bilo jen pro ni. Jenže… existovalo tolik důvodů, proč by nemohl milovat právě ji. A ona jim věřila více než hlasu svého nemocného srdce…
*
"Miluji tě,"vyslovil Luke tiše.
Ale Juliet neřekla nic. Dívala se na něj zpříma nedůvěřivým pohledem, který dokonale zvládala. Ani jedenkrát neuhnula, i když srdce jí bilo jako splašené a měla pocit, že za chvíli to nevydrží a vykřikne na něj, že ona jeho také miluje a chce být jen s ním. Ale neřekla nic - rozum ji vedl jinou cestou, na kterou se dala už kdysi. Když přestala věřit lidem.
"Proč nic neříkáš," řekl Luke téměř zoufale, "je těžké si to představit? Proč mlčíš?"
"Promiň, ale je toho na mě nějak moc. Dej mi čas," požádala ho, i když věděla, že čas je to jediné, co nemá.
Ráno byla u svého lékaře na vyšetření. Kdyby jí neřekl, že jí zbývá pár týdnů, maximálně měsíců, možná by volila jinak. V tomhle případě ale nemohla…
Luke - aniž by měl o něčem takovém tušení - kývl hlavou a odešel.
Nechal ji tam samotnou s bolestí na srdci a pocitem, že právě udělala největší chybu svého života, když ho nechala odejít.
A tak chodili vedle sebe jako ve špatném filmu - ona chladná a bledá, on zamilovaný a toužící. Oba dva beze slov a nadějí…
*
Jednoho dne se však něco změnilo. Juliet nepřišla do práce. Luke z toho měl špatný pocit. Trochu ji už přece znal. Věděl, že tahle práce je pro ni vším. Rozhodl se tedy, že ji půjde navštívit, aby zjistil, co je děje. Zároveň chtěl prolomit mlčení, které mezi nimi zavládlo. Dal Juliet dost času a ona už musí být rozhodnutá. Musí vědět, jestli přijme jeho lásku nebo ne. V duchu doufal, že uslyší kladnou odpověď. A pokud ne - udělal by všechno pro to, aby ji o sobě přesvědčil. Neváhal a vypravil se k ní domů. Klepal na dveře, zvonil, ale nikdo neotvíral. Zkusil to ještě jednou…
Dveře se otevřely a v nich stála starší žena oblečená celá v černém.
"Dobrý den, bydlí tady Juliet Kramerová,"zeptal se Luke a díval se stařence přes rameno.
Uvnitř těla se mu usadil zvláštní pocit. Věděl, že je něco špatně. Cítil to v každém póru svého těla. A měl pravdu.
"Bydlela,"zaznělo v odpověď.
Luke sebou trhl.
" Už tu nebydlí?"
"Juliet v noci navždy odešla," řekla žena a on si všiml, že se jí zaleskly oči.
"Kam? Kam odešla,"zeptal se, i když mu muselo být jasné, jak to ta dáma myslí.

"Je mrtvá,"ozvalo se z úst stařenky a on pochopil.
Vlastně nic nechápal. Nebyl schopen slova. Snažil se pochopit to, co právě slyšel, ale bylo to tak šokující…Nemohl tomu uvěřit.
"Vy musíte být Luke,"pokračovala. "Moje Juliet mi o vás hodně vyprávěla. Myslím, že vás měla moc ráda. Nechala vám tu dopis. Počkejte, přinesu ho."
Automaticky kývl, aniž by vnímal, co žena řekla. Nebyl schopen myslet. V hlavě mu pořád zněla ty dvě slova. Jak je to možné? Nemůže to být pravda. Vždyť ještě včera bylo všechno v pořádku. Juliet byla v práci. Usmívala se na něj. Ještě dnes měl v hlavě plány na jejich budoucnost, čekal na její rozhodnutí, chtěl slyšet, že ho miluje. Dnes ráno měl ještě naději, že se něco změní. Nestane se ale nic z toho… Ona je pryč. Z této skutečnosti se mu podlamovala kolena. Bylo po všem… V jeho životě zavládne tma a věčné ticho. Věčný smutek z nevysloveného…
Ve dveřích se znovu objevila stará žena a podávala mu obálku. Byla nadepsaná krasopisnými písmeny, která dávala dohromady jeho jméno. Vytrhl dopis z ženiny ruky a seběhl schody vedoucí ven z domu. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Teprve pak otevřel obálku.
"Můj drahý Luku. Nemoc zakalila mé srdce a já jsem v tomhle okamžiku už na cestě za jinými světy. Nevěřila jsem lidem, kvůli tomu, jak mi ublížili a zapomněla jsem na to, jak jsou lidi potřební k životu. Tebe jsem potřebovala k životu a promiň, že jsem to před tebou tak úzkostlivě tajila. Ať tady nebo tam - miluji tě a vždy budu. Tvá Juliet…" Dočetl dopis a roztrhal ho na kousky. Nevěděl, proč to udělal, ale musel…Pak se rozeběhl pryč od toho domu. Až do půlnoci bloudil po ulicích města…
*
Dobře upravený muž ve značkovém kvádru s pětidenním strništěm a s prázdnou lahví v ruce se toulal po přeplněných ulicích. Lidé si ho naštěstí příliš nevšímali. Lahev zahodil do nejbližšího kontejneru, opřel se o výlohu a rukama si chytil hlavu. Pociťoval strašnou bolest, takovou, která mu trhala vnitřnosti a nedovolovala mu jít dál. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Všimnul si, že se k němu blíží hlouček lidí.
"Pane, je vám dobře,"ptali se ho, ale on je poslal pryč.
"Vypadněte. Zmizte! Nechte mě…Nenávidím vás,"křičel.
Z úst mu táhl rumový puch.
Luke se odlepil od výlohy a zmateně bloumal dál. Přemýšlel, kde si koupí další láhev, kterou by zapil svůj žal za svou temnou osamělou zklamanou Juliet… Ten den, to bylo přesně pět let, co zemřela…

