Hanka
Čtvrtek v 21:53 | Prinzeschen
|
Lidi
Foceno: Canon EOS 500D
Datum: 21.4. 2012
Verze: BW
Téma: Prison Break
Opravdu dost mě mrzí ta komprese, fotky vypadají rozmazaně...
Zakázaná
Čtvrtek v 20:42 | Prinzeschen
|
Zakázaná
Vzala za kliku a pomalu pootevřela dveře. Do pokoje, který byl ponořený do temnoty, proniknul úzký proužek světla z obýváku. Snažila se však, aby míjel postavu v posteli zachumlanou do deky a otočenou ke zdi v nic netušícím klidném spánku. Nechtěla ho o ten skvostný moment připravit. Sama věděla, jak nepříjemné to je - nespat, budit se uprostřed noci a pak dlouze zírat do stropu až do rána. Postava se trochu pohnula, zdálo se ale, že stále spí a jen tak se neprobudí. Pousmála se. Vždycky vypadal stejně - otočený na pravém boku, peřinu nataženou až ke krku, nohy přitažené k břichu, ruce ohnuté v loktech a hlavu skoro opřenou o zeď. Téměř dokonale splňoval to, co v časopisech nazývali spánkem v poloze plodu. Při té myšlence se trochu zachmuřila. Vyrazila ze sebe téměř neslyšný povzdych, stiskla znovu kliku a snažila se dveře zavřít tak tiše, jak to jen bude možné.
"Moniko?" ozval se ale najednou jeho hlas.
"Jak to, že nespíš?" zeptala se a vklouzla do pokoje. Dveře zavřela bez zaváhání. Oba je pohltila tma.
"Spal jsem. Ale měl jsem dojem, že něco slyším,"zašeptal.
"To nic, to jsem byla jen já. Můžeš…spi klidně dál."
Slyšela zašustění peřiny. Posadil se. I ve tmě viděla jeho siluetu. Zavrtěl hlavou.
"Teď už nebudu moct spát."
Chtěla mu na to něco odpovědět, něco, co se obvykle říká - ale předběhl ji. Poklepal dlaní na místo vedle sebe.
"Pojď ke mně."
Hlasitě polkla. Rozbušilo se jí srdce a prudce jí vysílalo tlakové vlny až do spánků. Bylo jí na omdlení. Na zvracení. Žaludek měla jako na vodě a kolena tak měkká, jako by v nich ani neměla žádné kosti. Ruce se jí třásly. Cítila, jak jí vibrují konečky prstů. Byla to moc lákavá nabídka. Ale ona věděla, že nemůže. Nesmí. Musí to překonat. Musí vydržet. Zvládnout to jednou - a pak už to pokaždé půjde snáz. Chtěla mu říct, že ne, že musí odejít. Vrátit se do své ložnice. Jenže neřekla nic. Jen zprudka dýchala a snažila se nevnímat ty kapičky potu, co jí vyrazily všude po těle.
"Jenom na chvíli,"řekl. Jeho hlas se jí zabodnul do hlavy jako šíp. Byl tam a opakoval stále znova ta slova, která jí byla schopná v minutě sebrat pevnou půdu pod nohama a nechat ji jen tak ve vzduchoprázdnu. Bez jistoty. Bez opory. S motýlky v břiše.
On s ní dělal to, co nikdo jiný předtím. Nikdo.
"Tak tedy na chvíli,"vyrazila ze sebe nakonec a malátně se k němu vydala.
Posunul se a udělal jí vedle sebe místo. Opatrně se tam posadila. Jen na kraj postele, na samý krajíček. Žádný dotyk, žádná blízkost, žádné cítění jeho tepla a jemné vůně. Nic z toho. Jen krátké společné posezení.
"Není ti zima?" zeptal se a vytrhnul ji ze soustředění.
Byla překvapená. Měla na sobě své staré o dvě velikosti větší pyžamo, v kterém obyčejně trpěla spíš horkem než zimou. Nic jiného doma ani nosit nemohla. Kvůli němu. Kvůli sobě.
"Celá se třeseš,"dodal a odtáhnul od sebe přikrývku. "Pojď, vlez si ke mně."
