Tetování

12. ledna 2015 v 21:30 | Alča |  Alenka v říši divů
Od začátku roku jsem toho už stihla poměrně dost. Začala jsem si plnit sny bez ohledu na své předchozí obavy, "ale" a "kdyby". A tak jsem v neděli 4. ledna poprvé usedla do křesla v tetovacím salónu a nechala si na levém předloktí vytvořit umělecké dílo. První a kdo ví, jestli poslední...


Po tetování jsem toužila už několik let - myslím, že poprvé mě to asi napadlo, když jsem byla s kamarádkou na jejím tetování jako doprovod. Bylo to vzrušující a líbilo se mi to jako styl sebevyjádření. Opravdu vážně jsem nad tetováním začala uvažovat tak před třemi lety. Jenže jsem se tenkrát moc bála, neměla jsem peníze a celkově v tom bylo více ale - na VŠ se k tetování zrovna moc kladně nestavěli a nechat se vyhodit ze zkoušky kvůli tomuhle nebo se s nějakým profesorem nedej bože dostat do křížku, to se mi vážně nechtělo. Na druhou stranu jsem ale díky tomu měla více času si to pořádně promyslet.
Nejprve přišel na přetřes samotný motiv - na výběr bylo více variant. Zpočátku jsem chtěla ještěrku, potom jen drobný jin a jang a nakonec fotoaparát. Jak vidíte, nevyšlo ani jedno z toho. V průběhu času jsem si vytvořila vlastní motiv - text z písničky "Blackbird" od Alter Bridge, který se mě velice dotýkal a obrázek klícky s jedním ptáčkem v ní a jedním, který už vyletěl. Toto spojení obou částí mi přišlo dostatečně dobré k tomu, aby to z mého tetování vytvořilo originální kousek, který neuvidím na dalších padesáti lidech.
Potom jsem nějakou dobu řešila místo, kam si tetování dám. Víceméně se to měnilo podle toho, jak jsem přemýšlela o motivu. Ve hře byl nárt, noha nad kotníkem, krk a lopatka. Po výběru motivu jsem nad tím začala přemýšlet trochu jinak - a tak nakonec zvítězilo levé předloktí. A byl to docela boj - protože mě od toho spousta blízkých lidí odrazovala s tím, že právě na tomto místě tetování neschovám a mohla bych mít v budoucnu kvůli tomu problémy např. v práci. Nenechala jsem se ale zviklat, protože stejně jako motiv i místo pro mě má zvláštní význam. A když už tetování mám, proč bych ho měla pořád jenom schovávat?
Nakonec přišly na řadu ty ostatní věci - peníze a hlavně odvaha. S korunami to nakonec nebylo tak špatné, i díky tomu, že motiv je vcelku jednoduchý a nestínovaný. A také proto, že už pracuju a není problém pro mě ušetřit nějakou tu kačku (hlavně když jsou vánoční odměny)- A odvaha...ta tak nějak přišla sama s přelomem nového roku a se změnami v mé hlavě. Když už se pohnulo tolik věcí, tak proč ne i tohle? Stačila jedna zpráva s otázkou na termín a najednou to bylo domluvené na příští neděli a za pár dnů jsem tam celá rozklepaná seděla.

A jaké to bylo? Mnohem lepší než jsem čekala. I přes můj relativně nízký práh bolesti a slabou kůži, která hodně trpí na modřiny, to nebylo kdovíjak nepříjemné. Sice to v některých úsecích trochu štípalo a brněly mě prsty, ale v dalších to bylo naopak téměř nepostřehnutelné. Rozhodně jsem nekřičela bolestí, jak se mi smál můj přítel. Nejvíce mě to překvapivě bolelo výš na ruce, nikoli blíž k zápěstí, kde jsou šlachy a kde jsem to čekala. Barva mi hezky chytala a celá práce trvala tak kolem třičtvrtě hodiny. U zubaře je to kolikrát mnohem nepříjemnější.
Po samotné akci samozřejmě nastala nutná péče - prvních 12 hodin tetování zabalené ve fólii chráněné před nečistotami, první den umytí jen vlažnou vodou, druhý den už i mýdlem a následující dny mazání hojivým a dezinfekčním krémem. Poškozená kůže se mi začala relativně rychle stroupkovat a hojit. Všechno se to obešlo bez modřin, krvácení i dalších problémů.



Moje tetování má pro mě velký význam a to ve všem. Umístila jsem si ho na předloktí proto, abych ho viděla, protože je to zpráva hlavně pro mě a občas se na ni potřebuji podívat. A na levé proto, aby bylo blízko srdci - protože je to moje srdeční záležitost. Text jsem zvolila ze své oblíbené písničky, vybrala jsem větu, která pro mě má význam a poselství. Větu, která vyjadřuje to, co už nikdy nechci být - zlomená. K větě jsem se snažila vymyslet i vhodný obrázek - ptáčci proto, že písnička, ze které pochází text, se jmenuje Blackbird čili kos. Motiv klícky s jedním ptáčkem uvnitř a jedním venku jakožto ukázku mých dvou já - jednoho uvězněného v kleci bolesti a smutku, a druhého volného, který už letí vstříc novým zítřkům a svobodě silnější než kdy dřív. Volný ptáček, už nikdy nebude zlomený, protože všemu uletěl a už ho nic netíží... A tak i já, když mi bude těžko, se podívám na tohle tetování a budu vědět, že chci být ptáčkem, který opustil klec a už nikdy nebude cítit bolest, která by ho uvěznila do klece...
 