Sestry O‘Neillovy 1/2

30. října 2009 v 18:04 | Prinzeschen |  Sestry O‘Neillovy
Titul: Sestry O'Neillovy
Autor: Prinzeschen
Žánr: povídka/romance
Synopse: Prosadí sestry O'Neillovy svou i proti vůli svého otce?
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Jacku,"zakřičela Sam a předklonila se.
Rukou si držela své ohromné břicho.
"Sam, co se děje,"přiběhl hned Jack a když Sam uviděl, přes tvář mu přelétla stopa vyděšení.
"Myslím…,"vyrazila ze sebe Sam, "že mi …praskla voda. Začínají mi kontrakce, Jacku,"
Jack vyvalil oči, zhluboka se nadechl a snažil se nezmatkovat. Nedařilo se mu to. Zůstal stát jako solný sloup a sledoval úpějící Sam. Nemohl se ani pohnout.
"Jacku,"zeptala se Sam a tím ho probrala.
"Neboj, lásko. O všechno se postarám,"řekl Jack a šel k ní.
Hladil ji po vlasech a po zádech.
"Tak my budeme mít miminko…Já budu táta…My budeme mít…,"mumlal si pro sebe a nepřestával Sam hladit s potměšilým úsměvem na tváři.
"Jacku,"zakřičela tentokrát Sam.
Generál Jack O'Neill, který toho zažil ve službě tolik a zvládl nespočet ožehavých situací, jí teď připadal neskutečně opožděný. Copak neviděl, že sotva stojí?
"Jo, hned Sam…už běžím…,"křikl a rozeběhl se do ložnice, kde byla připravená taška do nemocnice.
Přesto se cestou neubránil šťastnému úsměvu a neustále si opakoval, že bude táta. Sebral tašku a vběhl zpátky do obýváku. Sam tam pořád stála skloněná a opírala se o zeď. Nejradši by ji teď pozoroval, vychutnal si ještě pár okamžiků, kdy má jeho manželka to krásné kulaté bříško, které jí tak strašně slušelo. Jenže věděl, že není čas. Teď musel spěchat. Přišel tedy k Sam, její ruku přehodil přes své rameno, objal ji kolem zad a pomalými krůčky se ji snažil dopravit ke dveřím. Sam byla statečná. Snažila se, co to šlo. Přesto byla moc slabá na to, aby cestu zvládla bez Jackovy pomoci. Vyšli ze dveří. Jack Sam opřel o zeď a pořádně zamkl. Zkontroloval dveře a opět se ujal své těhotné ženy.
"No tak Sam, pojď. To bude dobré, za chvíli jsme tam,"snažil se ji uklidnit a pomáhal jí ze schodů.
"Kampak sousede,"zamával starý mládenec Steve, který bydlel vedle.
"Jedeme rodit. Já budu táta,"křikl na něj Jack a na chvíli se zastavil.
Steve se zarazil a rozeběhl se k nim.
"Můžu s něčím pomoct,"zeptal se a vystrašeně se podíval na Samino obrovské břicho.
Jack nezaváhal. Hodil mu do ruky tašku a oběma rukama teď objal Sam. Neváhal ani chvíli. Došli k autu, Jack odemkl, posadil Sam, vzal od Steva tašku, hodil ji na zadní sedadlo vedle Sam a nasedl.
"Hodně štěstí,"slyšel ještě volat Steva, když vyjížděl na silnici.
Zatroubil na něj na náznak odpovědi a vydal se směrem do nemocnice. Vzpomněl si, kolikrát tuhle cestu už absolvovali. Sam brala těhotenství vážně. Nechtěla nic podcenit. A proto, ještě než měla před porodem, zkoušeli si tuhle trasu k nemocnici. Zkoumali, jestli se nemůže stát, že bude zácpa nebo podobně. Pro jistotu naplánovali ještě dvě další trasy. Jack tohle plánování nechápal. Dnes však byl za něj rád. Cítil se mnohem jistější. A jistotu - tu teď potřeboval ze všeho nejvíce.
Neustále se na Sam otáčel, kontroloval ji, jestli je v pořádku. Ptal se jak jí je, jestli něco nepotřebuje. Sam ho obdařila šťastným úsměvem a pohladila si bříško. Vypadala spokojeně, i když měla ohromné bolesti. Snažila se ale dýchat správně, jak ji to učili v poradně, kam chodila. I tenhle trénink se vyplatil. Těšila se už na miminko. Nenechali si říct, co to bude. Oba měli rádi překvapení a shodli se, že budou mít mnohem větší radost, když dostanou takové malé překvapení.
Jack zajel na parkoviště k nemocnici. Oběhl auto, vyndal tašku a hodil si ji přes rameno. Pak pomohl Sam vystoupit. Pevně se ho držela. Měla v něj absolutní důvěru. Jack Sam opět šikovně chytil, přibouchl dveře od auta a neztrácel čas se zamykáním. Bylo mu to v tuto chvíli jedno. Měl důležitější povinnosti. Dovedl Sam na recepci, kde nahlásil, že jeho žena rodí. Sestra okamžitě zavolala Samina doktora a nechala pro ni přivézt vozík. Sam si s úlevou sedla. Jack jí však stále tiskl ruku, nechtěl se od ní vzdalovat. Už nikdy. Domluvili se, že bude i u porodu. Věděl, že Sam bude mnohem jistější a klidnější. I jemu to přinese klid. A především - být u zrodu svého dítěte - to mu připadalo naprosto kouzelné!
Doktor Sam odvezl. Požádal Jacka, aby chvíli počkal, Sam musí ještě podstoupit nějaká vyšetření. Uplynulo to rychle. A najednou už se jelo na sál! Sam funěla, byla zborcená potem, ale v očích měla štěstí a očekávání. Jack oděn do nemocničního a sterilního oděvu ji nepouštěl. Drtila mu ruku. Ale stálo to za to. Po dovezení na sál, Sam začala ihned rodit. Po jedné hodině přišla na svět holčička - Ashley. Sam se radostí rozplakala. Natahovala se po miminku, ale sestřička ho zatím odebrala. Jack se zasněně díval na tvář své dcery. A pak …
"Maminko, mám pro vás jednu šokující zprávu,"řekl doktor a významně se podíval na sestru.
"Co se děje, doktore? Je něco špatně…a malá? Co je s ní,"rozvzlykala se Sam a stiskla Jackovu roku ještě pevněji.
"Ne, nebojte se. Tahle zpráva je totiž dobrá. Za chvíli se vám totiž narodí druhé miminko,"usmál se doktor.
Sam s Jackem se na sebe vyděšeně podívali. Takže oni budou mít dvojčata?
Po dvou hodinách přišla na svět Sarah.

******************************************************
Po 22 letech

"Jacku, no tak pojď už. Jídlo bude studené,"zakřičela již po několikáté Sam.
Jack byl nahoře a lepil modely lodí. V posledních letech tomuto koníčku naprosto propadl. Jejich ložnice se naplnila křižníky, čluny, dopravními loděmi i tankery. Děvčata už byla téměř dospělá, nepotřebovala tolik péče a Jack to těžce nesl. Nedokázal se odpoutat od svých milovaných dcer. Miloval je nejvíc na světě. Byly mu vším. Jenže vyrostly až moc rychle. Utíkal tedy před touto skutečností do své kobky vedle ložnice a tam si rovnal myšlenky. Po několika hodinách vyšel vždy odpočatý a klidný. Což všechny členky rodiny ocenily.
"Jacku! Mám si tam pro tebe dojít,"zavolala netrpělivě Sam a začala nandávat jídlo svým dcerám.
"A takhle je to pořád. Já mu ty jeho lodě už jednou vyhodím. Nestačí, že všude zabírají prostor a chytají prach…"
Ashley pohladila Sam po hřbetu ruky. Byla celá po ní. Jako by Sam z oka vypadla. Světlé vlasy a modré oči z ní činily anděla. Byla moc krásná. Na každém prstu mohla mít deset mužů. Jenže ona dávala přednost studiu. I v tomhle byla po Sam. Šla jí matematika a fyzika. Už na základní škole našla v tomto oboru zalíbení. Rozhodla se, že jednou bude stejná jako její máma. Obdivovala ji pro její píli a chytrost. Věřila, že jednou to dotáhne tam, co Sam. A měla k tomu dobře našlápnuto. Bylo to inteligentní děvče, které si každý pochvaloval. Vysoká škola, kam nastoupila jen před několika měsíci, pro ni byla jistá volba. Chtěla být vědcem. Často se kvůli tomu dostávala do sporů s tátou Jackem. Představoval si ji trochu jinak. Dával jí najevo, že věda pro něj není žádný obor a utahoval si z ní. Když byla mladší, uráželo ji to a mrzelo. Dokázala se s otcem hádat celé hodiny o tom, jak je věda důležitá. Nikdy nevyhrála. Jack to nepřipustil. Odcházela se pak vybrečet do svého pokoje. Měla pocit, že ji táta nemá rád. Přišlo jí, že Sarah je pro něj ta oblíbenkyně. Byla totiž jejím přesným opakem. Zatímco Ashley měla ráda matematiku, Sarah si vždy nejvíce vychvalovala tělocvik. Prý jen to je předmět s budoucností. Když Ashley četla doma knihy a pozorovala hvězdy, Sarah si hrála venku s Jackem na vojáky nebo s míčem. Zatímco ona byla malé křehké děvče s andělským vzhledem a vyjeveným pohledem, její sestra byla velká a divoká. Neváhala se prát s kluky, byla samostatná a toužila se stát vojákem. Měla spíše chlapeckou postavu, tmavé vlasy ostříhané nakrátko a ty rošťácké hnědé oči po svém tátovi. Ashley na ni často žárlila, dokonce uvažovala o tom, že jí udělá ze života peklo. Chtěla, aby ji táta měl taky rád! Nechtěla být tou druhou! Když však byla starší, pochopila, že tohle je hloupost. Žádný rodič si nerozdělí své děti na to oblíbené a neoblíbené. Sam s Jackem je měli rádi obě stejně. Jen každý trávil více času s tou, se kterou si rozuměl více.
"Klid mami,"řekla Ashley. "Víš přece, jaký táta je. Sebrala bys mu jeho lodičky a jemu by začalo šplouchat na maják."
Všechny se rozesmály. Sam se však znovu zachmuřila.
"Já vím. Jenže Sarah nám chce říct něco důležitého a on si radši někde lepí nějaké blbosti…"
Ani to nedořekla a na schodech se ozvaly blížící se kroky.
"Slyšel jsem snad něco o svých lodích,"vběhl Jack do kuchyně a na tváři mu pohrával šibalský úsměv.
Sam se na něj usmála a spojenecky mrkla na dcery. Pak se začaly všechny smát.
"No, no, no…doufám, že se takhle nebavíte na můj účet,"zahrozil Jack a posadil se.
Sam mu nandala a posadila se. Usmála se na svou rodinu a vybídla Sarah ke slovu.
"Ehm…nevím, jak bych začala. Prostě bych vám chtěla říct něco moc důležitého. Já…,"rozhlédla se nervózně kolem a najednou měla v krku těžký knedlík.
Jack se vidličkou nimral v jídle a snažil se ignorovat kručící žaludek, aby se mohl věnovat své dceři.
"Pokračuj. Sarah. Co nám chceš říct?" Sam hořela zvědavostí.
"No…já… víte, jak jsem o prázdninách byla na té brigádě ve Washingtonu? Potkala jsem tam skvělého chlapce…"
Jack přestal šťouchat brambory a zdvihl oči. Upřeně teď na Sarah zíral.
"No a…my …prostě se máme moc rádi,"oddechla si Sarah.
"To je pěkné Sarah. A to je ta "strašně důležitá věc"? Že naše holčička se zamilovala,"rozesmál se Jack, kterému tenhle moment přišel zbytečný. Už dávno přece nebyla ve věku, kdy by se jim musela svěřovat o svých aférkách.
"Není to všechno. Já totiž…Vídali jsme se často i po prázdninách. Volali jsme si a on za mnou někdy jezdil. A teď se dokonce bude stěhovat sem."
"To je skvělé, ne"vložila se do hovoru i Ashley. I když ona neměla na nic takového myšlenky, sestře to přála.
"Jo, je to bezva. Jde o to, že my…Je to asi měsíc, co jsme se zasnoubili,"vydechla Sarah. "Budu se vdávat."
Vyřkla to slovo a v místnosti se rozhostilo ticho. První, kdo prolomil ticho, byla Ashley.
"Ááááá…ségra ty se budeš vdávat! Gratuluji,"zvolala a naklonila se přes celý stůl, aby sestru vřele objala. "Tak já půjdu za družičku!"
Zatímco Ashley se radovala, Jack lapal po dechu a vyměňoval si se Sam nechápavé pohledy.
"Ty se ale nemůžeš vdávat…,"vyřkl nakonec.
Přitáhnul tím na sebe pohledy všech žen jeho rodiny. Sarah se dívala vyděšeně, Ashley naštvaně a Sam nechápavě.
"Cože? Proč by jako nemohla,"zeptala se Ashley a založila si bojovně ruce na prsou. Byla zvyklá na dohady s tátou a neváhala se do nich pustit ani teď.
"No…je přece…jsi přece moc mladá, Sarah. Máš celý život před sebou. Co když - ten chlap - není ten pravý?"
"Tati! Nejsem mladá. Je mi dvacetdva let."
"No právě…vždyť jsi ještě skoro dítě. A chceš se vdávat." Jack se srdečně rozesmál.
Vysloužil si tím odmítavý pohled Sam.
"Jacku, ona už ale není dítě. Je to dospělá žena,"odporovala mu.
"Dospělá? To by si nechtěla brát prvního ňoumu, který jí vlezl pod nohy," smál se stále Jack.
"Tohle vážně nemusím poslouchat. Odcházím do svého pokoje,"řekla Sarah a zvedla se. Otočila se na podpatku a za chvíli byl slyšet jen dusot podpatků, jak vybíhala schody. Ukončila to prásknutím dveří.
"To jsi přehnal, tati," řekla Ashley, úhledně složila ubrousek na talíř a zvedla se k odchodu.
Byly slyšet i její kroky po schodech a následné klepání na dveře.
U stolu se rozhostilo ticho. Sam na Jacka nevěřícně zírala. V jejích očích byla výčitka. Nejradši by svému manželovi nafackovala. Jack se na ni podíval, ale to co jí četl v obličeji, ho nepotěšilo.
"Co…co je,"zeptal se.
Odpovědi se mu nedostalo. Sam hodila ubrousek na stůl a odešla z kuchyně. Jack osaměl.
***

