Srpen 2009

Divadelní bláznovství

30. srpna 2009 v 10:25 | Prinzeschen |  Básničky
Po krásnejch dnech následujou osamělý večery,
ve kterejch jen tichý monology vedu.
O tom, že bejt taková, jakou mě mít chtějí, prostě nedovedu.
Při pohledu na oblohu ponořenou do černi,
myslívám pak často na to, jak jsou lidé nevěrní.
A tak nějak napadlo mě, že život je jen divadelní hra,
která vypadla umělcovi z dlaní,
když si vzpomněl jak úlevné je psaní.
Jen do diáře tiše čmáře,
píše o jevišti s oponou a hercích v maskách,
o štěstí v neštěstí, šílenství a nesmyslných sázkách.
O promarněných láskách…
Které se usadily na dně sklenice jako kal
a nenajde se nikdo, kdo by je pryč vzal.
Možná všechen ten smutek za to stál…
Třeba nás to posunuje dál…
Tam, kam lidské oko nedohlédne…
Na místa, která jsou pro nás záhadou.
K lidem, kteří nás nikdy nenajdou…
K hříchům, které nám vstříc jdou…
A pak nás přece jen naleznou…
Za staženou oponou se krčící,
šíleným strachem do tmy křičící…
Bez konce a začátku
stahující si oprátku…
Bez budoucnosti, minulosti, přítomnosti,
bez omezení prostoru a času.
Když dopřáváme svobodu svému vězněnému hlasu.
Kéž nám ten věčný křik dá spásu…

Všude dobře, doma nejlíp

28. srpna 2009 v 18:22 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Sedím si takhle jednou na lavičce v počmárané zastávce, sleduji vrcholky paneláků a slunce chýlící se k západu. Pozoruji listy, jak se komíhají ve větru a šustí, snažím se zachytit některou z tváří řidičů, kteří projíždějí po hlavní silnici, kterou dobře znám. Všechno tu dobře znám. Ve městě, kde jsem se narodila, ve městě, kde jsem vyrůstala, tam, kde bydlím celý svůj krátký život. Vyvolává to ve mně vskutku zvláštní pocit. Všechno se mi to zdá malé, oprýskané, tak přízemní k mým velkým plánům…Ale zároveň je to krásné a uklidňující. Všechny ty známé ulice, které poskytnou objetí, když nevíte, kam jít. Parky, kde se můžete sejít s partou kamarádů, se kterými jste chodili už do školky a vlastně je pořád vídáte. Obchody, v nichž vás vítají tváře prodavačů, které znáte a kterým rádi věnujete úsměv, protože máte pocit, že nakupujete u starého známého. Je to všechno malé, šedivé a nudné - a přesto na světě nenajdete krásnějšího divu než je domov. Nejde jen o dům, ve kterém bydlíte - domov, to je město, které znáte, ve kterém se cítíte volní a ke kterému chováte city. Je to místo, ke kterému vás vážou vzpomínky. To, jak jste s dědou chodili na kolotoče, s mámou na náměstí na zmrzlinu. Je to park, kde jste dali první nesmělou pusu nějakému klukovi nebo holce. Cesta, kde jste poprvé spadli na kole a jiná, kde jste na něj znovu nasedli. Je to spousta melancholie, spousta lásky i nenávisti. Říkám si, že až jednou roztáhnu křídla a vyletím z hnízda, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na jiné ulice, na jiný dům…Jak dlouho bude trvat, než si vytvořím nové city, než získám nový domov? Těším se na to, ale zároveň mě to děsí. Ptám se na hlouposti - bude tam foukat ten samý vítr jako doma? Bude tam svítit to samé slunce? A co stromy? Co motýli? Co ptáci? Co děti? Co lidé? Bude to všechno jiné? Bude tam někdy můj skutečný domov? Budu se cítit dobře? Nebo budu nostalgicky vzpomínat na malé ušmudlané náměstí, na Tesařovu cestu, na Loučky, na všechno to, co bude daleko? Odpovědi neznám a ještě potrvá, než je dostanu. Ale jedno vím už teď - ani ve velkém světě nikdy nezapomenu na malé městečko v severních Čechách, které už navždy budu nazývat domovem…

