Červen 2009

Knihy vs. Filmy

29. června 2009 v 16:49 | Prinzeschen |  Souboj
Knihy:
Knihy jsou pro mě způsobem, jak se naprosto odreagovat. Často se nechávám vtáhnout do jejich děje, hltám stránku za stránkou a nemohu přestat. Jsou však lepší než filmy? Musím říct, že si myslím, že ano. Protože v knize - ačkoli je něco napsáno - máte mnohem více prostoru si i něco domyslet. Můžete se nechat unášet svou fantazií, sami si představovat, jak vypadají postavy a jaké ve skutečnosti jsou. Kromě toho jsou knihy také obsáhlejší, podle mě lépe vyjadřují celý příběh a jeho náladu. Jen někdy je možná trochu těžší ho pochopit. Abych ale nebyla jen jednostranná, je také pravda, že záleží na autorovi - protože stejně jako dobré knihy, existují i ty špatné a s těmi je pak potíž. Ty totiž mohou být tak nezajímavé, že je předčí kdejaký film.
Filmy:
Filmy jsou dalším prostředkem k dokonalému odreagování. Dělí se samozřejmě na mnoho žánrů a i v tom je jejich velké plus. Člověk si může vybrat to, na co má zrovna chuť - komedii, když se chce smát, drama, když chce plakat, horor, pokud se chce bát. Mnohé filmy jsou opravdu dobré, perfektně zpracované, mají dobrý příběh a třeba i dobré efekty. Přesto si myslím, jak jsem již řekla, že knihám se nevyrovnají. Je v nich všechno řečeno moc jasně. Moc hned. Žádný prostor pro vlastní představivost, pro přemýšlení. Člověk shlédne příběh a třeba to v něm nic nenechá. Na druhou stranu - po těžkém dnu může být film mnohem lepší než kniha právě proto, že není natolik obtížný na pochopení. Mnohokrát také dá filmové zpracování lépe vyniknout vtipům - přece jen je to něco jiného, když nějaká ta glosa zazní a vidíte výraz onoho člověka, než si to jen přečíst a muset představit. Naopak některým knihám zfilmování vyloženě uškodí - kniha je dobrá, film stojí za nic.

Knihy i filmy mají své výhody a nevýhody, klady i zápory. Přesto bych si já radši vybrala nějakou dobrou a tlustou knihu. A jak jste na tom vy?

Smrt Krále popu

26. června 2009 v 17:53 | Prinzeschen |  (Ne)jen doma
Myslím, že jste to dnes všichni slyšeli v rádiu. Michael Jackson je mrtev. Mně osobně to oznámila kamarádka ráno, než jsme šly do školy a abych pravdu řekla, vyrazilo mi to dech. Nejsem sice nějaká velká fanynka jeho tvorby, ale přesto si myslím, že to byl člověk s výjimečným talentem, který posunul hudbu o notný kus dál a jehož písničky byly skvělé. Nechtělo se mi věřit, že ten, který měsíce zaplňoval stránky bulváru a novin najednou odešel ze světa takovouto cestou a navíc mlád. Na smrt si asi nikdy nezvyknu. Ale vraťme se k Jacksonovi. Myslím, že každý na něj měl a má svůj vlastní názor. Mnoho lidí ho obdivovalo, obdivuje a vždy bude. Mnozí ho soudí - ale za co vlastně? Za to, že když byl mladý, chtěl dělat to, co ho baví a že se do toho vložil celým svým srdcem a ono se to podařilo? Že změnil svět? A i když si to možná nechceme připustit, uznejme , že změnil alespoň hudební svět. Nakonec snad jen zkonstatuji, že svět opět přišel o jednu ze svých legend a mnoho tváří dnes bude skrápěno slzami smutku. Jako vzpomínku jsem do tohoto článku umístila několik jeho písniček, které mě oslovily nejvíce.

Epigramy 3

26. června 2009 v 17:37 | Prinzeschen |  Básničky
*Křičí Madrid, křičí Brusel, křičí Lisabon -
Benešovy dekrety - k čemu vlastně jsou?
Ať si klidně váš majetek Němci odnesou.

*Ve vysoké politice - tam se páni mají!
A nejen u svých korýtek blahem zachrochtají.

*Provaz na krku, krve plná vana,
sakra lidi - co je s váma?
Proč neumíte si života vážit?
Radši chcete se zubatou kamarádit.

*Tak si v pohodě kráčím temnou ulicí,
byla jsem v klidu - než jsem to schytala železnou palicí.