"Sarah, můžu,"zeptala se Ashley a pootevřela dveře.
Viděla sestru, jak leží na posteli a objímá polštář. Po tvářích jí tekly slzy. Plakala.
Ashley nečekala ani chvíli a vtrhla dovnitř.
"Sakra, Sarah, nebreč. Ty jsi přece ta silná!"
Objala ji a utřela několik slz tekoucích po tvářích.
"Ashley…když já ho tolik miluji. On je tak skvělý. Takového člověka jsem ještě nepoznala…,"rozvzlykala se Sarah.
"Já ti věřím, Sarah. A jak se vůbec ten tvůj princ jmenuje?"
"Dean,"odpověděla Sarah a rozzářila se jen při samotném vyslovení toho jména. Pak ale jas z jejích očí zmizel. "Vždyť je to vlastně úplně jedno, jak se jmenuje. Naši nepřejí naší lásce a já nemůžu nic dělat proti tátovu rozhodnutí."
Ashley protočila oči. Chápala, že by měla dát na názor svého otce, ale vzdát se kvůli němu své životné lásky? Poslechnout ho za každou cenu? Ona? Ta silná Sarah? Ne, to není přece možné.
"A jak víš, že i máma je proti? Přece se tě zastala,"opáčila proto.
Sarah zdvihla hlavu. Ale hned ji zase sklopila.
"Poznám to na ní. Nic neřekla. Sice se mě zastala, ale to jen proto, že šlo o mě. Ke svatbě nic neřekla…Myslíš, že by byla schopná jít proti tátovi?"
"Proč ne, Sarah? Nejsou přece jen jedna osoba. A nevěřím, že by spolu vždycky souhlasili,"zkonstatovala Ashley.
V tu chvíli se ozvalo ťukání na dveře. Sestry se na sebe významně podívaly.
"Můžu,"pootevřela dveře Sam a strčila do pokoje jen nos.
Neušlo jí ale, že Sarah je celá ubrečená a Ashley se pro změnu tváří kysele. I když to křehké děvče vypadalo jako anděl, mělo v sobě ukrytého malého ďáblíčka, který občas vyplul na povrch. A obzvláště tehdy, když se to týkalo její sestry v nesnázích.
"Pojď,"pípla Sarah.
Cítila se na nic. Čekala trošku překvapenou reakci, ale tohle? To si nepředstavovala ani ve svých nejdivočejších snech. Nechápala, jak se táta mohl takhle zachovat. Teď jen doufala, že Sam není na jeho straně a nepřišla jí k tomu říct své.
Sam vešla, dveře znovu zavřela a přisedla si ke svým dětem. Dívala se na ně a uvědomila si, že už jsou opravdu dospělé.
"Sarah…,"řekla, ale náhle nevěděla jak pokračovat.
Nadechla se, polkla a zkusila to znovu.
"Sarah…nebudu ti lhát, ta zpráva mě zaskočila. Ale …nebudu mít nic proti. Jsi už dospělá. Víš, co děláš. A pokud si myslíš, že ten mladý muž je pro tebe ten pravý, já vám nebudu stát ve štěstí."
Sarah se na ni vděčně podívala a objala ji.
"Díky mami. Jsem ráda, že aspoň ty…,"nedokončila větu a vzdychla.
"Já vím, dítě. Táta…ale jak řekla Ashley - víš, jaký je. Nemůže se pořád smířit s tím, že už jste dospělé."
Matka s dcerami si povídaly ještě dlouhé hodiny. O Jackovi, o Deanovi, o blížící se svatbě, která se přece musí konat! A klidně i za tátovými zády!

