Leden 2009

Můj drahý

22. ledna 2009 v 17:06 | Prinzeschen |  Básničky
Můj drahý,
když píši ti tyto řádky, toto psaní,
pouze svět čtyř stěn mi říká paní.
Chci vyslovit ti skromné přání,
o věčné lásce, o nekonečném milování.
Nechť bolest se nás navždy straní,
a nebesa se nám jak králům klaní.
Ať žijem život k popukání,
miluji tě k uzoufání…

Nehledej si jinou krásku,
co nabídne ti znovu lásku.
Můj život visí na provázku,
utkaném z tvých hnědých vlásků.
Dej odpověď na otázku,
nedej přes oči mi pásku.
Nenasaď mi klaunskou masku,
co skrývá zlomenou lásku…

Už je konec mému psaní,
sbohem drahý, tvoje něžná stínů paní…

Světlo na konci tunelu

22. ledna 2009 v 17:04 | Prinzeschen |  Básničky
Když už zmizela veškerá naděje,
po čele tečou potu krůpěje,
a jen ztěžka slzy pod řasami skrýváš,
pak už jen tvého anděla naposledy vzýváš.
Však ono tam stále je, na nose ti sedí,
z očí do očí, tvář na tvář zvědavě hledí.
Je vždy něco pro co žít,
jeden bod na zemi kam můžeš jít.
Můžeš se ptát - co když se ztratím?
Co když se okradený a zmrzačený vrátím?
Neboj se, nemáš kam zabloudit,
to světlo tě nenechá stíny obloudit.
Svítí jako světla majáku do širých moří,
je to jasný oheň, co pro každého hoří.
Pomůže ti, vyvede tě ven,
noční můry přemění v nádherný sen.
Naděje nikdy neumírá, v něm pořád přežívá,
světlo na konci tunelu - zázraky oplývá…

Osamělá

22. ledna 2009 v 17:03 | Prinzeschen |  Povahy
Svět čtyř stěn,
člověk v něm uvězněn.
Kam se koukne, všude prázdno vidí,
je tak smutno bez tváří a slov lidí.
Pohlazení postrádá,
samota ji ovládá.
Zlověstné ticho projíždí prostorem,
neléčí - není jí doktorem.
Zrcadlo ukáže zanedbanou tvář,
oči zblázněné - ztratily zář.
Hlasy bez osob hlavou se míhají,
na zdech hodiny zoufale tikají.
Místnosti nabízejí pro ni náruč chladivou,
pro dámu osamělou, přítelkyni svou…

Posedlá

21. ledna 2009 v 17:41 | Prinzeschen |  Povahy
Jako očarovaná, opojená vínem,
utíká před neviditelným stínem.
Přízraky ovládly její zrak,
do duše vyryly jí ďábelský znak.
Opuštěná bez pomoci,
hledá klid v chladné noci.
V ústech válí příchuť zrady,
odmítá života klady.
Její ruka dýku třímá,
nenávist v ní zatím dřímá.
Človíček nebohý vešel jí do cesty
a umírá rukou ďáblovy nevěsty.
Krev stéká, dopadá na zem,
je posedlá, stala se bláznem…

Večerní poezie

21. ledna 2009 v 17:39 | Prinzeschen |  Básničky
Vždyť víš, že tenhle večer jednou skončí,
že slunce vyjde znovu zítra ráno.
Už za chvíli se měsíc s tebou loučí
a bezpečí ti bude dáno.
Zítra už se nebudeš dnešních stínů bát,
slzy na krajíčku nebudeš skrývat.
A spolu budete se nahlas smát
nebo jen do očí se navzájem dívat.
Vypadá nebezpečně dnešní noc
a ty jsi celá bledá strachem.
Ale neboj se, dívko - čas má tu moc,
už brzy budeš snít o cestě hvězdným prachem
a pak už přijde ten vytoužený den,
a bude to realita - ne jenom tvůj sen.
Všechny strachy pominou, loučí se s tebou,
a s tvým nebojácným princem budeš sama sebou.