Pláč nad rozlitým mlékem

2. ledna 2015 v 11:38 | Alča |  Říše upírů a víl
Mojí největší chybou ve vztahu k lidem je asi to, že si je téměř vždy idealizuju. Vidím je lepší, než ve skutečnosti jsou. Hledám na nich jen to dobré, co nabízí. Chyby přehlížím. Na to špatné, co udělali mně nebo třeba i okolí se snažím zapomenout nebo to zlehčovat, nevidět to. "Ale vždyť o nic nejde, je to jen taková blbost, nebuď vztahovačná," opakuju si dokola. Ze známých si dělám přátelé a mám přílišná očekávání. Připomínám si, co pro mě kdo udělal dobrého a myslím na ty časy, kdy všechno bylo tak, jak má být. Jenže v minulosti se nedá žít, být vděčný za jednu věc, když se k vám potom někdo chová jako ke kusu hadru a podrazí vás - to taky není to pravé ořechové, a ten pověstný pohár trpělivosti prostě někdy také musí přetéct. Potom mi nezbývá nic jiného než sundat růžové brýle a připustit si realitu. Vidět lidi takové, jací doopravdy jsou, v jasném světle. Obvykle přichází zklamání. Zklamání z nich, ale především ze sebe - z vlastní hlouposti, naivity, ze ztraceného času a energie, kterou jsem investovala do zatraceně špatného místa. Emoce se přelévají od smutku přes vztek až k určitému druhu smíření nebo spíš rezignace. Protože - co se vlastně s tím dá dělat? Jak dlouho se dá brečet nad rozlitým mlékem a litovat? Moc dlouho ne, tedy pokud se člověk nechce úplně zbláznit. Časem se všechny emoce otupí, vzpomínky vyblednou a zdánlivě důležití lidé ve vašem životě zůstanou daleko v minulosti jako nevýznamné body příběhu...

Fotka z projektu Bruno s názvem "Fading Memories"

Přechod

1. ledna 2015 v 15:10 | Alča |  Říše upírů a víl
Rok 2014 pomalu přešel v rok 2015. Blogy, webové stránky i profily sociálních sítí se začaly plnit ohlédnutími za minulým rokem, lidé rekapitulují, sčítají, odčítají a podtrhávají, dělají tlustou čáru za tím, co už tu bylo a chystají se na rok nový. Dávají si předsevzetí, plánují, co budou dělat a kam bude směřovat jejich cesta. Spousta z nich je připravena na změnu - a vlastně všichni doufají, že to bude změna k lepšímu. Dopisují jednu kapitolu svého života a na čístém papíře začínají psát novou - zase od začátku nanovo. Všichni doufají, že se jim v novém roce podaří dokopat k tomu, na co bylo prve příliš líní, že si udělají čas na to, co nestihli, že lidé v jejich okolí konečně tak nějak prozřou a začnou se chovat normálně, že celkově život bude lepší a oni úspěšnější. Obzvlášť ti, kteří považují minulý rok za nepodařený, doufají, že v tom novém se všechno obrátí a oni budou šťastnější...

Je to zvláštní, jakou moc má silvestrovská noc - doba, kdy se dva roky lámou a my si zase budeme muset zvyknout na to, že na konci datumu se píše jiné číslo. V podstatě obyčejný den jako každý jiný náhle dostává až mystický význam - každý očekává změnu. A očekává, že ta změna se stane prostě tak nějak sama od sebe. Je přece nový rok, věci se mění. Ale je to opravdu tím rokem? Opravdu se druhého rána probudíte tolik jiní jen proto, že v kalendáři vidíte pětku místo čtyřky? Opravdu znamená poslední den v roce konec? Konec špatného období, konec problémů, konec našich špatných zvyků? Lidé to v tom hledají. Vidí, že je jim dána možnost díky tomu, že něco opticky končí, začít znovu. Podle mě to není tak - dnes jsem se probudila stejná jalo včera a kromě toho, že jsme se včera hrozně přejedli, necítím na sobě žádnou změnu. To, co mě činilo smutnou, mě činí smutnou dále. To, díky čemu jsem byla šťastná, mě činí šťastnou i dnes. Už nějakou dobu nedokážu brát jednotlivé roky jako oddělené příběhy. Je to spíš jeden dlouhý běh, který je neustálě v pohybu a ve kterém se jen mění drobné niance. Nejde mi jeden rok podtrhnout a začít ten nový tak nějak s čistým štítem. I když bych si to třeba přála, přijde mi to nemožné. Nemožné, aby se to stalo jen tak. Vždy za tím musí být nějaká vlastní iniciativa. Ano, nový rok je sice dobré popíchnutí, ale že by to bylo nějak osudové? Že by se během něj nějak významně měnily životy? Vždyť se podívejte, kolik novoročních předsevzetí se nakonec opravdu podaří dodržet a naopak u kolika z nich to lidi zase a znovu vzdají a sklouznou do starých kolejí. Jen se upnout k nějaké myšlence přerodu a změny - nestačí. Nemůže vycházet z vnějších podmínek. Musí vycházet z nás. A v nás může uzrát kdykoli. Náš osobní přerod se může zrovna tak stát 31.prosince, jako 12.března. Nedá se to nalajnovat. Nedá se říct "tak, je nový rok a teď bude všechno lepší". Člověk na tom musí pracovat. Neustále. Pokud chce mít na něco čas - nový rok mu ho nepřinese. On sám si ho musí vytvořit. Sám si musí říct, že potřebuje změnu, že po ní touží...

I já jsem si udělala nějaké plány na rok 2015 - mám nějaké vize, co se týče focení, chci začít zase víc číst, více psát blog, mít víc času na své blízké, začít sportovat... ale vím, že to bude hodně práce a že jediný, na kom záleží úspěch tohoto roku, jsem já.

Tak tedy, vítej tu 2015 - snad s tvým časem naložíme dobře...