***
Sam slíbila Sarah, že se pokusí si s tátou promluvit až nastane vhodná chvíle. Vypadalo to ale, že tento večer ta chvíle jistě nebude.
Když Sam v jednu ráno přišla do pokoje, Jack byl vzhůru. Objímal rukama polštář jako to před chvílí dělala Sarah a tvářil se zarputile. Lampu měl rozsvícenou a namířenou mimo sebe. Zřejmě čekal, až se vrátí Sam. Ta kolem něj prošla jakoby nic. Oblékla si noční košili a zalezla pod peřinu. Přitáhla si ji až k bradě a otočila se k Jackovi zády. Dávala mu tím vždy najevo, že nemá chuť se bavit, že ji rozzlobil. To se dnes opravdu stalo. Obvykle totiž usínali v objetí.
"Ehm…,"odkašlal si Jack.
Snad si myslel, že ji donutí se otočit a dát se s ním do hovoru. Ale spletl se. Sam stále nehybně ležela.
"Ehm,"opakoval Jack a pro jistotu se Sam zatřásl.
Ani tentokrát nijak nereagovala.
"No tak Sam,"řekl tedy a přikulil se k ní. Ruku nechal volně spadnout přes její bok a snažil se ji otočit k němu.
"Sam,"křikl už skoro a žena se vážně přetočila na druhou stranu.
Ve tváři měla únavu a zlobu.
"Jacku, teď není vhodná chvíle na rozhovor. Je pozdě a já chci spát. Pokud ti tvé svědomí nedovolí usnout, můžeš si za to sám. Dobrou noc,"řekla mu."A mimochodem - zhasni to otřesné světlo."
Pro Jacka to bylo jako ledová sprcha. Už dlouho neviděl Sam takhle rozčilenou. Uraženě polkl a zhasl světlo. Přesto nemohl dál spát. Ležel na zádech, ruce složené na břiše a díval se do stropu. Poslouchal klidný dech své spící manželky a přemýšlel. Vzpomínal. Usnout se mu podařilo až k ránu.
Když se probudil, postel vedle něj byla prázdná. Vztekle plácnul do místa, kde vždy spávala Sam a cosi mumlal. Pak se podíval na hodinky. Bylo už půl dvanácté! Vyděsil se. To opravdu spal tak dlouho? Vzpomněl si ale na neklidnou noc a pochopil. Vyškrábal se tedy z postele, nazul pantofle a vydal se po schodech dolů. Z kuchyně se linula báječná vůně. Nadýchl se jí a uvědomil si, že má hrozný hlad. Posledních pár schodů seběhl. Vešel do kuchyně, kde u plotny stála Sam. Byla krásná v té zástěře, jak míchala omáčku. Přišel k ní a zezadu ji objal.
"Dobré ráno, miláčku,"pošeptal jí a mlsně se olízl při pohledu na báječně vypadající jídlo.
"Dobré ráno, Jacku,"pozdravila Sam a plácla ho přes ruku, protože se sápal po vařečce a už už na ni nabíral omáčku. Musela se smát. Jack byl strašný jedlík a často míval hlad. Pokud mu nedávala jogurt, snědl všechno.
"Jestli máš hlad, vezmi si něco k snídani,"podotkla, ale když se podívala na hodiny, musela se zasmát. "Tedy k dost pozdní snídani."
Jack se zatvářil uraženě, ale nakonec sáhl po červeném jablku, které bylo na vrchu mísy s ovocem. Zakousl se do něj. Teprve potom si uvědomil, že v domě je nezvyklý klid.
"Kde je Ashley se Sarah,"zeptal se zmateně.
"Poslala jsem je na oběd do města,"odpověděla klidně Sam a dál míchala v hrnci omáčku.
"Cože? Co jsi udělala,"klesla Jackovi nejen ruka s jablkem, ale i čelist.
"Klid, Jacku. Šly na oběd do nějaké nové čínské restaurace. Včera večer jsem měla pocit, že si chceš promluvit. A myslela jsem, že bude lepší, když si promluvíme o samotě,"otočila se na Jacka Sam a ležérně se opřela o linku.
Jack nevěděl, co říct a tak jen přikývl. Sam vlastně má pravdu.
"Tak dobrá…A o čem si chceš promluvit,"zeptal se rovnou. Posadil se na židli.
"Myslím, že moc dobře víš. Jde o tu svatbu,"vyřkla Sam to, čeho se Jack obával.
"Já nevím, co na tom chceš rozebírat. Můj názor jsem řekl už včera. Sarah se prostě vdávat nebude. Zakážu jí to,"řekl Jack tvrdě a s mrzutým výrazem se zakousl do jablka.
"Jacku! To nemyslíš vážně. Už je přece dospělá. Může si dělat, co uzná za vhodné. A ty nemáš právo jí něco zakazovat. Myslíš si, že tě poslechne, když jí něco zakážeš nebo dokonce poručíš? To jsi vážně tak naivní?"
"Tohle si vyprošuji, Samantho!"
Jack se zvedl ze židle a porazil ji. Když si uvědomil svůj výstup, pokorně židli zase zvedl a posadil se na ni. Sam to nechala bez komentáře, jen nevěřícně kroutila hlavou.
"Jak s tím můžeš souhlasit? Jakoby toho nebyla plná televize. Mladé hloupé holky, které nalítnou kdejakému podvodníkovi, a ten je pak okrade a nechá ve srabu. Nebo ta holka…ta…Williamsová, co si vzala Araba. Copak ty si nepamatuješ, jak se potom nemohla dostat domů?"
"Jenže naše dcera není hloupá a naivní! Nezapomeň, že je po tobě. Má na tohle až moc dobrý nos! Navíc ten její mladík je úplně normální slušný kluk z předměstí…,"snažila se Jackovi vysvětlit Sam, jenže on znovu vybuchl.
"Tak takhle to tedy je…Včera jsme se na mě vy tři domluvily. Proto raději odešly. Byl to váš plán…"
"To snad nemyslíš vážně, Jacku! Fantazíruješ…Vytváříš si své pravdy, místo toho, abys svou dceru podpořil."
"Nebudu ji podporovat v ničení jejího života,"vyskočil Jack jako čert z krabičky a znovu shodil židli. "S tímhle já nikdy souhlasit nebudu! Jsem zásadně proti! Teď…jdu nahoru…Nějak mě přešel hlad,"řekl a vyrazil po schodech s nehranou razancí.
Sam si povzdychla. Čekala takovou reakci. Přesto vkládala do Jacka určitou naději. Myslela si, že se vzpamatuje, změní názor. Ukázal ale, že je stále tím tvrdohlavým vojákem jako kdysi. Sam uklidila kuchyň, najedla se a nandala i Jackovi. Poté odešla na zahradu starat se o záhony.
***

Ashley se Sarah se z oběda vracely v dobré náladě. Když však viděly svou matku pracovat na zahradě samotnou, věděly, že je zle. Ihned se k ní přihnaly a vyptávaly se, jak dopadla. Nepřekvapilo je to, co se dozvěděly. I když to pro ně bylo zklamání, počítaly s tím.
"Ale co teď budeme dělat,"zeptala se zoufale Sarah.
"Co by,"řekla Sam. "Svatba bude, i kdyby se tvůj otec stavěl na hlavu. O to se postarám."
***

A jak Sam řekla, tak taky udělala. Po celé týdny se s Jackem příliš nebavila. Měli tichou domácnost. Hovořili spolu jen o tom nejnutnějším a Sam v jakékoliv volné chvilce mizela na zahradě. Telefonovala společnostem, objednávala růže a stoly, dorty a nápoje. Sarah jí byla moc vděčná. Mrzelo ji, že táta na její svatbě bude chybět, ale nemohla s tím nic dělat. Pomalu se přestával bavit i s ní a Ashley. Sedával zavřený ve své komůrce a dělal modely lodí. Musel jich udělat spousty. Téměř vůbec nevycházel. Nevěděly sice, proč dělá takové scény, ale nechaly ho v tom. Už tak jim svou tvrdohlavostí dost komplikoval život.
Jednoho takového dne, kdy Jack zase seděl zavřený ve své pracovně, domlouvala Sam se Sarah detaily svatby.

Sestry O‘Neillovy 2/2

30. října 2009 v 18:02 | Prinzeschen |  Sestry O‘Neillovy
"Mami?"
"Ano,"řekla Sam a zdvihla oči od knihy, do které si dělala poznámky.
"Dean už bydlí tady. V centru. Přestěhoval se včera. A já…no…měla jsem takový nápad, že by mohl přijít třeba na oběd nebo na večeři. Víš něco jako oficiální představení. Je to všechno tak narychlo, mami. Promiň, jestli na tebe nějak tlačím,"drmolila Sarah.
Sam se podivila. Od té doby, co byla na programu svatba, a s Jackem byly problémy, stávala se Sarah čím dál tím víc citlivější. Sam musela uznat, že v ní teď mnohem více poznávala samu sebe.
"Ale ne, není to narychlo. Je to skvělý nápad. Chci ženicha poznat, než bude svatba,"usmála se Sam a byla tím nápadem opravdu nadšená. Představovala si, že udělá svoje nejlepší jídlo a že večeře se odehraje ve slavnostnějším duchu. Z myšlenek ji vyrušila Sarah.
"Myslíš, že táta změní názor, když ho pozná?"
Sam pokrčila rameny. Nevěděla co říct. Možné to bylo. Ale stejně pravděpodobná byla možnost, že Jack se odmítne večeře zúčastnit. Slíbila ale Sarah, že se otce zeptá.
***