Kolik je na světě lidí, tolik je na světě cest…

28. srpna 2009 v 9:28 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
I když je to normální, i když je to obyčejné - je to vlastně trochu zvláštní. To, jakou cestou se chce každý z nás ubírat. To, jaké má plány. Své. Originální. Nudné nebo bláznivé. Ambiciózní nebo při zemi. Naivní nebo realistické. Všechny jsou svým způsobem krásné. Každý sen má něco do sebe…
Bára má plán - chce si udělat nástavbu a pak jít do Prahy na vysokou školu. Nechce se vdávat, dokonce nechce ani děti. Bude žít u rodičů až do 36 let a pak se osamostatní. I tak je ale bude chodit navštěvovat každý den. Tuči chce v říjnu dopsat svoji novelu, poslat ji vydavatelství a za našetřené peníze jet po Novém roce do Paříže se svou přítelkyní. Petra chce jít po škole na vysokou školu do Ústí nad Labem a spolu s kamarádkou a jejím přítelem žít v bytě 1+2. Pan Božský chce jít po škole na policejní akademii, pak chce dělat 10 let policistu a odejít za tučné odstupné. Do Prahy do garsonky se mnou jít nechce - prý to nezvládneme. Jana chce po střední škole odejít do Austrálie, studovat tam a najít si práci. Všechno už má promyšlené - vízum, bydlení, brigádu… Nic ji nemůže překvapit. Evča má v plánu jet do Velké Británie, vdát se za fotbalistu (svatba bude na stadionu), dělat masérku fotbalovému týmu a mít kupu dětí - samozřejmě fotbalistů. Všichni mají nějaké plány…
Já chci za měsíc zhubnout 4 kila, v polovině října chci dopsat svou povídku a poslat ji nakladatelství. Nepočítám s tím, že mi ji vydají, ale doufám v to každým dnem víc a víc. Po maturitě bych chtěla projet celou Evropu s Panem Božským a partou kamarádů. Jsou tím nadšeni. Já taky. Ale kde vezmeme peníze? Po střední chci jít na vysokou do Prahy. Vybrala jsem si ten nejtěžší cíl - Karlova univerzita. Mám malou šanci, že mě tam přijmou. Nikde jinde ale nenajdu obor antropologie, který bych chtěla dělat. Po vysoké mě čeká cesta do Ameriky - prostě jen tak sbalit kufry a odjet neznámo kam. Chtěla bych poznávat svět. V karavanu nebo autě, to je jedno. Možná se v Americe usadím. Třeba mi učaruje život velkoměst, jedinečná anonymita v obrovské spoustě lidí, třeba mi učaruje ten rušný noční život zábavy a hříchu. Možná se přiblížím svým hrdinům z typických amerických filmů. Anebo se vrátím do Evropy a usadím se ve Švýcarsku. A stanu se slavnou fotografkou, která bude dál psát…Anebo - prostě budu sedět doma na zadku a sepisovat přihlouplé úvahy…

Oči uplakaný

20. srpna 2009 v 19:56 | Prinzeschen |  Básničky
Za tmavými skly slzy ukrývá
a na rtech se usadil falešný smích.
Srdce své - navždy - klíčem zavírá,
je sama - ten pocit neznámý po měsících
prožívá.
Jedu lidské zlosti požívá.
Zaživa ji to požírá.
Neví, co dělat má
s očima uplakanýma,
co tolik bolí,
když se zase naplnily mořskou solí,
která v pramíncích po tvářích stéká,
až se z těch pramínků vytvořila řeka
a ta míří až do moře smutnění,
kde v nové naděje možná se promění.
A odletí pryč
k jejímu srdci blíž,
aby ještě zvážila, zda zahodit klíč.

Neznámá

19. srpna 2009 v 9:55 | Prinzeschen |  Básničky
Kdysi jsem psala, že jsem pro tebe neznámá
Ale jaksi jsem to nedomyslela
Nic není tak snadné, jak se zdálo
Všechno je složitější, než jsem kdy myslela
Hlavní problém totiž není v tom, že bys mě neznal
Naopak se občas divím, kolik toho o mě víš
Problém je v tom, že se neznám ani já
Já vím - vymluvit se mi to pokusíš
Ale ne - teď nemluv, jen mlč a poslouchej
Chci a potřebuju ti to vážně říct
Jak to je, jaká je pravda
Chci mluvit o těch slabostech, co nechci mít
O tom, jak mívám večer deprese
Z toho že nejsem žádná kráska
I když dělám, že mi to nevadí
Ve skutečnosti mi z toho hlava praská
Nezáleží totiž jen na náplni
Celý svět chce i zajímavý obal
A já ho nemám, nemohu ho vytvořit
Nemůžu každému říct - tak si mě rozbal
Pak realitu uvidíš…
Trápí mě má malost
To, že nejsem jednoduše řečeno nad věcí
Bolí mě ta má stálost
Ne kvůli tobě - ty jsi má srdeční záležitost
Ale kvůli těm křídlům, které bych chtěla mít
A nemám
Nemohu je jen tak z nebe vzít
A k sobě si je přilepit
Proto abych mohla létat
Tam, kam chci
Ale sama má duše už na takový let nestačí
I když je zasněná dnem i nocí
Nikdy nevládla touto mocí
Sen mít
Za snem jít
Přes všechny překážky sen vyplnit
A pak s pocitem spokojenosti - klidně přes mrtvoly -
Odejít
Vidíš, jsem slaboch, co na nic nestačí
I když moc dobře ví, že spoléhat se na ostatní -
tohle pravidlo už dávno neplatí
Už dávno přece stojím na svých vlastních nohou
Nebo se o to aspoň pokouším
Ale moc se to nedaří
Jen mě z toho chytnul splín
Uvědomění si toho, že asi neumím žít
Existuje duševní pochod, který mě z toho může vysvobodit?
A dát mi na rty smích
Do očí jas
A do duše klid…

