Červenec 2009

Láskovina

31. července 2009 v 10:11 Černé na bílém
*Největší silou přírody je láska.*

Zkrocená hora

Až na dno

30. července 2009 v 19:50 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jaká jsem? Já vlastně ani nevím. Někdy jsem veselá, jindy se utápím v depresích a nestačím si utírat slzy. Bývám lehkomyslná, stejně jako přemýšlivá. Neodpouštím snadno a přitom sama toužím po mnohých odpuštěních. Nejsem ráda sama. A někdy přece jen vyhledávám samotu - místo, kde zmizím a budu se topit ve svých snech a nadějích. Jsem snílek a mám strach ze svých snů. Z jejich nesplnění a zametení pod koberec. Vážím si přátelství, a přesto jsem poznala jen málo lidí, kteří by mohli být mými přáteli. Často potřebuji změnu, přitom změny k smrti nesnáším. Cítím se jako hrdina, přesto dost často jsem vystrašená a na pokraji svých sil. Hledám inspiraci, a když ji najdu, mívám pocit, že není ta správná. Chtěla bych si věřit, a přesto stále pochybuji.
Potřebuju jistotu, místo toho se však vydávám na tenký led. Jsem zvláštní a přesto - se sama sobě zdám tak strašně obyčejná. Jsem vysoká a po spoustu let jsem byla tak malá, že bych se vešla do dlaně. Toužím, a přesto nechci. Chci, a přesto nemůžu. Občas si připadám černobílá. Jsem hodná i zlá, soucitná i nepřejícná, hysterická i klidná, cholerik i flegmatik. Skládám se z tolika kousků, že poskládat z nich mě, dá pořádně zabrat. Kdybyste mě rozbili kladivem, zřejmě už bych se nikdy nevrátila zpátky. Nenašel by se totiž nikdo, kdo by mě dokázal složit. Ani já bych to nedokázala. Nejsem totiž puzzle. Jsem člověk. Složitý člověk, který možná utíká před svou vlastní jednoduchostí. Anebo jednoduchý člověk schovávající se za svou složitostí? Kdo ví? Najít odpověď není snadné. Možná ani žádná není. Žádná slova nedokážou vyjádřit podstatu člověka, žádná slova nedokážou popsat život a jeho příchutě, kterých je tolik. Zažívám sladké dny, ty nejsladší, které bych chtěla ochutnat ještě tolikrát. Procházím zahradou plnou kyselosti, která až dohání k slzám. Setkávám se s neústupnou hořkostí, která se vloudí na jazyk a pak nechce odejít. I slaná chuť života dokáže zamotat hlavu…Nenapadá mě žádný příměr k životní situaci, a přitom před sebou vidím jasný obrázek takových slaných dnů. Dnů s nenahraditelnou chutí, která může být lahodná stejně tak jako až moc ostrá… Někdy jsem veselá a píšu řádky s nadhledem. A někdy mám prostě chuť být vážná a sáhnout až na dno své duše….

Nejez aneb Mentální pomoc proti tloustnutí

22. července 2009 v 20:53 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Pokud jste uvěřili názvu, napálili jste se. I když - možná ani tolik ne. Ono totiž čím více je mi let, tím více cítím potřebu dokonalé postavičky a ladných křivek. A dosáhnout právě těchto vysněných cílů není vůbec jednoduché. Kromě sportu, kterým si vytvaruju své neforemné tukové polštářky (na polštáře se ještě necítím), musím podstoupit i jinou kúru, jejíž úspěšné absolvování mi připadá dosti strastiplné. Kúra nese odpudivý název dieta. Pokud bych nechtěla být tak drastická, mohu použít výrazu "omezit přísun jídla" nebo "hlídat se". Je vcelku jedno, kterou z uvedených možností použiju, ani jedna nelahodí mému uchu. A divíte se mi snad? Ach, je to tak těžké odolat…Kouká na vás ze všech stran, mává, láká, natřásá se za sklem nebojácné ve své nedotknutelnosti, provokuje a užívá si to. A kdo? No jídlo přece. Všechny ty čokolády, hranolky, klobásky, párečky, dortíky, brambůrky, lízátka, nanuky, zmrzliny, špagety, řízečky, bramborové saláty, (už jsem se zmiňovala o čokoládě?), jednohubky, chlebíčky, pečené kachýnky, čokoládové bonbony, čokoládové tyčinky, langoše, pizzy, tortilly, banány v čokoládě, větrníky, harlekýny, (vážně už jsem říkala čokoládu?), tyčinky, mandle, arašídy, kešu oříšky, gulášky, kuřátka, vánoční cukroví, čínské nudle, koláčky, rolády, palačinky, medovníky, krokety, americké brambory, francouzské brambory, toasty, sendviče, hamburgery, cheeseburgery, kebaby, gyrosy, závitky, polévky… K tomu, abyste je snědli, vás vybízejí ve výlohách cukráren, kaváren, pekáren, restaurací, ve stáncích rychlého občerstvení, v obchodech, letácích, reklamách a lednicích, v obchodních centrech, doma i na ulici. A řekněte mi, kdo této nekončící promenádě jídla dokáže odolat? Existuje někdo takový, kdo bez povšimnutí projde kolem míst s těmi nejlákavějšími vůněmi a chutěmi? Pokud ano, patří mu můj obdiv a zatímco k němu budu tiše vzhlížet, budu se někde v koutě dál cpát a vesele tloustnout.
Koneckonců - pár špíčků přece neuškodí…