Leželi už v posteli. Sam četla časopis a Jack se vrtěl ze strany na stranu. Nebyl unavený, ale co mohl dělat jiného, když Sam s ním neprohodila ani slůvko? Když sebou chodil znovu, Sam odložila časopis a promluvila na jeho záda.
"Jacku…"
Jack se s povytaženým obočím otočil k ní.
"V pátek bude rodinná večeře."
Jack se zaradoval. Myslel si, že je vše v pořádku. Jenže nečekal, co Sam dodá.
"Přijde Dean. Už se přestěhoval do města. Sarah chce, abychom ho poznali."
Jackovi okamžitě zamrzl úsměv na tváři.
"Tak takhle to tedy je. Já se s ním ale nechci seznamovat. Nikam nejdu."
Založil si ruce na prsou a tvářil se nedobytně. Jenže přesně v tu chvíli toho měla Sam víc než dost.
"Nechápu tě Jacku. Chováš se jako malé dítě! Asi už jsi zapomněl, jak jsme se cítili my, když nám bránili ve štěstí. A teď děláš své dceři to samé!"
"Sam! To nemůžeš přece srovnávat…To bylo něco úplně jiného,"hájil se Jack.
"Pleteš se! Je to úplně to samé. Nám stály v lásce překážky a ty sám je teď házíš Sarah pod nohy."
"Chceš se hádat? Já už toho mám dost. A na žádnou večeři nejdu. Poslední slovo,"řekl Jack a s posledním slovem se otočil zády.
Sam také zhasla světlo. Nedalo se říct, že by spali klidně.
***

Uběhlo několik dnů. Vztah mezi Jackem a Sam se vyostřoval. Sam to vydržela. Protrpěla už dost. Ale na Jacka toho bylo moc. A tak nakonec s večeří souhlasil. Ne nijak nadšeně - ale svůj souhlas dal. V jednu chvíli z toho měl dokonce upřímnou radost. A to když jeho malá Sarah mu skočila kolem krku, objala ho a vlepila mu pořádného hubana. On ji na oplátku poškádlil a lochtal na břiše, kde jí to nejvíce vadilo. Měl pocit, že se vrátily staré časy. A proto nelitoval svého rozhodnutí. Až do večeru toho pátku…
Celý den se nesl v náladě večerní návštěvy. Jack to sledoval s nelibostí. Myslel si, že prožijí normální den a večer si odbudou večeři s tím… mužem. Jenže vypadalo to, jakoby měl na návštěvu přijet sám prezident. Sam od rána gruntovala. Chtěla, aby se všechno blýskalo čistotou. Sarah s Ashley byly schované ve svém pokoji a neustále se něčemu chichotaly. I to ho znervózňovalo. Odpoledne se vše ještě zhoršilo. Nemohl nikam utéct před tím šílenstvím jménem Dean. Pokud si předtím myslel, že ten večer nějak přežije, začal o tom nyní dost silně pochybovat. Měl spíše pocit, že toho kluka nesnáší čím dál víc. Odpoledne Sam obsadila kuchyň. Navařila spoustu dobrot, ale on nemohl ochutnat žádnou z nich. Když se přiblížil, Sam po něm hodila pohledem nebo ho vykázala z kuchyně. V lepším případě. V tom horším se po něm ohnala utěrkou jako po odporné a otravné mouše. Ušklíbl se a raději zmizel. S jeho dcerami to ale nebylo o nic lepší. Parádily se několik hodin. Jack si povzdychl a zmizel ve své dílničce. Ani nevnímal čas. Když zazvonil zvonek, trhl sebou a přetáhl okýnko, které právě maloval. Chtěl postavit Titanic.
"Sakra,"zaklel tiše pro sebe, protože si všiml, že mu barva ukápla i na tričko.
Snažil se to nějak vyčistit. Jenže ho vyrušilo klepání.
"No jo, vstupte,"řekl a zabýval se dále skvrnou.
"Jacku?"
Sam strčila hlavu do dveří. Vzápětí je však rozrazila a naštvaně vkráčela dovnitř.
"No to snad nemyslíš vážně! Dean je tady a ty se tu promenáduješ ve…ve špinavém triku! Jako bych ti neříkala…"
"Dobře dobře…za chvíli jsem tam,"skočil jí Jack do řeči a rukama naznačil uklidňující gesto.
Sam ztichla a parádně třískla dveřmi, když pokoj opouštěla.
Jack pochopil, že situace je vážná. Snažil se tedy obléknout co nejrychleji a nejlépe. Zvolil bílou košili a slavnostní černé kalhoty. Sako si nebral - to snad nebylo nutné. Nakonec vyměnil své pohodlné pantofle za černé lakýrky. Zkontroloval se v zrcadle, několikrát se usmál a s hlubokým nádechem vyšel z pokoje. Z kuchyně slyšel hlasy. Zřejmě se dobře bavili. Zahnal své myšlenky, které ho trápily, a vešel dovnitř. Okamžitě si všimnul vysokého tmavovlasého muže sedícího za stolem a laskavě se smějícího. Musel uznat, že vypadá jako slušný muž. Jenže zdání někdy klame.
"Dobrý den,"pozdravil s notnou dávkou důležitosti.
"Tati,"vstala Sarah.
Zpozoroval v jejích očích určitý druh obav. Snad měla strach, jestli vůbec přijde. Nebo jestli jí nezkazí její večer. Nechtěl ji zklamat. Ne ji a ne svou rodinu. Všiml si totiž i pohledu, který na něj upírala Sam. Dean vstal.
"Pane O'Neille…promiňte…generále,"začal Dean, ale Jack ho zarazil.
"Pan je v pořádku. Už mnoho let nejsem v armádě. Těší mě, Deane,"řekl Jack a natáhl k němu svou ruku.
Dean opětoval jeho stisk a posadili se. Na chvíli zavládlo ticho. Pak se Dean ale osmělil a započal rozhovor.
"Slyšel jsem o vás hodně. Sarah mi o vás hodně vyprávěla. Byl jste prý úžasný voják. Já sám jsem byl pár let u armády,"řekl Dean.
Jack se podivil. Po chvilkovém rozhovoru musel uznat, že ten kluk mu je docela podobný. Vlastně až nebezpečně podobný. Nebyl si docela jistý, jestli se takový muž hodí pro jeho dceru. Snažil se ale večer nezkazit. Bohužel pak se stalo něco, co nečekal.
"Jsem rád, že jsem se sem konečně přestěhoval. Trvalo to strašně dlouho. Vlastně jsem myslel, že to do svatby nestihnu,"podřekl se Dean o svatbě, která prozatím byla pro Jacka přísně tajnou záležitostí.
Ten se nyní zarazil a šlo vidět, že mu to v hlavě šrotuje. Sam se nadechla a chtěla celou záležitost zamluvit, bohužel Jack byl rychlejší.
"Moment. O jaké svatbě je tady řeč?"
"No přece o té mojí a Sarah,"usmál se Dean a na důkaz toho, že svá slova myslí vážně, Sarah obejmul.
Tragédii už se nedalo zabránit. Jack zbrunátněl. Sarah lapala po dechu. Sam se v duchu modlila a Dean se nechápavě rozhlížel.
"Vy…jste o té svatbě nevěděl,"zeptal se nakonec a jen tím přilil olej do ohně.
Jack vyskočil jako čertík z krabičky. Vstal a ubrousek, který měl položený na svých nohou, hodil na stůl.
"To jsem tedy nevěděl,"křikl, až se zatřásl lustr.
"Tati…,"snažila se ho uklidnit Ashley, ale Jack nebyl k zastavení.
"Už jsem to řekl - žádná svatba NEBUDE! A už vůbec ne svatba Sarah. Vy…možná jste dobrej kluk, ale rozhodně ne pro mou dcerku,"řekl, a rázoval si to pryč.
Dean se díval rozpačitě. Sarah se dala do pláče. Přesně takové scény se bála. Co si teď o ní jen Dean pomyslí? Co když dokonce svatbu zruší? Jedna slza za druhou běžela po její tváři. Dean se k ní okamžitě vrhl a objal ji. Z druhé strany ji utěšovala Ashley. Sam se zvedla.
"Deane, omluvte nás prosím. Je mi to moc líto. Manžel je…prostě je toho na něj moc. A nebojte - svatba bude. Omluvte mě,"řekla a odešla nahoru.
Dean nechtěl moc dlouho zůstávat a proto, když Sarah přestala ronit krokodýlí slzy, se rozloučil a zmizel. I jemu bylo trapně. Avšak ne tolik jako Sarah. Ta teď znovu plakala ve svém pokoji. Ashley tam seděla spolu s ní a snažila se ji rozptýlit. Mluvila o svých zkouškách ve škole, o tom, co se učí a o maličkostech, které zažívala každý den. Pomohlo to jen málo.
"Ashley,"zaúpěla znovu Sarah a lehla si na sestřina stehna. Ta ji ihned začala hladit po vlasech. "Já už to tu nevydržím. Musím odsud zmizet."
Najednou ji přešlo to hysterčení a byla plná síly. Chtěla zmizet. Ashley jí to schvalovala. Teď by doma nenašla ani štěstí, ani klid. Až k nim do pokoje byla totiž slyšet ostrá hádka Sam a Jacka. I Ashley toho měla dost. Jenže ta neměla proč utíkat - tady šlo o Sarah.
Vstaly z postele a vytáhly zpod postele malý kufřík. Do něj Ashley začala balit ty nejnutnější věci, zatímco Sarah volala Deanovi. Neměl nic proti tomu, aby se k němu nastěhovala, i když byt ještě neměl úplně zařízený. Dokonce jí navrhl, že pro ni zajede autem.
Sarah měla sbaleno. Přihodila tam ještě pár osobních věcí a napsala dopis mámě. Stálo v něm, že se uvidí na svatbě a ať to tu vydrží. Neodvážila se dát mámě dopis sama a teď, takže ho nechala u Ashley. Potom si vzala kufr a potichounku se vyplížila ven. Dean už na ni čekal. Nasedla a nostalgicky se dívala na dům, kde vyrůstala a z kterého nyní utíkala jako zločinec.
***