 


Tečka za rokem 2014

31. prosince 2014 v 11:05 | Alča |  Okem fotografa
Rok 2014 byl z mého pohledu přelomový, protože byl plný neuvěřitelných změn jak v osobním, tak i v tom "uměleckém" životě. Něco se zlomilo, spousta věcí se rozjela a začalo to šlapat stylem, který si více než užívám každým dnem. Pár lidí sice převléklo kabáty a ukázalo se, že ti, které někdy považujeme za nejlepší, jsou jen vlci v rouše beránčím - ale každopádně to stálo za to. Tvořili jsme, společně jsme pomáhali, bavili jsme se…a o to tu jde především! :)
  • V roce 2014 jsem nafotila celkem 196 sérií fotografií.
  • Spolupracovalo jsem na nich se 116 úžasnými lidmi.
  • Nejvyšší číslo sérií s jednou osobou je letos 13.
  • Nejvíce jsem opět fotila slečny - a to celkem v počtu 60. Kluků přišlo jako už tradičně významně méně - byli jen 3. Fotila jsem 7 dětí s jejich rodinami, 3 páry, letos pouze 1 těhulku s partnerem, absolvovala jsem 2 rodinná focení a 2 focení kamarádů.
  • Mnohem výraznější stopu v mé tvorbě zanechalo fotografování mazlíčků. Nafotila jsem celkem 24 sérií. Z tohoto počtu jich 10 bylo součástí projektu "Já a můj nejlepší přítel", díky kterému se vybralo a na pomoc pejskům v útulku poslalo 3100Kč. Celkem jsem vyfotila 21 pejsků. Měla jsem možnost vyfotit i koníka, ještěrku a jako už každoročně malé králíčky. Spolu se svými miláčky se na fotkách mihlo 16 lidí.
  • Kromě vašich mazlíčků jsem fotila i toho svého - série opravdu počítat nebudu, protože to bychom tu byli až do zítra, ale zatím jsem zveřejnila jeho 13 fotek.

  • Už podruhé jsem měla možnost fotit maturitní ples TGM v Litvínově.
  • Pro zopakování produktové fotografie jsem spolupracovala s firmou "Dobré sýry", pro kterou jsem fotila jejich výrobky.
  • Splnil se mi sen a konečně jsem fotila svatbu - a to dokonce dvakrát. Byly to dva velmi speciální dny, které jsem si užila a které mi kromě skvělých zážitků přinesly i mnoho zkušeností. Děkuji oběma párům za to, že vložili důvěru právě do mých rukou.
  • V létě jsem spolupracovala s mosteckým Pole Dance studiem, ze vzniklých fotek byly posléze vytvořeny kalendáře sloužící pro charitativní účely. Byla to pro mě skvělá zkušenost a ze spolupráce vznikly opravdu jedinečné fotografie.
  • Za velmi milou považuji zkušenost s focením uměleckého workshopu v Ponorce v Litvínově, který jsem fotila v listopadu.

  • Rok 2014 byl neuvěřitelně bohatý na projekty - pokračovala jsem v již rozjetých a zároveň jsem uskutečnila i nějaké nové.
  • Za nejvýznamnější projekty považuji Beautiful People, který běžel začátkem roku a dnes je již úspěšně ukončený. Spolupracovala jsem na něm s 10 slečnami a vzniklo celkem 35 sérií.
  • Projekt SHADES byl nafocen v únoru a některé jeho výsledky můžete sledovat na stránce.
  • Rozběhly se projekty Metamorphosis, JUMP, Extreme Fashion, I♥AH Photography a Hunger Games. Na všech těchto projektech budu pracovat i v roce 2015.
  • V létě běžel projekt Tvář léta, na kterém jsem spolupracovala se dvěma slečnami a který taktéž vzbudil zájem.
  • V říjnu se k těmto projektům ještě přidal jeden velký s názvem BOOK.

  • Projekt "Společně proti předsudkům" sklidil v roce 2014 nečekaný úspěch - nejoblíbenější fotka pochází právě z toho projektu. Získala celkem 722 liků. Velký zájem byl i o celé album s 206 palci a několika desítkami sdílení.
  • Přes 100 palců se tento rok dostaly i jiné fotky - např. fotky z projektu Tvář léta, backstage fotka z letního focení a fotka z projektu Beautiful People.

  • Tento rok se fotilo jen v Čechách - nejčastěji v mých domovských severních Čechách. Fotilo se v Litvínově, Mostě, Horním Jiřetíně, Jeníkově a Černicích, dále potom na Meziboří, Klínech, Dlouhé Louce, Lesné.
  • Z velkých měst jsem fotila v milovaném Brně a na jaře také v Praze.

  • Na novinky byl rok 2014 relativně chudý, protože spousta zajetých věcí už úspěšně funguje.
  • Započala jsem spolupráci s další talentovanou vizážistkou - Šárka Kollerová make-up. Úspěšně jsem pokračovala ve spolupráci s NMake-up.
  • Významnou novinkou je nabídka šperků na focení, tato možnost je díky spolupráci se skvělou šperkařkou Monica Otmili Handmade.
  • Velmi ráda jsem spolupracovala s brněnskou kolegyní Peťka Skoumalová Photography.

  • Již potřetí byla možnost nechat si ode mě na konci roku vyrobit kalendář. Tentokrát jsem vyrobila 8 různých designů pro konečných vytištěných 11 kalendářů.

  • I v roce 2014 jsem rozšiřovala svou foto-výbavu. Nejvýraznějším zlepšením bylo pořízení nového těla - můj starý Canon EOS 500D jsem nahradila Canonem EOS 7D.
  • V průběhu roku jsem si potom pořídila nový setový objektiv Tamron.
  • Vánoce se částečně nesly ve fotografickém duchu - a já jsem bohatší o úžasný Polaroid, který budu určitě chtít zapojit do focení co nejvíce, a o fotografickou tiskárnu, díky které Vám budu moci v roce 2015 nabídnout i vytištěné fotky.