*Dál zabíjejte zvířata, kácejte stromy -
co budeme jednou jíst? Vaše cihlové domy?

Poprvé u moře

25. června 2009 v 17:41 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Tenkrát mi bylo deset let. Byla jsem ještě špunt a nedokázala jsem tolik vnímat okolní svět. Ale přesto zůstala v mé paměti jedna vzpomínka, která je silnější než ostatní. Je to vzpomínka na moře. Na ten jiný a tajemný svět se spoustou krás a překvapení. Pojďte si se mnou udělat malý výlet do mých vzpomínek a nechte se pohltit atmosférou, která vládla na španělském pobřeží před sedmi lety.
Když náš autobus přejel španělské hranice, netušila jsem to. Kvůli nevolnosti, se kterou jsem se potýkala celou cestu, jsem raději spala. Bylo pro mě tedy překvapením probudit se do krásného, teplého a prosluněného rána. Bylo mi oznámeno, že jsme již ve Španělsku a čeká nás ještě pár kilometrů cesty. Zívla jsem, a přestože jsem se moc nevyspala, vmžiku jsem byla čilá. Probudily mne sluneční paprsky, ale také nová a neznámá krajina s naprosto odlišnou atmosférou. Ulice Španělska byly prázdné. Kolem silnice stály menší i větší domky, měly zatažené žaluzie a zdálo se, že život zde právě utichl. Líbil se mi ten klid a snažila jsem se ho do sebe vstřebat. Podařilo se mi na chvíli zamhouřit oči. Když jsem se opět vzbudila, byli jsme již před hotelem. Ubytovali jsme se a vypravili se snad k největší atrakci, jaká na téhle dovolené mohla být - k moři.
Moře bylo úžasné. Již zdálky se vzduchem nesla jeho zvláštní vůně. Vzduch nasával mořskou vlhkost, stával se chladnějším a svěžím, což jsem v parném dni oceňovala. Vdechovala jsem, co nejvíce to šlo, blahodárnou plynnou směs a nechtě přivírala oči v blaženém pocitu. A pak jsem se chodidly poprvé dotkla písku. Byl horký a pálil do bříšek prstů. Otevřela jsem oči. To, co jsem uviděla, mi na chvíli vyrazilo dech. Přede mnou se rozkládala obrovská plocha, která se zdála být nekonečnou. Ale opravdu, nikde nekončila. Její blankytná modř se vlévala do nebeské modré a společně tvořily tyto dvě barvy pozoruhodný obraz. Zalapala jsem po dechu, několikrát mrkla a vychutnávala dál tu krásu. Mé oči se chtěly co nejvíce opojit přehnanou nádherou moře. Nejistě jsem udělala krok dopředu. Písek se začal prosívat mezi mými prsty. Příjemně to lechtalo. Udělala jsem pár pomalých kroků. Po chvíli už jsem však nevydržela jít v klidu. Musela jsem se rozběhnout blíž k moři. Lákalo mne a vábilo. Přiběhla jsem až k místu, kde vlny hladily písek. Byly to drobné a bezpečné vlnky. I ony zpívaly svou nejkrásnější píseň a přiváděly mě do transu. Podlehla jsem jim okamžitě. Bez ostychu jsem k nim natáhla ruku a lehce se jich dotkla. Bez zaváhání mne pohladily. Bylo to tak něžné a citlivé pohlazení. Do té doby jsem nevěřila, že by příroda něco takového dokázala. Ale v ten okamžik jsem tam byla a stala jsem se svědkem toho, že je to možné. Nechala jsem slanou modrou vodu, aby si hrála s mou dlaní a užívala si tu chvíli splynutí. Pak jsem vstala, našla souhlas v matčiných očích a ponořila se do moře celá. Šla jsem opatrně, vychutnávala si každý krůček. Vnímala jsem jemné kamínky tlačící do mých nohou, cítila jsem mírný odpor vody, když se mé tělo nořilo hlouběji a hlouběji pod její hladinu. Nakonec jsem tam stála sama. Rozhlížela jsem se po celé pláži, která ještě byla poloprázdná. Vnímala jsem odlesky slunečních paprsků, které se rozutekly po celé mořské hladině. A já byla uprostřed toho všeho. Když bylo objetí vody moc chladivé, vynořila jsem se a pro změnu si na chvíli užívala hřejivých slunečních paprsků. První setkání s mořem na mě udělalo dojem.