Sam už neměla na hádky sílu. Řekli si s Jackem nepěkné věci a jí z toho šla hlava kolem. Dočista zapomněla na Sarah, které se tahle věc s jejím otcem dotkla jistě nejvíce. Zamířila k ní do pokoje. Tiše zaklepala. Odpověděla jí ale Ashley. Sam vstoupila a rozhlížela se kolem. Byla zmatená.
"Kde je Sarah,"zeptala se.
Místo odpovědi jí ale Ashley podala obálku. Sam ji roztrhla a vyndala dopis. Začala číst.
Ahoj mami. Je mi líto, že to musím udělat, ale nemohu to už doma vydržet. Táta bude stát pevně na svém a já už nemám sílu mu odporovat. Chci bojovat o své štěstí. Mám na něj právo, ne? Proto dnes večer odcházím. Budu bydlet u Deana, než bude svatba. Potom se uvidí. Možná zůstaneme tady, ale možná se odstěhujeme. Určitě se spolu ještě uvidíme. Maminko, vydrž doma do svatby! Pak bude všechno jinak. Těším se, až tě uvidím na svatbě. Sarah
Když Sam dopis dočetla, dala se do pláče. Tak její vlastní dcera odešla z domu! Ashley přesně tuhle reakci čekala. Znala mámu jako své boty. Přivinula ji k sobě jako malé dítě.
"Mami, neboj, my to zvládneme. Jsme přece tři na jednoho, ne?"
Sam se musela pousmát. Takhle to dřív nebývalo. V dětství Sarah měla blíž k Jackovi, a možná proto dělal takové problémy.
Když se Sam vyplakala, otřela si oči a nechala Ashley samotnou. Odešla do ložnice. Na Jacka zakřičela, že vyhnal jejich dceru z domu, vzala si deku a polštář a odešla spát do obýváku.
Jack zůstal ležet jako opařený….

***
Uběhlo pár týdnů. Byly všelijaké. I když se manželé O'Neillovi usmířili, vládla mezi nimi zvláštní nálada. Ashley toho měla dost. Nejradši by se taky někam vypařila. Jenže ona neměla kam. Sarah měla kam jít - bydlela u Deana a plánovala svatbu. Mívala různé stavy. Jednou byla šťastná a veselá, těšila se na budoucnost. Jindy by to všechno nejradši zrušila, bývala plačtivá a vztahovačná. Týdny se ale krátily, čas nezadržitelně běžel a tak nastal den s velkým D. Sarah se vdávala.
Když se ráno vzbudila, nebyla vůbec šťastná. Naopak. Cítila se rozháraná. Jakoby ji v noci rozpůlili. Teprve dnes si uvědomila tu bolestnou zprávu, že ji nemá kdo odvést k oltáři. Zalily se jí oči. Snažila se však z toho vzpamatovat a užívat si svatbu. Deana přece tak strašně miluje. Je připravena na tenhle den i na to strávit s ním celý život. Vzdychla a začala se připravovat.
Krátce po jejím probuzení dorazily Ashley se Sam. Pomáhaly jí, jak to šlo. Všechno s ní zařizovaly, sháněly, zkoušely šaty a hodnotily je. Byla jim vděčná. Neubránila se dojetí. Obě dvě je objala a za chvíli tam spolu seděly a plakaly všechny.
"Tak moje malá Sarah se vdává,"fňukla Sam a pohladila ji po vlasech.
"Já vím,"vzlykla Sarah a znovu zabořila hlavu do máminých a sestřiných vlasů. Byl to kouzelný okamžik.
Jack mezitím seděl doma. Byl nervóznější a mrzutější než kdy jindy. Ani modely mu nešly stavět. Nemohl se na nic soustředit. Byl myšlenkami jinde. Na svatbě. Ale nechtěl si to připustit. Teď přece nemohl couvnout!
***

Do obřadu zbývala pouhá hodina. Sam pomáhala Sarah s oblékáním. Ta se prohlížela v zrcadle. Kadeřnice jí učesala vážně pěkný účes. Slušelo jí to. Ale přesto nebyla spokojená. Stále měla pocit, jakoby jí něco chybělo. Bezmyšlenkovitě vzdychla.
"Co se děje, zlatíčko,"zeptala se vystrašeně Sam a pro jistotu přestala utahovat korzet.
"Táta…dělá mi to starosti,"řekla jí Sarah upřímně.
Sam pokývala hlavou. I ona dnes měla špatnou náladu. Svatbu svého dítěte si představovala rozhodně jinak. Těšila se, jak Jack přivede některou z jejich dcer k oltáři. Jak se pak chytnou za ruce a společně si popláčou. Jenže Jack všechno zkazil. Nebyla si jistá, jestli mu to někdy dokáže odpustit.
"Nechám tě tu chvíli samotnou. Potřebuješ se srovnat. A Sarah…nemysli na ostatní. Mysli jen na své štěstí. Aby ti neuteklo mezi prsty."
"Díky, mami,"řekala Sarah a osaměla."
***

"Kde je ta zatracená kravata,"mumlal si Jack a přehraboval se v koši na prádlo.
Tam nebyla. Zásuvky už prohledal. Zbývala tedy jedině skříň. Vrhl se k ní a zuřivě hledal. Na sobě měl kalhoty, nezapnutou košili a nezavázané boty. Sako se válelo na židli.
"Mám ji,"křikl Jack vítězoslavně a začal si zapínat košili.
Když byl hotov, uvázal si kravatu. Nešlo mu to. Už dlouho to nedělal. Kravatu nosil nerad. A když potřeboval, pomohla mu s tím Sam. Jenže teď to musel zvládnout sám. Hotovo! Podařilo se mu to! Byl se sebou spokojený. Oblékl si sako, naposledy se podíval do zrcadla a už běžel k autu. Podíval se na hodinky. Zbývalo mu sotva čtyřicet minut. Pomyslel si, že teď je ten okamžik, kdy by měl začít panikařit. Jenže on zachovával chladnou hlavu. Věřil, že to zvládne! Nemohl promeškat svatbu své dcery! Nakonec si to všechno rozmyslel. Nestálo to za to. Nenáviděla by ho až do konce života. A o to on nestál. Navíc - měla pravdu. Byla to už žena. Jen on to nechtěl vidět a stále měl pocit, že ji musí vychovávat.
"Sakra, ty jsi ale hlupák,"zaklel Jack, když už brázdil silnici ke kostelu.
Na hodinky se díval stále častěji. Zbývalo už jen 20 minut.
***

