Únor 2009

Game loga

25. února 2009 v 18:12 | Prinzeschen |  Vytvořeno
Abych to vysvětlila - normálně takovéhle věci moc nevyrábím. Ale protože mě o to požádalo moje zlatíčko, vrhla jsem se do vyrábění s vervou sobě vlastní. No a tak vzniklo ve Photoshopu pár "log" - spíš avatarů - použitelných na nějakou herní stránku...




Loučení

22. února 2009 v 19:41 | Prinzeschen |  Básničky
Meč pod srdcem tiše tě zabíjí,
proud vody strhnul tě sebou,
s nepředstíranou něhou
démon tě na svou hruď přivíjí.
Jeho vyznání lásky bedra ti tíží,
vlasy ti padají to tváře
a oslepila tě rudá zář,
objetí beznadějně vyhlíží.
Tak už víš, jak bolest vypadá,
teď už nemáš se čeho bát,
proč ustrašeně přivíráš oči?
Snad jen únava tě přepadá.
Kéž už tato nekonečná chvíle
jednou provždy skončí.


Dilema

22. února 2009 v 9:56 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Od včerejšího dne mě ovládá jakési zvláštní dilema. Nevím, jak jinak to nazvat. Zvažuji správnost svých minulých kroků a musím kroutit hlavou. Ne, nebylo to správně. Neměla jsem to dělat. Ale jak člověk pozná, co je správné, když je právě zlomený a bolí ho každá buňka v těle? Dají se vůbec v takových chvílích dělat správná rozhodnutí? Může si jedinec zachovat svou hrdost - nebo spíš tu poslední špetku, co mu zbyla? V mém případě to tak nedopadlo...A od té doby - kdo ví - se mi zdá, že o sobě pochybuji čím dál víc. Za někoho jsem se měla, za osobnost, za člověka, který to zvládne, postaví se všemu a všem. Opak je pravdou. Slaboch bez hrdosti, hystericky polykající slzy - to jsem já...Až při tom zamrazí v zádech, když slyšíte právě vyslovenou pravdu. O to víc, když si to řeknete sami. A kdo vás lépe zná než vy sami?Ne, nechci se litovat, to i při svém slabošství nemám ve zvyku. Nepotřebuji ani lítost ostatních. Spíš by to chtělo nový příval síly a snad smíření...Vyrovnanost je to po čem prahnu ze všeho nejvíc...Už konečně pohřbít minulost, nevidět ji před sebou každý večer. Souhlasit s mými minulými činy, ať už byly špatné nebo dobře. Sebrat ty síly a pustit se konečně do toho, co CHCI!
Co vážně CHCI!

Zimní spánek?

21. února 2009 v 9:41 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Zimní spánek bohužel není výsadou, kterou by člověk dostal do vínku. Bohužel. A tak každé ráno všedního dne musím v 7 hodin zacvaknout budík a vyhrabat se z teplých duchen. A že to občas je pekelně těžké. Budík se totiž zřejmě rozhodl mě terorizovat a zazvoní vždycky, když se mi zrovna zdá nějaký hezký sen nebo když opravdu hluboce spím. Asi si dokážete představit, jaký potom zažívám infarkt, když se ozve to dotíravé "pípíp-pípíp".
Když už se konečně dostanu z postele ven, okamžitě mě znechutí pohled z okna. Zase sněží!Hrůza...Mně se tedy líp vstává do slunečného dne s modrou oblohou...Ale to si ještě pár týdnů počkám. Zima má být letos celkem dlouhá. Vážně si nepamatuji takovou zimu už pár let zpátky. Možná bych měla mít radost - ale nemám. Sníh měl být na Vánoce, když bylo všude bláto. Teď už by měl tát. Nebo snad ne?
Po 6-7 hodinové škole přicházím domů ještě unavenější, než když jsem šla včera spát. Takže na nějaké činnosti už opravdu nezbývá energie. Ale co je tohle za život? Povinnostem a práci propadá většina času a na osobní potěchu ho moc nezbývá.A i kdyby snad čas byl - kde na to člověk má vzít sílu?
Když nad tím tak přemýšlím, ten zimní spánek by se mi vážně šiknul...