Mezi čtyřmi stěnami aneb Mějme rádi svou cimru

22. července 2009 v 10:14 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Je noc, venku se rozprostírá tma a do mého pokoje proniká jen úzký paprsek světla. To se nějaké auto zastavilo u přechodu a snaží se svými světly prozkoumat okolí. A jak to všechno vím? Zase nespím. Přemýšlím. A o čem? Právě o svém pokoji. Je to pěkný pokoj, i když trošku malý na můj vkus. Jsou to jen čtyři stěny svírající pravý úhel (nejsem si tím tak jistá, občas mám pocit, že celý náš dům je křivý), podlaha a strop, ke kterým se vážou nejrůznější zážitky a vzpomínky sahající od raného dětství až do přítomnosti. Fíha, když nad tím tak přemýšlím, je to už pěkná doba, co obývám tuhle cimru a musím říct, že stejně jako já i tahle místnost prošla nejrůznějšími změnami. Dřevěná okna byla nahrazena těmi plastovými, z úzkého kachlíkového parapetu se stal velký plastový a čistě bílý. Zeleno-modrý koberec z mých raných let se ošoupal, ušpinil a byl nahrazen novým - měkčím a příjemnějším zeleným kobercem. I skříň polepená samolepkami ustoupila nové módě a byla nahrazena výkonnějším modelem s dřevěným vzhledem. Zmizel hnědý stůl, na jeho místě teď stojí velké světle zelené monstrum se šuplíky všude, kam se podíváte, s různými nástavci a stojánky. Malá dětská postýlka byla vystřídána dospěláckou postelí černé barvy, která se proležela a tak i ona jednoho dne byla nahrazena novou. Obyčejné rádio mi muselo dát sbohem, rodiče mi místo něj pořídili skvělou černo-červenou věž, na kterou si nemohu stěžovat. Místo krabice s hračkami mám teď v pokoji krabici jinou a to počítačovou. Hračky nahradil pevný disk, grafická karta a procesor. Na zdi přibyly police, změnily se i věci na nich vystavené. Panenky jsem schovala do krabic a místo nich si na policích hoví knížky, porcelánové figurky a fotky. Plakáty jsou dávno strhané a uklizené tam, kde mohou v klidu spát, zeď je teď celá bílá. Jen na jednom místě ruší její anarchii velká obdélníková nástěnka s fotkami, které mi mají připomínat, kdo jsem a co jsem prožila. Jediné, co se nezměnilo (a asi taky niky nezmění) je obrovská tmavě zelená stěna táhnoucí se ode zdi ke zdi, kterou bych nejradši přebarvila nebo rozsekala sekerou. Můj pokoj působí rozevlátým dojmem, jako by byl bez ladu a skladu, občas mám pocit, že je cirkusový. Ovšem, nebudu si stěžovat na svou malou útulnou cimru, která hýří barvami jako papoušek, nebudu nadávat na svůj přístav klidu a míru, na úkryt před vnějšími nebezpečenstvími a útlaky, nebudu špinit místo, které jsem vždy měla tak ráda. Totiž - ať je ten pokoj jakýkoliv, ať se jakkoliv změnil - pořád je můj a to se počítá…

Šest tváří

21. července 2009 v 19:41 Černé na bílém
*Svoboda nespočívá pouze v tom zjistit, kdo doopravdy jste, a držet se toho. Nic takového možná neexistuje. Skutečná svoboda je schopnost, dokonce nutnost, znovu objevit sám sebe."