Když měl pan K. někoho rád

15. srpna 2009 v 20:34 Černé na bílém
"Co děláte,"zeptal se kdosi pana K. , "když máte někoho rád?"
"Vytvářím si o něm obraz,"řekl pan K. , "a snažím se, aby se mu podobal."
"Kdo? Ten obraz?"
"Ne, "řekl pan K. "ten člověk."

Krize středního věku

11. srpna 2009 v 19:18 Černé na bílém
Jsem hluchej, slepej...a plešatej.

Tak tohle mě dneska vážně dostalo - taková hláška se od rodičů slyší jen málokdy.

Bláznivá dovolená 1 aneb Fretka v kleci

9. srpna 2009 v 9:21 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Prázdniny jsou v plném proudu, tudíž i já jsem kamsi vyrazila naplno si je užívat. Jenže zatímco ostatní zamířili k moři se slunit nebo na hory za účelem lyžovaly, my s Panem Božským jsme se chopili role hlídačů nejen dvou místností a vcelku neškodných květin, ale i několika rozmanitých druhů zvířat. A tak jsem poznala život fretky Fatimy, která má tak dlouhý zadek, že se občas netrefí do záchodu, pochopila ustálenou frázi "smrdíš jako tchoř" a zocelila svůj žaludek každodenním uklízením fretčího záchodu. Stala jsem se opatrovatelkou morčete Figara, které by potřebovalo léčení, protože se stalo závislým na mrkvi a nemůže bez ní normálně fungovat, přičemž prožívá hluboké stavy absťáku, kdy je ustrašené a paranoidní. Byla jsem hlídačem kotěte Tygra, které si oblíbilo nejvzdálenější záhonek květin a nic si nedělalo z toho, že jsme ho ustrašeně hledali a doufali, že ho nezakousl sousedovic pes, protože v tom případě bychom my zakousli jeho i se sousedy. Kromě jiného jsem se také zúčastnila boje s všudypřítomnými mravenci, kteří provedli invazi do domu skrze díry ve zdi, chytila bronz, snědla kupu čokolády, podívala se na filmy, které jsem už dlouho chtěla vidět, prodělala své první hadí kousnutí (až na to, že to vůbec nebylo kousnutí a natož hadí), nepřečetla a nenapsala ani řádku, udělala snad tisíc fotek, vstoupila na soukromý pozemek a zamilovala se zase o něco víc. A než jsem se nadála, byl tomu všemu konec. Dovolená s pořadovým číslem jedna skončila a já s taškou narvanou k prasknutí odjela autobusem městské hromadné dopravy domů, kde jsem se sotva rozkoukala a už se zase někam jelo….

Hip hip hurá aneb Jak brunetka ke štěstí přišla

9. srpna 2009 v 9:07 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Román by z toho asi nebyl. Ale krátký fejeton o vztazích snad zvládnu…
Každý, kdo někdy četl knihy z takzvané červené knihovny nebo i jiné podobné romány pro ženy, mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že to vypadá, že své štěstí na tomto světě - v podobě hodného, milého, ohleduplného, citlivého a v neposlední řadě neuvěřitelně pohledného a přitažlivého muže - najde jen malá, štíhlá, vyvinutá, příjemná a inteligentní blondýnka s úsměvem na tváři, nezdolnou chutí k životu a nekonečným sexuálním apetitem, která toho již hodně zkusila a vše samozřejmě zvládla s grácií sobě vlastní. Se smutkem (pro změnu vlastním mně) bych musela konstatovat, že pokud by takové ženy a dívky opravdu existovaly (vyšší sílo dej, aby tomu tak nebylo), my ostatní - tuctové, trošku obtloustlé, zakomplexované a cholerické brunetky, zrzky ale bezpochyby i některé blondýnky - bychom zřejmě neměly žádnou šanci na přežití. Naštěstí pro nás - alespoň pro mě - to prozatím vypadá, že výše jmenovaná skupina " blond andílků" je jen mýtus na stránkách knih a pokud snad někde pobývá, je druhem vážně ohroženým a málopočetným. A tak (možná proto, že je nemohou najít a tak jim nic jiného nezbývá) přeci jen většina mužů zakotví u nás (taktéž výše jmenovaných brunetek, zrzek a bezpochyby i některých blondýnek). A tak se mohlo stát, že jsem i já se svými 2 metry (dobře, přeháním, je to jen 170), uštěpačnými poznámkami, se svou náladovostí a přehnaným perfekcionismem, ze kterého se pomalu (ale jistě) začíná stávat diagnóza, se svým pocitem méněcennosti a s občasným cholerikem jednoho dne ke štěstí přišla. Prostě mi jen tak spadlo do klína - a i když nemělo tu dokonalou podobu románových hrdinů, už bych ho za nikoho nevyměnila. A proč to tady vlastně všechno píšu? Snad jen proto, abych řekla - nikdy to nevzdávejte, i když o sobě máte spoustu pochyb. Štěstí čeká na každého a někoho možná uchvátí právě to, co se naprosto liší od ideálu.