"Matěji…,"vzdychla a utrápeně se na něj podívala. "Víš, že tohle není správné."
"Není správné, že se tu třeseš zimou. A já mám pod peřinou vážně teplo, sáhni…"
Chytil ji za ruku a než stihla cokoli udělat, položil si ji na své břicho. Sotva se ho dotkla, rychle se zase odtáhla. Bylo vážně krásně teplounké. A také hebké, porostlé jen jemnou vrstvičkou chloupků… Bylo dokonalé. Jiné, než jaké vídala posledních pár let.
"Matěji…" bylo to jediné, na co se vzmohla.
Nezabralo to. Opatrně si ji k sobě přitáhnul.
"Musíš přestat,"pokusila se ještě o poslední vlnu odporu, ale byla si jistá, že už velmi brzo podlehne.
"Ale já nechci. Nechci přestat,"trval on na svém a přitom ji objímal kolem pasu. Cítit jeho ruce na svém těle, pro ni bylo neskutečnou slastí. A také neskutečným utrpením - věděla, že až sem to neměla nechat zajít. Už nikdy.
"Nechci s tím nikdy přestat,"zašeptal jí do ucha. "Chci tě tady mít napořád. A hladit tě a líbat tě…"
Ucítila jeho drobné rtíky na svém krku. Po zádech jí přejel mráz. Byl…dokonalý. Výjimečný. Úžasný. Věděla, že jednou by byl dokonalý milenec…Ale ne pro ni.
"Víš, že to nejde,"snažila se říct pevným hlasem.
"Proč?" zeptal se, zatímco jí stále přejížděl rty po šíji.
"Je ti 16. A mně 34."
Pokaždé, když to vyslovila, se celá zachvěla. Znělo to příšerně…
"No a?" prohodil on. "Není to takový rozdíl…"
Zachichotala se.
"Čemu se směješ?" zeptal se a dotčeně se odtáhnul.
"JE to rozdíl, to zaprvé. Navíc - nejsem cizí. Jsem tvoje pěstounka. Mám tě vychovávat, učit…"
"Vždyť ty mě učíš…" zašeptal jí do ucha a ona se silně zachvěla pod náporem jeho teplého dechu na své kůži. Jediné, co v ten moment cítila, byla radost. Absolutní a bezbřehá radost. Možná se měla cítit špatně, měla vít výčitky svědomí a snažit se ho zastavit - ale nic z toho v ní nebylo. Byla s chlapcem, kterého milovala, s tím, který jí uměl dát to, co žádný jiný před ním a byla šťastná.
Ne, nespala s ním a zatím to ani neplánovala. Ty letmé nahodilé dotyky, to napětí, ten elektrický proud mezi nimi, jí stačily. Polibky plné něhy a lásky, pozornost, v jakou už nikdy nedoufala. Nikdy by nepotřebovala víc… Jenže on na ni tlačil. Byl v tom až po uši. Zamilovaný, bláhově zamilovaný. A neuspokojený. Chtěl víc… Začínalo to být nebezpečné, vymykalo se jim to z rukou. Měla z toho strach…Z toho, co se dělo i z toho, co by se teprve mohlo stát. Bála se o něj. O jeho život. Nesnesla by, kdyby se na něj někdo díval skrz prsty kvůli ní. Už tolikrát to chtěla ukončit - pro jejich vlastní dobro. Ale nikdy k tomu nenašla sílu. Srdci neporučíš…
Zajel jí rukou pod pyžamo. Prudce se od něj odtrhla a vstala.
"Tohle není to, co bych tě měla učit. Tohle ne."
"Ale…"
Rozhodla se, že to udělá. Teď nebo nikdy.
"Ne, mlč,"přerušila ho pevným hlasem. "Matěji, tohle musí skončit. To, co děláme, je špatné. Nemůžeme v tom už nikdy pokračovat. Už nikdy se to nebude opakovat."