  • Na konec tohoto ohlédnutí opět patří poděkování všem, kteří mi pomáhají psát můj příběh a dávají mi možnost zapisovat se do toho jejich. Děkuji všem, kteří jste mi byli oporou, inspirací i pomocníky. Jste skvělí a děláte každý můj rok lepším.

  • Stránka AH Photography byla založena v únoru 2012 a k dnešnímu dni získala 2066 fanoušků! Což je vše od úžasného až po neuvěřitelné.

  • Těším se na Vás v roce 2015, bude to snad ještě lepší rok než tento. Chystám toho více než dost, inspirace přetéká, seznamy rostou… No…určitě se uvidíme. :)

Lucky

30. prosince 2014 v 13:11 | Alča |  Psi
Foceno: Canon EOS 7D
Objektiv: EF 50 mm f/1.8 II
Datum: 21.12. 2014
Verze: barevná
Když si kamarádka pořídila štěndo amerického stafforda, hned jsme ho musely jít vyfotit - dokud je ještě opravdu prťavé. Malý pejsek dostal jméno Lucky, což v překladu znamená "mající štěstí" nebo "šťastný". Věřím, že lidem ve svém okolí a svojí paničce toho štěstí opravdu přinese hodně. :)



21. den meme - Můj oblíbený pořad

26. prosince 2014 v 20:21 | Alča |  Řetězení
Najít oblíbený pořad pro mě není úplně jednoduché. Před nějakou dobou jsem televizi téměř vůbec nesledovala, což bylo dané tím, že jsem ji ani neměla - na koleji jsem si tento luxus jaksi musela nechat ujít. Od té doby, co jsem zase doma, televize se stala více dosažitelnou a po mnohých hutných pracovních dnech jsem ráda, že před ní můžu zaparkovat, najíst se a aspoň na chvíli úplně vypnout hlavu. To se obvykle stává u různých pořadů, které bych asi mohla označit za své oblíbené.

Simpsonovi - už téměř klasika v podobě žluté rodinky zažívající různé příhody - někdy z každodenního, jak si ho dokážeme představit i my, někdy téměř až z jiného světa. Já osobně se u každého dílu pobavím, obzvlášť se mi líbí takové to skryté rýpání dů různých institucí či politiky, které je většinou vážnou trefné. Dělá to ze Simpsonů něco víc než jen kreslený seriál o trochu bláznivé rodince.

zdroj: http://tapety.na-pc.cz/film/simpsonovi/

Top Gear - pořad, který sleduji díky svému příteli, který mě k němu přivedl skrze speciály. Ty se mi dodnes líbí nejvíce. Co si budeme nalhávat - autům, až tak nerozumím, ale líbí se mi právě ty různé sázky, úkoly a vtípky, které jsou k vidění díky hlavním třem moderátorům a aktérům.
zdroj: http://www.bbc.co.uk/programmes/b006mj59

Kdo přežije? - tenhle pořad je tak "starý", že jeho první série jsem sledovala už asi v 10 letech vždycky v neděli dopoledne. Od doby, co jednotlivé série opakují na Prima Cool, nepravidelně je sleduju znovu, pokud mám příležitost a chuť.
zdroj: http://www.proprofs.com/games/puzzle/sliding/t/survivor/

Sportovní pořady - obzvláště ty související s hokejem, nejčastěji přímé přenosy zápasů a pořad Buly.

zdroj: http://tapety.na-pc.cz/tapeta-ostatni-hokej-49864/


Občas ještě sleduji některé naučné pořady na Prima ZOOM nebo na ČT2, to ale není s žádnou pravidelností. U mytí nádobí a uklízení mi často hrají písničky z Óčka, většinou zařazené právě do nějakého pořadu. Zprávy už jsem přestala sledovat před několika lety, protože mi přijdou jako 1)černá kronika; 2)manipulující s lidmi a hrající jim na city neustálým podsouváním příběhů o nemocných dětech a zvířátkách. Protože nevařím, pořadům o vaření (a že jich je v poslední době plno) jsem nepropadla ani v nejmenším. Pořady o rádoby celebritách mě nezajímají, stejně jako většina českých "humorných" či soutěžních pořadů. Do statistik sledovanosti toho tedy asi moc nepřidám - ale aspoň je čas na jiné (lepší) věci. :)

Polaroid

25. prosince 2014 v 14:48 | Alča |  Okem fotografa
Podobně jako loni, i letos se Vánoce nesly v duchu mé vášně - fotografování. Letos se Ježíšek vyznamenal dalším skvělým dárkem, o kterém jsem tajně snila a který opět rozšířil mou fotovýbavu o zajímavý prvek. Dostala jsem totiž Polaroid. Pokud byste nevěděli, co toto slovo znamená, vysvětlení je jednoduché - vyfotíte fotku a ona se vám z foťáku rovnou vytiskne. Žádné vyvolávání, čekání, stahování do počítače - prostě cvak a olalá, fotka je tu vytištěná na fotopapíře. Samozřejmě nechybí ani onen pověstný a typický bílý rámeček, který dělá polaroidové fotky tak specifickými.