Sarah seděla zhroucená na křesle a odehrával se v ní lítý boj citů k rodině a k muži. Nemohla si vybrat, které by měla nechat zvítězit. Nakonec ale polkla a zavolala mámu.
"Ano,"strčila Sam hlavu do dveří a povzbudivě se usmála.
"Svatba se ruší. Nebude,"vyhrkla Sarah.
Sam vyvalila oči a vešla do místnosti.
"Ale Sarah…"
"Ne, mami. Nemůžu něco udělat proti tátově vůli. Nemůžu se vdávat bez něj. Takhle jsem si to nepředstavovala. Takhle jsem to nechtěla. Myslela jsem, že to bude nejkrásnější den mého života a že tu budeme…všichni. Ale táta tu není a tak svatba nebude. Za chvíli to půjdu oznámit Deanovi a hostům."
Sam jen přikývla. Nemohla dceři nic vymlouvat, i když věděla, že dělá velkou hloupost. Věděla ale, že v tomhle je Sarah po Jackovi. Velmi tvrdohlavá.
"Budu čekat venku,"řekla a už už se chystala otevřít dveře, když vtom…
Dveře se rozlétly a v nich stál rudý Jack s nedbale uvázanou kravatou a rozepnutým sakem.
"Tak jsem tady,"řekl zadýchaně.
"Tati,"vykřikla Sarah a rozeběhla se k němu, aby ho objala.
Když ji vysoukal ze svého náručí a prohlédl si ji, musel uznat, že vypadá úžasně. Byla tak krásná - jako opravdový anděl.
"Jacku,"ozvala se Sam.
Jack se zazubil a vlepil jí rychlý polibek na tvář.
"K službám."
Udělal pukrle. Sam se zasmála. Konečně byla po dlouhé době zase pyšná na Jacka O'Neilla.
"Máte pět minut. Pak bude obřad,"řekla a nechala otce s dcerou v osamění.
"Tati, já…,"nadechla se Sarah, ale Jack jí skočil do řeči.
"Ne, Sarah, to já…Choval jsem se vážně jako…nemám pro to ani slov. Chtěl jsem tě ochránit před velkým světem, ale nevšiml jsem si, že už dávno nejsi ta malá naivní holčička se dvěma culíčky. Nejsi moje divoška, se kterou jsem hrával fotbal a foukal jí na odřená kolena. Ty už jsi velká. A máš právo si vybrat své štěstí. Nechtěl jsem ti bránit. I když jsem to asi udělal…Ale teď jsem tady a ty se můžeš vdávat, mrně."
Poslední větu pronesl se šibalským úsměvem.
"Tati,"zasmála se i Sarah a padla mu kolem krku.

***
Sálem se linula příjemná melodie klavíru. Lidé seděli v lavicích a vepředu stál Dean. Byl nervózní. Nevěsta byla celý den jako na trní a ještě ke všemu zklamaná svým otcem. Neměl tušení o nečekaném překvapení. Když se v sále rozezněly kroky - otočil se. Spatřil Sarah - přímo nebesky krásnou a vedle ní…JACK! Tak nakonec přece jen povolil a pochopil. Dean se usmál. Věděl, že teď už jejich svatbě nic nezabráni. Spadla z něj veškerá tíha.
"Předávám ti svou dceru a doufám, že v tvých rukou bude v bezpečí,"řekl Jack a podal ruku Sarah Deanovi. Ten ji s velkou láskou přijal.
"Nebojte se. Budu jí dobrým manželem"
Jack se vzdálil. Sedl si vedle Sam a chytil ji za ruku. Měl co dělat, aby udržel slzy pod víčkem. To Sam už plakala.
"Slečno Sarah O'Neillová,berete si za muže zde přítomného Deana Oshieho?"
"Ano, beru,"zazněl sálem jemný dívčí hlas.
"A vy, Deane Oshie, berete si za ženu zde přítomnou Sarah O'Neillovou?"
"Ano, beru,"vyhrkl Dean bez zaváhání.
"Prohlašuji vás za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu."
Dean letmo políbil Sarah a sálem se ještě dlouho nesl zasloužený potlesk.

Svět naruby

29. října 2009 v 9:14 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Nezdá se vám poslední dobou, že svět se točí na druhou stranu? Nebo že jsou nějaké špatné erupce na Slunci? Jak si totiž jinak tohle všechno vysvětlit? Jo, je to fakt, že v každý době se našel někdo, kdo si stěžoval a komu se život zrovna dvakrát nelíbil a třeba usiloval o nějakou změnu. Jenže se mi nechce uvěřit tomu, že někdy to bylo horší než dnes...Vždyť se na to podívejte...

Zaťukání na čelo č.1: Zemědělci lejou mléko do polí. Mezitím lidé na druhém konci světa trpí hlady. Je tohle normální?
Zaťukání na čelo č.2: Sudetští Němci vyzvali svou kancléřku, aby nepodepsala výjimku pro ČR z Lisabonské smlouvy, prý kvůli tomu, že by se tím potvrdily zločiny proti lidskosti, které byly na sudetských Němcích spáchány. A co takhle zločiny, které spáchali Němci na ostatních národech Evropy? Ty snad nebyly proti lidskosti? Copak si někdo vážně myslí, že koncentrační tábory sloužily pro hromadnou zábavu? To asi těžko...Tolik mrtvých Židů, Romů, ale i Slovanů a jiných národů - to nebyl zločin proti lidskosti? Vrcholem všeho je, že Lisabonská smlouva ještě nebyla podepsána a u Evropského soudu už je pět žádostí o vrácení majetku v Sudetách. Náhoda? Ať mi pak někdo vypráví, že výjimka není třeba, že Benešovy dekrety jsou neprolomitelné...Ale kdeže...
Zaťukání na čelo č.3:Docela by mě zajímalo, jak je možné, že nemocní lidé si musí všechno platit sami, zato narkomani jsou státem krásně vydržováni. Proč si člověk, který má cukrovku, musí sám naprosto uhradit injekce nebo injekční pera, zatímco narkoman si dojde do K-Centra, kde mu čistou jehlu strčí přímo pod nos? Lehká nespravedlnost...?
Zaťukání na čelo č.4: Nikdy, opravdu nikdy nepochopím, jak si rodiče desetiletého dítěte, nemůžou všimnout, že kouří...
Zaťukání na čelo č.5: Upřímně doufám, že tenhle trend už opadává, ale vysvětlí mi někdo, jak může tolik lidí uznávat extrémní pravici? Jak může někdo hledat své ideály v Hitlerovi, který plenil českou zemi a ještě u toho prohlašovat, že je vlastenec? Nechápu, proč se lidi nikdy nepoučí, proč nejsou rádi, že tyhle časy pominuly a my můžeme žít v klidu a beze strachu. Možná kdyby dobu 2.světové války zažili, mluvili by jinak. A nenašel by se takový kretén, který by prohlásil, že holocaust nebyl....

Zlostná

28. října 2009 v 10:00 | Prinzeschen |  Básničky
Kvůli tobě už žádný další slzy,
už žádnej nevinnej pláč.
Už nikdy tělo rozbitý na kusy,
jen proto, že jsi bezcitnej sráč.
Slyším tvý kroky vzdálený
a všechno už je mi fuk.
Nechci mít tělo spálený,
mě nebude ovládat zbytečnej kluk.
Všechno, co bylo, už je dávno pryč,
nic nezbylo,
tak od dveří vrať mi klíč.
A klidně tam stůj,
dívej se do chodby zamčený,
Klidně si breč,
já neřeším případy ztracený…
Jdu dopředu, dívám se dál,
nejsem to já, kdo by se bál
šrámů na duši
těch už mám dost…
Přežívá ve mně nejstarší síla -
a tou je zlost…

Češi jsou závislí na tabáku

27. října 2009 v 18:31 | Prinzeschen |  (Ne)jen doma
Přesně - kolem 2 milionů Čechů je závislých na cigaretách obsahujících právě tabák. Informoval o tom server Novinky.cz v TOMTO článku.
Cigarety - to je podle mě spolu s alkoholem metla národa. Jestli ne celého lidstva. Jistě stát na nich dost vydělává a jak se naši milí kuřáci často ohánějí - přímou souvislost s rakovinou či jinými onemocněními nikdo neprokázal. Jenže co si budeme povídat, nebudeme si přece lhát. Ono totiž něco, co obsahuje dehet, nebude zrovna nejzdravější. Nevím, jak vy, ale já bych si do plic asfaltku nenalila( na základě pokusu provedeného s tekutým dehtem, který nalili do plic - řeknu vám, nebyl to hezký pohled). Ale budiž jim i toto přáno. Je to jen jejich věc. I těch desetiletých slečen, co jsem je minule potkala s cigaretou v jejich drobných ústech.
Problém je, když kouření přestane být jen jejich záležitost, ale dotýká se i nás ostatních a vůbec celého okolí ve kterém žijeme. Vajlgy poházené po dětských hřištích, spolužáci smrdící na první hodině jako jeden velký spalující komín, chudáci nekuřáci, z kterých se najednou stanou pasivní kuřáci, chudáci zvířata, na kterých se cigarety testují, rodinka, která si vyrazila do restaurace a musela odejít, protože restaurace připomínala spíš udírny - to jsou opravdu případy, kdy bych ty dva milióny kuřáků nakopala do zadku. Jenže sama to asi nezvládnu a tak čím dál víc desetiletých dětí bude napodobovat to, co vidí doma a myslet si, že cigarety jsou in..