Čas

21. ledna 2009 v 17:37 | Prinzeschen |  Básničky

Dny se střídají, rok jde za rokem,
ať chceš nebo ne - jsi jeho otrokem.
Toho pána, co jak chce si běží,
když slunce vyjde i když půlnoc odbíjí hodiny věží.
Jde přes mrtvoly, je bezcitný vrah,
ze soudu konečného však nemá strach.
Tik tak, tik tak - klidně si tiká,
kolik ti zbývá dní bezostyšně říká.
Nezastaví se, energie má dost,
nikoho nemá rád, nevybíjí si zlost.
Je nejlepším lékařem - hojí rány,
za minulostí zavírá brány.
Pod rohožku ji zametá,
zůstane přízrakem - smutná a zakletá.
Budoucnost nechává nejasnou,
možná se stane veselou anebo nešťastnou.
On nic neprozradí, vždy zarytě mlčí,
i když před ním klečí, v koutě se krčí.
Jen zakmitá konečky řas
a neviditelný běží dál, tenhle pán čas…

Pochopená

20. ledna 2009 v 19:14 | Prinzeschen |  Básničky
Tak nastal ten čas, kdy znáš mojí duše kouty,
poznal si tu nespoutanou růžovými pouty.
Víš, jakou barvu moje duše má,
tak temnou, snad se ti jen zdá.
Slyšíš slova, která jiní neslyší,
řev svobody, který nikdo neztiší.
Chápeš ten pocit, co v sobě skrývám,
kruté myšlenky, co večer mívám.
Vidíš mou pravou tvář - jen tobě ji nabízím,
abys šel blíž, netaktně pobízím.
Jsi anděl nebo posel ďábla?
Nevím - však bez tebe mě duše zábla.
Máš zvláštní moc, kouzelná je snad,
vnesla mi do života pořádek a lad.
Už nejsem ta bojácná, co jen sama v koutě sedí,
ale ta co osudu i nepřátelům do tváře zpříma hledí.
Jsem pochopená tebou, můj princi na bílém koni,
je konec pohádky a zvonec šťastně zvoní.

Princezna temnot

20. ledna 2009 v 19:10 | Prinzeschen |  Básničky
Princezna z temnot rodí se s přílivem,
když harfy noci bouřlivě hrají.
Přichází najednou v pocitu sílivém
a srdce ledová náhle tají.
Oči má smutné, vlasy jak uhel,
nesměje se, její ústa tvoří křivý škleb,
nebrání se tomu, proč? Je to její úděl,
dát milencům do rakví poslední hřeb.
Všechny děsí její černý šat,
když přichází, i hrdina jen stěží dýchá.
Ona má klíč od pekelných vrat,
a jejím srdcem projíždí pýcha.
Se svou vlastní jemnou poezií,
život ti ukradne, ani to nebolí,
měla by plakat, naděje pozabíjí,
však srdce z kamene ani smrt neskolí.

Loutkař

20. ledna 2009 v 19:03 | Prinzeschen |  Básničky
Loutkař - v černém fraku a buřince černé,
hledá si oběti, smutné a věrné.
Umí je pohledem omámit,
správná slova jim oznámit.
Za milým výrazem úšklebek skrývá,
na bezmocnost polomrtvých klidně se dívá.
Sem tam za nitku zatáhne,
smyčku pod bradou utáhne.
Hrůzou poulí oči ti, které očaroval,
těžce oddechnou ti, které životem obdaroval.
Loutkař - hraje si své vlastní představení,
ve svém vlastním divadle, kde diváků není.
Hraje si hry s těly, hry s motivem vraždy,
i ty se staneš jeho loutkou, obětí - navždy…

Klaun

19. ledna 2009 v 17:22 | Prinzeschen |  Básničky
Červený nos, přes který dýchá se stěží,
přes ústa úsměv přelétne,
slzy na krajíčku, a hle - tamhle už jedna běží,
ale to člověk přehlédne.
Vlasy trčí do všech stran,
na hlavě sedí čepice.
Když přichází tenhle pán,
každý se směje velice.
Má bílou tvář, hloupě se tváří,
na paměti má, že musí se smát.
I když tvář vrásčitá prozrazuje stáří,
musí se na hloupé otázky ptát.
Možná tone v nejhlubším moři,
jak se má - nikdo nepoloží otázku.
Srdce mu v hrudi právě hoří,
život snad visí na vlásku?
Můžeš se jenom domnívat, co cítí, jaké má dojmy,
on totiž tvář pod maskou schovává,
každý si myslí - klaun znamená šťastný - ale plete si pojmy,
klaun totiž také prohrává.
I když se pořád směje, oči mu září,
nevěř mu, je jako každý z nás lidí,
Má své jeviště, kde si může vybrat z mnoha tváří,
když za opravdové city se stydí.