Todd Haynes

Co tě nezabije aneb Jokeroviny

21. července 2009 v 19:32 | Zdroj: kfilmu.net, ilustrovaná biografie H.L. |  Černé na bílém
* Všechno je součástí plánu.
*Proč tak vážně?
*Co tě nezabije, to tě jednoduše zešílí.
*Od dnešního večera
lidé začnou umírat. Já slovo držím.
*Šílenství je jako gravitace. Stačí jen trochu popostrčit.
*Nejsem příšera. Jen jsem předběhl dobu.
*
Jsem vyslanec chaosu. A víš jak se to má s chaosem? Je spravedlivý.
*Znám takový malý trik s tužkou.


Michael Jackson - Earth Song

21. července 2009 v 19:13 | Vypracoval: Prinzeschen |  Překlady

Překlad:
Co je s východem slunce?
Co je s deštěm?
Co je se všemi těmi věcmi,
o kterých jsi říkal, že můžeme získat?

Co je s poli zabitých?
Je čas?
Co je se všemi věcmi,
o kterých jsi říkal, že jsou tvé i mé…

Už jste si přestali všímat
veškeré krve, kterou jsme prolili?
Už jste si přestali všímat
plačící Země a plačících pobřeží?

Co jsme to světu udělali?
Podívej, co jsme to udělali…
Co je se vším tím mírem,
který si slíbil tvému jedinému synovi?

Co je s kvetoucími poli?
Je čas…
Co je se všemi těmi sny,
o kterých jsi říkal, že jsou tvé i mé…

Už jste si přestali všímat
všech dětí, které zemřely ve válce?
Už jste si přestali všímat
plačící Země a plačících pobřeží?

Zvyknul jsem si na sny
Zvyknul jsem si na lesk dálných hvězd
Teď nevím, kde to jsme
I když vím, že jsme tam rychle hnali

Hej, co je se včerejškem?
(Co je to s námi?)
Co je s moři?
Nebesa padají dolů?
Nemohu klidně dýchat
Co je s krvácející Zemí?
Copak už necítíme její zranění?
Co je s apatií?
Co je s hodnotou přírody?
Je to lůno naší planety
Co je se zvířaty?
Vrátili jsme království v prach
Co je se slony?
Už jsme ztratili jejich důvěru?
Co je s plačícími velrybami?
Pustošíme moře
Co je s lesními cestami?
Spálili jsme je navzdory našemu potěšení z nich
Co je se svatou zemí?
Odtrhli jsme ji od víry
Co je s obyčejným člověkem?
Nemůžeme ho učinit svobodným?
Co je s umírajícími dětmi?
Neslyšíš je plakat?
Co jsme udělali špatně?
Řekněte mi někdo proč?
Co je s miminky?
Co je s dny?
Co je s jejich radostí?
Co je to s člověkem?
Co je s plačícím člověkem?
Co je s Abrahámem?
Co je i se smrtí?
Jsme zatraceni

John Lennon - Working Class Hero

20. července 2009 v 21:23 | Vypracoval: Prinzeschen |  Překlady

Překlad:
Jakmile se narodíš, cítíš se kvůli nim méněcenný,
proto, že ti nevěnují žádný čas, místo všeho
Až je bolest tak velká, že vůbec nic necítíš
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být

Doma tě zraňují a ve škole tě bijí
Nenávidí tě, pokud jsi chytrý a pohrdají hloupostí
Dokud se nezblázníš a nectíš jejich pravidla
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, musí být

Když tě mučí a děsí tvých dvacet výstředních let
Potom očekávají, že si vybereš profesi
Když ji nezvládáš, jsi plný strachu
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být

Dopují tě náboženstvím a sexem a televizí
A ty si myslíš, že jsi chytrý a beztřídní a svobodný
Ale jak já to vidím - jsi pořád tím samým hloupým venkovanem
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být

Tam na vrcholu je místo, opakují ti,
Ale první co se musíš naučit, je usmívat se, když budeš zabíjet
Pokud chceš být stejný jako ti lidé na hoře
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být
Být hrdinou dělnické třídy je něco, co musí být

Pokud chceš být hrdina, tak mě prostě následuj
Pokud chceš být hrdina, tak mě prostě následuj

Úvodem

20. července 2009 v 21:11 | Prinzeschen |  Překlady
Ne snad z nudy veliké ani pro výjimečnou znalost jazyka anglického, nýbrž jen tak pro radost a zábavu, rozhodla jsem se založit tuto rubriku se smělým názvem "Překlady". Přes občasné překladatelské perly berte prosím ohledy na můj vážný stav ().

Ženit či neženit?

19. července 2009 v 19:10 Černé na bílém
Ženatej člověk žije jako pes a umírá jako člověk. Svobodnej člověk žije jako člověk a umírá jako pes.

*Hospoda