A na závěr něco pro pobavení:
Kuřte víc!
Kouřením získáš mužný zjev, chuť na alkohol, zápach odpuzující hmyz, bronchitidu, astma, cukrovku, paradentózu, žaludeční vředy, sklerózu, infarkt, rakovinu plic, hormonální a sexuální poruchy, rodičky méněcenný plod. Kuř v posteli, v zaměstnání, v hořlavinách, kuž za volantem, v suchém poli a lese: požáry hradí pojišťovna, pohřby obstarává pohřební služba.
Těšíme se na vás!
Hostinský, lékař, hrobník

Návštěvníci z říše spamů

21. října 2009 v 19:18 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Tak já vám tedy něco řeknu - a tohle je článek pro všechny Debilxie v soutěžích, Miluju-pixelky s.r.o a podobné zbytečné existence otravující mou stránku svou přítomností. NE, nejsem tu proto, abych vám dávala hlasy v soutěžích podobně zbytečných jako jste vy sami. Moje stránka NENÍ místo, kde budete o tyhle "hlásky" žebrat a zahlcovat mi moje pracně vymyšlené články svými nesmyslnými podlézavými komentáři. Díky, tvůj hlásek, který mi vrátíš, když ti ho dám já, nepotřebuju. Snažím se z toho tady udělat trochu seriózní stránku a vy - a hlavně ty Debilxie, se mi tady z toho snažíte udělat cirkus! Což se mi vůbec nelíbí. Takže se opovažte ještě někdy naklepat svými vyhublými prstíky adresu mé stránky a zanechávat mi tady vaše spamy. Jestli to uděláte, pamatujte, že si vás najdu - já nebo můj žolík, to už máte jedno (viz. Žolík).Seriózní návštěvníci vítáni :P

Jakási nekonečná volnost

21. října 2009 v 19:02 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Právě čtu jednu dost pěknou sérii knížek. Není to těžká četba, je taková odpočinková, příjemná, pobaví a dojme. Je to trilogie, která pojednává o životě malého děvčete z dětského domova, které prožívá své vlastní příhody a osudy a vše pečlivě zapisuje do svých deníků - respektive knih, které chce jednoho dne vydat. Protože je to děvče jak se sluší od rány, dokážete si představit, jak to asi vypadá. U těchto knížek se pěkně zasměju a vážně se odreaguju. A nejen to. Při jejich čtení jsem totiž přišla na jednu důležitou věc. A tou je volnost. Která mě chybí. Když píšu, jsem jaksi svázaná - ani nevím čím. Nápadů mám dost i do klávesnice už jsem se naučila správně tlouct, ale přesto to někdy prostě nejde. Řekne si to dost a zasekne se to ve mně jako můj zmrzlý klíč do mé školní skříňky. Ten klíč naštěstí ven dostanu - aspoň doteď se mi to vždy povedlo - zato svázané myšlenky ze sebe doluji jen těžko. Vím, že tam jsou, že jsou ve mně, jen nechtějí ven. Nemohu je dostat na světlo. Vždycky jsem přemýšlela, čím to asi je. A teď už to vím. Jsem prostě obvázaná kolem dokola nějakými zbytečnými pravidly či čím. Nemám tu dostatečnou volnost, nedokážu nechat své prsty jen tak volně běhat po klávesnici a psát, co se jim zachce. Snažím se moc držet tématu, jsem příloš úzkostlivá, bojím se kapitol a vůbec - je to se mnou jako se "spisovatelkou" perfekcionistkou dost těžké. Důsledkem toho je jakási těžkopádnost usazená v mých dílech, kvůli které je většinou smažu. Už se mi to stalo několikrát a věřte bolelo to tak, jako když se zbavujete vlastního dítěte. Ale teď už toho mám dost a naštěstí jsem (snad) našla lék. Inpsiraci, jak to dělat jinak. Jak se nebát a jen volně psát...Vždyť přece o nic nejde, musím si říct a vrhnout se do věci, kterou miluji, po hlavě...Hlavně se nevzdát bez boje! Já jednou stejně budu dobrá...

VB vs USA

21. října 2009 v 18:39 | Prinzeschen |  Souboj
VB:
Jednou bych tuto zemi chtěla navštívit. A to vážně moc. Líbí se mi Londýn - hlavní město tohoto státu. Chtěla bych vidět Tower Bridge, vyfotit si Big Ben, projít si voskové muzeum, projet se červeným dvoupatrovým autobusem, prohlížet si exkluzivní londýnskou módu a snad obohatit svůj šatník o jeden módní kousek za skvělou cenu, chtěla bych poznat životní styl Angličanů, jet vlevo anebo se jen tak poflakovat ulicemi Londýna s deštníkem nad hlavou a v zimním kabátě. Trochu naivní sen, já vím, ale cítím, že se ve mně klube má nová cestovatelská stránka a Velká Británie je rozhodně jednou z těch zemí, kam bych moc chtěla jet. Mohla bych pak o tom napsat povídku. Nějakou stylovou - samozřejmě po anglicku. Mohl by to být cestopis. Nebo román z typického prostředí. Taky bych si odtamtud mohla přivézt nějaký suvenýr. Možná že budu sbírat suvenýry ze zemí, které navštívím. Z Velké Británie bych si mohla přibézt podobiznu Tower Bridge nebo již zmíněný módní kousek. Hlavně doufám, že si z toho typického deštivého počasí nepřivezu rýmu. Ale to je vše ve hvězdách. Anglie by byla můj splněný sen - i když má nějaké nevýhody, obyvatelé jsou prý příliš hrdí a vůbec - je to krásná země...A pochází z ní má oblíbená Lily Allen....

USA:
Jeden z těch západních států, kam mě to táhne snad nejvíc. A hlavně tím myslím město New York. Miluju tu atmosféru z filmů, chtěla bych na vlastní kůži poznat tu blahodárnou anonymitu, to množství lidí, aut, autobusů...V nějakém správném americkém krámku bych si koupila donut a kafe v kelímku a spěchala bych po ulici jako ostatní. Rozvalila bych se v Central Parku a ležela tam celé odpoledne. Samozřejmě, že bych jen tak neležela. Musela bych totiž pořád fotit. A navíc - chtěla bych si projít celé město! Ano, vážně celé...Rozhlížela bych se a hledala, jestli třeba tohle místo nebylo v nějakém filmu a jestli zrovna tady se nepolíbili mí oblíbení hrdinové... Od té doby, co jsem viděla film Sex ve městě, toužím po tom koupit si v New Yorku aspoň jednu jedinou drobnou věcičku...Čert vem, všechny ty zácpy, blázny na ulicích, reklamní bilboardy všude, kam se podíváte, všechen ten chaos a spěch, nepřehledné a nekonečné ulice..Já tam prostě chci..! Zajít se pobavit do nějakého pořádného klubu - ne do těch zaplivaných hospůdek, které máme tady v Čechách. Aspoň chvíli bych chtěla žít život na vysoké noze. Ale tím by mé putování rozhodně nekončilo. Toužím po tom projet karavanem celou Ameriku. Navštívit státy, různá zajímavá města a místa, lesy, pouště, hory...Cachtat se v jezírku ze Zkrocené hory :P A pak o tom všem napsat sáhodlouhou povídku...Chci prostě jen na chvíli žít svůj americký sen!

Obvykle dávám na konec každého článku v rubrice Souboj zhodnocení, kdo vyhrál. Dnes to ale nejde. Velká Británie i Spojené státy jsou mou srdcovou záležitostí - prostě si mezi nimi nedokážu vybrat. Nesnažila jsem se proto tyto dvě země porovnat, jen jsem do každého odstavce chtěla vložit svou osobní představu o životě v nich, o stylu, o lidech...Ale hlavně o svých snech, které se jich týkají...