Moře jsem za těch sedm dní potkala ještě mnohokrát. Pokaždé bylo jiné. Někdy klidné, někdy rozbouřené, jednou studené jako čepel nože, jindy objetí jeho rukou nádherně hřálo. Moře mi bylo dobrým společníkem. Ukázalo mi mnohé krásy přírody, ať už to byly mušle z jeho nitra vyvržené na pláži nebo přírodní mola, která omývalo ze všech stran. Přírodní mola pro mě představovala velkou neznámou. Neodvážila jsem se po nich projít, jen jsem je pozorovala z dálky. Tvořilo je mnoho velkých světlých kamenů, do kterých v pravidelných intervalech narážely vlny a rozbíjely se o ně jako o mohutné skály. Lákalo mne zažít to na vlastní kůži - pocítit rozechvění kamene při nárazu vlny, ucítit na chodidlech chladivý dotek několika odražených kapek, mít strach z pádu. Vyšplhala jsem se na kameny a kráčela po nich až k samotnému konci mola. Má přání se splnila. Kameny byly mokré a kluzké, musela jsem být opravdu opatrná, abych nespadla. Našlapovala jsem pomalu, klidně a měkce. Nakonec jsem se přece jen dostala na vytoužený okraj. Stála jsem tam uprostřed moře s větrem ve vlasech a na vratkých nohou. Tomuhle říkám svoboda. Byl to nádherný pocit volnosti. Měla jsem chuť zakřičet. Neudělala jsem to. Ale uvnitř mě to vřelo. Uklidnění přišlo až při návratu. Stála jsem nohama pevně na zemi a cítila se jako nový člověk, který našel novou lásku.
Zamilovala jsem se do Španělska jako takového. Měla jsem tu možnost poznat ho mnohem lépe, než jsem si myslela. Poznala jsem jeho zvyky, kulturu a životní styl. A to nejen na pláži. Stačilo jít se projít po městě. Přes den bylo všude mrtvo. Lidé byli schovaní, zalezlí doma a zřejmě spali. Na ulicích nebylo ani jedno dítě, jen sem tam se mihnul někdo, kdo venčil psa. Vše se změnilo, když na hodinách odbila šestá hodina. Ulice se plnily, děti si hrály na prolézačkách, většina krámků otevřela, promenády byly plné lidí. Nedivím se. Španělsko v noci - to je nádhera. Tmavá obloha posetá hvězdami, svěží vzduch a šplouchání moře jsou doplněné o ruch městského života, světla lodí v přístavu, smích a akci. Jeden den v týdnu se konaly typické španělské trhy s množstvím ovoce, zeleniny, sýrů a nejrůznějšího zboží. Trhy byly protkány hlukem a vzrušením. Lidé do sebe vráželi, prali se u stánků o nejlepší kousek a nechávali volnou cestu svému temperamentu. Bylo to opravdu zábavné a zajímavé poznávat Španělsko.
Když jsme po sedmi dnech odjížděli domů - zpět do paneláku - cítila jsem jakousi nostalgii. Zdálo se mi, že opouštím starého přítele. Před odjezdem jsme naposledy šli na pláž, podívat se na moře. Nedotkla jsem se ho, neobjala ho ani se do něj celá neponořila - zdálo se mi, že loučení by pak bylo mnohem smutnější. Jen jsem se slzami v očích zašeptala tak tiše, jak jsem to uměla: "Sbohem, moře" a někde v hloubi duše doufala, že se s ním znovu a brzy setkám.