Jak vidíte na fotce, nejedná se o starý model Polaroidu, ale o jeho moderní verzi od Fujifilmu, která ale využívá ten samý princip. Mini Instax, jak se fotoaparát jmenuje, se od klasického Polaroidu liší především formátem fotek. Zatímco u klasiky budeme čekat spíše čtvercový formát, z Instaxu nám vyjede obdélníček velký zhruba jako malý kalendářík. To mu ale na kouzlu vůbec neubírá. Fotografie mají zvláštní retro nádech, který si prostě musí užít každý. Navíc sledovat proces jejich vzniku, to je samo o sobě opravdu skvělé. Po stisknutí spouště z vrchní části foťáku vyjede použitý fotopapír, na kterém ovšem zatím nic není vidět. Po prvním pokusu mě to popravdě dost vyděsilo, protože jsem očekávala, že to celé bude rychlejší - ale musíte tomu dát čas a o to víc si potom aspoň vychutnáte výsledek. :) Po pár vteřinách se totiž na bílém okénku určeném pro fotku začne pomalu vykreslovat fotografie - nejprve se objevují pouhé náznaky kontur, postupně začínají příbývat i barvy, vše je ale zatím jakoby v mlze. Po pár minutách na vás ale kouká krásná plně barevná, ostrá a kontrastní fotografie, jejíž zrod jste mohli sledovat. Prozatím jsem vyfotila tři fotografie a musím říct, že u každé jsem fascinovaně sledovala celý děj a nemohla se dočkat výsledku.


Ovládání Polaroidu a celé jeho fungování je opravdu jednoduché a osvojí si ho každý. Polaroid funguje na dvě tužkové baterie a jediná další věc, kterou potřebujete k focení, jsou již zmíněné speciální fotopapíry. Ty do foťáku vložíte po odejmutí zadního krytu na určené místo. Potom už můžete začít fotit. Fotoaparát se zapíná knoflíkem, který se nachází vedle objektivu a který slouží právě k vysunutí objektivu, čímž se spustí celý přístroj. Že je Instax aktivní poznáte tak, že vám svítí červená kontrolka umístěná za objektivem. Ta vám zároveň také uvádí, na jaké světelné podmínky máte foťák nastavený - můžete si vybrat z několika možností a změnit to pouhým otočením plastového kroužku. Hledáček se nachází v zadní části vpravo nahoře - oproti zrcadlovce je prťavý a já osobně musím vždycky chvíli hledat a cvičit oko, než se do něj strefím, ale to už patří k tomu. V zadní části se vám také ukazuje počet fotek, který ještě můžete vyfotit. Obvykle se dělají sady fotopapírů po 10 a 25 kusech. Samotné pořízení snímku řídíte stisknutím spouště, která je umístěna vedle objektivu. Fotoaparát používá vestavěný blesk. Přístroj vypnete tak, že lehce zatlačíte na objektiv.

Mezi výhody Polaroidu patří jednoché, intuitivní ovládání, okamžitý a efektivní výsledek, který lahodí duši i oku. Mezi jeho jedinou nevýhodu bych řadila to, že fotopapíry se prodávají v relativně malých balíčcích a za relativně větší peníz. Balíček 10 kusů fotopapírů totiž stojí 250Kč. Dá se ale říci, že právě tohle dělá z tohohle přístroje takovou kouzelnou věcičku - aspoň pro mě je Polaroid něco výjimečného a nebudu s ním v žádném případě fotit každou blbost. Díky finanční i materiální náročnosti si každý snímek raději promyslím a Polaroidu budou souzeny pouze výjimečné a neopakovatelné události, které stojí za to být zdokumentovány. Budu ho využívat spíše svátečně než jako denního pomocníka. Tímto se podle mě v dnešní přetechnizované době trochu přibližím klasické fotografii, kdy si fotograf musel opravdu dobře rozvážit, co fotit bude a co ne, aby výsledek stál za to a on aspoň částečně získal zpět své vložené náklady.

Znovuzrození

12. prosince 2014 v 23:00 | Alča |  Alenka v říši divů
Léto se pomalu přehouplo v podzim a ten tak nějak nenápadně přešel v zimu. Rok 2014 se chýlí ke konci a nahradí ho ten s pětkou na konci. Já jsem se na několik měsíců odmlčela (i když ani předtím to nebylo kdovíjak slavné), aby v mém životě došlo k ohromným změnám. Změnilo se téměř vše, co mohlo - adresa, činnost, lidé... Přestěhovala jsem se, ukončila studium antropologie, začala pracovat v knihovně... Taky si říkáte, jak jsou někdy ty životní cesty nevyzpytatelné? Dokážou překvapit - o tom není pochybnost. Ale výrazným způsobem si je utváříme sami...a i u mě to bylo podobně. Vše to, co jsem výše zmínila, jsem chtěla. Do ničeho jsem nebyla přinucena, nic jsem nevzdala, ničeho nelituju (alespoň většinou). A šla jsem za tím děj se co děj. I když mi to připravilo perné chvíle a to nepopírám, jsem ráda, že to je tak, jak to je... Jsem ráda, že jsem tam, kde právě jsem s tím, kým jsem.

Aby to ale nebylo všechno tak růžové - něco jsem přece jen ztratila...nebo spíš někoho. Přišla jsem o kamarády z Brna - sice jsem je znala krátce, ale musím říct, že u většiny z nich jsem našla to, co jsem potřebovala. Chybí mi. Je mi líto, že tuhle část svého života jsem musela jednou provždy nechat minulosti. A taky mám strach - že i ty tenké nitě, které nás teď spojují, se zpřetrhají. Je málo času a příležitostí si psát, natož se vidět. Každý z nás má něco - práci, školy, zájmy...a je těžké to vše nějak skloubit. Aby toho ale nebylo málo - přišla jsem i o lidi tady doma. O ty, kvůli kterým jsem se sem také vracela. A je mi z toho opět smutno - když člověk zjistí, jak moc se v někom mýlil. Když si uvědomí, že ti, které považoval za přátele, jsou jen známí a nemají zájem. Je to opravdu na nic, když člověk, kterého znáte dlouhá léta a měl u vás výsadní místo se najednou změní k nepoznání a totálně vás zazdí způsobem, jakým jste to sotva mohli čekat. Je to skličující vidět, jak je člověk sám.