Jen to dořekla, všechny vnitřnosti se v ní stáhly. Lámalo jí to srdce. Uvnitř sebe sama věděla, že lže a že je na tom stejně jako on, že tohle předstírání nic nevyřeší. Cítila se jako bláhová malá holčička bezhlavě zamilovaná do toho úžasného chlapce odvedle…
"Moniko, ale…"
"Ne,"řekla znovu přísným šepotem. "Jestli to nepřestane, budu to muset říct Tomášovi a ty se vrátíš do domova. Rozumíš mi? Nebudeš už tady s námi moct být…"
Zarazil se. Tohle nečekal. Ani ona nečekala, že toho bude schopná. Nikdy by to do sebe neřekla… Neodpověděl jí. Jen přikývnul a tiše se položil. Viděla, že hlavu má natočenou ke stropu a strnule na něj zírá. Přemýšlela, co se mu asi právě honí hlavou. Použila na něj zbraň těžkého kalibru. Ranila ho. V očích se jí zaleskly slzy. Co to, proboha, udělala? Jak vůbec mohla…Takhle se nechová člověk k někomu, koho miluje tak jako ona jeho… Nevěděla, co dál. Možná by bylo nejlepší, kdyby odešla. Vrátila se k manželovi, který spal v jejich ložnici. Lehla si vedle něj a …
"Když já tě miluju,"ozvalo se najednou.
Strnula.
"Miluju tě a ty mě taky. Nevím, co je na tom špatného. Co je zlého na tom někoho milovat?" tázavě se na ni podíval. "Všude nás přece učí, že láska je dobrá věc. Tak v čem se ta naše liší?"
Na tváři se jí objevila slza. Vrátila se k němu. Sedla si na okraj postele a stiskla pevně jeho ruku. Zdálo se, že je to ale spíš ona, kdo potřebuje dodat odvahu.
"Nepochopili by to,"řekla pak tiše. "Nikdo z nich by nás nepochopil. Žena jako já nemůže milovat svého adoptivního syna. Je to divné. Je to nepřirozené. Je to… je to…odporné."
"Jsem ti odporný?" upřel na ni tázavý zrak.
"Ne, jistěže ne. Jak bys vůbec mohl? Ty…ty jsi… výjimečný. Ale to oni nechápou. Nechápou, jak se to může stát, že dospělý člověk miluje dítě…"
"Já už ale nejsem dítě. Je mi 16. Vím, co chci."
"V jejich očích jsi pořád dítě. I když se cítíš jinak, pořád jsi dítě… V 16 se pořád ještě rozkoukáváš, neznáš svět. Možná ani pořádně nevíš, co chceš…"
"Co kdybych jim to vysvětlil? Řekl, jak se cítím,"zkoušel to znovu a v hlase mu zněla naděje.
"Neposlouchali by,"zavrtěla však hlavou. " Nechápali by to. Obviňovali by nás. Obviňovali by mě. Řekli by, že jsem ti ublížila. Moc ublížila. Tak to prostě v životě chodí… Jsou určitá pravidla a meze, přes které bys nikdy neměl přejít. A nám dvěma se to nepodaří změnit…"
Nic neřekl. Jen kývnul hlavou. Naděje se vytratila. Zůstali jen oni dva - strnule sedící vedle sebe, mačkající si dlaně a bez nápadu, jak a kam dál… Jen ten sžíravý pocit osamělosti a to nikdy nekončící ticho, jim naznačovaly, že z téhle bezvýchodné situace, nemůžou utéct tak jednoduše. A že to s největší pravděpodobností bude bolet…
"Musí to mezi námi opravdu skončit?" přerušil ticho Matěj.
Kývla. I on přikývl. Smutně, odevzdaně… Nedokázala se na něj podívat.
"Můžu tě ještě naposledy políbit?"