Fejeton - Jak na fejeton

25. června 2009 v 17:38 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Tak já vám tedy něco povím. Ono totiž napsat takový fejeton není vůbec žádná lehká záležitost. Naopak. Je to téměř nadlidský úděl. A přesto se najdou odvážlivci, kteří popustí uzdu kuličkovému peru a nechají ho jen tak klouzat po papíře bez obav, co se s ním stane. S tím papírem samozřejmě. Pero to ve většině případů přežije. Ale vraťme se zpět k fejetonu. Když chcete napsat fejeton, musíte mít téma. Téma je základní stavební kámen. A pokud budou špatné základy, tak se vám taky může stát, že se vám to celé sesype na hlavu. Obrazně řečeno samozřejmě. Kdo kdy viděl, aby fejetony padaly na hlavu. S tématem jsou vůbec jen samé potíže. Musíte hledat a pátrat, otevírat dávno zavřené šuplíčky v mozku a mnohdy se v nich přehrabovat celé hodiny. Nerada podotýkám, že i to je někdy málo.
Hledáte totiž téma nové a netradiční, odvážné a přitom ne drzé, jedinečně originální a originálně jedinečné. Pokud nenajdete téma ve své vlastní makovici - snad vás toto slovo neurazí - , měli byste se porozhlédnout někde venku. Ony totiž vnější vlivy dokážou mnoho. Jenže hledání inspirace pro téma fejetonu ve venkovním prostředí s sebou nese i určitá nebezpečenství. Můžete se například setkat s nechápavými pohledy kolemjdoucích, kteří o existenci fejetonu a vašeho nápadu na jeho napsání nemají tušení. Tudíž jim budete zřejmě připadat jako vlezlí podivíni. Nemusí zůstat jen u pohledů, můžete se dočkat i hrozby. Nelekejte se však a pozorujte dál! Myslete na to, že v nejzazším případě můžete vzít nohy na ramena a utéci. Obrazně řečeno, samozřejmě - s vlastníma nohama na ramenou by se vám asi neutíkalo dobře. A v tom případě by vaše hledání po tématu fejetonu mohlo dopadnout tragicky. Možná by pak spíše někdo napsal fejeton o vás. Ale my se držme představy, že to vy budete fejetonista. Pokud nepatříte k těm odvážným a pár mých předchozích vět vás vyděsilo natolik, že byste si sotva troufli vydat se do městských ulic, existuje samozřejmě i jiná varianta. Vypravte se rovnou do lůna naší matky přírody. Možná právě tam vás nalezne proradná inspirace. Musíte ji ale pevně chytit a strčit do kapsy, pak kapsu zazipovat a možná i uzavřít zámečkem. Ona totiž inspirace má ve zvyku utíkat, kdy se jí zachce. A při cestě domů by se vám mohlo stát, že vás raz dva opustí. To samozřejmě nemůžete potřebovat. Naopak - vy musíte inspiraci dopravit v pořádku domů, tam ji rozbalit a tiše jí naslouchat. Nemusíte se bát, že by měla nemluvnou. Ona bude žvatlat a žvatlat, co jí na jazyk přijde a nakonec si jistě něco najdete. Pak budete mít vybrané téma. Zdá se snad, že veškerá práce je za vámi. Jenže - ouha, není tomu tak. Bylo to jen zdání. Respektive klam. Jste teprve na samém začátku. Teď totiž musíte téma zpracovat. A to se mi jeví jako další kámen úrazu. Jak se totiž dá zpracovat takové téma? Musíte ho žmoulat v ruce, modelovat ho jako modelínu, hrát si s ním, laskat ho, sem tam ho pohladit. Neškodí ani téma přežvýkat, strávit, vyplivnout a znovu přežvýkat. Sem tam je nutné rozebrat ho na nejmenší kousky a ty pak znovu složit. Říkejme tomu zkušební analýza. Zní to děsivě, já vím a ono to také děsivé je. Představte si totiž, že z jednoho