Lhostejní

17. února 2009 v 18:16 | Prinzeschen |  Lhostejní
Venku už se stmívalo. Rychle odemkla dveře a vstoupila do malé chodby v přízemí paneláku, ve kterém bydlela už od dětství. Přistoupila k výtahu a stiskla tlačítko. Výtah se rozjel směrem dolů. Náhle se jí zmocnil zvláštní pocit. Neslyšela přece zvuk dveří, když se dovřely. Nejistým krokem se vydala zpět ke dveřím. V místnosti byla tma. Světlo totiž nefungovalo. Jen nahlédla, dveře byly zavřené. Oddechla si a vrátila se k výtahu. Třetí patro…Druhé patro…Už viděla světlo kabiny. Začala se cítit klidně. Výtah zastavil. Otevřela dveře a nastoupila. Dveře se pomalu zavíraly. Když vtom ze tmy vystoupila jakási postava a zachytila je. Do výtahu vstoupil muž. Srdce jí začalo prudce bušit, ale snažila se zachovat klid. Rozhodla se, že vystoupí ve druhém patře. Ale nedal jí šanci. Tupá rána ji srazila k zemi. Ani nestačila uhnout. V hlavě cítila bolest, ve vlasech jakousi mazlavou tekutinu. Na podlahu stékaly kapičky krve. Kleknul si nad ní, rozhodnutý ukojit na její mladém křehkém těle svůj chtíč. Byla zoufalá. Nemohla nic udělat. Neměla šanci se ubránit. Zoufale křičela, když v tom ji muž umlčel další ranou. Hlava jí padla ke straně. Probudil jí až ten známý zvuk zapínání zipu. Vyděšeně se dívala do tváře násilníka, stále ještě neschopná pohybu. Výtah zastavil a on vystoupil. Nebydlel zde, dolů šel pěšky. Přerývavě dýchala, pak v sobě našla sílu vstát. Halenku měla roztrhanou, sukně byla zašpiněná od podlahy výtahu. Od jejího bytu ji dělilo jen pár schodů. Přesto nenašla odvahu se k němu vydat. Beznadějně se svezla k zemi. Prvotní vzlyky se měnily v pláč a ten naprosto zmizel v přívalu zoufalého křiku. Křičela, co jí síly stačily…Ale dveře nikdo neotevřel…

Moon city

15. února 2009 v 9:03 | Prinzeschen |  Vector
Autor:
Použitý program: PhotoFiltre
Datum výroby:30.října 2007

Nespavost

15. února 2009 v 8:58 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Když tma dopadne na louky a lesy, hvězdy otevřou svá očka a pozorují svět, když v oknech zhasínají poslední světla a čas neúprosně utíká, pak přichází ona. Ona, která nás nutí otvírat znovu a znovu oči a dívat se do tmy. Sledovat obrysy, vidět světla projíždějících aut. Nevnímá čas a neposlouchá prosby. Je upřímná, neúprosná a nemilosrdná. Nenechá se jen tak vyhnat a ráda se člověka drží. Nedovolí mu v klidu spát, ale prohnaně se na něj směje, jako by věděla, že zase vyhrála. Poulí oči a vystrkuje drápky. Až když ji její největší nepřítel porazí, nevzrušeně odchází hledat si další oběť. A jaké je jméno té dámy?? Nespavost, prosím…




Ples příšer

8. února 2009 v 9:15 | Prinzeschen |  Básničky
Tichý hluboký les,
v němž koná se příšer ples.
Torzo s mrtvým princem skáče,
bledá ubodaná u pařezu pláče.
Prvorozený syn s hlavou plnou děr,
zdá se nemá na výběr.
Lamače kostí k tanci vyzývá,
Moloch se malému sprostě vysmívá.
Velké dítě češe malá matka,
děsivý je pohled na přerostlého spratka.
Scvrklá milenka ve vzpomínkách žije,
spoutaná žena sebou v poutech šije.
Lesem ozývá se strašný ryk,
to poustevnice stará, od ní pochází ten křik.
Šakal chvíli zapomněl na svou krutou tvář a okolní věci,
na chvíli úsměv přelétl přes hlavu schovanou v kleci.
S nasupeným výrazem Kladivo popíjí cosi,
slzy Oběti zlomeného srdce mění se na kapičky rosy.

Dnešní den

7. února 2009 v 10:17 | Prinzeschen |  Říše upírů a víl
Dnešní den… nebo to bylo už před měsícem? Tyhle dny mi neobyčejně splývají. Jsou všechny tak stejné…Sychravé a bezútěšné. Nemám ráda, když nesvítí slunce, neslyším zpěv ptáků a nemám chuť vyběhnout ven na čerstvý vzduch. Nesnáším tyhle smutné šedé dny, kdy snad osamělé duše dávají ráz počasí. A pokaždé v tenhle den ti chodím naproti na zastávku, kam přijíždíš. Stejně tak na podzim jako na jaře. Stojím na plácku před zastávkou nebo sedím sama na lavičce a - scházíš mi… A v tu chvíli začínám uvažovat… Baví mě to. Dívat se na svět - pozorovat poletující listí, vítr jak si pohrává s větvemi stromů a velkou silou do nich vráží. Pozoruji posledního ptáčka, který si poskakuje sem a tam a vypadá tak silně. Ale stačí jen jediný pohled na jeho nožky - jak lehké by bylo je zlomit a zničit další život…
Pozoruji také projíždějící tramvaje. Spousty tváří, které si nikdy nezapamatuji, a nikdy pro mě nic nebudou znamenat. Tváře, které vidím jen přes skla oken a vůbec netuším životní příběhy všech těchto tváří. Vidím vždy mladé dívky se smutnýma očima. Stařenky v kloboučcích jak vyhráli další den svého života. Vidím lidi, kteří spěchají ze škol nebo snad do své práce. Jen já tu sedím a nevnímám všechen ten spěch kolem… Napadá mně spoustu věcí. A to prohlížení, to přemýšlení už mě přestává bavit…Potápím se do hlubin své duše a náhle mi život připadá tak krátký…
A pak přijedeš Ty a vytáhneš mě zpátky na světlo z těch nejtemnějších koutů, které člověk zná…