Věděla, že to musí odmítnout. Nemůže se zase nechat stáhnout. Právě to ukončili…Jenže to bylo znovu silnější než ona. To, co ji k němu táhlo, bylo silnější než jakákoli racionální myšlenka, kterou vyslal její mozek. Cítila se jako závislá, jako kuřák, který se právě rozhodl, že přestane kouřit, ale tu poslední cigaretu si přesto zapálí…
Pomalu a vláčně souhlasila. Sednul si a přitáhnul ji k sobě. Jemně, ale dost silně na to, aby nemohla klást odpor. Usmál se na ni a pak zavřel oči. Jejich rty se dotkly. Nejprve se o sebe jen lehce třeli, ale po chvíli jim to opět přerostlo přes hlavu - a letmý polibek na rozloučenou přerostl ve vášnivé sbohem…
Když se od sebe odtrhli, byla celá růžová a roztřesená. Jako kdyby jí bylo patnáct a právě dostala svůj první polibek. Prsty se nevěřícně dotkla svých rtů…Nemohla uvěřit, jak dokonalý je. Nemohla přijít na to, proč s ní dělá to, co dělá. Proč její žaludek metá kotrmelce a ona nad sebou absolutně ztrácí kontrolu. Proč vypíná svět a žije jen pro něj, proč je v tu chvíli ta nejšťastnější žena na světě a nepřeje si nic jiného, než zemřít v jeho náručí právě v tento okamžik. Napadlo ji, proč tohle nikdy necítí s Tomášem…
I on se usmíval. Smál se a v očích mu plály plamínky. Byl šťastný jako ona. Nic ovšem netrvá věčně…
"Měla bych jít,"přerušila tu dokonalou chvíli a zvedla se. Jen s těžkým srdcem pustila jeho ruku. Věnovala mu pohled a utrápený úsměv a pak už se pomalu šourala ke dveřím. Nebe se proměnilo v peklo. Věděla, že jestli teď odejde, je konec. Už se to nikdy nevrátí. Tahle chvíle bude to jediné, co jí zůstane - a jen ve vzpomínkách.
Natáhla se po klice.
"Moniko?"
"Ano?" otočila se rychleji, než zamýšlela.
"Přijdeš zase zítra večer?"
S tlukoucím srdcem bez zaváhání přikývla.
"Miluju tě"zašeptal k ní.
"Já tebe," odpověděla mu a tichounce zavřela dveře jeho pokoje.
S tlukoucím srdcem a po špičkách vešla do své ložnice. Tomáš spal. Položila se vedle něj, přikrývku si přitáhla až ke krku a oči upřela ke stropu. Věděla, že dnes zase nebude moct spát…
Autoportrét
Středa v 16:26 | Prinzeschen
|
Autoportréty
Foceno: Panasonic DMC-LZ3
Datum: 20.6.2009
Verze: barevná, BW
Uklizeno
Středa v 16:06 | Prinzeschen
|
Alenka v říši divů
Hotovo!
Stránka je vyčištěna od všech mých starých hrozných (nejen) fotografií a možná připravená na nápor fotografií nových, přeupravených, vytuněných, vylepšených...Já nevím, říkejme tomu jakkoli.
Nikdy jsem nevěřila, že se mi to opět podaří, blog promazávám už potolikáté a vždycky mám pocit, že na to nemám sílu a že by možná bylo lepší to tady celé smazat.
Ale vždycky se nějak seberu a dokážu to.
Možná bych taková měla být častěji - hlavně co se týče reálného života.
Poslední dobou už zase jenom utíkám. Utíkám a vůbec neuklízím.
Přitom můj svět, moje hlava a moje pocity by potřebovaly takový velký letní úklid.
Potřebovala bych to všechno, co cítím, roztřídit a poskládat do těch správných šuplíků.
Ujasnit si priority, vytyčit si cíle a navrhnout si cesty k nim.
Zbavit se negativního, potlačit strach, otřepat se ze starých jizev a krizí.
Měla bych do toho jít jako nový člověk, s čistou hlavou a s tlustou čárou za minulostí.
Jenže to se zdá jako nemožný úkol - nedokážu to udělat, nedokážu k tomu přikročit, nejde mi to vyřešit.
Mnohem lehčí je utéct. Vzít nohy na ramena a zmizet někam daleko od těch nebezpečných míst v mé hlavě. Vzdát to.
To mi jde ze všeho nejlíp - vzdát to.
Živote
Úterý v 19:53 | Prinzeschen
|
Básničky
Živote.
Můj smutný živote.
Jsi tak prázdný a studený.
Jako mrtvý ženich,
co o svatební noci
zkazil celé kouzlo milování
svým necitlivým dotykem
plným pohrdání.
Jsi tak těžkopádný a strašlivý,
jako betonové boty
na noze utopence -
oběti italské mafie,
která nedává druhé šance
a chladnokrevně zabije.