obyčejného tématu vám najednou vylezou stovky nebo tisíce slov, desítky nebo stovky myšlenek. A kam s nimi, že? Šuplíčky začínají přetékat, zaplňují lebeční prostory a vy najednou pociťujete zvláštní tlaky v mozkové části lebky. A vy se začínáte cítit divně. Příjemně nepříjemně a naopak. A ke všemu se k tomu přidá to staré známé svrbění konečků prstů. Několikrát musíte mrknout, protože se vám zdá, že kuličkové pero se samo pohnulo a snad se snaží něco napsat na ten kousek papíru, co jste nechali ležet na stole! Pro jistotu pero uchopíte a snažíte se ho zkrotit. Znovu párkrát mrknete, pero pořád je ve vašich prstech a nesnaží se o jakýkoli převrat. Tato informace vás zjevně uklidní. Oddychnete si. Umístíte před sebe kus papíru, uchopíte pero a chcete se do toho dát. Cítíte, že dneska by to šlo - dneska fejeton určitě napíšete. Najednou však začnete váhat. Jak se vlastně správně píše fejeton? A jaký by měl být začátek? Mozkové šrouby se vám zuřivě točí v hlavě, z uší vypouštíte páru z usilovného přemýšlení a přesto - jak bych to řekla…Jaksi se nic neděje. Papír stále zeje prázdnotou, pero stále klímá ve vaší ruce a šuplíčky ve vašem mozku již hrozí explozí. Znovu nastává ta chvíle, kdy musíte veškerý potřebný i nepotřebný materiál uklidit, roztřídit, připravit, nachystat, přežvýkat, žvýkat a dožvýkat, možná i kapánek strávit. Možná se vám udělá trošku nevolno. Ale pak …možná že by to dneska přece jen šlo…Začínáte získávat na jistotě, pero se komíhá po papíře a na jeho bílé ploše se začínají objevovat klikyháky, čárky, háčky i tečky. Občas se zadrhnete, podíváte se do dálky a hledáte druhý konec k rozstřižené niti. Snažíte se pak ty dva konce svázat, slepit, připevnit je k sobě, všechno to uplácat tak, aby to bylo pěkné. Někdy se daří psát rychle a plynule a myšlenky ze šuplíčků utíkají rychleji, než stíhá vaše ruka vézt pero. Inu, i takový je někdy osud fejetonu. Má rychlé a zběsilé tempo, žene se dopředu, snaží se nenabourat a my vlastně jen doufáme, že mu to vyjde. A je to, oddychnete si a hřbetem ruky utřete krůpěje potu, které se od samého vzrušení vytvořily na vaší tváři. Váš fejeton je napsán. Chvíli možná budete sbírat odvahu k jeho přečtení, avšak k čemu ten ostych? Nemáte se přece čeho bát. Nasadíte si na svá kukadla brýle velikosti dna pivní lahve a se zatajeným dechem se začtete. Sama obtížnost vašeho díla vás vmačkává do křesla do té doby, než se dostanete až na konec. Znalecky pokýváte hlavou. Tak nakonec to dneska šlo. Vlastně to není tak těžké, řeknete si a klidně se zvednete k odchodu. Mezi dveřmi se s otcovským či mateřským úsměvem podíváte na své dílo a jdete si ven provětrat hlavu.
A jak to vlastně dopadne s fejetonem? No možná se najde nějaká dobrá duše, možná to bude vaše manželka, matka či babička, která si vašich pár řádků přečte a bude z vás unešená. Snad uklízečka vyhodí fejeton jako kus odpadu do popelnice a tam ho najdou zvědavé děti, které si s ním budou chvíli hrát. Někdy se fejeton dostane otevřeným oknem ven, vítr ho vtáhne do svých osidel a už nepustí. A někdy možná snad se vaše prvotina ocitne na desáté stránce novin a bude dělat některým lidem radost a některým starosti. A proč starosti? Možná si budou lámat hlavu s tím, jak na takový fejeton a co potom s ním.