To je důvod, proč jsem se rozhodla vstát z mrtvých, zaměstnat svůj mozek spoustou činností a vrátit se k tomu, co mě dříve bavilo a pak jsem se na to vykašlala. Proto jsem teď tady. Abych se mohla ze všeho vypsat - tak jako dřív, aby se mi ulevilo, od toho, co mě neskutečně tíží na duši...a také proto, abych se necítila sama. Protože samota je to, co mě doopravdy děsí nejvíce na světě. Tady se jí snad zbavím...


Osvětim

6. srpna 2014 v 17:23 | Alča |  (Ne)jen doma
Před několika měsíci jsem navštívila Osvětim. Dostala jsem tu možnost skrze kamarádku Taychi, která tam se svojí základní školou jela na výlet. Protože už jsem tam delší dobu chtěla jet, ale z mého rodného bydliště je to trošku větší štreka a navíc docela finančně náročná, využila jsem této příležitosti hned, jak mi byla nabídnuta (nebo spíš po tom, co jsem se sama zeptala, zda by tu ta možnost byla a ve škole naštěstí souhlasili).

Na to že byl květen, bylo ten den klasické sychravé podzimní počasí. Foukal studený vítr, nebe bylo celé šedivé a zima bez problémů zalézala pod kabát. Když jsem v půl šesté stála na zastávce a čekala na Taychi, která měla dorazit za pár minut, sama sobě jsem si nadávala, že jsem čepici a rukavice nechala doma - protože kdo by takové věci tahal v květnu. Každopádně atmosféra pro náštěvu jednoho z nejtemnějších míst minulosti to byla asi ideální, to přiznávám...

Cesta trvala asi čtyři hodiny se dvěma krátkými zastávkami a průjezdy několika neskutečnými dávkami deště - ale v 10 dopoledne jsme byli konečně tam.

*
Osvětim.
Původně obyčejné polské městečko, jehož jméno se ale nechvalně proslavilo během 2.světové války, kdy byl v jeho okolí vybudován koncentrační tábor s německým názvem Auswitz a o pár let později také vyhlazovací tábor Auswitz-Birkenau. Místo, ze kterého mrazí a kde byl ukončen život více než milionu nevinných lidí.

Už při vystoupení z autobusu mě překvapilo, jaká spousta turistů se nachází před samotným vstupem do koncentračního tábora, kam jsme šli nejdříve. Největší skupinu tvořili samozřejmě žáci a studenti, kteří zde byli na podobných exkurzích jako my, další početnou skupinu tvořili starší lidé, kteří zde také byli na zájezdech a zbytek tvořili jednotlivci, kteří se sem vydali za poznáním. Vlastně mě to svým způsobem fascinuje, kolik lidí zajímá dějiště takové krutosti a jezdí tam za tím jako za fantastickýcm zážitkem vybaveni tunou foťáků, které neustále cvakají i v těch nejhroznějších výstavních síních. Vyvolávalo to ve mně už zpočátku dost zvláštní pocity - i když jsem si byla vědoma toho, že jsem jedním z těch milionu turistů, které Osvětim ročně navštíví. Na jednu stranu mi z toho bylo úzko, ale na druhou jsem si říkala, že člověk musí znát svoji minulost, historii svého národa a vidět to, co se už nikdy nesmí opakovat. Nesmí zapomenout. Generace po generaci si musí připomínat jak daleko může zajít touha po dokonalosti, moci a z toho pramenící šílenství. Každý povinně by tato hrůzná místa měl vidět - možná by potom bylo míň těch bezmozků, kteří popírají holocaust a z koncentračních táborů dělají dovolenková střediska...

Během pár minut si nás vyzvednul náš průvodce a my vešli dovnitř. Každý z nás dostal na uši sluchátka a na krk přijímač, což nám umožňovalo nerušeně poslouchat výklad, i když kolem nás bylo mnoho dalších skupinek. Během výkladu, který shrnoval historické záležitosti, informace o táboře, ale i osobní příběhy jednotlivých vězňů jsme procházeli jednotlivými baráky, ve kterých jsou dnes zřízena muzea a celým areálem tábora. Působilo to dost ponuře samo o sobě a počasí tomu dost nahrávalo. Když se od toho člověk odosobní - vidí jen řadu cihlových oranžových domů s cedulkami nade dveřmi. Ve chvíli, kdy se ale vrátí ve své mysli o 70 let zpátky a vidí před sebou všechny ty lidi, stejné jako my, kteří tam procházejí hubení, hladoví, nemocní a navlečení do neforemných vězeňských hadrů, sevře se mu žaludek... Jednotlivé expozice byly tvořeny různými ukázkami fotek či přímo věcí odebraných lidem, kteří skončili v táboře. K vídení byla "sbírka" starých brýlí, kufrů, osobních potřeb a několika tisíců párů bot. Asi nejhorší místností byla ta, kde byly za vitrínou ostříhané lidské vlasy - a že jich byla opravdu kopa. Přestože v místnosti bylo výslovně zakázáno fotit, našli se tací, kteří si toto přesto nafotili. Přemýšlím, co z toho mají - jestli se jim ta hrůza tolik líbí nebo se tím chtějí chlubit doma... Já sice ráda fotím a někteří mi říkají, že fotím všechno - ale tady zůstal foťák pěkně v klidu vypnutý. Přece jenom - určitá etika by na takovém místě měla být prvotní, ne nějaký hon za senzací. Průvodce vyprávěl, že z lidských vlasů bylo v plánu tkát koberce a jiné tkaniny - nacisté by nic nenechali přijít vniveč, a jako důkaz byl hned v další vitríně koberec utkaný právě z tohoto materiálu.