Jsi jako ráno po těžké noci,
kocovina, co hlučí v hlavě,
žaludek na vodě
a slabá kolena.
Člověk sotva stojí.
Když upadne - zůstane ležet.
Protože vstát se bojí.
Takový jsi.
Živote.
Rozdáváš rány.
Bereš pevnou půdu pod nohama.
Necháváš šrámy.
Jsem už jen schránka vyčerpaná.
Připoutaná.
Poutáš mě k zemi ocelovými pouty.
Ty, můj živote…
Jsi ten nejhorší společník ze všech.
Škatule
13. května 2012 v 14:43 | Prinzeschen
|
Říše upírů a víl
Lidé mě nazývají různými jmény.
Fotografka.
Amatér.
Začátečník.
Šprt.
Pisálek nebo pisálkyně nebo jak se to tady říká.
Netalentovaná.
Obyčejná.
Nudná.
I já sama jsem si dávala hodně jmen.
Ateista.
Cynik.
Realista.
Racionální.
Ztracený případ.
Všechno je to však k ničemu.
Nejsem žádná věc, na kterou se dá nalepit štítek a tím ji klasifikovat.
Nejsem něco, co si strčíte do škatule a budete si myslet, že víte, kdo jsem.
Nejsem jen název a nic víc.
Nejsem jasně ohraničený prostor, který nikdy nemůže vybočit.
Nejsem...
...a nechci být.
Nechci být ani jedno z toho.
Nechci být nic z toho, co mi někdo určil.
Chci být jen JÁ.
Nepotřebuju na sobě miliony nálepek a označení,
abych se neztratila v tomhle světě nebo možná aby se ostatní neztratili ve mně.
Být jen "JÁ" mi ke štěstí stačí...
Mých 6 měsíců
11. května 2012 v 9:22 | Prinzeschen
|
Alenka v říši divů
O mém vysoškolském životě toho víte už dost - ale co jsem dělala jinak? Kde jsem se flákala ten předlouhý půlrok? Jak vypadá můj normální život?
Popravdě - dost nenormálně, jak je u mě zvykem. Dobré se střídá se špatným a já většinou netuším, kdy se objeví co. Protože o tom špatném jste si tu ale mohli přečíst už dost - a já nechci vyvolávat dojem temné a neschopné být šťastná, vrhněme se raději na to pozitivní.
*V dubnu jsem byla znovu na Slovensku. Jela jsem navštívit Lulush. Měly jsme to v plánu už dlouho a teď to krásně vyšlo. Dokonce jsem si svůj pobyt v Bratislavě prodloužila - tentokrát jsem jela už ve čtvrtek a vracela se teprve v neděli. Co jsme celou dobu dělaly? Ve čtvrtek jsme byly v ZOO. V pátek se fotila první větší kolekce, kterou tady časem možná uvidíte. Počasí nám ale moc nepřálo - a tak jsme deštivé odpoledne strávily u filmů. V sobotu se šla fotit ta největší kolekce ze všech - Mim. I tentokrát bylo počasí zlé, ale díky našemu včasnému vyražení z domu, jsme to stihly. Odpoledne jsme pak zašly do té nejodpornější cukrárny, kde jsem kdy byla (což jsme nevěděly předtím, než jsme odtamtud odcházely a bylo nám tak všelijak) a kde měli ten nejodpornější zázvorový čas, jaký jsem kdy pila. V neděli jsme vyrazily do města jen tak s foťákem - nachytat pár lidí na ulici a vytvořit to, co mě momentálně dost baví: Street Photography. Pak jsme se skočily ohřát do jedné z lepšách cukráren, ona nás totiž zastihla vichřice se sněhem a to nebylo vůbec příjemné. To, že budu nosit zimní kabát v dubnu, to jsem si nepředstavovala ani ve svých nejdivočešjcíh snech... Dopoledne uteklo jako voda, posezení v kavárně bylo příjemné - a najednou jsme zjistily, že mi asi ujede vlak. Takže to byl jeden velký spěch do Petržalky, kde Lulu bydlí a pak zase zpátky do centra a na nádraží. Před odjezdem jsem ještě vyfotila pár fotek s Gigushkou do chystané kolekce Alter Ego. Vlak jsem nakonec stihla - stejně měl 15 minut zpoždění. Loučení bylo smutné, ale zážitky převeliké a pocit nadmíru dobrý.