Žolík

24. června 2009 v 16:49 | Prinzeschen |  Básničky
Ten, kdo se, se mnou potýká,
jednu věc možná netuší.
V rukávu skrývám žolíka,
co pravidla klidně poruší.
Ten, kdo se, se mnou chce hádat a přít,
měl by si to přece jen rozmyslet.
Než jeho tělo bude v zemi navždycky tlít.
Nechceš si to přece jen promyslet?
Možná mi nevěříš, zdám se ti milá.
Věř mi ale, že není to tak.
Nejsem ta víla, v tu jsem se jen proměnila,
uvnitř mě zuří zlý drak.
Tak mi nevěř naivní člověče,
nedej na mé rady.
Bude pozdě, až odvaha tvá se rozteče,
až v temném lese budeš šilhat hlady.
Až budeš utíkat před temnou postavou,
vzpomeň si na má slova.
Až ve dne budeš padat únavou,
žolík se za tebou vydá znova.
Nevzdává se jen tak, jde za svým cílem,
s dýkou v ruce dostane tě dřív nebo později.
Jsi pro něj jen další epizodou, nevýznamným dílem,
tak hodně štěstí a raději neživ zbytečnou naději.
(Na přežití,
protože on tě stejně chytí.)

Překlad

23. června 2009 v 18:34 | Prinzeschen |  Alenka v říši divů
Přímo nadlidský úkol...Tak mi připadá překlad jedné anglické povídky do češtiny. V podstatě nevím, proč jsem se do toho pouštěla (jistěže to vím, ale snažím se situaci trochu zdramatizovat). Pustila jsem se do toho proto, že jsem si tu povídku strašně chtěla přečíst. A nejlépe v originále. Protože jak (ne) každý ví, originály jsou nejlepší (lepší než kopie, že?). A také proto, aby si ji mohla přečíst moje kamarádka, která se učí německy, tudíž anglická verze by pro ni neměla žádnou váhu. Jak jsem záhy zjistila - překládám ji proto, abych si ji mohla přečíst i já. Vůbec jí totiž nerozumím. Jsou tam použita slova, která slyším poprvé v životě. Některá dokonce nezná ani slovník ( a myslím tím opravdický slovník ve vazbě, který má přes 500 stránek). To mě značně znervózňuje. Upřímně přestávám věřit ve svůj překladatelský talent. Ale nevzdám se. Protože já se vzdávám málokdy. A protože si říkám, že na to mám. Učím se anglicky od 4.třídy (což je přece jenom nějaký ten pátek) a snažím se i sama doma se nějak "improve"(zlepšit). Jako třetí důvod uvádím, že nemám ráda lehké věci.
Každopádně mi držte palce, ať neztratím zbytky zdravého sebeovládání a pokud bych snad někdy mlela jaksi z cesty - znáte důvod;)

Tohle se nedá zkrotit....

21. června 2009 v 9:11 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Jak dlouho to bude ještě trvat?
Dokud se udržíme v sedle.
Protože tohle se nedá zkrotit.

You give me the wings to fly,
you are the clear blue sky.
I'm floating so free, so high
Falling with grace with you and I
You give me the wings to fly...

Perníková princezna

19. června 2009 v 17:54 | Prinzeschen |  Básničky
Bylo jednou jedno království - anebo nebylo?
Ve dne, v noci, v létě i v zimě - bíle tam sněžilo.
A v tom království žila princezna na bílém prášku,
to pohádkový hrášek našel si menšího brášku.
Princezna se světlou pletí,
hrabala se denně v zámeckém smetí.
Její jemné havraní vlasy,
nemohly se dočkat kouzelné spásy.
A tak ve snech svých i ve stavu bdělém,
utíká od svých pryč, za nepřítelem -
co v rukávu magické triky schovával,
jen v temných uličkách tajně je prodával.
Princezna miluje ta jeho kouzla,
závislost pomalu do žil jí vklouzla.
Utápí se ve svých stavech slasti a míru,
nevidí vedle sebe do pekel díru.
S rukou napnutou a jehlou v těle,
cítí se volně, je jí tak skvěle.
Po pár hodinách snění - pohádka skončila,
přichází horor - postava s kápí do místnosti vkročila.
A princeznu chce strašit iluze světů, o nichž neměla ponětí,
realita nabízí jí své hrůzostrašné pojetí.
Nezachráníš princeznu, stala se obětí,
už čeká na ni vůdce a král celého podsvětí.
Pomalu a strachy na zem padá, čas jako by se zastavil,
panenky stáhly se hrůzou, zvon naposledy bil.
Leží na zemi perníková princezna, nedýchá,
ta její krása a mládí, trn stříkačky srdce mi propíchá.
A pak můžu jen tiše přemýšlet, nad tím co se stalo a co jsem to udělal,
když jsem jí tenkrát poprvé šlehnout perník dal.
Asi jsem s dobrým koncem každé pohádky počítal…
Teď už je pozdě, ale hned bych to zpět vzal -
protože, i když nebyla princezna a já princ, z celého srdce jsem ji miloval.

Ztracení

19. června 2009 v 17:52 | Prinzeschen |  Básničky
Se zmatkem v očích dívám se na tvé kroky poslední,
venku se stmívá, chce se mi spát, i když blíží se hodina polední.
Natahuji ruku k té tvé blíž,
i když mám strach, že mi zas ublížíš.
Přesto tě prosím, vrať se ke mně, vrať se mi zpět,
neber mi jistoty, z dlaní nevysyp můj svět.
Ozval se výkřik, pak poznávám svůj hlas,
já prosím tě, ty jen utíkáš zas.
Otočíš se na poslední chvíli, věnuješ mi kousek toho okamžiku,
díváš se na mne ledovým pohledem a přesto taji vmžiku.
Jsem snad…? Chovám se jako posedlé dítě.
Neustále opakuji, jak u sebe chci tě.
A ty se mi vzdaluješ každým krokem víc,
já jsem jen rub, ale ty jsi můj líc.
Nepomůže ani zoufalý pláč, ani slzy, ani křik,
setkání nás dvou byl jen nepatrný okamžik.
A teď čas loučení pro nás dva nastává,
slz pramen z mé tváře téci přestává.
Lásko, vzlyknu, a poslední sbohem nese se vzduchem,
ulice se zklidnila, dnes není prosáklá městským ruchem.
Stojíme tam jen my dva, milenci zoufalí,
ztracenci, co kdysi chtěli ráj a byli tak troufalí…