Dost na mě také zapůsobila galerie fotek všech vězňů v předposledním baráku. Čísla najednou dostala tváře. Tváře měly své příběhy. Většinou hodně smutné a krátké. Klasická doba dožití vězňů v Osvětimi bylo několik měsíců. Přestože Osvětim nebyl míněn jako vyhlazovací tábor, podmínky tam byly vyloženě smrtelné - zabila vás nemoc nebo neskutečně tvrdá práce v hrozných podmínkách. V posledním baráku bylo umístěno vězení, kam byli umísťováni vězni odsouzeni k nějakému trestu, většinou zastřelením. Ve sklepě budovy byly prťavé cely s jedním malým obdélníčkem na dveřích, kam byli zavírání lidé za menší prohřešky. Děsivým místem ve sklepě pro mě byla místnost, kde byly vyzděné čtverce velké tak metr krát metr a kde lidé museli za trest stát třeba celou noc klidně i čtyři vedle sebe. Vedle této budovy byl jakýsi dvůr a na jeho konci stála zeď smrti - místo, kde se vězni popravovali střelou do zátylku- Místo, kde vyhaslo tisíce životů rukou několika dozorců - jeden z nich byl prý nejkrutější, jeho jméno si ale bohužel nepamatuji. Zato mi utkvěl v hlavě příběh jednoho malého kloučka, který nám vyprávěl průvodce. Jsou to právě tyto příběhy jednotlivců, které dělají celou tuto éru v dějinách tak krutou a připomínají nám i po desetiletích, že byla reálná. Tak tedy pokusím se vám to trochu převyprávět. Malý kluk - možná desetiletý - byl obviněn z krádeže nějakého jídla a odsouzen k smrti zastřelení,. Když ho dozorce vedl k baráku. kde měl čekat na svůj trest, všiml si, že se chlapec třese. Zeptal se ho, jestli se bojí smrti. Chlapec kývl. Dozorce se na něj znovu podíval a řekl "Nemáš se čeho bát, chlapče, budeš jenom zastřelen. Dříve nebo později by tě stejně oběsili" a nechal ho být. Taková byla zvrácenost nacistů, kteří nedokázali projevit ani špetku soucitu dokonce ani k dítěti.

Po prohlédnutí posledního baráku jsme pokračovali další prohlídkou areálu Osvětimi. Procházeli jsme kolem nekonečného množství ostnatého drátu, stejných pochmurných budov a cedulí "halt" hlásících, že člověk už dál jít nesmí. Viděli jsme kryty, kam se schovávali nacisté, když hrozilo nebo se konalo bombardování. Pak jsme došli k plynové komoře. Byla to nenápadná budova s malým zamřížovaným oknem zato ale pěkně pevnými těžkými dveřmi a komínem. Nacisté lidem prý vždycky nalhali, že jdou do sprch se umýt. A lidé tomu věřili. Koneckonců - co jiného by se mělo dít? Navíc okolí plynových komor bylo prý krásné udržované - byla tam tráva, květiny a dokonce i vodovodní kohoutek, kde si mohli natočit vodu do plechových hrnků. Vše proto aby nikdo nepojal podezření, že se uvnitř děje něco jiného. Lidé byli donuceni se vysvléct, bylo jim dáno mýdlo a následně museli vstoupit do budovy. Zavřely se za nimi dveře. Ale oni byli stále klidní - ze stropu totiž doopravdy visely sprchové hlavice, takže všichni doufali v normální koupel. Opak byl pravdou. I toto byl promyšlený krok nacistů, kteří potom začali ze sprch pouštět plyn - jedovatý cyklón b. Průvodce nám vyprávěl, že v okolí plynové komory vždycky stálo několik aut s naplno puštěnými motory - to proto aby nebyl ve zbytku tábora slyšet křik lidí, kteří právě umírali v plynu. Nacisté to dokonce měli tak chytře vymyšlené, že na auta, která cyklń v plechovkách převážela, umísťovali znak červeného kříže - tak aby nebudil rozruch a aby si všichni mysleli, že jsou v pořádku, že jim se nemůže nic stát. Říkal také, že největší "nános" těl byl vždy u dveří - když lidé zjistili, že je něco špatně a ze sprch nejde voda, snažili se utéct. Dveře prý často bývaly poškrábany od nehtů. Dále nám říkal, že nejhůř na tom byly děti. Jakmile jejich rodiče zjistili, že odněkud uniká plyn, v zoufalé snaze zachránit je, je zvedali nad hlavu tak, aby se toho nenadýchaly. Samozřejmě netušili, že zdroj smrti je nahoře v podobě sprchových hlavic. Často se pak tedy nacházely mrtvolky dětí ležících na svých mrtvých rodičích...

***

Po hrůzném zážitku z plynové komory jsme pomalu začali proudit zpět ke vchodu tábora Osvětim. První část byla za námi. Teď nás čekal přesun autobusem do nedalekého - tentokrát už vyhlazovacího - tábora Osvětim-Březinka.

Březinka je typická svou branou, kterou do ní vjížděly vlaky naložené lidmi. Za branou se několik stovek metrů táhnou dlouhé koleje z obou stran obklopené peróny, na kterých probíhala selekce. Někteří lidé zamířili do baráků, jiní přímo do plynu. Opět mě dostal jeden konkrétní příběh, který nám vyprávěl průvodce - manželský pár byl exportován do Březinky. Na perónu došlo k jejich selekci - muž byl poslán doleva, žena doprava. Muž ještě viděl svou manželku, jak tlačí jejich červený kočárek po cestičce mezi ostnatými dráty...a to bylo naposledy, co ji spatřil. Po nějaké době se dozvěděl, že byla i s jejich dítětem okamžitě poslána do plynu a zabita. Jakoby bych viděla jejího ducha, jak po cestě ztěžka tlačí krásný červená kočárek ohlíží se a pak prostě jen tak zmizí...