*Na konci dubna jsem byla na Českých hokejových hrách v Brně. Musím říct, že jsem se dost těšila - nakonec se mé očekávání splnilo jen z poloviny a to hlavně díky fanouškům navštěvujícím zápasy.
Na hokej jsem šla s mamkou, která taky fandí. Měly jsme lístky na stání na dva dny o víkendu - lístek platil na obě dvě utkání, která se hrála ten den. A tak jsme v sobotu viděly zápas Česka proti Finsku a zápas Švédska s Ruskem. Obě utkání jsme si docela užily - kolem byli fajn lidé, seznámily jsme se se dvěma páry Švédů a s pár Rusy. Brněnští fanoušci byli dost divocí - ale tenkrát mě to ještě tolik neotravovalo.
V neděli se hrál zápas Švédsko:Finsko a po něm, ten snad nejočekávanější ze všech, Česko:Rusko. Na ten jsem se těšila nejvíce a právě ten mě zklamal. Ne naši hráči, to nikdy. Ale fanoušci a jejich hloupé chování. Možná se o tom rozepíšu někdy jindy. Každopádně tento den byl celkově nějak rozpačitý a já si z něj neodnesla nic z toho, co jsem chtěla.
Jak bych ohodnotila ceké ČHH? Byl to fajn zážitek. Ale pokud půjdeme i příští rok, uděláme pár změn. Rozhodně si nebudeme brát lístky na stání - nestojí to za to. "Komeťácký" kotel je totiž na mě až příliš. A nervovat se, kdo kde komu drží místo, když tam evidentně nikdo není...Nechávat přes sebe házet kelímky s pivem...Popřípadě se nechat odněkud vyhodit... Ne, to za to vážně nestojí. Lístky na sezení jsou jen o 200 dražší, takže na jeden den si je klidně můžeme dovolit. A má to i dvě výhody - docela dobře vidíte a navíc: můžu si vzít foťák a něco nafotit. (I když na lístku bylo jasně napsáno zákaz focení, stejně tam všichni měli svoje nástroje - takže příští rok do toho jdu i já!)
*Poslední část bych možná mohla věnovat svým koníčkům - fotografování a psaní. Co se týče psaní, byla jsem dlouho v záseku. Krizi, která mě nechtěla opustit. Hodně dlouho jsem nenapsala nic nového, krátkého nebo dlouhého...Dlouho jsem nechala svoje rozepsané věci ležet ladem, aniž bych do nich vepsala byť jen řádek. Prostě mi to nešlo a říkala jsem si, že se tím nehodlám trápit, když nejde o život. Asi před týdnem se to zlomilo. Nenastal nějaký velký obrat, ale prostě jsem sedla za notebook, otevřela soubor s jednou rozepsanou povídkou a připsala pár řádků. Šlo to. Šlo to docela dobře. Děj se o centimetr posunul. Připravila jsem si půdu pro možné nové pokračování příběhu, zasadila jsem zrníčko a uvidíme, co z něj vyroste. Není to moc - ale pro mě je to po té nechtěné a protrpěné pauze dobré znamení...
Fotografování, můj druhý nejvýznamnější zájem, prošlo celkem opačným vývojem. Zhruba před pár měsíci jsem si vyslechla pár kritik, zamyslela se nad sebou, vrhla se hromadně na focení lidí, založila si Facebookové stránky, vyhrála jednu fotosoutěž, naučila se lépe upravovat fotky a upravovala jako šílená, byla nadšená a spokojená, konečně slyšela i nějakou tu chválu, přemýšlela jsem nad tím víc a víc, posunula se kamsi, kam jsem netušila, že můžu...Ano, začala jsem to brát dost vážně. Už ne jenom jako obyčejný koníček, ale jako něco víc. Jako významný zájem, jako důležitou součást života. Jako něco v čem chci být dobrá, lepší a možná jedna z těch nejlepších. Už ne jako bohapusté cvakání každé blbosti, na kterou narazím - ale jako seriózní proces vyfotografování, editace a prezentace. A možná v tom je ta chyba - veškerá lehkost se vytratila a teď je tu jen jedna velká křeč. Pocit jakési zvláštní zodpovědnosti vyvolává také značný pocit méněcennosti, porovnávání se s ostatními fotografy a následné dlouhé krize. To, jak někteří lidé, co jsem fotila, nejsou navíc spokojeni s mou prací a neustále do mě rýpají nebo mi něco vyčítají nebo se jim něco nelíbí nebo se mě snaží poučovat, což je snad ze všeho nejhorší, tak to mi taky nepřidá...