Křeček v kleci aneb Křeččí léta pod psa

8. srpna 2009 v 20:28 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Narodit se jako křeček - to zvíře s růžovými tlapami a malým ocáskem - je vážně pech. Věřte mi, vím, o čem mluvím - jsem křečkem už od narození. A křeččí život není žádný med. No považte sami:
Narodíte se do čehosi skleněného, studeného a smradlavého. Nevíte, kde jste, jak jste se tam dostali a co se s vámi bude dít dál. Neřeknou vám to ani vaši sourozenci, kterých je nepočítaně - ani vaše křeččí máma. A tak jen čekáte, jak to s vámi vlastně skončí. Pokud máte štěstí, nejste sežráni některým z těch kazisvětů, které jste donedávna nazývali rodinou. Ujišťuji vás, že tím ale vaše štěstí končí. Jen co trochu povyrostete, jste odejmuti a vloženi do nového skleněného čehosi. Ne snad, že by vám to zpočátku nějak vadilo - o nic jste přece nepřišli. Už dlouho jste totiž chtěli vypadnout z domu. Takže to vlastně byla příjemná změna. No jo, jenže jste situaci kapánek přecenili. Vypadnete sice od své famílie, jenže místo, kam se dostanete, není o nic lepší. Je tam stejně přecpáno, nemáte kousek soukromí a dokonce i ten smrad je stejný. Aby toho ale nebylo málo, přibudou k tomu i otravové. Velcí křečci bez chlupů, které evidentně baví vás mučit a provokovat. Později se dozvíte, že se jim říká lidé. Už samotný ten název je divný a začne působit přímo děsivě, když si vás jeden takový "lid" vezme domů. Tam vás zavře do vězení a vám je jasné, že se ven už nikdy nepodíváte. Máte pak celý život na to, abyste přemýšleli, za co vlastně sedíte.
Ve vězení nemáte moc práce, legraci si tam taky neužijete a tak jediné, co můžete dělat, je hrabat v pilinách, šplhat po mřížích nebo (ve chvílích absolutní nudy) provádět hygienu. Žádná z těchto činnosti vás nemůže naplnit, ale co můžete dělat. Při lezení aspoň můžete obhlédnout okolí a vymýšlet plán na útěk. Každopádně - tak jako tak - všechno je lepší než běhat v tom jejich výmyslu se směšným názvem "kolečko". Nudnější a hloupější věc jsem nezažil. Jenže "lidovi" se to nudné nezdá vůbec. Naopak - baví ho pozorovat vás, jak ze sebe děláte hlupáka a sice běžíte, ale nikam se nedostanete. Občas podlehnete jeho zvídavému pohledu a v kolečku se párkrát zatočíte. Aspoň máte naději na lepší jídlo. Jídlem se vás pokouší uplatit často. Ale nebudeme si lhát - ta jejich vězeňská strava je k ničemu. Někdy vám nedají čistou vodu i několik dnů! A o bohatém výběru z jídelníčku se taky mluvit nedá! Šetří, takže většina vaší potravy je suchá a musíte si ji pracně vybojovat. Když se jednou za čas stane zázrak a vy dostanete něco chutného, stejně si nepolepšíte. S porcemi se totiž lidé taky zrovna nepředřou.
Tím ovšem jejich tyranie nekončí. Nejradši jsou, když vás mohou vzbudit z toho nejtvrdšího spánku a vnutit vám procházku, o kterou jste momentálně nejevili zájem. Někteří z nich dokonce neváhají použít monitorovacího přístroje, kterým se vás snaží oslepit. Jindy zničehonic rozboří váš zabydlený domov a se škodolibou radostí vás nechají postavit nový. Drbou vás, když nepotřebujete, tahají za fousky, ťukají na dveře vašeho domečku, i když jistojistě ví, že tam jste, protože kam byste šli, že? Prostě vám dělají nejrůznější naschvály a vůbec si neuvědomují, v čem musíte žít.
Být křečkem - a obzvlášť křečkem v kleci - to je vážně pod psa. V příštím životě bych byl radši motýlem…
Podepsán: Ouško z domečku s červenou střechou