Celý areál je rozlehlý a přesto působí příšerně stísněně. Je otevřený, ničím nechráněný a tak jsme ten den na vlastní kůži zažili, jaké to je, když se o vás opře vítr. V polovině května nám všem zahaleným do teplých bund a šál byla zima na umření. Lze si jen těžko představit, jak muselo být lidem, kteří zde museli denně žít a pracovat. Jak nám vyprávěl průvodce, lidé v Březince museli sami postavět všechna krematoria a podíleli se i na výstavbě dalších budov a různých továren, elektráren a tak dále. To, co zbylo z krematorií s plynovými komorami, bylo částečně vidět po pravé straně - z většiny zbyly jen komíny a maximálně nějaké úplně spodní patro z obvodových zdí. Nacisté se po válce snažili zahladit stopy svého hrůzného počínání - chtěli předstírat, že se nic takového vlastně nedělo. Naštěstí se jim to nepovedlo a i když nám z toho běhá dnes hodně mráz po zádech, můžeme být svědky toho, co se doopravdy dělo a co mělo být nemilosrdně zamaskováno. Po levé straně stály baráky, ve kterých lidé bydleli, dá-li se to tak říct. Jednalo se o domy, ve kterých nebylo nic než několik "postelí" nad sebou a to postelí dávám do uvozovek, protože to byla jen ubohá dřevěná prkna, na kterých se museli mačkat nejméně čtyři lidé, ale nejvíce mohlo až osm. Nejhůře na tom byli ti úplně dole, protože z horních postelí na ně padaly výkaly, stékala moč a odpadávala různá havěť. Ti, kdo se nevešli do postele, museli spát pod ní na chladné kamenné podlaze. Především v zimě to nešlo, protože podlaha byla extrémně studená, proto se pak lidé snažili nacpat na vrchní postele a došlo k tomu, že se jich na posteli velikosti normálního dvoulůžka muselo mačkat až osm. V jednom z baráků byly záchody. Jednalo se spíše o jakési latríny - jedna vedle druhé v nekonečné řadě. Na svou potřebu měli vězni každé ráno 10 vteřin. Když to nestihli, měli smůlu. Mnozí z nich potom vykonávali svou potřebu do hrnce, z kterého obyčejně jedli. Během práce si odskočit nemohli - a to dokonce ne ani do toho hrnce. Byli neustále kontrolováni, jestli jejich oblečení není mokré. Průvodce říkal, že ale na druhou stranu ti, kteří právě v této budově pracovali, byli ti šťastní. Byli schování pod střechou, v teple a suchu a jediné, co museli snášet byl hrozný zápach moči a výkalů - což je na druhou stranu chránilo před nacisty, kteří se v tomto prostředí nezdržovali zrovna rádi.

Na konci kolejí je dnes vystavený památnik. Zachovány byly dveře, kterými do areálu přijížděla auta se znakem červeného kříže a přivážela jedovatý cyklón B. Celý areál březinky je obehnán kilometry ostnatého drátu proloženého sloupy s lampami a obklopeného strážnými věžemi. Březinka je svým způsobem horší než sama Osvětim, protože ukazuje nacistické hrůzy v plném světle...

***
Po skončení prohlídky jsme vyrazili do autobusu - všichni celkem rádi, že můžeme zalézt do vytopené kabiny a vytáhnout si svůj rohlík k svačině. Čekala nás dlouhá cesta směrem do Brna. Rozhodně bylo o čem přemýšlet...

Mně zůstala v hlavě z této exkurze hlavně jedna věta - ta, která byla bílým písmem napsána na černé tabuli při vstupu do prvního baráku v Osvětimi. Tuto větu jsem zařadila pod koláž ze svých fotografií, které jsem v Osvětimi pořídila a které bylo podle mě vhodné zpracovat a ukázat světu. Jsou to víceméně pocitovky, které by měly tak zhruba popsat moje pocity a dojmy z Osvětimi, to jak jsem to já celé vnímala skrz hledáček...

I když byl článek poněkud delší - to proto, že to bylo opravdu hodně nových podnětů ke zpracování -, doufám, že jste došli až sem a možná byli i trošku zhrozeni tím, co se mohlo v ne tak dávné lidské historii dít...


Sparkie - první video a blog

5. srpna 2014 v 22:41 | Alča |  Alenka v říši divů
V minulém článku jsem vám krátce představila našeho pejska Sparkieho. Zmínila jsem se o blogu, který jsem pro něj vytvořila - nebo ho tedy spíš pomalu začínám tvořit - a protože jste se ptali na jeho adresu, rozhodla jsem se napsat ještě jeden článek věnovaný našemu psímu miminku.

Odkaz na blog je zde: SPARKIE a zatím tam moc článků nenajdete, jen takový první s fotkami ještě od chovatelky, když byl úplné miminko. Jak moc za ten měsíc vyrostl, si člověk lépe uvědomí díky této koláži, která mapuje jeho život od nějakých 2 týdnů až po dnešní tři měsíce.


Aby toho ale nebylo o Sparkiem málo, přidávám do tohoto článku ještě video věnované celé jemu. Video je vytvořeno z různých krátkých útržků ze Sparkieho života. Všechna videa byla natočena mým foťákem většinou s pevnou padesátkou, většinu jsem točila já a některá přítel, a sestříhána a pospojována v programu Sony Vegas taktéž mnou za přítelovi asistence. Tady se můžete podívat na náš výtvor. :)


Kam dál