A já už toho mám upřímně dost, mám hlavu přeplněnou fotkami a záležitostmi kolem nich - a už mi z toho hrabe. Z milého koníčku a rozptýlení se stala jenom zlost. Takže po opravdu skvělém a aktivním období si dávám pauzu. A vážně nevím, jak dlouho bude trvat...°_°
*A protože jsem slíbila, že tenhle článek bude krásně pozitivní - tak na konec musím říct, že jsem se seznámila s další blogerkou: Taychi a že je mi moc sympatická. :))
To už je květen?!
10. května 2012 v 18:43 | Prinzeschen
|
Ze života studentského
Málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že do svého alba vytvořeného za účelem sdílení vysokoškolského života jsem nepřispávala už od listopadu! Je to dlouhá doba - a za tu dobu se toho hodně změnilo. Nějak konkrétněji se to popsat nedá, ale ve stručnosti...
Listopad jsem přežila celkem v pohodě.
V prosinci byl můj první zápočtový týden - zápočty jsem dala. Genetika, ze které jsem měla největší obavy, byla těžká - ale zvládla jsem i tu. Sice jsem předtím chtěla skočit do Svratky - ale ukázalo se to jako hloupý nápad.
Velkou část prosince jsem pak strávila doma. Bylo to pěkné, užila jsem si Vánoce a své blízké.
V lednu jsem do Brna jela na zkoušky - čekala mě Obecná genetika, Buněčná biologie a Antropologie pravěku. Musím říct, že jsem se poctivě učila a všechny zkoušky zvládla do poloviny ledna. Všechny za relativně dobré známky. Po zkouškách jsem odjela domů, kde jsem se placatila až do začátku druhého semestru.
Co se týče mých pocitů - stále to bylo jako na houpačce (a stále je).
Každopádně moje spolubydlící Andrea byla moc fajn a měly jsme se rády. Ponocovala a svítila a telefonovala - ale povídaly jsme si o nejrůznějších věcech a zkoušky oslavily společným "zprasením" se v KFC. Jedly jsme banán v čokoládě a bylo nám moc fajn. Na konci ledna mě Andrea opustila - odjela na Erasmus do Německa.
Čekala jsem, že budu sama - ale to byl omyl, jak jsem poté zjistila.
Začala jsem mít ráda lidi - no, pár z nich. Okruh známých se rozrostl.
Nový semestr? Spousta nových předmětů, nový rozvrh, nová spolubydlící, nové vztahy...
Co jsem se učila? Anatomie pro antropology II, Antropologie umění, Angličtina pro biology, Histologie a embryologie, Úvod do antropologie II, Antropologie starověku, Seminář a duševní vlastnictví.
Všechno bylo celkem fajn - až na Histologii, kterou jsme měli společně s mediky. Nevím proč, ale ti nás moc v oblibě nemají. Dali nám přezdívku kostičkáři - pchááá...
Nová spolubydlící? Zpočátku neutrální, poté hodně negativní, teď negativní až pozitivní. Po vážném hovoru, co jsme spolu vedly, se vztahy zlepšily. Jaká jinak je? Je to Němka. Je neohleduplná, hlasitá, ponocuje a nechává po sobě nepořádek. Moc si nepovídáme. Jen o maličkostech. Chybí mi Andrea. Ale do konce semestru už to přežiju. A příští semestr zase přijde někdo nový...
Vztahy? Některé se zlepšily - třeba s Miškou, Markem, Luckou a Terkou. Některé vznikly - třeba s Lenkou a Radkou, se kterými jsem si povídala mnohem víc, nebo s Paťou, kterou jsem poznala díky Mišce. Některé zanikly - a já nemůžu říct, že mě to mrzí. Když někoho považujete za přítele a on vás ne - nedá se nic dělat, jen jít dál.
Pocity? Časté krize. Zmatenost. Radost. Pláč. Zlost. Prostě vše, co ke mně patří...
Teď? Zápočtový týden a zkouškové za dveřmi. Nejtěžší zkouška z histologie za mnou - a za A.
Jinak jedna velká krize. Zřejmě stále ta, co začala už v listopadu. Ta kolejní a brněnská...
Tak to bylo stručně z 6 měsíců mého studentského života, kdy jsem rezignovala na zápisky :)
Nový začátek
10. května 2012 v 18:09 | Prinzeschen
|
Alenka v říši divů
Teď můžu říct, že jsem zpátky. Nebo možná ještě líp, že začínám znovu. Jinak a líp.
Tak jako já jsem jiná a snad i lepší.
Lepší v tom, co mě baví a v tom, co dělám. Lepší v tom, kdo jsem...
Anebo jsem možná horší - a právě proto potřebuju zase svůj kout, kde můžu jen tak bez nějakých očekávání prezentovat sama sebe; potřebuju svoje místo, kam můžu utéct a schovat se přede všemi.
Už jsem to tu psala tolikrát - a zase to opakuji.
Protože jsem zjistila, že chci tak často utéct - ale nikdy to neudělám.
Aspoň v realitě ne.
A někdy bych to možná měla udělat - tak to udělám teď a tady.
A s vámi.
Blog prošel a projde změnami - většina starého půjde pryč. Odoperuju to tak, jak chirurg vyřízne z těla nádor. A pak to zase naplním - novou zdravější tkání, se kterou budu spokojenější a která mě bude naplňovat.
Potřebuju blog - abych mohla psát. Od té doby, co ho nemám - no, skoro nepíšu.
Potřebuju blog - abych přestala brát focení tak vážně a jen tak se s vámi dělila o svá dílka.
Potřebuju blog - abych mohla večer spát a neměla v hlavě přeplněno.
(Možná taky potřebuju psychologa nebo psychiatra - ale to je na jinou diskuzi.)
Nepíšu
11. dubna 2012 v 19:27 | Prinzeschen
|
Říše upírů a víl
Jsem zpátky na blogu už nějakou dobu - ale do starých kolejí se nevrátilo skoro nic.
Jsem stále v jakémsi záseku - sice plná nápadů na články a plná potřeby je sepsat, ale zároveň prosáklá neschopností to skutečně udělat.
Nevím, kde začít - tam, kde jsem skončila v prosinci nebo tam, kde jsem momentálně? Má cenu dohánět ztracený čas a jde to vůbec dohnat? Za ten necelý půlrok se totiž změnila spousta věcí a i já sama...
Musím si to ještě nechat vážně projít hlavou...
Každopádně dneska jsem se rozhodla sepsat takový kratičký panflet, protože někteří jedinci mě nikdy nepřestanou udivovat. Nejprve ta jejich světovost, ta vševědoucnost, patent na všeobecné definice... Mám na to alergii - na tohle servírování světopravd a zaručených informací platících vždy a všude...
A pak - dneska - jsem opět zažila jeden další trapný moment. Vím, že několik blogerů je tady z okolí Brna. S některými jsem se osobně setkala na křtu, některé osobně neznám, ale vnímám jejich články a pokud fotí tak i jejich tváře. A možná že oni to mají podobně se mnou, pokud na mě někdy narazili a že prostě znají můj ksicht.
Co mi ale přijde naprosto směšné a dětinské je, když se s někým takovým potkám - dejme tomu, že on sedí na lavičce a já s kamarádkou kráčíme vedle - a on, protože mě zřejmě pozná, se začně chichotat a něco šeptat svému společníkovi (i když do té doby mluvili úplně normálně hlasitě) v domnění, že když jsem od něj 50 centimetrů, neslyším ho. Slyším. Slyším ten šepot i ten smích - a je to FAKT trapné...
Není to fajn pocit - když se někdo na ulici rozhodne o mně (nás) bavit a my ho slyšíme.
A to je pro dnešek asi všechno - na víc nemám sílu a stejně ještě nemám vymyšlené, jak to tu bude pokračovat dál...
